Nový brak - TK Archivy - Nakladatelství Lelkárna

Bytový deisgn

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Bytový deisgn V rámci ultimativních letních radovánek se naše mírně deviatní výprava rozjela do Atén a aby to nebylo náhodou málo dobrodružné, vzali jsme to přes Budapešť. S Budapeští máme veskrze radostné zkušenosti ohledně sexy popelářů, kvalitních nápojů a příslibu exotické kuchyně. Tentokrát padla naše volba neomylně na guláš z kohoutích hřebínků a varlat a bylo to nadmíru radostné. Ale abych své vyprávění usměrnila, tentokrát začínáme na úplném konci, kdy se řeckým sluncem a plameny gyrosu osmahlá a pískem olepená výprava vylodila v Budapešti a protlačila skrzeva celou Budu i Pešť až na autobusák a do dálkového autobusu směr Praha. Tato dopravní společnost nabízela krom převozu patřičně zdevastované tělesné schránky i výběr z časopisů a tak jsme naslepo šáhli po nějakém plátku a zapluli do sedaček. Můj osobní los byl pár měsíců starý časopis o bytovém designu. Já nevím, co v té redakci šňupou, ale možná přehodnotím svůj odmítavý přístup k veškerým drogám a nechám si poradit více než jen materiál nočního stolku a dezén kachliček. Když čtenář, zcela nepolíbený prvky stavebního řízení a žargónu, přehlédne oku lahodící, leč nic neříkající věty typu „vzdušně a inovativně řešené, originální zvýšené patio odkazující na atmosféru místa“ (dafuk?) , tak zbyde čistý bizár. Návrh dětského pokojíčku „ve kterém si dítě bude rádo hrát“ je celý bílý. Celý. Všechno. Postel, povlečení, zdi, koberce, židle, světlo, okna, hračky. Všechno je v tónech té jediné barvy, kterou by jistě ocenila ultrapravice. Dle typu vybavení a všech, asi čtyř kusů, bílých hraček odhaduju věk dítěte, pro které je pokojíček určen, na plus mínus batolecí fázi vývoje. Takže pevně věřím, že ta běloskvoucí uni nádhera dlouho vydrží a nezkazí jí třeba hovno, malebně rozetřené po zdi tříletou pacičkou. Rozumím tomu, že nemusím sdílet jemnocitný vkus autorů článku, ale některé věci považuji za mírně nepraktické. Například když z venkovní chodby vstupujete rovnou do „velmi neotřelé“ ložnice. Nebo když v bytě „uměleckého mladého páru“ (oh boy) dosahuje knihovna až ke stropu loftu (tedy o celé patro výš) a přístup k ní je na opravdu drobném žebříku. Jasný, půjdu balancovat na zku-vených kulatých šprušlích v pyžamu, v jedenáct večer před spaním, až si vzpomenu, že nutně potřebuju zkontrolovat tu citaci z memoárů zneuznalého básnika. Hážu na to bobek a budu prostě doufat, že to ten kripl tak nějak řekl! Všechny stoly musí být skleněné. Všechny-jídelní, pracovní, v koupelně, noční stolek, kuchyňská linka… asi abyste k tomu šňupání nemuseli hledat vhodný povrch? A na všech stolech… jo, na kuchyňském, pracovním, nočním… jsou položené staré psací stroje. Kolik starých psacích strojů potřebuje jeden smrtelník? Ne že by je vlastníci bytu jakkoliv využívali nebo k nim nedejbože měli jakýkoliv vztah. Jen působí… eh „umělecky vibrujícím dojmem?!“ a tak jich teď zadavatelé zakázky mají prostě omylem celou sbírku. A k tomu všemu notně „autorsky omšelý“ gauč za 120 litrů, který musí působit, že se na něm přendal minimálně Bob Dylan. A jedeme dál. Rekonstrukce rodinného domu, kde je všechno modré. Znáte ten odstín světlo-středně-šedo modré, která je prostě jen hnusná? Tak tahle modrá. Vybuchla v Severní Koreji fabrika na modrou barvu na mundůry politických vězňů a začali pytle tohohle hnusu vyměňovat za řepu? Možná. Každopádně jí bytový architekt byl schopný namr-at úplně na všechno „tón hnusu v tónu hnusu“. Stejně jako vaše školní jídelna na základce. Prý