Umčo na síti
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Umčo na síti Upustím si tu další z jemných, malých hejtíčků. V rámci předfiltrovaného obsahu sociálních sítí fasuju pravidelnou dávku umča produkovaného jinými, mně zcela neznámými autory. Nějakou dobu jsem se pokoušela můj algoritmus přesvědčit, že tím pravým, mému srdci blízkým obsahem jsou grafitty a streetart, leč nepodařilo se (stejně jako s mou kariérou v tomto bohulibém odvětví; jednak jsem nikdy neměla tolik času experimentovat s 5475 typy trysek na sprejích a hlavně fakt tragicky pomalu utíkám). I tak jsem ale nemálo vděčná za to, že jsem konečně z větší části přestala být cílovkou pro obsah typu „svatby /těhotenství/ podvádí mě můj manžel, který je mým bratrancem s mojí matkou a sestrou“? Ve výsledku vídám prostě nějaké relativně náhodné umčo. A zde přichází hejtíček. V rámci wow efektu a snahy o zaujmutí publika, totiž tvůrci opustili jednoduchou a přímou premisu a to udělat „popiči masterpiece“ a ve významném procentu přešli k myšlence, že wow a kulervoucí musí být i proces tvorby. Pro mě, jakožto člověka, co se s nějakou pomyslnou zručností chápe uměleckého náčiní (jakoby mám na to výšku) je zajímavé i bohapusté máchání štětcem, namočeným v barvě, pod specifickým úhlem a přítlakem, ale pro většinový divácký plebs, který neudrží pozornost déle než tři vteřiny, pokud v záběru nejsou ňadra, to je zjevně výsostně nedostatečné. Lid si žádá chléb a hry a občas taky střeva ven. Rovnou tu zcela opomenu tragickou kategorii malování penisem, prase s kopýtky od barvy a extrémně talentovaného malíře orangutana Fandu, kterými svou tvorbou plně kryje financování celé ZOO včetně přilehlého kasina a Coco stripbaru. Úplně stačí ten virální zbytek. Malba nemůže začít ničím tak triviálním jako náčrtek nebo podkladová barva, to by bylo tragicky neuspokojivé a málo dramatické. Zahajuje se ideálně kýblem barvy mrštěným přes plátno (pokud se algoritmus smiloval, tak to není plátno ale kus zdi, ze které průběžně opadává omítka). Hned po prvním zásahu pětilitrovkou barvy se odloupne solidní kus, který dopadne na zem jako kus čvachtavého želé s vlastním názorem. Vše je cca 10x zrychlené a podkreslené rytmickou odrhovačkou, která bude ještě další dekádu oblažovat srdce štamgastů v nonstopu čtvrté cenové kategorie, po odlepení očního víčka od barpultu. Následuje několik dalších ochvístnutí zdi/plátna jinými kyblíky s barvou, pár ostřelů aerosoftovými pistolemi, přetření celého tekoucího blitkomazu mopem a pár, dle všeho náhodných, tahů štětcem. Pak mistr obraz obrátí hlavou dolů (v případě zdi aspoň přetočí kameru) a užaslý divák, který si až do této chvíle kochal akcí „jak zlikvidovat půl skladu prodejny Barvylaky pod tři minuty“ náhle užasle zjistí, že se kouká na nadživotní portrét Maryllin Monroe. Ideálně pak kamera ještě trochu popojede, abychom pochopili že celou tu akci prováděl mistr nohou. Levou. Proč nám nemůže stačit to, že maestro prostě vyšvihne solidní obrázek? A když už jsme u toho, ráda bych poodkryla roušku tajemství a vyzradila vám, že většinu hezkých obrázků zcela překvapivě nemalují dvacetileté blondýny v extrapřiléhavém a dokonale sladěném domácím kompletu. Taky u toho většinou nejsou polonahé (zde nechám prostor pro úžas) a navíc nemají ani perfektní manikůru. Tedy, kdysi jsem něco patlala doma v plavkách, protože bylo opravdu nechutné horko a musím konstatovat, že drhnout si Solvínou barvu z pupíku není zdaleka tak erotická akce, jak by se mohlo zdát. A co se týče umně naaranžovaných „tvůrčích zátiší“ s esteticky seřazenými nádobami se štětci, tubami barev, pastely, naaranžovaně „zapatlaným“ nábytkem a svěžími pokojovými kytkami… tak z kytek se ta barva Solvínou myje taky pěkně na hovno. Mezi námi děvčaty, na vytírání štětců používám namísto sladěného lněného plátna z ekologického zemědělství babiččiny vyřazené kalhotky. Babička jen tak něco nevyřadí, takže tohle je materiál, který přežil obě světové války, počalo se v něm několikero generací dětí, poté koček, poté myší a následně svrabu, dále se s ním nějakou dobu mylo nádobí a vytírala prkenná dřevěná podlaha. Ale ten potisk růžiček přežije ještě celou tuhle planetu, až dojde ke konečnému zúčtování lidstva Skynetem, který už bude mít těch uměleckých kravovin fakt dost a nahradí nám tuhletu naši vyumělkovanou realitu Da Vinciho Poslední večeře, kreslené nohou se zavazanýma očima, rovnou umělou realitou. V té nejenže budeme moct dělat světové umčo v dokonalé bílé teplákovce, ale rovnou ho budeme moct tvořit dvanácti prsty s luxusní francouzskou manikůrou! (Tím koncem jsem se pravda nechala trochu unést, ale zrovna můj vlak projíždí lokalitou severomoravských bronfieldů a tady to teda už jako po Konečném dni zúčtování dávno vypadá). ~ Tereza Kowolowská, 15. 3. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Zima
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Zima S každoročním příchodem jinovatky na trávě, zkracováním dnů, odletem ptáků do teplejších končin, kde se podávají barevné drinky s paraplíčkem a opravdovou plastovou slámkou, a po odvysílání nejnovějších záběrů z každoročního dehumanizačního masakru z amerických obchoďáku – aka Black friday – si uvědomím, že je to tu. Zima. Pro nás, civilizací zhýčkané evoluční tragédie, se nic moc zásadního nemění. Pravidelně proklínám historické centrum Prahy, které průběžné v propagačních článcích hlásí, jakže postupně nahrazuje asfaltové chodníky za krásnou historickou dlažbu z kamenných kostek (která je sice možná krásná, ale taky klouže, že by se na ní po prvním dešti daly z fleku pořádat závody jamajských bobů a o situaci při námraze ani nemluvě). Další nástrahou pro chodce, vycvičeného k proskakování mezi psími výkaly a kung-fu úhybnými manévry mezi rozjíždějícími se tramvajemi, jsou bílé pruhy na přechodu. Netuším, jaká vesmírná NASA technologie byla použita při vyvíjení této barvy, ale bez ohledu na míru infantilnosti musíte hrát hru „kdo šlápne na bílou, utone v bažině/lávě/moři plném žraloků/krokodýlím žaludku. Když se totiž vaše neopatrná podrážka vyskytne nedopatřením na onom bezbožném nátěru, okusíte v příštím okamžiku chuť dlažby s její sofistikovanou strukturou vlastním patrem. Protože v mém případě pochroumaný prstík nebo zápěstí znamená půl roku bez práce