Nakladatelství Lelkárna®

Nákupy

Vždycky jsme si říkala, že bych byla ráda v tom pokusném vzorku potenciálních zákazníků, na kterých se testují reklamy. Nechci se tu vychloubat tím, že na mě reklama účinně nefunguje, pravděpodobně ano, ale když před sebou vidím leták, zajímá mě v primárně jakost papíru a v náhodné televizní reklamě automaticky zaostřuju na pozadí za radostně poskakujícími postavami kterým se pravděpodobně právě otevřela cesta k věčné nirváně prostřednictvím 120 gramů žervé.

Mám nákupní návyky autistického hraboše. Jsem schopná koupit si 4x po sobě ty stejné boty, když předešlé dosloužily, pokud se chci rozšoupnout, rozmařile investuji do nového struhátka na tužky a moje duše může v klidu spočinout teprve tehdy, pokud mám doma zásobu toaletního papíru na třetí i čtvrtou světovou válku, provázenou akutní úplavicí. Taky předpokládám, že by se teoreticky na haldách toaleťáku daly pěstovat nějaké jedlé houby, takže ho prohlašuji za strategickou komoditu pro případy apokalypsy. (Sice houby nejím, ale tady jde o princip!)

Co se obecně hromadění týče, mám každý podzim instinktivní nutkání zásobit se na zimu, abych jí přežila. Ano. Sice žiju v centrální Evropě, v hlavním městě a pro jistotu ještě v centru města (abych mohla každé léto brečet jak proklatě daleko je moře), ale non-stop přístup do šesti různých potravinových řetězců, asi dvaceti vietnamských večerek a jedné arabské mě dostatečně nesaturuje. Nutně potřebuji očesat u silnice planá jablka s jemným dehtovým odérem a minimálně třemi červíky na centimetr krychlový, nasbírat bednu ořechů, zpaběrkovat na poli několik klasů kukuřice (kteréžto mimochodem pražští holubi nežerou — experimentálně ověřeno opakovanými pokusy), narvat pár květů slunečnic (kdybych se doma rozhodla vyrábět olej asi, protože v obchodě stojí strašlivých šedesát kaček bratru za litr) a z nějakého neznámého důvodu potřebuji i několik kilo kaštanů, které jsou pro člověka jedovaté (o čemž jsme se jako dítě dokonale přesvědčila, stejně jako mí rodiče a potahy našeho auta). V hloubi duše naprosto přesně vím, že bych se nedočkala ani půlky února, pokud by doma nesedělo alespoň pět kilo kaštanů. Nevím, nemohla bych mít nějaké užitečnější instinkty? Třeba orientační smysl a jasné puzení přesunout se na jih, když se objeví první přízemní mrazíky a utichne hlahol podnapilých turistů v centru Prahy ve tři ráno? Ne, já mám přesně ten instinkt srnky, která sice uteče po jemném zapraskání dvoucentrimetrové větvičky, ale která ztuhne na místě, když se blíží pětitunový náklaďák. Přesně, jak to příroda chtěla.

Ale zpátky k nákupům. Pokud jsem v něčem opravdu mistr, tak jsou to bizarní nákupy. Rozumějte, předměty samotné nejsou až tak mimo mísu, jinak by je neměl běžný obchodní řetězec, ale já zvládám načasování a kombinace, které zvedly nejednou obočí prodavačky znavené třicetihodinovou směnou. Právě teď jedu ve vlaku na výlet směr Bílé Karpaty a na nádraží jsem si koupila toaletní kartáč aka hajzlštětku. A nic jiného. Takže tento požehnaný kus plastu čeká týdenní cestování v krosně po našich luzích a hájích, mezi mechem, kapradím a srnkami s vlahým pohledem, než se zase vrátí zpátky do civilizace na místo učení, k hajzlíku. Ovšem cena, design a vědomí, že po návratu bude proklatě potřeba, mě donutily učinit tento pochybně strategický nákup. Za legendární považuji taky nákup dvou pytlíků dýňových semínek k výsadbě a všech pytlíku na instantní želé (odhad cca 40 litrů želé), které měli na prodejně, někdy okolo půlnoci. Želé bylo určeno na koulovačku během hudebního festivalu o dva dny později. Dřív jsem bydlela hned vedle obřího non-stop Tesca a tak jsem si byla například koupit v jednu hodinu ráno, v červnu, dva bílé jogurty a dvoje zimní sáňky (byly v akci!), které se posléze využily s přimontovanými kolečky k interesantním závodům družstev na čas. Pomyslný nákupní svatý grál drží jistý páteční večer a nákup v lékárně spočívající v krabičce léku proti bolesti hlavy, dvou baleních vyšetřovacích rukavic a pětikilového kýblu vazelíny. Tradiční výbava na hezký víkend.

Mimochodem, zadání letošního podzimu je jasné (krom nákupu mnoha vánočních dárků, pro lidi, které jsem náhodou potkala před dvanácti lety ve výtahu… nebo tak něco) — tominambury , jinak také lidově „židovské brambory“. Tyhlety žluté kytky každoročně zvěstují neoblomný příchod podzimu, stejně jako ruské beranice v suvenýrshopech v centru Prahy. A jak už název napovídá, pravděpodobně jsou i poživatelné. V tento okamžik prozření, přechází můj operační systém plně pod kontrolu základních instinktů, zapíná se červená kontrolka a křičí : „pokud před zimou nepřiberem alespoň 30 kilo, chcípneme tu kámo!!!“

~ Tereza Kowolowská, 19. 10. 2024

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.