totiž při rekonstrukci narazili pod podlahou na plastový korálkový náramek a rozhodli se „zachovat autenticitu , kontinuitu a odkaz místa“. Ten náramek byl klasický kus plastu, který jste dostali v roce 97 zatavený k Bravíčku. S Delfínem. Delfín ale pravděpodobně nezachováva kontinuitu místa tak dobře , jako barva Králíčka Azurita po třech letech na amfetaminech a prodávání vlastního huňatého těla. A na závěr můj oblíbený bonmot. Byt pro svobodného mládence, žijícího v bývalé řeznické čtvrti, který se prostě autoři rozhodli rozjet komplet v uzenářském stylu. A můžete mi věřit, že tihle hoši se opravdu neupejpají. Každý jeden prvek bytu musí odkazovat na „genius loci a historii místa“. Takže podlahová dlažba imituje zabijačkovou tlačenku, kuchyňská linka vzorek gothaje, koupelna jsou jitrnice a šunka, ložnice je kombinací klobás a hořčice, závěsy jsou BBQ omáčka a všechna svítidla neomylně tvarem barvou a pevně doufám, že i aromatem připomínají párky. Ve výsledku se kompletně celý prostor prolíná mezi tlumeně růžovými, béžovými a hnědými barvami a občas chromovými doplňky (protože ty mají evokovat ty kovové konce na salámových patkách. Aha!). V podstatě je byt ekvivalentem „rapist glasses“. Pokud nejste seznámeni s tímto technickým termínem, jsou to přesně ty brýle, které má úplně každý masový vrah, bez ohledu na dekádu, původ nebo strategii krájení lidských bradavek. Kdybych měla být ženská návštěva tohoto svobodného mládence, uchopím první sekáček na maso a i s touto trofejí promptně vycouvám z Kubrikovy špatné noční můry, než si pan domácí rozestele tu hořčično-křenovou nádheru. Předpokládám, že kdyby redakce tohoto plátku nakráčela do mého bytu, skončila by na podlaze v křečích a s pěnou u úst, prosíc za okamžité oslepení pomocí loupače na kiwi. Nicméně se cítím být velmi obohacena (minimálně touto krásnou představou). Takže čau a kupte si klidně tu trochu hnusnou rohožku s koťátky. Soudit vás stejně může jen bůh a Jiřina Bohdalová. ~ Tereza Kowolowská, 15.11. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Léto je kult (část druhá)

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Léto je kult (část druhá) … Když si myslíte, že vám tenhle náklon planety vůči nebetyčně nasrané vybuchující hvězdě familiérně zvané Slunce stačil, dostanete další fackovačku do ksichtu makrelou, uleženou v srpnovém podkroví. A nemusíte kvůli tomu ani opustit hranice vlastní domoviny. V rámci vzájemných přátelských návštěv vyrazili mí drazí rodiče napříč republikou za drahými rodiči mého drahého muže. Maminka na internetu zarezervovala ubytování v malebné rekonstruované dřevostavbě ve stínu děčínského Sněžníku. Už z inzerátu bylo jasné, že místo našeho noclehu bude poněkud ezo. Na fotkách se občas mihla mandala, neklamný to předvoj vonných tyčí (tady se na žádné uchcané tyčinky nehraje) a bojkotu deodorantu. Navíc dopředu upozorňovali, že v budově ani jejím okolí není dovolenou kouřit nebo požívat alkoholické nápoje a že v domě je povoleno chodit pouze bosky. Podle toho, že se jedná o temný hvozd sudet, tipuju, že zákazy jsou tu kvůli předchozím závislostem pana majitele. A pan majitel je kapitola sama o sobě (a také kapitolou dnešního článku). Jestli jsem někdy viděla jasného adepta na založení kultu, byl to tenhle pan domácí, s osobností na rozhraní Jardy Duška z Wische a Charlese Mansona. Jednalo se přesně o ten typ člověka, který meditoval tak dlouho, až úplně ztratil své ego a díky tomu je mnohem lepším člověkem, než vy všichni, sračky! Mírné záblesky vzájemné antipatie lítaly už od vstupu jak kuna vhozená do atomového