a existence na lodních sucharech, používám důchodcovské řešení reklamně zvané „nesmeky“. Velmi triviální napodobenina horolezeckých maček, přizpůsobená pro použití českými důchodci na českém chodníku. Při sprintu k nejbližšímu supermarketu s mlíkem v akci je totiž zcela kritické mít slušný odraz od ranní námrazy. Vedlejším efektem pak je, že každý krok na jakémkoliv povrchu neuvěřitelně chroustá a jste-li nuceni vstoupit do dopravního prostředku nebo budovy, budete znít jako stepařská škola v epileptickém záchvatu. Vlastně vím, jak se cítí westernový husťák, klepající při každém kroku o podlahu salonu svými ostruhami. Jako debil. V tramvaji se sice přes vrstvy vlastních i cizích oděvů, pro jednou nemusíte fyzicky dotýkat cizích zpocených těl (pokud vás zrovna navhlej Vilja nerajcuje), ale zase dochází k poměrnému zmenšení už tak kriticky nedostačujícího životního prostoru a hrozí zadušení prošívanou bundou spolucestujícího (takhle se cítí želvička v oceánu, dusící se igelitkou). Příštích třicet minut cesty MHD pak trávíte v nelítostně se zvyšující fyzické teplotě bez šance úniku. Na oknech dopravního prostředku se přitom pozvolna sráží dech cestujících a mozek běžného germofobika rozvíjí teorie o kurva viditelné kapénkové infekci. Ty kapky se totiž rýsují přímo před vašimi zraky na oknech a s železnou pravidelností do nich někdo prstem nakreslí piču. Všechna potenciální traumata z teplotního poklesu pak ale vyváží papírový, pomalu se rozkládající papírový kelímek s v mikrovlnce ohřátým džusem, centimetrovou vrstvou nerozpuštěného cukru krystal na dně a podmírečným panákem tuzemáku za v bratru lidových 120 káblí, obchodně nazvaný „domácí turbo mošt“ ze stánku před Hlavákem. Naše civilizace nám poskytuje veškerý komfort od skleníkových plastikových rajčat bez vůně a zápachu uprostřed ledna ve dvě ráno, (přesně ten správný čas na trochu té beztvaré hmoty!) (Jsou rajčata potomky dřívějších rajčat, která pro věčnou slávu, bohatsví a fyzickou krásu zaprodala svou duši temnému démonu a nyní existují již jen jako vyprázdněné, esteticky dokonalé tělesné schránky?!?! Možná to bude moje nové náboženství!) až po teplo domova, poskytované lokální spalovnou, která se tyčí za panelákovou výstavbou jako obří moloch, memento mori vašich děravých ponožek, banánových šlupek a salátu, bídně zhynulém v zadním koutě vaší ledničky. Absolutní konec pozemské pouti. Pozře vše, co jí nabídnete a veškeré odpadní fekálie znovu prožene vašimi topenářskými i plicními trubkami. Nikdo neví, co se stane až jí nebude nabídnuto dost obětin (to bych taky asi zařadila k rajčatovému kultu) . Když ale procházím tou vše pohlcující temnotou, patřičně rozradostněnou blikajícími girlandami vánočních ozdob, musím se ptát, co naši předkové v těchto trudných časech? Nemyslím středověké chudáky, kteří se tiskli k domácími dobytku o něco více než obvykle, protože tentokrát nabízel krom sexuálního povyražení i tělesné teplíčko navíc. Myslím opravdu počátky pospolité zemědělské společnosti, kdy hóch budovy byly postavené z vepřovic a ostatní klacků, pomazaných bahnem, uprostřed se kroutil dým z ohniště a když jste šli udělat bobek za barák, byla šance cca 1 ku 10, že se vás pokusí dostat smečka vlků. Chápu, že tito dobří (a špinaví) lidé nebyli tak zhýčkaní jako my. Například je vůbec nerozhodila nefunkční nabíječka ani odrostlé umělé nehty, ale stejně to muselo být nesmírně krušné období, které dělilo zrno od plev a děti s podvýživou, kurdějemi a svrabem od dětí s podvýživou, kurdějemi, svrabem a úplavicí. Byli jste někdy v nedávné době někde v lese? A viděli jste tam něco k snědku? Potkala jsem pár mrazem pobitých šípků a jednu proklatě rychlou sýkorku a mám nepříjemné tušení, že to by mě čtyřmi měsíci chladu, zoufalství a hladu neprotáhlo. A protože tito dobří lidé neměli ani solidní osvětlení, hádám, že většinu svého času trávili napůl v hibernaci, zahrabaní pod hromadou jakéhokoliv výhřevného materiálu. A zde se tážu já, proč po tolika letech vývoje inteligentní technické lidské civilizace k pokroku a světlejším zítřkům, si nemůžeme dát zimní prázdniny s čtyřměsíčním šlofíkem, no? Na závěr jeden zábavný, přírodovědný fakt. Když se medvědi ukládají k zimnímu spánku, sežerou větší množství vlastních chlupů, aby se jim udělal v zadku špunt a oni si tak ve spánku nepodělali svůj brloh. První věc na jaře pak je, že se musí „odšpuntovat“. Doufám, že nyní už představu prvního medvědího jarního káka nikdy nevytěsníte z hlavy. Čaudy! ~ Tereza Kowolowská, 15. 2. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Cestování v čase
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Cestování v čase Určitě jste se už mnohokorát setkali s myšlenkou cestování v čase. Lidé sní, jaké by to bylo posunout se o pár dekád, století nebo tisíciletí nazpět a zažít jinou epochu, sledovat proměny svého bydliště v čase, případně se setkat se svými předky. Já osobně jsem ale rozmazlený výplod 20 století a naprostá vanilka, se vším, co k tomu patří včetně mezizubních kartáčků, termoforu do postele, třiceti potravinových doplňků a vlhčeného toaletního papíru. Pokud teoreticky šoupnu čas jen tak něžně o nějaké dvě století nazpátek, asi bych měla patřit do škatulky „dáma, která omdlela při vyšívání“ přímo do náruče příhodně stojícímu mládenci z vhodné rodiny a s místem penzionovaného státního úředníka, kterýžto si ji musel promptně vzít za choť, aby předešel obecnému pohoršení. Ale pravdou je, že bych nepřežila žádnou epochu a reálně bychom mohli jen počítat na prstech, kolik minut boje o život ukrotutím, než mě sundá cholera levým hákem. Pravda je, že bych nikde zřejmě nepřežila ani dětství, protože už teď zním jako epileptický záchvat francouzského buldočka, když mě lehce ovane mírný vánek. Pokud si představím vyrůstání v éře, kde je všelékem opium, byla by to zřejmě docela slušná jízda. Když přidám nějaká ta století a pošlu svůj ctěný zadek do středověku, nebude to o mnoho radostnější. Rovnou přeskočím zjevné nedostatky, jako jsou morové rány, absence brambor, hladové smečky vlků a sbírka osobních parazitů, volně směnitelných s domácí zvířaty, rodinou sousedy, pocestými, farářem…. A zmínila jsem už, že nebyly brambory?! A navíc nebyly brambory!!! Ale posuňme se dál. Zkoušeli jste někdy spát ve slámě? A bylo to