Cestování 0.1
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Cestování 0.1 Vypadám jako exot. Tím se nechlubím, to je čiré konstatování faktu. Ve zkratce, pro zakrytí všech tetovaček je vhodnou alternativou burka nebo potapěčský neopren a dredy mám tak dlouhé, že když jdu v noci čurat, první automatický pohyb se zavřenými oči je bravurní hák levačky, kterým odhrnu vlasy, abych si je nepočurala. To všechno korunujme tričkem s logem nějaké bizarní kapely (protože umělci se musí podporovat, víme) a na všechno hoďme letmý ošplich nesmytelných a nevypratelných barev. Tento epický celek mi vysloužil nekonečnou přízeň náboženských náborových skupin a také celníků. (Naposled minulý týden mě kousek od domu odchytila křesťanská enkláva tvrdící, že Bůh je Matka, zastoupená třemi prťavými a ukrutně roztomilými korejkami. Takhle se prosím dělá duchovní marketing. Slečny byly tak strašně kawaii, že jsem s nimi prošla komplet jejich brožuru se všemi vybranými best off biblickými citáty a jejich vysvětlivkami — neb čeština těchto dobrodružných věrozvěstek se omezila na přikyvování a chichotání. Po případ, že by mi to hihňání nestačilo, obdržela jsem i exkluzivní pozvání na čaj, pišingr a slovo Boží.) Ale zpátky k zábavným pohraničním kontrolám. S každoroční pravidelností se podívám někam za hranice (což není zas taková fuška, vzhledem k tomu, že mé drahé trvalé bydliště sídlí cca tři flusnutí od Slovensko-Rakouských hranic, prarodičstvo má za chalupou hraniční kameny Slovensko-Polského trojmezí a drahým tchýňákům dýchá na zátylek Neměcko). Nicméně mám na mysli trochu větší výlety než bohulibé víkendové „jdeme nakrmit srnky“. Obvykle se alespoň jeden výjezd koná v doprovodu mých ctěných rodičů. Ti jsou celoživotními pravověrnými trempy. Patří to k závanům hippie kultury sem, za tehdejší železnou oponu, akorát že místo míru, lásky a květin ve vlasech je to spíš ve stylu Trenčianský párok s fazulkou z konzervy v hliníkovém ešusu, celta vzor 60 jehličí a skill vystačit si s přírodním bohatstvím, pokud dojde toaleťák . Oba rodiče vypadají jako hobiti a tatínek s přibývajícími léty chytá mimikry Wericha. K tomu jsou obdařeni cestovatelským nadšením, minimální lingvistickou výbavou a naprostou absencí pudu sebezáchovy. Vždy, když někam vyrážíme, vím s jistotou, že to bude dobrodružství. Naše základní vybavení se skládá ze tří krosen (ty patřící rodičům jsou o kus starší než já a občas jim některé kožené popruhy uhryzaly myši), obří smršťovací folie a pytlů na stavební suť. Jo, přesně tak. Protože nebudete plýtvat kapesným na službu, která vám na letišti zabalí do folie zavazadlo, aby se neodřelo. (Už jsem zmiňovala židovské předky?) Ne že by na našich krosnách bylo vůbec co odřít, ale myší záškodníci občas nahlodají víru v kompaktnost celého batůžku a tak je lepší pojistit si, že z něj nebudou padat ponožky či tatranky. Takže si představte naší hobití tlupu, jak uprostřed haly libovolného mezinárodního letiště válí sudy s krosnami, po obří smršťovací folii, pak celý kokon narve do černého pytle na stavební suť a celý ten balík o velikosti, tvaru a váze mrtvé babičky nakonec korunuje zavázáním barevné mašličky z použitých vánočních stuh (abychom si přece rozlišili, který pytel s mrtvolou patří komu, že jo). Občas si představuju, co si musí myslet bezpečnostní oddělení letiště, když tohle vidí na kamerách. S železnou pravidelností se nám stává, že naše zavazadla jsou odbaveny jako neidentifikovatelný náklad mezi kočárky, invalidními vozíky, paraplaty a surfovacími prkny. Exoti na cestě za exotikou jsou připraveni zvednou kotvy. ~ pokračování příště ~ Tereza Kowolowská, 18. 5. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Portréty
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Portréty Zcela specifickou kapitolou tetovaného umča jsou portréty. Tahle disciplína skrývá mnoho zapeklitostí na zcela plochém a stoicky klidném papíře, který si nežádá v pravidelných intervalech pauzu na „cígo a čurku“ a který se bez varování neohýbá pro telefon, protože je životně nutné teď a tady udělat sexy selfíčko. I na tom papíře, potažmo plátně nebo zdi jeskyně nebo vím já, není úplně snadné pošéfovat objekt zájmu tak, aby mu nešly oči šejdrem, každé v jiné výšce, účes nevypadal jako středověké páže přepadené padoucnicí a mezery mezi zuby lícovaly, jak kdyby je vypočítával hlavní stratég intergalaktických letů v NASA. Bohužel, lidské tělo nejen že není ploché ani rovné ale není dokonce ani trochu symetrické (jak se nám snaží taktně naznačit). Co nezvládla ctěná genetika vašich vážených rodičů, částečně po*urvily dětská chodítka, vyvrtnutý kotník z klepače na koberce, zlomená noha z lyžáku, frajersky přehozený batůžek přes jedno rameno (minimálně cca 8 let ze školní docházky), šlofík na „supermana“ v místní nádražce pod vlivem lokálního výčepu… a pokud vás tohle všechno ještě zanechalo nedejbože v relativně slušném vyváženém a napřímeném