reaktoru. Já jsem byla přesně den po návratu z týdenního metalového festivalu a suprčupretnozlo se mnou rezonovalo naprosto masivně. Hned u dveří haciendy stál pasivně agresivní nápis „Přicházíte-li z města, očistěte se“ a v podobném duchu se neslo vše. Ve společenské místnosti spojené s kuchyní byla krom dvaceti nástrojů, na které se převážně bubnovalo, a třiceti tisíc polštářků rozházených po prosezeném gauči, židlích a podlaze, i televize, jejíž obrazovka ale byla jasně polepena mandalami, aby bylo jasno, že tohle zlo se tady netoleruje. Pan domácí, který byl na místě přítomen opravdu nonstop, aby na nás dohlížel (a ke kterémuž účelu měl i po domě rozmístěné kamery), nám sdělil, že v kuchyni jsou volně k dispozici čaje, které si můžeme brát, a taky káva, kterážto je ovšem bez kofeinu, protože „zde nechceme žádné chemikálie ovlivňující lidské vědomí“. Cajk. Přijela jsem z festivalu trochu nachrmalaná, protože běhat po areálu jen v třpytkách asi nebyl nejlepší nápad, a tak jsem si z čajů „sbíraných ve správné konstelaci planet, fázi měsíce a energetizovaných na slunci“ vylosovala heřmánek, zalila ho na punkáče asi stovkou a šla se vyčůrat. Když jsem se vrátila, byl čaj přecezen do jiné konvice, v něm vložená dřevěná špachtle a přidané víčko. Rozumím, že se to asi tak má dělat, ale já měla za sebou spánkovou deprivaci jak válečný zajatec ve Vietnamu a pár hodin cesty na dálnici se svými rodiči a jemné nuance jaksi nebyl prostor. Pan domácí vyčkal, až se ve společné místnosti omylem shromáždilo více lidí a důrazně nám vysvětlil, že čaje sice jsou volně k dispozici, ale není správné s nimi plýtvat a nevážit si jich, přičemž mě propichoval svým vševědoucím pohledem. K dispozici byly dva záchody s recyklovaným toaletním papírem na kapacitu asi patnácti lůžek (po ránu proklatě málo), spojené s koupelnami, kde nad umyvadly visely mandaly s delfíny a nápisem „Šetři vodou, chceme taky žít!“ Pokoje nebyly popsány čísly, ale symboly. Takže já s přítelem jsme spali v „srdci“ a rodiče ve „hvězdě“. Pokoj byl krásný a útulný a těch ezočíčovin tam nebylo až tak urputně mnoho až na obraz s nápisem „Miluj svůj život“ a pár dřevěných soch a lampiček. Trochu mě zarazila elektrická polohovatelná postel, ale říkala jsme si, že sem třeba jezdí turisti na rehabilitace, protože v nabídce služeb byly i masáže, sauna a jóga a dávalo mi to tak nějak smysl. Pak jsem si ale všimla nosného oka, zapuštěného v nosném trámu přímo nad postelí. Sice jsem prd fetišák, ale nejsem včerejší a poznám uchylácké vybavení, když ho vidím. A tohle bylo jasné oko na bondáž. Přítel mi tvrdil, že přeháním, ale uživatelské recenze mi daly za pravdu. Ve dva roky starém komentáři si někdo stěžoval, že obýval stejný pokoj jako my a že bylo dost náročné vysvětlit sedmiletému dítěti, proč je vedle postele koš s BDSM koženými mrdadly. Rozkošná byla i místní knihovnička. Člověk tam už dopředu čekal tituly jako „Farmaka nás zabíjejí“, „Očkovací holokaust“, „Veganská kuchařka“ a „Meditace ve všech koutech světa“, ale extra body byly každopádně za dětskou sekci. Tam totiž mezi evergreeny „Medvídkem Pú”, „Karkulkou a nejdepresivnější knihou všech dob, „Malým princem”, seděly „Sex ve třech pro odvážné”, „Velký průvodce tantrou” a „Nové hranice bondage”. Krom možností lekcí jógy, keramického kurzu, meditace ve větvích stromů a základů horolezectví referoval pan domácí v nabídkovém lístku i tantrické masáže a to mě polilo horko, ovšem ne tak, jak asi bylo touto nabídkou zamýšleno. Pokud by snad někdo váhal, pan domácí cvičil každé ráno nahý před saunou a biobazénem. Žádný