fajn? Ne, nebylo. Ani trochu to nebylo fajn. Seno má totiž procentuálně opravdu velký objem ostrých konců, které se s chirurgickou precizností noří do nechráněných slabin, při neprozřetelném pohybu, například při dýchání! A to je ještě luxusní pohověníčko oproti sdílení tvrdé lavice s šesti rodinnými příslušníky a slepicí. Vzpomeňte jen na výběrovou sadu hypoalergenních přikrývek, které máte, s ergonomicky tvarovaným polštářem z teleshopingu a ranních bolestí, s nimiž vstáváte do každého božího dne. Aha?! Jedeme dál. Vytí hladových smeček vlků se zintenzivňuje. Na jídelníčku je všechno co nezdrhlo, ale protože (přiznejme si pravdu do očí), fakt běhám jako retard, není na něm skoro nic. V zimě je opravdu zima. Takzvaně krásné, bílé Ladovské Vánoce. Jediná obuv, kterou máte jsou králičí kožky umně omotané okolo nohou, takže vypadají jako plyšové bačkůrky a při běhu mávají oušky. Ale vlastně ne, já jsem ten pomalý loser, takže na králíka si fakt ani nešáhnu pohledem. Tedy umírám jako nanichodný, zatracený článek evoluce v závěji, s omrzlými pahejlky. A ještě o kousek dále v čase se vidím, jak už třetí den zoufale mlátím kamenem o kámen ve snaze vykřesat jiskru a zažehnout vatru, kterou by mi záviděl aj Jánošík. Pravděpodobně ale nemám ani správný šutr, ani správné chrostí a pozůstatky roky depilovaného tělesného ochlupení mě taky úplně nevytrhnou. Krom smečky vlků má na můj zmrzlý oholený zadek zálusk ještě jeskynní medvěd, jeskyní lev, šavlozubý tygr, sousední kmen, můj kmen… Jsem nejtučnějším tvorem této zimy a omastek na bradě je tady větším ternem než norkový kožich… který mají všichni, až na mě samozřejmě. Můžu spekulovat jaké by to bylo posunout se v čase ještě hlouběji do prehistorie, ale tam všude bych už měla opravdu jen roli vítaných proteinů. Raději se tedy na pomyslném žebříčku času vydám opačným směrem do světa budoucnosti, plného cestování nadsvětelnou rychlostí, extravagantních technologií, jídla v tubičkách a objevování nových planet a neznámých vesmírů. Nové obzory pro lidstvo, nesoucí pomyslnou pochodeň humanity vstříc novým zítřkům… A samozřejmě, prdění ve skafandru s uzavřeným oběhem! ~ Tereza Kowolowská, 18. 1. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vánoce 2024
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vánoce 2024 Bylo by trestuhodné nepověnovat se v tomto požehnaném čase vánoční tématice. Vím, že spousta lidí nemá vánoce rádo, ze zcela pochopitelných důvodů. Stačí nedopatřením zavítat během adventu do jakéhokoliv náhodně vybraného nákupního centra a poznáte, zač je toho vymývání mozku koledami, na které by borci z Guantanáma ještě rádi vzpomínali, hromadné srážky nákupních vozíků, litý boj o posledních 50 vek (protože se ty chlebíčky nutně musí žrát ještě další dva měsíce v kuse) a v neposlední řadě bezuzdná fackovačka kapří podkovou. Vaše drahá polovička se už ani nesnaží tvářit se při rozbalování dárků nadšeně, ostatně půlku dárků si již nakoupila sama předem a zadala vám pouze funkci baliče, a i tu jste zcela upřímně podělali. Dárečky vypadají jakoby mezitím prošly drtičkou odpadu a výbuchem továrny na izolepu. Pokud vaši popelnici nacpanou povážlivě nad limit tím zdecimovaným papírem zblikne soused, který je proaktivním členem Greenpeace, čeká vás přinejmenším linč na plně rozložitelném provaze z ekologickho zemědělství, které vypěstoval peruánský zemědělec v humánních pracovních podmínkách. Tu druhou půlku (tu od vás) si zjevně nepřála ani v nejdivočejších snech. A to jste si říkali že dvoutýdenní pobyt spojený se spaním pod širákem v Tatrách a stopování medvědů bude sranda. Zjevně není a nebude. S ní tedy rozhodně nebude. Děti napsaly do dopisu Ježíškovi samé jednoduché a snadno vyřešitelné dárky jako živého jednorožce, Tesla auto, co mění barvy podle nálady, a teleportační bránu časem. Proběhla sice myšlenka, že jim zabalíte pod stromeček patery kousavé ponožky, jako za vašeho mládí, a nazvete to teleport časem, ale těmhle fotrovským vtipům se opravdu nikdo smát nebude. A atmosféra u stromečku zhoustne víc, než vývar z kapřích hlav (nepochybný to vrchol českého kulinářského umění… tedy hned po smažené Tatrance). Někam bych mezi tyto radosti ještě přidala pořizování vánočního stromku, o kterém jste si mysleli, že ho domu dopravíte bez větších problémů skrzeva MHD, ale děti toužili po třímetrové jedli, která vás stála ledvinu a která značně odebrala životní prostor ostatním, již tak značně komprimovaným a deprimovaných spolucestujícím. Jediný, kdo se nepohnul jsou pochrupující bezdomovci na zadním sedadle. Člověk by řek, že by vánoční stromeček mohl teoreticky plnit funkci i osvěžovače vzduchu (když už je to ten stromeček, že jo), ale nikoliv. Takže si domů nesete stromeček nasáklý atmosférou vánoc a vůní lahodně zamřelé tramvaje. Když se doma v teple hezky rozvoní, dojde vám, že ho prodavač posilněný borovičkou (stylově) asi zatáhnul na černo v lese, protože vám doma začne smrdět krom „Aou de bezdomovec“ i nátěr proti ožeru lesní zvěří. Tuto drobnost by mohla vyřešit purpura nebo františek, taktéž to tradiční vánoční komodity. Zkoušeli jste někdy purpuru, určenou pro vykouření katedrály, hlavní lodě, dvou bočních lodí, ambitu a krypty, zapálit v 2+KK? Já ano. Vánoční kapr, zakoupený pak v jakémkoliv množství, stavu a skupenství má neuvěřitelnou schopnost všechno v perimetru deseti metrů pokrýt rybím slizem. Dokonce i kdyby to byly rybí prsty, budete mít rybí sliz na všech madlech šuplíku, troubě, ledničce, kuchyňské lince, na všech utěrkách a v neposlední řadě na celé sbírce porculánových sošek a betlému. Betlém je mimochodem také zásadní kapitolou. U minimálně 5/6 postaviček si není nikdo zcela jistý jejich funkcí a zastoupením v Biblickém příběhu, zato jsou si všichni zatraceně dobře vědomi jejich rasové a etnické nekorektnosti. Mezi figurkami je pak vždy propašováno během posledních x generací několik postav z lega, plastových zvířátek, hraček pro psa a mrtvá akvarijní rybička. Pokusíte-li se nenápadně odstranit z betlému fialového dinosaura, děti si toho mezi všemi 765 postavičkami zaručeně všimnou v rámci nanosekund a vaší snahu bude následovat hysterický, neutuchající pláč. To už jste rovnou mohli říct, že Ježíšek není. Počkat, řekla jsem to nahlas? Po Vánocích přichází na řadu návštěva všech doposud nezesnulých příbuzných, která zásadně obsahuje chlebíčky, které strávily poslední týden v mrholení na balkoně, 30 let starou pohádku s Petrem Nárožným, která hraje na pozadí (dost možná ve smyčce), množství vánočních světýlek, které i v pravé poledne mají slušnou šanci vyvolat epileptický záchvat a konečně cukroví, která už stihl olízat kocour Fanouš. Všechno. 