stavu, pořád ještě zbývá 5/8 kancelářské židle. Jsme holt všichni křivý a občas i šišatí. A teď si drazí přátelé vezměte fotku velikosti A5 nějakého sympatického ksichtíku a obtočte si ji okolo zápěstí. Co se stalo? Krom toho, že ta dobrá duše teď vypadá jako žába přejetá Karosou, kouká se ještě k tomu každým okem jinam tak moc, že by jí vyřadili dokonce i z plemenného chovu francouzských buldočků pro přílišnou deformitu. A to je u chrochtajícího psa s excesivními větry, co říct. Z toho vyplývá, že krom precizního překreslení portrétu z fotky to chce ještě trochu fištrunk, aby daná osoba vypadala jako mongoloidní deformát z co nejméně úhlů. A to tedy doufáme, že jste si vylosovali tatéra, co má tyhlety tríčky v malíku a ne jen, že se prezentuje dechberoucí galerií prací, patřičně pofackovanou ve photoshopu a jemně doladěnou pár fotkami projektů, které ten člověk vlastně vůbec nedělal. Přicházíme k další, mozkové závity zavářející fázi a tou je volba, čí že obličej na sobě vlastně chcete mít. Jasným evergreenem jsou portréty dětí. Přátelská rada zní, počkejte, až bude mít ratolest alespoň dva, lépe tři roky. Rysy obličeje se vyjasní, o něco odstoupí kruhy pod očima, kteréžto si dítko suverénně pěstuje z bezesných nocí plných snů o krvelačných kachničkách do vany, chrup nabyde ucelenější podoby… kdo ví, třeba tam už bude i náznak slušného účesu. Miminka jsou krásná a to vaše je samozřejmě absolutně nejkrásnější, ale co snese fotka, vypadá na kůži opravu na prd — například rozpláclá hlavička robátka v peřince vypadá jako brambora. Pravda, ne všechny brambůrky z toho vyrostou, ale budeme doufat. Pak jsou tu fotky prarodičů a předků. Volba je to jistě ctnostná, ale je nezbytné být vybaven adekvátní fotodokumentací. Když mi přistane na stole rozmazaná černobílá fotka z třiceti metrů, na které nezřetelná silueta asi jakože mává a je mi sděleno, že z toho mám vytáhnout portrét pratety Edny, omladit ji o třicet let, udělat, jakože se usmívá a ty vlasy měly barvu jakoby mahagon s odlesky tizianu, začínám plakat nad tím, že ten dobrý člověk věří, že mám vybavení lepší jak FBI a CIA dohromady. Dále tu jsou filmové postavy, herci, zpěváci, sportovci a jiné idoly. Je důležité si předem ověřit, že se k těm filmům už určitě nebudou dotáčet další prznící sequely, protože vaše tetovačka sympatického hrdiny se může propadnout do horoucích pekel po tom, co se v pokračování č. 5 objeví jako postavička dobromyslného staříka v havajské košili, co má plážový bar, zachraňuje tonoucí blondýny a taky vyrábí sexuální pomůcky z kokosových ořechů a vycpaných vačic. (Mimochodem, všimli jste si, že v posledním pokračování Jurského Parku nemají dinosauři kaďáky? Takhle hluboko klesnula má, kdysi neoblíbenější franchíza. Amen.). Herci jsou ideální, jsou-li již pár dekád po smrti a neobjeví-li se tak žádný nový skandál ohledně jejich vřelých objetí malých chlapců. Stejně tak u sportovců je fajn, když už je nebude nikdo exhumovat a pátrat po dopingu. Podobná logika patří hudebním kapelám. Pokud se rozpadli před dvěmi dekádami a většina členů už si jen opaluje půlky v Karibiku a nebude mít skvělé nápady ohledně combacku, je to nejlepší. Láskyplné vzpomínky jsou vždy lepší než z fekálií uplácáná nová deska, na které největší podíl práce dalo vyfotit hvězdy tak, aby nebyly příliš vidět tři promile, nesedící zubní protéza a viagra zaměněná za prášky na srdce. Nebo si prostě počkejte, až se hvězdy samy zdiskreditují a berte je se vším všudy. Pomyslnou absolutní špičkou byla pro mě slečna (zdravím Báru), která si nechala vytetovat Charlieho Sheena s heslem „STAY POSITIVE“. Přátelé, toto je nihilismus ve vrcholné formě. U plážových osušek, triček z tržnice a tetování mě vždy zaráželo, že si někdo vybere motiv sexy ženské tváře. Asi tomu rozumím, pokud je nositelem muž a přátelsky tak upozorňuje své okolí na „ očekávaný standart“ a dost možná díky tomu bude mít smolíka, protože v okruhu 120 km se obvykle topmodelky zoufale toužící po Jaroušovi moc nevyskytují . Ale nerozumím, proč si takovýto motiv zvolí heterosexuální dáma. Není to prostě nekalá konkurence? Vždyť na sobě nosíte non stop strovnávací metr a povězme si upřímně, z tohohle srovnání by vítězně nevyšel fakt nikdo a pravděpodobně ani ta samotná modelka na fotce bez úprav ne. Já osobně na sobě žádný portrét nemám, ale tvrdím, že pokud se k tomu někdy dostanu a někam ho vmáčknu, vím přesně kdo to bude. Grga Pitič z filmu Černá kočka, bílý kocour. A k tomu citát jeho dlouholetého přítele opisující hrdinného Grgu: „Ruce má jako lopaty. Dvě řady zubů jedny zlaté, druhé obyčejné. Elegantní je jako upír!“ To je jasný favorit. A ano prosím, tetovala jsem někomu i jeho vlastní portrét pod heslem : „A keho jiného když né mňa? A krasného mňa udělaj!“ ~ Tereza Kowolowská, 20. 4. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Kriminál na vás!