králík v pytli. Pohrdli jsme touto neodmítnutelnou nabídkou a vyrazili na vypůjčených elektrokolech na Labskou cyklostezku okolo Dunaje. Jen co jsme sundali kola z nosiče zaparkovaného auta, projel okolo nás vitální, zcela nahý důchodce na kole. Jak moje drahá maminka později rozrušeně referovala přítelově mamince, „Neměl žádné oblečení, ale na pinďourovi se mu houpal zlatý řetízek s křížkem“. Zde bych ráda vzdala hold maminčinu ostřížímu zraku, který popírá vliv času i hodin strávených nad detektivkami. Mně tyto jemné nuance unikly a do mozku se mi na věky vryl výjev bílého, chlupatého, svraštělého zadku. Děčín je prima a léto je kult! ~ Tereza Kowolowská, 18.10. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Léto je kult (část první)

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Léto je kult (část první) Prozatím bylo každé moje léto, kam až má paměť sahá, lidově řečeno „popiči“. Bohužel zde nenacházím synonymum adekvátně vyjadřují nadšení z půlek přilepených ke koženým sedačkám v MHD, kuních bobků plných pecek na pěšině v lese a žraní mirabelek přímo z keře za vesnicí. Je to krásné. Protože pracuji v bysnysu, kde se „porušuje integrita lidské kůže“, což není dobré páchat přes horké letní měsíce, mám klasické prázdniny jako školní děti. Přes zbytek roku makám většinu dní dvanáctky, abych si pak v létě dopřála dva měsíce labůža. Zrovna včera večer, respektive dnes ráno, jsem dorazila ze svatby kamarádů – posledního prázdninového víkendu, a zatímco trávím zbytky dortu a dojmů z toho, že na této svatbě nebyl ani jeden jediný opilý strýc už v deset dopoledne (!!!), je na čase bilancovat letošní zážitky. Letošní cestování zanechalo jemné šrámy na duši i fyzické schránce. (Teď si představujte sexy jizvy, jako má Krokodýl Dundee). Narozeninová snídaně posledního, oroseného festivalového rána na benzínce, v podobě dršťkové a svíčkové a následný dvacetiminutový telefonát od babičky, upozorňující na rizika poškození sluchu, o kterém mluvili v televizi ( a který pořádně neslyšíte, protože haló, pět dnů na festivalu úplně neodstíní ani kvalitní špunty do uší), byly posledními záchvěvy radosti před vypuknutím ukrutné rýmičky. Zdá se, že moje odolnost už není co bývala a zcela překvapivě růžový kovbojský klobouk a flitry adekvátně nechrání před nachlazením. Taky jsem s mužem vyrazila za jeho sestrou do Portugalska a krom tradice v podobě zrušeného letu kvůli technickým problémům letadla, rozflákané flašky becherovky v batohu, nádherných historických památek, zahrabávání se do písku na pláži a nezbytného šťouchání klackem do zdechlé medúzy (což je základ kvalitní dovolené), si holčičí sekce (já a švagrová) naplánovala poprvé v životě surfování s instruktorem. Jako… wow! Naprosto rozumím, proč si na tom spousta bílých buchet postaví celou osobnost. Je to super, je to sranda, nějak to jakoby celkem rychle jde a baví vás to i přes sviňskou fyzickou námahu. Rychle jsme pochopily, odkud mají surfaři sexy, vlnami, větrem a sluncem ošlehaná těla (které my jsme kupodivu za dvě hodiny nedocílily). To, o čem se ale moc nemluví je, že začátečnický surf má zhruba parametry (váhu a velikost) jako dveře od skříně a že jakoby tahat do vody dveře od skříně skrzeva příboj je trochu o hubu. Snažíte se vést si tu věc trochu za sebou, aby vás zbytečně nepřetáhla při každém vzedmutí na vlnce, pamětivi bezpečnostní instruktáže zmiňující zlomené nosy, zápěstí a žebra, ale i tak vám v nestřeženém okamžiku uštědří přátelský štulec. O pár hodin později se nám začaly epicky vybarvovat masivní modřiny na těle a to včetně docela kuriózních