3x. Někam. Já mám Vánoce ráda. Trávím je tradičně s rodiči, což je příjemná kombinace divných tradic, které tomu dodávají jisté, vskutku adventní, očekávání. Vše již odstartovalo výrobou vánočních věnců na akci překvapivě zvané „Výroba vánočních věnců“, v místním DDM. Je to akce pro matky s dětmi. S přehledem jsem nejstarší dítě. Ostatním je zhruba šest, ale letos se tam nějaký potomek pokoušel sníst šišku, takže spodní hranice pro práci s horkou tavnou pistolí zjevně není určena. Po skončení akce, si organizátoři fotí výtvory, aby je mohli prezentovat v místním tisku radničních novin, které si s propracovaností článků o Slavnosti rajčat a nových kontejnerech v ničem nezadají s Timesy. Každý rok si organizátoři fotí NAŠE věnce a moje maminka je strašně pyšná. Mám sice proti ostatním dětem náskok třiceti let, vysokoškolského výtvarného vzdělání a práce v oboru a dokážu se sama vysmrkat(!!!), ale to mojí mamince podle všeho vůbec nevadí. Naše vítězství je sladší než perníkový svařák! Právě sedím ve vlaku a mířím vstříc Vánocům na drahé Jižní Moravě a již s dojatou slzou v oku očekávám smlouvání o kapra s opilým rybářem, smlouvání o divutvorně křivý stromek s opilým lesákem, pečení zhruba 12 vánoček (protože proč ne), loupeživou výprav na jmelí do lesa s vysoce nadprůměrným výskytem divočáků, při kterém pravděpodobně zničím outdoorové oblečení v hodnotě vyšší než malé a babičku zpívající nacistické koledy, jak je dobrým zvykem. Ale to vše mne teprve čeká v tomto nadcházejícím magickém čase. S výčtem katastrof se tedy ozvu později. Čau a požehnané svátky všem. ~ Tereza Kowolowská, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Špačci
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Špačci Dávno jsou tomu doby, kdy se u nás na jihu Jižní Moravy předpokládalo, že čížek nepozná dobré víno, kdyby ho vypleskalo. (Jih Jižní Moravy si prosím představte tak, že pokud by Česká Republika byla teoreticky živý organismus, já bych pocházela z jeho pindíku. Taky doufám, že tuhle představu už nikdy nedostanete z hlavy). Toto píšu jako hrdá dcera svého národa, která nerozezná medailemi ověnčený Iršaj od krabicáku z večerky, ale k tomu jindy. Velká část české populace po příchodu z korporátu tráví večer tím, že jemně protáčí vonným mokem v ušlechtilých skleničkách správného tvaru, BEZ OTISKU ŠPINAVÝCH ORANGUTANÍCH PRACEK a konstatují moudra o jeho jiskrnosti ve světle zářivky, uprostřed tradiční vinařské oblasti Praha Vinohrady (neasi). Ti šťastnější pak navštíví pomyslný svatý grál vinných labužníků, Vinobraní v Mikulově nebo ve Valticích. Nenechte se mýlit, zajisté i jiné lokality mají věhlasné tradice koštu vína, ovšem tohle já znám na vlastní kůži a tak o nich můžu fundovaně polemizovat. (S přihlédnutím k tomu, že jsem člověk, který nepije alkohol, ehm). V Mikulově vypadá vinobraní jako výjev z noční můry a Dantova pekla, kdy se tisícihlavý dav snaží neušlapat sám sebe a pomalu se utápí ve vlastních tělních tekutinách z přeměny vína skrzeva ledviny a do toho všeho hrají Chinaski. Valtice to vzaly z trochu jiného konce. Valtické náměstí se promění ve výjev navozující dojem jižní Francie. Lidé sedí na kostkovaných dekách na krásném trávníku, degustují mladé víno a k němu přikusují sýry z proutěných košů a doplňují jej husími játry foie gras ze stánku, vzduch se plní vůní čerstvého perníku a za nimi se tyčí impozantní zámek a barokní kostel z rukou zkušeného architekta Giovaniho Giacoma Tencalla. Okolo další elegantně odění návštěvníci korzují a konverzují. Je to velmi krásné a idylické. A cca o pět hodin později bude opět ve všech květináčích s muškáty před dveřmi domů nablito a všechny průchody zechcány s takovou koncentrací čpavku, že by to mohlo být už potenciálně zajímavé pro těžbu chemického průmyslu. Těmto malebným scénám však předchází mnoho tvrdé práce ve vinohradě — stříhání, okopávání, chemické postřiky, opravy minitraktoru a jiné radosti. Jako dítě jsem vždycky hloubala, jak se z těch hroznů vydolují všichni ti hmyzáci, než se hrozny rozemelou a vypresují. Později jsem pochopila, že to všichni nezvládnou zavčas a dovolila bych si tvrdit, že zejména v některých ročnících bych čekala ušlechtilý bouquet vos a berušek — jemně zemitý, s tříslovinovým dozvukem na patře. Se zvířaty se dostávám k hlavnímu tématu této úvahy. Viděli jste někdy zblízka špačka? Nemám na mysli toho rozkošného ptáčka s elegantně petrolejovým zbarvením. Mám na mysli tu stvůru se špičatým zobákem, pařáty a bestiálním leskem v oku. Jejich obří hejna se vlní nad krajinou jako zlovolná morová rána, přinášející bídu, zkázu, zmar a ptačí bobky. Stává se, že stojíte v bukolické rurální krajině pozdního léta a tu se nebe zatáhne tisíci těl a štěbetání těchto zlovolných poslů zkázy zaplní vlahý vzduch. Postupně začne pršet a tedy… není to déšť. Slunce zmizí a vy doufáte, že se navrátí, stejně jako když primitivní kmeny vzývají zpátky svého slunečního boha a obětují mu extra šťavnaté děti. Pokud znáte filmovou klasiku Ptáci, tak přesně tento tísnivý pocit vzbuzují nájezdy na skromné plody vaší práce. Vinaři se jim snaží bránit výstřely do vzduchu, případě automaty, které ve vinohradě pravidelně odpalují nálože k zastrašení ptáků. Koncem babího léta se tak krajinou nesou zvuky, jež by zahanbily nejedno divoké ghetto. Náš nepřítel je však nelidskou, nezastrašitelnou a nepřemožitelnou entitou. A ty ku-vy kropenaté se ještě naučily jeden trik. Aby nebyli zavčas zpozorováni, celé hejno sedne k zemi nějaký zhruba kilometr od vinohradu… a jdou pešky, neviděni strážcem ve strážné boudě. Mimochodem, kdysi jsem taky vyfasovala hlídku před špačky. Mí ctění rodiče byli v práci a já musela sedět ve vachrlaté budce na kovových vzpěrách, patnáct metrů nad zemí, uprostřed vinohradu s řehtačkou (nechápu proč mi v šestnácti nikdo nesvěřil vzduchovku!). Měla jsem zrovna konec prázdnin a stále mi zbývalo dokončit jeden z domácích letních úkolů, v