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Kriminál na vás! Každý uvědomělý důchodce v naší drahé zemi vám dosvědčí, že za jeho mladých let byli potetovaní jen kriminálníci a půlka z nich je přesvědčená, že se situace příliš nezměnila a tudíž po ulicích běhá alarmující množství jasných recidivistů (tomu ostatně odpovídá i to, co říká každý večer ve zprávách ta paní s impozantním hrudníkem v o tři čísla menší blůzce, takže JE TO PRAVDA. Zločin je všude!) Ráda bych proto tentokrát zabrousila k vězeňským tetovačkám. Hned na úvod musím prohlásit, že ne všichni profesionální tatéři jsou vzornými absolventy nedělní školy a občas skončí za mřížemi. Pašovací systém kontrabantu za mříže je i přes veškeré snahy vězeňské služby nadmíru vycizelovaný a dovnitř se tak dostane v podstatě všechno, po čem srdíčko muklovo touží, případně alespoň vhodný materiál na výrobu téhož. (To, že zamilované dámy dříve dokázaly pronést dovnitř mobil svému, zcela jistě neprávem odsouzenému Pepíkovi, skrytý v jistém tělesném otvoru, je srozumitelné. V případě dnešních smartphonu a jejich velikosti jde ale o naprosto bezprecedentní akt oddané lásky!) Tedy máme za mřížemi profi tatéra a spoustu samouků, profi barvy, profi strojky, jehly… a občas holt strojek z propisky, nohy od barbíny a holícího strojku, no… a k tomu všemu mnoho mnoho mnoho času a neukojitelnou poptávku po tabáčku, kávě a troše té lidské náklonnosti ve sprchách. Tetování je sice z hygienických důvodů zakázáno, ale nebudeme si nalhávat nic. Když si vězni dokáží vyrobit alkohol za použití jablíček od oběda, cukru a igelitky, tak zvládnou vyšvihnout i solidní kus tetovačky nepozorovaně ve frontě na oběd. Nejoblíbenějším motivem ve věznicích české provenience je pak obligátní A.C.A.B. (All cops are bastards), převzaté pravděpodobně z britského vězeňské kultury. Zábavným momentem pak je, že 70 % českých vězňů pyšnících se tímto tetováním ale netuší, co to znamená. Jejich výklad je „Ani cigán, ani Bulhar“ — což je obzvláště roztomilé u rómské části nositelů. Opravdovou specialitou je ale vkládání předmětů pod kůži penisu. Jo. Záměr je jasný, vyšší uspokojení partnerky po návratu domů… nebo taky Evžena ve sprchách, když to s tím návratem zas tak žhavé nebude. Měla jsem možnost si takový majstrštyk obhlédnout z profesionálního odstupu cca 20 cm. Aplikace je poněkud nekomfortní. Nejdříve se vezme kus alobalu a zmačká se do superpevné a co nejhladší kuličky požadované velikosti. Případně se roztopí rukojeť zubního kartáčku nad plamenem zapalovače a kulička se užmoulá z roztaveného plastu (Ještěže máme ty bezpečnostní limity na karcinogenní přísady v šampónech, HA!). Poté se nařízne ze strany kůže na pipíku, tupým nástrojem dle vlastního výběru se „vykutá“ tunýlek od řezu až k místu určení. Tunýlkem se dovnitř našťouchá připravená kulička, místo řezu se zašije nebo zalepí a všechno se to omotá a zaškrtí spoustou náplastí nebo lepící pásky, aby kulička zůstala při hojení, kde má být. Řez nesmí být přímo nad místem umístění, protože by se ránou implantát snadno proklubal zpátky na svobodu. Počká se na prohojení, případně se přidá pár dalších kusů a pak už nezbývá než doufat že Maruš doma to čekání na lásku svého života nevzdala a nekrátila si chvíle osamocení s instalatérem Fánou. I v tom případě máte ale neobyčejně nabito a můžete jí ukázat, že na vaše nově nabyté kvality a patnáct let sexuální frustrace fakt Fána nemá ani se svou příručkou 100 poloh lásky z roku 90. Navíc vás po těch letech už opravnu nerozhodí neoholené nohy. Fána nemá šanci. Určitě jste zaznamenali, že vězeňská tetování mají i svou skrytou symboliku a významy. Slza za zabití, pavučina za podvody, hvězdy na kolenou jakože „nikdy nepokleknu“, obří hákáč… no ten je asi jasnej, prostě tenhle vězeň nerad kakaovou bábovku! Problém je ale v tom, že různé země a různá nápravná zařízení mají zcela specifické výklady jednotlivých motivů. Takže to, co v Kalifornii znamená „Ozbrojené přepadení“, v Mexiku znamená „Trojnásobná vražda z vášně“ a v Rusku „Donašeč“. To může být nadmíru prekérní, dáte-li se na dráhu mezinárodního zločinu. Ne všechna tetování se dostávají zcela dobrovolně a máte-li na sobě značku něčeho, co jste reálně neudělali, může vám být tetování stejně tak nedobrovolně odstraněno. Au. Stejně tak si spoustu motivů s nechtěnými výklady můžete přinést do vězení z civilu. Třeba seskupení tří teček. Možná jste fandové filmu Predátor nebo patříte mezi fanoušky BDSM nebo vám to jen přijde roztomilé. V Jižní Americe to znamená, že jste tak trochu „Loco“, ale v těch správných krízách to značí příslušnost k čínské triádě. Jejda. Případně podané ruce, které si často z nějakého důvodu vybírají Barbershopy na vizitky, znamenají někde „brotherhood“ a jinde to, že vám nebude za obtíž dělat mamku až budou noci chladné. Dovolím si zakončit labužnickým popisem, jak se tetování vyrábí „z ničeho“ v primitivních podmínkách ruského vězení. Vezmete boty, opálíte jim podrážky plamenem pod umyvadlem. Saze nachytané na spodek umyvadla seškrábete a smícháte se slinami nebo močí tetovaného (čistější tekutinu stejně nemáte). Několik jehel svážete nití a pro snažší úchop přivážete svazek na tužku nebo příbor. Tetujete. ❤️ ~ Tereza Kowolowská, 16. 3. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Hanbárny