míst, které úplně neokecáte nešťastným střetem s hranou stolu nebo pádem ze schodů. A lehké letní oděvy už absolutně nemají šanci schovat podlitiny o velkosti grepu. Jo a k utrženým šrámům bych ještě ráda podotkla, že surfařské neopreny mají na sobě vytištěnou velikost uprostřed vpředu fakt opravu opravdu velkými písmeny. Au! Za hranice jsem se mrkla ještě jednou v doprovodu kamarádů na epické baťůžkářské cestě za aténskými památkami, muzei a gáblíkem. Vyrazili jsme s obří plechovkou šunky a plastovou lžičkou autobusem směr Budapešť, odkud jsme po cca třech hodinách spánku v hotelu s postelemi, které měly nohy v mističkách se zbytky vyschlé tekutiny, aby po nich nešplhal nahoru v noci hmyz, odletěli směr kolébka evropské kultury a vzdělanosti. Atény nás přivítaly svou vskutku balkánskou náručí, celou sbírkou antického umění a velmi současných bezdomovců. V rámci dobrodružství jsme si jeden den půjčili „sranda autíčko“ a vyrazili po řecké dálnici k Meteoře a jejím chrámům. Řekněme, že tím, co jsme viděli, jsme nebyli zcela uchváceni, ale cesta zpátky vše maximálně vynahradila. Při špízování v mapě, co je během 400 km nazpátek ještě k vidění, jsme objevili horké prameny u Thermopyl, kde se dá koupat. To jsou TY Thermopyly. Bájné místo, o kterém řekové vyprávěli, že horká, radioaktivní, sirná voda teče přímo z bran podsvětí a kde se odehrála legendární bitva s Peršany. Ta bitva, která byla předlohou ke komixu a následně filmu 300, kde za doprovodu epické hudby, běhá banda polonahých nadšenců fitka s meči a štíty. Hezky se na to kouká. Myslím, že v době premiéry filmu nebyla jediná pánská šatna fitcentra ušetřena patřičné dávky plakátů, a tetování s motivy z filmu jsem při smýkání činek tehdy viděla tolik, že jsme s kamarádkou zvažovaly výrobu cvičebních triček s nápisem „Xerxes fanclub“. Dnes přijedete na místo, kde za zrezivělými mřížemi a prašným parkovištěm, jsou naprosto boží skály, omývané horkou vodou, zbarvené tísici vrstvami nánosů síry a poctivě kluzké od řas a v nich se rochní pár místňáků. Celé to pekelně klouže a to je na tom asi i to nejlepší. Protože se můžete vyškrábat po méně kluzkém okraji nahoru proti proudu, mezi postapokalypticky opuštěné budovy bývalého lázeňského centra a toulavé psy a sednout si do proudu a sklouznou se pěkně daleko po proudu po téhle přírodní klouzačce z řas a sedimentů, korytem vroucí vody. Několikrát za sebou. Tomu celému přihlíží partička „somálců“ – hubených černých kluků z nedaleké ubytovny pro imigranty – která je jako jediná budova široko daleko k něčemu využívána. Není se co divit, x kilometrů všemi směry je jen dálnice a hory a holky z jejich ubytovny jsou oděné patřičně od hlavy k patě, zatímco dámy rochnící se v pramenech mají jen plavky. Po tom, co jsem se konečně vydrápala z vody, pořádně obalená řasami a nasmrádlá výpary, jsem pochopila, že můj zadek, oděný do plavek „tangáčů“ (zakoupených u portugalských vietnamců za 120 kaček bratru) mé nadšení nesdílel. Ve vší té horké slizkosti nějak zaniklo, že sanitrové vodní usazeniny na skalách jsou taky pěkně ostré a má nyní, komunisticky paviání rudá prdel dostávala pěkný výprask od zbytků síry. A to ještě zbývalo pěkných pár kilometrů sezení v autě zpátky k Aténám. Můj zadek se proměnil v jeden obří strup… dobře, dva strupy a po zbytek dovolené jsem po muzeích popocházela opatrným krokem naprcaného kačera. Jsem ovšem nepokrytě hrdá na to, že jsem rituálně prolila svou krev na zcela stejném místě, jako hrdinský spartský král Lenionidas! Hurá! ~ Tereza Kowolowská, 20.9. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Nákupy na letišti