nichž se mí středoškolští pedagogové vyžívali. Přečíst Zločin a trest a vypracovat k němu text k odevzdání. Takže jsem seděla v tom pařáku, pod stříškou z rzí prožraného vlnitého plechu, s řehtačkou v ruce, vodou ze studny, která snad byla i pitná, a knížkou, která byla zhruba dvacetinou mé tělesné hmotnosti, a střídavě jsem mžourala do textu plného dramat a na obzor, odkud by se mohl blížit potenciální nepřítel. Náhle se ozvaly pode mnou hromové nadávky a já uviděla postaršího dědu, ve svetru bez knoflíků a s chlupy lezoucími z uší i zarudlého nosu, který mi začal květnatě nadávat a zaklínat mě, že se flákám a místo hlídky si čtu a ty „svině to mezitím požerou jako Rusové při osvobozování! K proklatě fikanému chování ptáků v naší lokalitě se ještě vrátím, protože jako nadšený amatérský pozorovatel přírody si toto nemůžu nechat ujít. Máme tu volavky a k nim oficiální vědecké pozorování. Všechny volavky popelavé v celém svém rozšíření výskytu jsou maniakální vraždící stroje, které sežerou všechno, co jim projde jícnem. To jak jsou tito ptáci nenasytní, dokládají pozorování, kdy se jejich, stále ještě živý, oběd občas prokouše ven z žaludku a volavce tak vypadává ven. Legendární je pak videozáznam volavky, která sežrala úhoře, který se prohlodal ven a vypadl jí z břišní dutiny. Volavka se k němu vždy neomylně skloní a sežere vypadlou rybu znovu. A znovu a znovu. Pozorování ornitologů (kteréžto můj drahý muž z nějakého záhadného důvodu považuje za nejpodezřelejší lidi pod sluncem… a až dlouho pod nimi se v pomyslném žebříčku nebezpečných lidí umisťují teroristé a televizní promotéři) z našeho kraje však mluví ještě o jiném, krajně znepokojivém chování. Volavky u nás loví, mimo jiné relativně velké savce. Králíky, lasičky a podobnou zubatou havět. A protože je taková kořist příliš velká pro pohodlné polknutí, volavka si stále se ještě mrskající se gáblík přinese k nejbližší vodě, ponoří mu hlavu pod vodu a drží ho tak dlouho, dokud se nepřestane mrskat. Pak ho polkne v celku. Pokud se ptáků ještě nebojíte, měli byste rozhodně začít. ~ Tereza Kowolowská, 16. 11. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Nákupy
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Nákupy Vždycky jsme si říkala, že bych byla ráda v tom pokusném vzorku potenciálních zákazníků, na kterých se testují reklamy. Nechci se tu vychloubat tím, že na mě reklama účinně nefunguje, pravděpodobně ano, ale když před sebou vidím leták, zajímá mě v primárně jakost papíru a v náhodné televizní reklamě automaticky zaostřuju na pozadí za radostně poskakujícími postavami kterým se pravděpodobně právě otevřela cesta k věčné nirváně prostřednictvím 120 gramů žervé. Mám nákupní návyky autistického hraboše. Jsem schopná koupit si 4x po sobě ty stejné boty, když předešlé dosloužily, pokud se chci rozšoupnout, rozmařile investuji do nového struhátka na tužky a moje duše může v klidu spočinout teprve tehdy, pokud mám doma zásobu toaletního papíru na třetí i čtvrtou světovou válku, provázenou akutní úplavicí. Taky předpokládám, že by se teoreticky na haldách toaleťáku daly pěstovat nějaké jedlé houby, takže ho prohlašuji za strategickou komoditu pro případy apokalypsy. (Sice houby nejím, ale tady jde o princip!) Co se obecně hromadění týče, mám každý podzim instinktivní nutkání zásobit se na zimu, abych jí přežila. Ano. Sice žiju v centrální Evropě, v hlavním městě a pro jistotu ještě v centru města (abych mohla každé léto brečet jak proklatě daleko je moře), ale non-stop přístup do šesti různých potravinových řetězců, asi dvaceti vietnamských večerek a jedné arabské mě dostatečně nesaturuje. Nutně potřebuji očesat u silnice planá jablka s jemným dehtovým odérem a minimálně třemi červíky na centimetr krychlový, nasbírat bednu ořechů, zpaběrkovat na poli několik klasů kukuřice (kteréžto mimochodem pražští holubi nežerou — experimentálně ověřeno opakovanými pokusy), narvat pár květů slunečnic (kdybych se doma rozhodla vyrábět olej asi, protože v obchodě stojí strašlivých šedesát kaček bratru za litr) a z nějakého neznámého důvodu potřebuji i několik kilo kaštanů, které jsou pro člověka jedovaté (o čemž jsme se jako dítě dokonale přesvědčila, stejně jako mí rodiče a potahy našeho auta). V hloubi duše naprosto přesně vím, že bych se nedočkala ani půlky února, pokud by doma nesedělo alespoň pět kilo kaštanů. Nevím, nemohla bych mít nějaké užitečnější instinkty? Třeba orientační smysl a jasné puzení přesunout se na jih, když se objeví první přízemní mrazíky a utichne hlahol podnapilých turistů v centru Prahy ve tři ráno? Ne, já mám přesně ten instinkt srnky, která sice uteče po jemném zapraskání dvoucentrimetrové větvičky, ale která ztuhne na místě, když se blíží pětitunový náklaďák. Přesně, jak to příroda chtěla. Ale zpátky k nákupům. Pokud jsem v něčem opravdu mistr, tak jsou to bizarní nákupy. Rozumějte, předměty samotné nejsou až tak mimo mísu, jinak by je neměl běžný obchodní řetězec, ale já zvládám načasování a kombinace, které zvedly nejednou obočí prodavačky znavené třicetihodinovou směnou. Právě teď jedu ve vlaku na výlet směr Bílé Karpaty a na nádraží jsem si koupila toaletní kartáč aka hajzlštětku. A nic jiného. Takže tento požehnaný kus plastu čeká týdenní cestování v krosně po našich luzích a hájích, mezi mechem, kapradím a srnkami s vlahým pohledem, než se zase vrátí zpátky do civilizace na místo učení, k hajzlíku. Ovšem cena, design a vědomí, že po návratu bude proklatě potřeba, mě donutily učinit tento pochybně strategický nákup. Za legendární považuji taky nákup dvou pytlíků dýňových semínek k výsadbě a všech pytlíku na instantní želé (odhad cca 40 litrů želé), které měli na prodejně, někdy okolo půlnoci. Želé bylo určeno na koulovačku během hudebního festivalu o dva dny později. Dřív jsem bydlela hned vedle obřího non-stop Tesca a tak jsem si byla například koupit v jednu hodinu ráno, v červnu, dva bílé jogurty a dvoje zimní sáňky (byly v akci!), které se posléze využily s přimontovanými kolečky k interesantním závodům družstev na čas. Pomyslný nákupní svatý grál drží jistý páteční večer a nákup v lékárně spočívající v krabičce léku proti bolesti hlavy, dvou baleních vyšetřovacích rukavic a pětikilového kýblu vazelíny. Tradiční výbava na hezký víkend. Mimochodem, zadání letošního podzimu je jasné (krom nákupu mnoha vánočních dárků, pro lidi, které jsem náhodou potkala před dvanácti lety ve výtahu… nebo tak něco) — tominambury , jinak také lidově „židovské brambory“. Tyhlety žluté kytky každoročně zvěstují neoblomný příchod podzimu, stejně jako ruské beranice v suvenýrshopech v centru Prahy. A jak už název napovídá, pravděpodobně jsou i poživatelné. V tento okamžik prozření, přechází můj operační systém plně pod kontrolu základních instinktů, zapíná se červená kontrolka a křičí : „pokud před zimou nepřiberem alespoň 30 kilo, chcípneme tu kámo!!!