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Hanbárny K nahotě mám poněkud specifický přístup. Možná za to může nadšení mých drahých rodičů pro nudismus, odpor k mokrým plavkám a fakt, že jsem až do šesti žádné nevlastnila (pak mě plavčíci začali vyhazovat z koupaliště), středoškolské vzdělání uměleckého charakteru (kde jsme tři dny v týdnu kreslili akty) nebo lekce figurální kresby na vysoké škole (kdežto se plejáda naháčů opakovala). Modelové z akademie byly obzvláště zábavné figurky, zejména pak dáma, pravidelně vyprávějící o svých pravoučatech a faktu, že dělá modelku od svých osmnácti. O kratičkých čurpauzách se pokoušela pozvat k sobě nějakého študentíka na domácí štrůdl a bližší prohlídku tělesných záhybů. Netuším, zda těmto svodům někdy někdo podlehl, ale vzhledem k ekonomické situaci mých spolužáků věřím, že se občas někdo vydal prozkoumávat taje domácího pišingru. Další figurkou, která dle urban legend kolovala po vícero uměleckých školách, byl pak Ježíš. Pán středních let s perfektními mimikry biblického Ježíše a abnormálně zvětšenými genitáliemi. Vždy si dával záležet na tom, aby byl v pozici, kdy o svých kvalitách nenechá nikoho na pochybách. Léty protřelé straší ročníky studentstva si stavěly stojany vždy z boku a ve větší dálce, zatímco nic netušící prváci si zpravidla kecli přímo před místo k usazení modelu. Ano, jejich výkresy pak vypadaly jako nabídka zlevněného točeného salámu . Sdílení společné šatny, sprchy, backstage a zátěžového koberce na spaní s kamarády v rámci vystoupení, pak dovršilo jakékoliv potenciální nedostatky v tématech anatomie. Zejména, když se v kolektivu probírá umístění dalšího piercingu s minimálně čtyřmi pindíky na světle božím a konstatováním „Tahle se mi to zahojilo, ale občas si teď počurám botu“. Trochu obskurně se pak vysvětluje, jak to, že jsem obeznámena se všemi detaily, přestože můj počet zářezů na pažbě zásadně nepřesahuje podmínky označení „ctnostná žena dobrých mravů“. Když odhlédnu od toho všeho, pořád tu ještě zbývá holý fakt, že v práci tatéra očumuju nahé lidi každý jeden den a to z blízkosti, o které se všem šmírákům leda tak sní. Rozumějte tedy, umím se stydět za své faldy, strije nebo památeční jizvy na můj první švýcarský nůž a prima nápad, ořezat klacek, ale jestli exponované centimetry kůže patří ke kotníku, loktu nebo dvorci, to už mi úplně sandál nerozhodí. Mimochodem, v tomto mentálním nastavení se velmi špatně sleduje pornografie. „No dobrý no, nějací další nahatý lidi, ale tyhleti mají ještě ke všemu špatný tetovačky! Fuj teda ale!“ Na závěr si zde dovolím volně citovat rozhovor se zábavným lékařem při předoperačním vyšetření na gynekologicko-porodnickém oddělení. Lékař: „Ve zprávě se píše, že pracujete jako tatér.“ Já: „To je pravda“. Lékař: „A zdalipak máte na sobě i delfínka?“ Já: „O žádném nevím.“ Po mém odložení šatstva v kabince lékař vítězoslavně zvolal „ Ha! Je tam!“ , ukazujíc prstem na moji předpotopní obludu na lýtku. Tím delfínkem myslel mého Dunkleostea, pětimetrovou pancéřnatou rybu z Devonu, která má výraz radostného mlýnku na maso (vážně, tohle si vygooglete, takhle radostný mlýnek na maso jste ještě neviděli). Předpokládám, že pokud by tohle zvířátko někdo v zábavním akváriu omylem zaměnil za delfíny, cvičitelé by byli velmi překvapeni a hned na to by založili odbory pro invalidní cvičitele kytovců. Vzdělání tuzemských gynekologů v oblasti mořských savců tímto považuji za trestuhodně zanedbané. ~ Tereza Kowolowská, 17. 2. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Sdílení
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Sdílení Každý máme na většinu témat svůj vlastní názor… nebo alespoň sdílíme něčí názor a občas je to taky názor převzatý z pofidérního zdroje, ovšem máme ho. Alespoň nějaký. Sice s oblibou hlásím, že je zcela v pořádku žádný názor nemít (například na vývozní šarže banánů, ministerského předsedu Angoly nebo kompoziční rozmístění krtinců za haldou kompostu), ale i tak se tam obvykle nějaké mínění protře (ten krtek nemůže být šťasten). V rámci spokojeného sdílení životního prostoru s jinými jedinci je někdy životně důležité svůj názor nesdělovat. Nejlépe nikdy (pokud nejste přímo tázání na stav krtka). A pokud tázání jste, nikdy nezapomínejte, že tetování je silně permanentní záležitost a proto svůj názor sdílejte s citem. „Bych blil.