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Nákupy na letišti Před pár dny mě napadlo si k malování stáhnout film Nezvratný osud. Klasika z roku 2000, kde skupina středoškolských studentů (hraná samozřejmě třicetiletými herci s poctivou vrstvu vlasového gelu) unikne smrti v explodujícím letadle díky předtuše jednoho z nich. Smrt je ale stejně pronásleduje a oni umírají jeden po druhém za bizarních okolností. Minutu po puštění tohoto kinematografického skvostu mi pípl mail, že si můžu udělat check in na let do Portugalska. Je to krásný! Celý ten proces okolo létání mě vždycky bavil. Naleštěné haly letiště, lidi konzumující alkohol v pomyslném bezčasí (protože tady je možná sedm ráno, ale v místě doletu už bylo pět odpoledne, takže je vše košér), handrkování o centimetry a kila bagáže, 6544 tipů jak oblečení na půl roku schovat do cestovního pouzdra na zubní kartáček, nervózní cestující kontrolující hejna holubů v blízkosti runwaye, modlitební místnosti, znuděný personál, set kufrů Luis Vuitton na páse hned vedle batohu, který už je podle všeho za hranou rozkladu, klimatizace ohulená na tři stupně nad nulou, dvě deci vody za tři eura, rozhlas průběžně vyvolávající jména opožděných cestujících, zapomenutvších se u jediného otevřeného baru a první setkání s novou kulturou v podobě letištního hajzlíku po přistání . Můj dávný známý pracoval jako ten týpek, co háže vaše kufry plné broušeného skla do břicha letadla a mám díky němu i pár postřehů ze zákulisí. Za A. Nápisy „křehké“ nefungují. Visačky „ I LOVE MY BAGGAGE MAN“ fungují. Za B. 95% zpoždění letadel způsobí vibrující zavazadlo. Jakoby rozumějte, všem zůčastněným je vlastně jasné, co to tam vibruje. Ale co kdyby by to bylo něco živého nebo nebezpečného? Takže je nešťastný majitel zavazadla vyvolán z letadla, musí zavazadlo potupně otevřít a všem ukázat, co že to vibrovalo a „zneškodnit to“. No a zacálovat zpoždění. Takže, vyndávejte ty baterky! Jedna věc, ale mi navždy zůstane záhadou jsou ůetištní obchody. Určitě okolo toho existuje nějaký logický koncept, ale já tak úplně nerozumím tomu, proč bych si měla při přestupu ve Varšavě pořizovat šest parfémů a nový kožich. Patřím k lidem, kteří řeší, kolik váží jejich zubní pasta. Tam sice letím se školním batůžkem obsahujícím jedny náhradní ponožky, patnáctero spoďárů (protože patřím k lidem, kteří jsou přesvědčení, že během dovolené budou trpět náhlou sebedefakcí aspoň 3x denně), plavky a možná zubní kartáček, ale nazpátek valím obří krosnu s patnácti litry olivového oleje, pytlem papriky, sbírkou divných šutrů a chcíplou medůzou, napasírovanou do kelímku od jogurtu. Je jedno, odkud letím, tyhle čtyři položky tam s největší pravděpodobností budou. Rozumím, že obchody v letištní zóně jsou oproštěné od daně, ale ruku na srdce, vážně lidi kupující rolexky a diamantové náušnice řeší daňovou přirážku? Ráno vyrazí ze své vily s mramorovými lvy u plotu, na pobřeží Capri ve svém custom made Lamborginy a řeknou si , „Hmm, když si koupím whiskey na letišti, bude o čtyři eura levnější a to se vyplatí!?