“ ~ Tereza Kowolowská, 19. 10. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Papu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Papu Oblíbené kontroverzní téma složení stravy, ke kterému má každý co říct (a hlavně si obhájit, že právě on to dělá dobře). Dopředu vás ale musím zklamat, že nejsem žádný hejtr, takže v následujících řádcích bude proklatě málo výsměchu veganům, bezlepkářům a lidem, co nejí věci, které mají obličej. Sorry. Fascinuje mě, že žijeme ve světe s obřím rozsahem možností výběru potravin, dovážených ze všech koutů světa. Přitom dobrá třetina z nich (mým zcela laických odhadem) tu ještě před třiceti lety nebyla. A možná je to dobře, jinak by spousta z nich skončila rouhačsky zalitá v aspiku nebo v pudinku. Každý z nás si pamatuje na své „poprvé“ seznámení se s výsostně exotickou potravinou typu Nutella. Narodila jsem v létě 90, (takže mám představu, co rodiče dělali v revolučních časech roku 89) a potraviny prosakující ze západu mě tak zasáhly v tom správně vnímavém věku, kdy člověk šťouchá klackem do mrtvé krysy a čeká, co udělá. Dodnes nezapomenu na první kontakt s plastovou pet lahví. Tuším to byla Poděbradka na návštěvě u kamarádky — obřadně ukazovaná jako vzor pokroku (Ne, napít jsme se nesměly). Zbožně jsme ji obcházeli a predikovali, jaké dechberoucí pokroky v medicíně, astronautice a evoluci lidského druhu taková petka přinese. O rok později jsme našly, při hraní si u výpusti městského kanálu, skleněnou specificky tvarovanou láhev od Coca coly (jo, tenkrát bylo vrcholem Montessori výchovy nechat šestiletá děcka mlátit se kusy rákosu a koulovat se řasou u kanálu až do setmění) . Pamatujete si na film Bohové musí být šílení, kdy do křováckého kmene spadne skleněná lahev od Coca coly a celá vesnice zažívá nečekaný střet z doby kamenné s civilizací atomového věku? Tak přesně takhle to vypadlo, ale představte si místo křováků spíš děcka zakydaná od bahna. Tedy doufejme, že to bylo bahno. Dodnes je pro mě největší cestovatelský zážitek obchod s potravinami a zejména pak ulička s mléčnými výrobky. Stačí překročit hranice k sousedům a můžete objevovat nové kultury nejet etnické, ale i ty jogurtové. Z první návštěvy koloniálu si tak obvykle odnáším šest druhů bizarních kefírů, u kterých netuším, co za jízdu mě čeká. Naposled jsem se pokoušela v maďarské vesnické samoobsluze o překlad Google překladačem na složení kyšky a prý obsahovala kravské semeno. Nevím, chutnala každopádně dobře a bříško po ní bylo spokojené. Můžeme si dnes opravdu vybrat, co by potěšilo naše oko, jazyk i pajšlík a jedinými limity jsou finance, dovozci a kardiovaskulární choroby. Ale obávám se, že návrat ke kořenům už není úplně možný. Vědci dnes odhadují kolik procent stravy pračlověka bylo maso, vejce, obiloviny, ovoce… podívejme se pravdě do očí, 99,9% z toho byly hmyzáci a lepkavá žoužel, co nezdrhla, a kořínky vyryté klackem s patřičným podílem kamínků a hlíny pro lepší zažívání. Takže to buďto byla podivná kejda nelibé chuti a konzistence nebo blbě rozžvýkatelná hmota křoupající mezi zuby . Nebo obojí najednou. To, že nás evoluce obdařila chuťovými pohárky muselo být v téhle etapě vývoje lidstva opravdu zlomyslné. A myslím, že v tom nikde nefigurovalo esteticky naaranžované avokádo, chia pudink ani skinny oat milk latté a taky že by to na fotkách na instagramu opravdu nevypadalo reprezentativně. # truepaleo # jetojedlé? # smrthlademoddálenaodalšíden # novístřevníparazité-nikdynejsisám. Co se mě týče, můj drahý gentlemanský tatínek vždy říkal, že bych sežrala aj mrtvému z ucha. Nechci se vytahovat, ale zvládla jsem i ten maďarský kefír i cestování po Indonésii a dokonce i svoje vlastní vaření, takže jsem přesvědčena o tom, že mám opravdu málo zábran. Nicméně prim hraje moje kamarádka, která byla jako dítě ochotná okoštovat vše, co mělo příjemnou vůni a občas dokonce obrázek broskve nebo jiné poživatiny. Takže pokud byste náhodou nutně potřebovali vědět, jak chutná aviváž, šampón, indulona, prášek do pračky nebo jádrové mýdlo, mám pro vás člověka protřelého všemi zakázanými chutěmi drogerie. Vlastně fandím lidem, kteří se rozhodnou, že nebudou z ekologických a etických důvodů něco jíst. Všichni si stěžujeme, že nás někdo otravuje s tím, že nám musí vysvětlovat své potravinové preference a důvody k nim. Kdybych já se rozhodla proměnit svůj život v horoucí peklo, naplněné dennodenním zoufalstvím, pláčem, nářkem a akutní absencí šunčičky, taky bych se o tyto dojmy vehementně dělila! Nicméně jsem velmi přízemní bytost, ovládaná pudy, takže si odepřu vyšší cíle a nadále budu spokojeně v klidu žvýkat okoralý eidam ze dna ledničky, zatímco pralesy hoří. Mňam. ~ Tereza Kowolowská, 21. 9. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Substance
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Substance Vzhledem ke svému vízoru mě nijak zásadně nepřekvapuje, že si mě většinová společnost spojuje s užíváním ilegálních substancí. Moje dredy už dosáhly kritické délky, kdy si při zavazování boty musím dávat zatracený pozor, aby nespadly na zem a když jdu v noci čurat, první a zcela kritický pohyb po dosednutí poslepu na mísu je „odhrnout vlasy z cesty“. Pokud tedy kdokoliv shání „na brčko“ jsem jasným adeptem pro oslovení. Realita ale nemůže být dál. Celý život mám vysoce zvýšenou citlivost na léčiva a alkohol a nikdy jsme se nedostala ani k trapné cigaretě za školou v šesté třídě. Člověka už tak dost vytrestá, že po dvou malých pivíčcích skončí pod stolem. A protože jsem holka z Moravy, od mých třinácti střídám na všech společenských akcích výmluvy, že „mám antibiotika“ případně „jsem asi těhotná“. Jinak by všechny moje oslavy skončily přesně v okamžiku prvního přípitku. Schválně, kolik