“ není s citem. U spousty věcí, týkajících se osobní volby, máme jisté zábrany ve směru nevyžádaných komentářů. Obvykle ani nejlepší kámošky nedorazí na rozlučkovou párty v kradeném autě, se sbalenými pěti kufry šminek, paklem ponožek, komplet hotovostí, co byla doma, kočkou, zlatými zuby po bábě a ozbrojené signalizační pistolí a nesnaží se vás přesvědčit, že je ještě čas zdrhnout, před tím debilem, než vás zítra ráno pratety navklínou do oděvu tristně připomínajícího šlehačkový dort a do podpatků, ve kterých se proklatě blbě prchá a nenalíčí váš obličej k nerozeznání od paviáního zadku. Vybrala jste si svobodně debila, oukej, vaše volba. Pozvala jste na svatbu pratetu Ednu, oukej, vaše volba. A to prosím pomněte, že manželství zdaleka nemusí být tak stálé, jako tetování. Zlaté pravidlo tedy říká „neříkej proboha nic a ideálně se tam ani nekoukej, protože mimika je zákeřná a výmluvná“. Bohužel, u tetování platí jistý myšlenkový precedens, že se ho dopouštějí jen lidé, kteří své kroky a jejich důsledky řádně nerozvážili (jinak by ho neměli, že jo) a s tímto úhlem pohledu se pak k dané problematice přistupuje. S železnou pravidelností se mě někdo z okruhu známý známého kolegy známé zeptá, jestli si může šáhnout. Nevím, můžu si ošahat já jeho chlupaté prsty? A čas od času se někdo nezdržuje etiketou a rovnou si šáhne. To vše zahrnuto v bezelstné argumentaci „Tak proč to jako máš, když nechceš, aby se o to někdo zajímal?“ No nevím, třeba jsem si to pořídila za účelem osobního duševního obohacení a v téhle fázi skrytí všech interesantních elementů už bohužel znamená navklínout se do atombordelu. Zase je fakt že v chemickém obleku s uzavřenou cirkulací vzduchu bych měla celé MHD jen a jen pro sebe. Opravdové konverzační zlomy ale přicházejí, když někdo zjistí, že pracuji jako tatér. Každý vám pak musí nutně sdělit historky o svém kámošovi, který má „ale fakt jako strašně strašně crazy tetování“. Následuje 26 minut usilovného propátrávání jeho sociálních sítích při honu na ideální fotku toho, jak moc je teda crazy. To je obvykle vítězoslavně korunováno úspěchem středně rozmázlou fotkou, na které má týpek „fakt ale strašně moc crazy tetovačku.“… jakože třeba hvězdičku na zápěstí a vlaštovku, no woooooow. Případně váš konverzační protějšek srdnatě loví v telefonu printscreeny z pinterestu načež se zeptá „A uměla by jsi tohle?“ A strká mi tři centimetry před nos symbol nekonečna. Ne, určitě se v tom ztratím, udělám pravopisnou chybu a ještě k tomu místo nekonečna vytetuju hákáč. Načež s železnou pravidelností následuje: „A kolik by to jako stálo?“ A vy v tomhle okamžiku víte, že vás to bude každopádně stát kousek příčetnosti a zbytek večera, kdy budete poslouchat další děsně crazy historky a hledět na další ukrutně originální nápady a budete hloubat, zda můžete odejít pod záminkou sledování finálního kola AZkvízu nebo jestli prostě vezmete roha okýnkem na hajzlu, jak je dobrým zvykem u vyšší společnosti. Poslední záchrannou variantou je nechat lidi dost dlouho pokládat bezelstné dotazy a vy prostě víte, že se dostanou do končin, kdy jim začnou být odpovědi značně nekomfortní a nenápadně přesunou téma na počasí nebo ceny za zubaře. Takže jednou po vždy: „Jaké jsi tetovala nejdivnější místo, hihi?“„Kakaový věneček.“„?!?!?“„Čokovoko.“„?!?!?!?!“„Kaďák.“„O víkendu má být POLOJASNO! ASI OKOPEME ŘEDKVIČKY!“ ~ Tereza Kowolowská, 20. 1. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Praktická stránka věci
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Praktická stránka věci Ne vždy je tetování nejpraktičtější věcí na světe. Například, když se pokoušíte přesvědčit realitního agenta, potencionálního šéfa nebo rodiče svého partnera, že nejste úplný deviant. (S železnou pravidelností musím někoho přesvědčovat o tom, že nemám žádný vedlejší příjem z plácání otroka důtkami a okurkou… nebo tak něčím, vím já?) Ale k důležitějším věcem, zkoušeli jste si někdy koupit hezké šaty, když máte na sobě barevné tetování?! Většina kusů ošacení s výraznějším vzorem nesedí. Nebo jako nesedí…znáte to, v obýváku s květovanými modrými tapetami, stojí červenožlutě žíhaný gauč, na něm leopardí dečka, na zemi koberec s orientálním vzorem a vedle žlutý čínský paraván s jeřáby a pagodou… je toho trochu moc… a nebo jste v designovém časopise o bydlení a v tom případě je vše naprosto v pořádku a chic! Vzpomínám si, jak mě kdysi maminka vzala na nákup oblečení ve kterém „nebudu vypadat jako bezdomovec“ a zoufalá prodavačka se pokoušela ukecat zjevně nepadnoucí oděv argumentem, že mi „ladí k očím.“ Madam, já tu mám cca 2×2 m plné šedesáti odstínů všech myslitelných barev. Opravdu budeme bazírovat na sladění s plochou cca 2x1x1 cm? Tmavé tetování se v létě víc zahřívá a je vám o fous větší hic, což je v perspektivě globálního oteplování nemilé, leč nijak dramatické. Úplně jiný příběh ale nastává s piercingy. Spousta z toho vás tak nějak napadne (zde rovnou uvedu, že s piercingy nosu se pozoruhodně dobře smrká, na detektoru kovu na letišti nikdo nepíská — leda by měl šperky z nějakého děsně netradičního kovu — a s magnetem žádný děsně vtipný kousek propíchanému kámošovi neprovedete a vůbec, styďte se za ten nápad!). Mnohem víc vás toho ale nenapadne. Třeba že piercingy bradavek fakt nemusí být kámoši s krajkovou podprdou. Kov je dobrým tepelným vodičem, takže dlouhý pobyt v sauně nebo na Sibiři může být extra zábavný. Drtivá většina piercingů není vůbec strategická na hospodské bitky — je to jako dostat pěstí a dostat pěstí s prstenem — akorát že ten prsten je přidělaný k vašemu obličeji. S některými typy tragusu (mini chrupavka na začátku ucha u tváře) si musíte vybírat specificky tvarované typy sluchátek a špuntů do uší. Špatně zvolené piercingy nosů nebo mikrodermály a už se na vás nikdy tak dobře nepřicucne potápěčská maska — budete muset na mořské okurky v Chorvatsku koukat akorát tak přes zamlžené plavecké brýle a to je přátelé pruda. Úplně samostatnou kapitolou jsou tunely, zejména pak ty větší. V zimě čouhají zpod čepice a fouká na ně. Když je člověk zapomene vypiglovat, smrdí jak zapařené jezevčí kulky. A po vyndání šperků bohužel vypadá signifikantní procento z nich jako „kočičí kaďák“ — sorry, to je terminus technikus. Představte si ráno po romantické noci s náhodně se zjevivší kráskou z diskošky. Nejen, že nemá úplně skvostný make up, smrdí pivkem a malinko blitíčkem, má na sobě vaše vytahané triko a jednu ponožku. K tomu všemu má na každé straně hlavy ještě extra takový jakoby kočičí kaďák. Špatný. O tetování a piercinzích koluje navíc spousta zábavných urban legend. Já mám ale s přehledem nejoblíbenější „Bod smrti“. Tahle legenda praví, že pokud si člověk propíchne svůj „bod smrti“ okamžitě zemře (to by dle názvu nikoho nenapadlo, že jo). Problém spočívá v tom, že každý člověk má „bod smrti“ někde jinde a nikdo neví, kde se nachází právě ten jeho. Takže každý nový piercing je hledění zpříma smrti do očí a jasná ruská ruleta. Touhle perspektivou motorkářské gangy blednou strachy před emo děcky a čínská medicína se svou akupunkturou je absolutním vrcholem nihilismu. Buďto vám vyléčíme bloklou krční páteř nebo umřete. Každopádně vás po návštěvě u nás už krční páteř bolet určitě nebude. Nebo víte co? Naopak. Pojďme tuhle urban legendu hezky rozšířit. Představte si ten nehynoucí respekt od osmiletých děcek a důchodkyň v MHD. Vy jste ochotní kráčet po ostří tenké hranice života a smrti kvůli ČANČÁTKU! ~ Tereza Kowolowská, 23.12. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Rock star syndrom
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Rock star syndrom Většina tatérů jsou č-ráci. Amen. Můžu to říkat, protože mezi ně patřím. Jsou to přesně ti lidi, co vám budou před svým autem, které má spotřebu, že ropné vrty v emirátech v zoufalství škytají, orangutani páchají hromadnou rituální sebevraždu a členové Greenpeace jsou pravidelně zalisování do vzorku pneumatik při každodenní stávce před výjezdem z garáže, vysvětlovat, že pijí jen vegan skinny latté s mořskou chaluhou, z kelímku za 3500,- od lokálního designéra, vyrobeného ze 150 párů recyklovaných žabek. „Protože přece dbají na klima, neasi!“ Se stejně žoviálním úsměvem vám pak vysvětlí, že můžete být vděční, za to, že jim odevzdáte svoje v krvi a potu tváře vydřené peníze a oni na vás milostivě možná provedou nějaké to svoje skvostné umčo. Pozor, tady se ještě objevuje subkategorie „hippíča/jogína“, což je tatér obvykle ženského pohlaví, který tvrdí, že vlastně ty peníze nechce. Spirituálně ho totiž prý nabíjí, že může zásadně obohatit a ovlivnit vaši životní cestu tím, že vám v mračnu vonných tyčinek ve sklepním bytě na Letné vytetuje centimetrový lotos a hlubokomyslné sdělení, třeba jako „cesta“. Ty peníze si ale nakonec přece vezme, protože nájem na Letné a vonné tyčky něco stojí neasi! Co na tom, že lautr stejný motiv vyšvihla předtím už 3675 lidem a všem při tom zdůraznila, jak MOC jsou jedineční. Jasné propojení duší, astrálních sfér a finančních transakcí. Kde se tato jedinečná povahová vlastnost bere je jasné. Jak se totiž člověk stane tatérem? Hned na úvod je to dost namyšlený č-rák na to, aby zprznil své kámoše strojkem, v lepším případě pořízeným z Aliexpressu, v tom horším vyrobeným ze starého walkmana a nohy bárbíny, a je mu jasné, že to ti chudáci budou mít na kůži do konce svých krušných dní, a ještě chvíli poté, než se o to veledílo postará kremační pec. Navíc obvykle nepřijde nikdo, kdo by mu dal hned z kraje pěstí za blbě vytetované jméno „Jarmylka“, růži, co vypadá jako hlávka zelí, delfína spermii nebo šilhajícího leoparda. Naopak ho všichni plácají po zádech a říkají, jaký je machr, že jim vyšvihne logo místního fotbalového družstva FK Tatran Kozerádky, ani ne moc rozpité, za dvě krabky cíg a láhev nekolkované vodky. Konstruktivní kritika tedy veskrze žádná. No a postupem času začnou tohoto betelného borce, který je jasným bohem vyvoleným umělcem, a který by nejradši tetoval jen oblíbené sexy kozatice na jiné sexy kozatice, obtěžovat klienti, co vlastně nejsou vůbec sexy kozatice a dokonce ani nechtějí vytetovat sexy kozatice. Všechno špatně. Zde nutně musí nastoupit tatérův pohled z vrchu, doprovázený objasněním, jakou že duševní bolest a trýzeň mu způsobujete, když musí takto zaprodávat svou uměleckou duši za mrzký peníz, protože jste si na něj vymysleli „Cožetojakoje? Notosemitedanelíbí. Ale za desítku to dám“. Nebohá ztýraná jemnocitná duše! Na finiš jeden školní vtípek. Taky vám vždycky přišlo proklatě na hraně genderové skloňování tatér-tatérka-tatarka…majonéza? Tedy s láskou, vaše majonéza, Terka. ~ Tereza Kowolowská, 18.11. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Historické okénko bodymodifikací s přesahem k dnešní omladině