znáte lidí, kteří se dokáží picnout ze čtyř birelů? Když jsem se v rámci studia výšky přestěhovala na koleje v Praze, první návštěvu doma se mě starostlivá babička ptala, zdalipak už mi někdo nabízel drogy. Musela jsem jí zklamat, že mi drogy nikdo nenabízí, ale všichni je po mně chtějí. Moje škola měla na společných kolejích jen pár pokojů a zbytek převážně vyplňovala VŠE a Policejní Akademie, což znamenalo, že mi pravidelně někdo ve tři ráno ťukal na dveře a dožadoval se koupě zábavných látek za mohutného přesvědčování, že mě fakt nepráskne. Bylo velmi náročné vysvětlovat, že nejpotentnější substance v mém držení je pomerančový šumák multivitamín. I tak mám ale alkohistorku. Pár let zpátky jsem chodila s Američanem, který se rozhodl vzít mě na výlet a prezentaci svým rodičům do Ameriky. Koupili jsme letenky a vyřešili vše potřebné až na víza, o kterých mě ujišťoval, že je rozhodně nepotřebuju. Takže ráno, na Letišti Václava Havla, s třesoucími se koleny z nadcházejících dvaceti hodin v letadle a setkání s rodinou mého milého, jsem zjistila, že mě prostě nepustí do letadla, protože neexistující víza. Ještě z letiště poslal tehdejší přítel ze svého mailu žádost o moje víza a odletěl. Já se vrátila s obřím batohem a zoufalstvím v duši domů. Těch dojmů bylo najednou nějak mnoho a ztichlý byt a výhled dvou týdnů bez programu situaci nepomáhaly. Žádost o víza měla být vyřízena nejpozději do tří týdnů. Tedy jsem zavolala kamarádce a šly jsme spolu kulturně do kina a následně ještě kulturněji na drink, abych se nějak vzpamatovala. Kamarádka musela jít spát, kvůli pracovním povinnostem následujícího dne a já se vrátila do prázdného bytu, kam, aby nebyl tak prázdný, jsem po cestě koupila ještě strašlivou lahev „Tuzemáku mango“ (zde je vidět volba životem neprotřelého zoufalce, který nikdy nic nepil a nic netuší o číhajících nástrahách světa alkoholu). Láhev jsem do sebe nalila a konečně s úlevou usnula vedle stále ještě zabaleného obřího batohu. O čtyři hodiny později mi volal přítel, že mu dorazila víza a tak mi hned zabookoval let, který prý letí za tři hodiny s přestupem ve Warszavě. Měla jsem ve svém stavu velmi zásadní problém trefit se do dveří záchodu. Zatímco předchozího dne jsem byla hezká upravená holčička v šatičkách, tohle ráno jsem ve fatálním zoufalství přetáhla svetr přes pyžamo a vyrazila na letiště. Netuším, kde a jak jsme si po cestě vytiskla letenky a dopravila se na letiště, ale nějak se to stalo. Nastoupila jsem do letadla a za opakování si mantry „nesmím usnout“, jsem okamžitě usnula vedlesedícímu nebožákovi na rameni a vyslintala tam malou loužičku. Při přestupu ve Warzsavě jsem do sebe rychle naházela extra mastné škvarkové pierogy a následně usnula na koberci přímo před vstupem do mého gatu, abych náhodou nezmeškala odlet. Logika zněla: pokud mě bude muset překročit všech 200 pasažérů letadla, je tu jistá šance, že mě to snad probudí! Nasoukala jsem se s otlačeným kobercem na ksichtě do letadla a opět úspěšně opět vytuhla. Probudila mě až letuška, která trvala na tom, že jsme v cíli a že musím vystoupit. Se stále ještě slušnou hladinkou na žíle, jsme se dotrmácela na imigrační kontrolu, kde se mi pán v uniformě snažil pokládat záludné otázky ohledně důvodu mé návštěvy a já jsem mu s přehledem a mohutným škytáním vylíčila detailní rozpis otvíračky místní večerky na rožku v Nuslích. Pochopil, že takhle zoufalé jedince si teroristické organizace neberou ani na sebevražedné mise a propustil mne na slovutné území USA, stát Illinoa. (Zde vložte zvuk křiku amerického orla). V delíriu jsem se vyšoupala z letiště a spatřivší přítele a jeho drahou maminku, zmohla jsem se na pokus o elegantní zamávání, načež jsme spadla na zadní sedadlo auta a pro změnu opět (hádejte co) usnula. Následující tři hodiny jízdy autem jsem nevědomky patřičně proložila chrápáním a větry. A takto se prosím pěkně dělá nezapomenutelný první dojem. ~ Tereza Kowolowská, 17. 8. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Korporát
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Korporát Mám jednu zábavnou životní výsadu a tou je absence zkušeností s, jak by řekla moje babička, „slušnou prací“. (Rozumějte tím, práci mozkových závitů před poblikávajícím monitorem, v krajině se zátěžovým kobercem, zahrnující neomezený přistup ke kávovaru, kde nejvyšší fyzické vypětí je litý boj s kopírkou). Úspěšně jsem prošla kolečkem základní škola (s čtyřmi výtvarnými kroužky)-střední umělecká škola-vysoká umělecká škola-tetovací studio a tak mě minula nejen výuka vyplňování excelových tabulek, ale i všechny brigády vyžadující seriózní vystupování a vzhled. Jasně, pořád se ode mě chce, abych v práci neměla na triku zaschlé fleky od kečupu (ty od červené barvy a krve jsou relativně ok), ale nikdy jsem si nemusela žehlit košili, nasazovat podpatky a dmout naditý dekolt na šéfa nebo co že se to v té „slušné práci“ dělá. Setkání s tímto světem je tedy pro mě vždy průzkumem exotického prostředí, asi jako když se Livingstone probíjel za pomocí mačety džunglí, v tropické helmě, s brokovnicí přes rameno a pronásledován špatně naloženým nosorožcem. Fascinují mne třídní boje o teplotu klimatizace, popsané jogurty v ledničce i to, že v pátek můžete vyrazit do kanclu odvázaně v džínách. Mohutný zážitek jsem měla minulý rok, když jsme dostala zakázku na malování zdi zasedačky v korporátu. Jednom z těch sklobetonových gigantů, do jejichž oken s železnou pravidelností bourá drobné ptactvo a který má pravděpodobně vlastní ekosystém vědou nepoznaných breberek na mopu uklízečky Danuše. Téma zadání ve své podstatě bylo docela zajímavé, ale díky korporátní politice a schvalování šesti (?!?!?) stupňů nadřízených to skončilo oku lahodící a nikoho neurážející, apolitickou a genderově neutrální abstrakcí (já navrhovala tukany v růžových brýlích s flitry, ale nevadí). Patláním zdi zasedačky jsem strávila celý den, za poslechu intelektuální knihy Čelisti (a musím konstatovat, že manželka hlavního hrdiny byla v knižní předloze fakt rajda!). Ve vedlejší místnosti seděl zaměstananec, co měl hlídat, abych jakože neukradla nějaké citlivá data a který koukal na netflix a přežvykoval čínu. Jsem člověk, který je rád, že pošle email a zcizení dat korporátu tedy úplně nehrozí, ale docela mi