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Historické okénko bodymodifikací s přesahem k dnešní omladině Mám takovou osobní etnologickou teorii. Všimli jste si někdy, že drtivá většina těch národů, co si pořizovala bodymodifikace, jasně směřovala k tomu fest si znepříjemnit život? Doopravdy. Teď opomenu jasné riziko, pořizovat si potetovaný zadek nebo komplet rozřezaná záda v chatrči z rákosu, uprostřed džungle, kde vrcholem desinfekce je plivanec, osobní očista se koná za spoluúčasti domácích pašíků v místním bahnotůčku a zadek se utírá nejbližším leguánem, který nestihl utéct. Zde je z principu jasné, že jde o kejhák už tak. Ale můžeme jít ještě dál. Některé domorodé kmeny v Amazonii si propíchávají nosní boltce a nosí v nich dlooouhééé tenké tyčinky, na způsob jaguářích vousů. Jak se s tím prčic sprintuje po lese, když honíte opici s vaší šipkou z foukačky v levé půlce? Určitě jste taky zaznamenali fotky žen, z afrického kmene Mursi s obřími „talíři“ vloženými do díry ve spodním rtu. Pro praktičnost se občas vyráží spodní přední zuby, aby talířek hezky seděl. Dokážete si představit, jak se s tímhle asi excelentně okusuje ovoce? A jak se s tím pije? Rozhodně musí být skvělý nápad v lokalitě, kde je i tak málo zdrojů vody, vymyslet si, jak si její pití ještě víc znepříjemnit…tedy, krom už tak přítomných krokodýlů, hrochů, lvů dýchajících vám na záda, jen co se sehnete a v neposlední řadě parádní plejády parazitů v samotné vodě. Taky jste nepochybně shlédli obrázky „žirafího kmene“ Kayanských žen z jihovýchodní Asie. Spousta tlustých kovových kroužků a spirál se ovine okolo krku, až sesednou ramenní kosti a krk se maximálně našponuje. Dají se sundat pro potřeby osobní očisty, ale práce je to namáhavá a zdlouhavá, a tak se to děje jen zřídka. Můžu vám říci, že jsem podobné končiny navštívila a jedna věc je tam tristní, a to neustály totální, naprostý, vlhký pařák. Potíte se už jen tím, že dýcháte, nic neschne, spíte v mokrém povlečení ve vlastní loužičce potu, chodíte s morkou textilií přilepenou k mokrému tělu v mokrých botech. Mňam. A nyní si představme, jaké parádní mikroklima musí být pod těmi několika kily kovu na krku, s kterými se vykonávají veškeré denní i noční činnosti. Labůžo. Nebo si vezměme horské kmeny z Papui Nové Guynei s proraženými nosními přepážkami a v nich strčenými velkými mušlemi nebo kasuářími kostmi. V krajině, kde všichni nonstop trpí silnou rýmou, díky vysohokorským studeným deštným pralesům. My z antropologického a etnologického samozřejmě dávno víme, proč to ti dobří lidé dělají, ale tím vás nebudu obtěžovat. Má teorie je trochu jiná. Jde o ukázku toho, jak velcí drsoni jste a co všechno zvládnete. Jasná Darwinovská prezentace kvalitních genů. Je i tak dost těžké honit po lese oběd, ale když to zvládnete s několika sety jídelních hůlek trčících z nosu, jste machři. Je náročné dostat se k pitné vodě a dosyta se napít, ale vy to dáte, přestože ji třetinu vycamráte přes talíř ve rtu. Vyprat prádlo a nasekat dříví v horkém vlhkém klimatu je o infarkt a obří vyrážku, ale vy si k tomu přidáte ještě rodinné mění v podobě obřích těžkých kokových obručích na krk. Mít 35,5 let z vašeho doposud 36letého života rýmu je os-r, ale vy se přece nedáte skolit rýmičkou a raději budete zápasit s nudličkou na kasuáři kosti! Nejste přece žádné máčky! Podobnou analogii vidím u dam, co balancují na historickém dláždění v centru Prahy na vysokých šteklích vysoce módní značky. Ono by se teoreticky dalo do té zasedačky dojít i v něčem „míň o hubu“, ale je třeba všem ukázat, kdo tady king. Zpátky ovšem k modifikacím. Za mých mladých let bylo největším hrdinstvím propíchnout si novou dírku v uchu mírně zarezlým špendlíkem ze školní nástěnky a nacpat do ní náušnici, co jste v létě našli na koupáku. Tetovačku mít udělanou ideálně od kamaráda v garáži jeho táty, třicet let starým, napůl zatvrdlým inkoustem z šuplíku. Spolužačka si asi tak ve třinácti na dlaň sama vytetovala nápis „ZEX“-což mělo být jakože „sex“, ale víc hustý (o mnoho let později neúspěšně kandidovala do místního zastupitelstva a posléze byla stíhána za prodej drog, jejda). Všichni jsme mohli jít do lékárny a koupit si sterilní jehlu za 11 Kč,-. Nebo si nástroje zkázy alespoň opálit zapalovačem, polít lihem opláchnout pod kohoutkem třeba… Ale ne, největší hrdinství spočívalo v tom, riskovat infekci a tvářit se, jak moc to má člověk na háku. Co jsem pochopila, dnešní teenageři nejsou jiní. Kéra z lavičky v parku je vždycky větší hrdinství než ta z trapně čistého salónu. Je to totiž veřejná prezentace našeho skvostného genofondu, který překoná veškeré nástrahy a nepřízně osudu! Tak zatím nashle, vy nezlomné zlaté balíčky genové excelence. ~ Tereza Kowolowská, 21. 10. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Letní strach
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Letní strach Jsem tatér a v létě mám prázdniny, protože v létě se netetuje. Tedy, ono by to šlo, ale čerstvé tetovačce nedělá tuze dobře slunce, pot, prach, bahno, voda z rybníku, voda z moře a ani voda z bazénu. Takže, v přísně kontrolovaném sterilním prostředím, kde by klient byl v hybernaci a levitoval ve vzduchoprázdnu, by to šlo vlastně úplně v pohodě. Samozřejmě, že mi všichni zákazníci slibují, že se o tetování budou start líp jako o svoji mámu, ale realita je taková, že o tři dny později jdou na grilovačku ke Karlovi. U Karla se kalí a v cca v 23:38 všichni naskáčou do bazénu. Druhý den ráno zjistí, že jim čerstvě potetovaná končetina kupodivu neupadla, takže o další dva dny později se jdou v klidu placatit na nafukovacícho plameňáka na místní kačák, pak helfnout Pepinovi kopat kanalizaci, a nakonec to vrcholně zafinišují prasolícím úpalem ze sjíždění Vltavy na raftu pod vlivem pár petek Brániku. Zhruba patnáctého září se pak začnou divit, proč je sakra ta kérka vybledlejší než pornoDVDéčka za výlohou lokální trafiky. A přesně proto v létě netetuju. Namísto toho si užívám prázdniny. Po březnovém nouzovém přistání tureckého letadla mi z letecké dopravy trochu cuká oko. Když si letušák vedle vás už po patnácté kontroluje bezpečností pás, fest se potí a třesou se mu ruce jak epileptikovi na megalightshow, je něco blbě. Takové ty pytlíčky s kyslíkem, co vždycky před startem letušky slibují, nám tedy nespustili, ale tipuju, že to bylo jen proto, že přidušení lidé míň křičí. Také jsem si odnesla poznatek, že v katastrofických filmech se pěkně přehrává. Naše letadlo sebou mlátilo o poznání víc, než v 95 % filmových adaptací a nevšimla jsem si, že by někdo nekřičel „zachraňte moje dítě“ nebo „nechci zemřít jako panna“. Pravda, pro jistotu jsme s kamarádkou po očku překontrolovaly řady nejblíže sedících gentlemanů. Nicméně dospěly jsme k názoru, že až takhle blbě na tom nejsme. Navíc, dokážete si představit, až by hasiči našli naše ohořelá těla s cizím ukousnutým penisem v puse? Jak by se s tím asi vypořádala pohřební služba? Vypáčili ho a vložili do mini rakvičky? Nebo zvolili raději rovnou obřad se zavřenou, zalepenou, zatlučenou a zavařenou rakví, kterou by místo do země rovnou šoupli do nádrže s kyselinou, aby se o této záležitosti nikdy nikdo nedozvěděl, ani omylem Indiana Jones? Samé otázky! Dovolená s rodiči a batohem, autmo po dálavách Balkánu se zdála být při plánování úplnou pohodou. Otec se poněkud obával albánské mafie, ale nejsem si jistá, co ho k tomu vedlo, protože naše rodinné autíčko bylo jen zhruba o dvě pomyslné kvalitativní úrovně výš než motorka s přivařeným dvoukolákem, tažená oslem, kterou jsme na kruháči místní magistrály potkali v protisměru. Pro případ, že bychom nesehnali před setměním žádný nocleh, vezl se v kufru auta stan a spacáky a otec zaujmuvší polohu surikaty neustále monitoroval okolní terén a hlásil, kde by se dalo zaplout do škarpy. Až po návratu jsem zjistila, že většina jeho tzv. „luxusních leženíček“ byly doposud neodminované oblasti. Vysloveným balzámem na duši pak měl být výlet do Krušných Hor. Co by se mohlo stát? Přidušení extra mastným bramborákem s uzeninou ze stánku? Nocovali jsme v malebné chaloupce na konci dědiny a víceméně uprostřed ničeho. Jednoho dne, po devítihodinové „malé ranní vycházce pro pár hříbků“ jsem si řekla, že romanticky mamince natrhám kytičku lučního kvítí, když už si tak užívá dovolenou čistěním dvou a půl tuny neidentifikovaných hub. Došla jsem k nedalekému lesíku a začala rvát květenu. Tráva všude okolo byla pořádně zválená od velkých zvířat a tu a tam se válely kusy světle šedé srsti. Říkala sem si, že se tam asi vyválely ovce. Přišlo mi sice poněkud nevšední, že by ovce měly rovnou šedou srst, ale co jsem já za odborníka na chov užitkového dobytka a zpracování pleteniny? Druhý den soused uklízel převrácenou a vybrakovanou popelnici a nadával na vlky. Prý ať si dáváme pozor za lesem, že se tam poflakují. Zde bych ráda dodala, že jsem opakovaně prosila rodiče o nastražení pasti v podobě konzervovaných rybiček doprostřed parkoviště u chalupy, ale moje přírodozpytné touhy byly rázně umlčeny. Nyní se těším z návratu do Prahy. Co zlého by se asi tak mohlo stát? S dalšími katastrofami se pravděpodobně ozvu již záhy. Pac a pusu. ~ Tereza Kowolowská, 23. 9. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.