lichotí, že mě někdo z takových schopností podezřívá. K mým poznatkům tedy patří, že korporát obsahuje obří dehumanizační openoffice, umělý trávník se zaparkovaným kempingovým vozem a lavičkami, prostřenými k pikniku, místnost na uklidnění, kde je tma a vysoký plyšový koberec (zde se na mohutné otáčky rozjíždí moje germofobie — co dělají vystresovaní zaměstnanci o samotě, po tmě, v extra huňatém tepichu?!?!), fejkovou kadibudku (asi humor) a volný přístup k postmixu se sodovkou tak bublinkovou, že jsem se naučila říhat nosem. Dnes, o rok později, mi přišla žádost na vymalování další místnosti (ohohohoooo). Tentokráté je to „Meditační místnost“ (rozumějte kancl klasik s barevně sladěnými polštáři ležícími na nehuňatém koberci, ležícím na zátěžovém koberci. Buddha by měl zajisté radost. Nirvána čeká hned za dvěmi kopírkami a jedním kávovarem.). Jen co jsem se při obhlídce pracoviště nadechla recyklované vzduchu klimošky, hned jsem cítila závan dobrodružství. Již vybírám kvalitní Béčkovou audioliteraturu, která se bude rozléhat po patrech opuštěného víkendového korporátu. Navíc mám připravený kvalitní pracovní úbor. Loni to byly kalhoty z bílých monterek s logem výzkumného ústavu, kterým chyběla 3/4 jedné nohavice a horní díl kamarádova pyžama (neptejte se). Letos byla babička nátlakem okolností a molu donucena protřídit skříň a já tak dostala perfektně zachovalé květinové šaty model „Hajzlbába“. A aby šaty na ramínka nebyly příliš mimo kancelářský „smart casual“ jistí to blankytně modré tričko od kamarádky s obřím nápisem „fuck the systém“. Korporáte, již vyrážím! ~ Tereza Kowolowská, 20. 7. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Cestování 0.2
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Cestování 0.2 Když vypadáte jako exot, prostě víte, že vás celníci zkontrolují. Protože s tatíčkem sdílíme stejné nadšení pro botanicko/bilogické vzorky, jsme už protřelými pašeráky barevných šutříků, kusů polámaných mušliček, divně tvarovaného klacku a rozjetého usušeného hmyzáka. A zároveň víme, že přesně nás vybere namátková letištní kontrola k inspekci zavazadel. Prozatím jsme vždycky všechno uhráli na bezelstný úsměv a zejména na silně zapáchající obsah batohu. I celníci mají pud sebezáchovy a nikomu se nechce trávit šichtu nořením se do epické haldy fusaklí, které prošly měsícem v džungli… V SANDÁLECH! K tomu všemu bych připočetla legendární flegmatismus. Když na tatínka začal na letišti zuřivě štěkat služební celnický vlčák, táta ho odbyl slovy „Čuš ty pičo“ a spokojeně pokračoval dál k našemu gatu. Pes byl zjevně zaskočen, zakuklenci s automatickými zbraněmi evidentně taky. Věřím, že natočit to a zveřejnit na sociálních sítích, můj drahý otec v kostkovaných šortkách a s šedými ponožkami v sandálech bude hvězdou všech anarchistů. Dalším maskovací tahem je strategie „zlobivá holka“. Žádné množství naškrobených bílých košil mě už nevyseká ze sekce „deviant“— což taky není nezbytně špatná strategie. Pár let nazpátek jsem letěla za kamarádkou bydlící v cizině a ta si přála ode mě mít tetování. Trabl byl v tom, že já škrt si zaplatila pouze příruční zavazadlo, které musí nutně projít rentgenem. Strojek jako takový problém není, ale jehly by se asi kontrole moc nelíbily — nic na tom, že současné jehly do rotačních strojků jsou schované v plastové cartridgi a mají asi cca 5 mm… tady ubodat tím pilota by trvalo proklatě dlouho a asi byste první odpadli vy na ukrutnou křeč v zápěstí. Nicméně když se objeví tetovací strojek, budete asi dotazování na jehly a to je trabl, kterému bylo třeba se vyhnout. Většinu vybavení jsem tedy rozprostřela do fotografické brašny spolu s nabíječkami a elektronikou a vzpomněla jsem si na to, že starší a životem protřelí tatéři se novému typu tetovacího strojku (jaký jsem měla já) posmívali, že vypadá jako dildo. Výborně! V nejbližším sex shopu jsem si vyprosila nějaké obaly od erotických hraček a strojek do toho hezky zabalila. Když můj batoh projížděl rentgenem a mně šacovali kapsy, bylo vidět, jak paní za obrazovkou skenu zpozorněla a začala dumat, co že je ten kovový podlouhlý objekt. Pak na mě hodila zkoumavý pohled a pantomimou zasignalizovala neomylně dotaz „mrdadlo?“ Já jsem nasadila ruměnec a přikývla. Dáma u skenu se zatvářila chápavě a s vševědoucím úsměvem „my holky víme“ mi popřála opravdu krásnou dovolenou. Při předposledním výletu se mnou málem spadlo letadlo (z mého osobního úhlu nepřeháním, protože došlo i na myšlenku „nechci zemřít jako panna“, ale okolo seděli jen opravdu nehezcí mongolové — pardon hoši — a letušák byl zcela určitě gay. Tak jsem si zachovala počestnost doslova i před bránou nebeskou). Takže na poslední let bylo potřeba přibalit trochu rumíku, pro povzbuzení ducha. Jenže malá originální kolkovaná placatka má větší než povolený objem tekutin a kupovat si panáky v desetitisících za nekřesťanský peníz není hodno mých židovských kořenů! Bylo tedy třeba improvizovat. S předstihem jsem zakoupila a vypotřebovala cestovní balení mýdla a nahradila sprchový gel rumem. Vše proběhlo hladce a duševní vzpruha naštěstí nebyla potřeba. V Norsku jsem pak zjistila že tuzemák smrdí jako sprcháč Extra Power eukalyptus fresh for men a nebyl to úplně lahodný bouquet . Navíc mi pak došlo, jak by se asi tvářili spolucestující v letadle, kdybych vedle nich začala pít mýdlo? Nevadí. Nedávno jsme s kamarádkou úplně omylem koupily letenky do Japonska… protože byla fakt levné, no. Zatím vše začalo tak, že nám odmítli ubytovat ve dvou hotelech s vysvětlením, že musí brát ohledy na jiné hosty a obecnou japonskou obavu z tetování, potažmo z jeho nositelů a provázanost s místní mafií a podsvětím. Následně nám navrhli alternativu, že pokud si tetování zakryjeme náplastí, snad by to šlo. Drazí přátelé, pokud si já a kamarádka taktéž, zakryjeme tetování náplastí, budou se hosté bát ne Jakuzy ale Imhotepa. Nicméně se nebojím, že by tenhle výlet byl nuda! Zůstaňte na příjmu a já se opět přihlásím s výčtem kulturních faux pass. Jo a na rum už mám nový postup — ony se totiž ve večerkách prodávají jednorázové panáky, kteréžto obvykle kupují převážně bezdomovci a láskyplně jim přezdívají „jogurty“. Kolik jogurtíků potřebujeme na dvacet hodin letu? ~ Tereza Kowolowská, 15. 6. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.