“ Nebo je možná právě tohle ta jediná pravda a oni díky levnější whiskey tak strašně ušetřili, že mají tu vilu a luxusní auto. AHA! Zároveň mi nabídka luxusního sortimentu nějak neštymuje do konceptu spontánních nákupu. OK, jednou jsem si na letišti spontánně koupila ponožky s hořícím králíkem (bez toho to nešlo), ale nikdy Gucci kabelku a kozačky z jehnečiny. To opravdu někdo dorazí na letiště a v tom divném, unifikovaném prostředí bez času, chutě a zápachu si omylem v deset dopoledne pořídí troje lodičky, mísu z broušeného skla, čtyři parfémy, hodinky, kožešinovou čepici a obří čokoládu? A co s těmi věcmi pak ten dobrý člověk bude dělat ty dva týdny na Maledivách? Moje kamarádka si teda takhle v návalu letištní euforie pořídila dvě lahve ginu a pak mi oznámila, že je musíme zprocesovat, než letadlo dosedne v silně věřící muslimské destinaci. To jsme ale hrdinně zvládly! Pokud víte, kdo a proč si kupuje diamantové náušnice a obřího plyšového medvěda při přestupu v Hondurasu, dejte mi vědět! Tento fenomén mi doposud nebyl uspokojivě vysvětlen. A na závěr osobní cestovatelský tip. Pokud vás čeká dlouhý let s více přestupy a chcete si svá játra zničit alkoholem již během cesty, aby nikoho nenapadlo vás o ně později připravit, je tohle přesně pro vás. Kupte si chlastík dle svých osobních preferencí v duty free shopu a než vám láhev zalepí a okolkují, odlejte si z ní kolik potřebujete během letu do vlastní prázdné plastové lahvičky..petky, kanystru…to je na vás. S bezpečně zakolkovaným zbytkem pak můžete šťastně projet všech šest pekelných přestupů a pasových kontrol, v bříšku vás bude hřát oblíbený bourbon a vy můžete žoviálně laškovat s kníratým celníkem, jehož předešlé zaměstnání pravděpodobně bylo osobní mučitel Sadámových zajatců. Jo a pašovat alkohol v lahvičce od mýdla není dobrý nápad. Jednak se na vás spolucestující dívají trochu divně, když si v 10 000 začnete přihýbat z extra hydratačního sprcháče, a pak, žádné množství vody zřejmě to mýdlo nevypláchne tak dobře, aby váš rum následně nechutnal jako Sodium Laureth Sulfate. Čau! ~ Tereza Kowolowská, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Život v centru města

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Život v centru města Kdysi jsem četla, že Irové jsou tím více Irové, čím dále jsou od domova. S pokorou se k tomuto trendu přikláním a po více jak 15 letech v Praze pořád křičím, že nejsem žádný zkriplený Čehůň, ale že jsem se narodila hezky v Brně, v porodnici s vyhlídkou na cvokhaus na jedné a na krchov na druhé straně. Z mého dětského pokojíčku jsem dohlédla na hranice s Rakouskem i se Slovenskem a ač jsem se vyhnula bukolickým zábavám jako nafukování žab brčkem, tak moc dobře vím, jaké je to kadit v kukuřiči, žitě, maku, pšenici, prosu, ovsi, jeteli… podle toho, co soused zrovna na poli vysel. Zapomeňte na lopuch s beruškou, teprve tady pochopíte jaké zlo je řepka. Každá návštěva u rodičů mne tak promění z relativně konstruktivně myslícího tvora na stroj určený k neomezenému prožírání se lánem hrachu a sběru klíštat. O to větší vystřízlivění jsou pak návraty do matičky Prahy. Po prvních letech na kolejích Jižního města jsem si řekla, že už nikdy více a zamířila do historického centra. Blíže škole, současnému nabíječi a vstříc vysokým stropům. Když pak večer po příjezdu dloubu poslední klíšťové dobrodruhy z kotníků, pupíku a zpoza uší, pomalu jim přeji šťastnou cestu a dobré vykročení do této betonové džungle. (Na druhou stranu, Václavské náměstí má údajně svoje vlastní, endemické druhy klíšťat, živené z krve opilých britských turistů. Takže si to představuju jako setkání dvou klíštěcích kultur. Jedni mají oštěpy z obsdiánu a bederní roušky a jednou za sezónu obětují šamana. Ti druzí se o víkendech sjíždějí repelentem a holdují orgiím v podpáždní jamce hampejzového naháněče z Ugandy). Když jsem se stěhovala kousek od Karlova náměstí, upozorňoval nás majitel bytu na vyhlášené kvality přilehlého parku. Je pravda, že Karlák je vskutku končinou, která vždy nabízí něco zcela nového. Pokud se v těch končinách pohybuje člověk za denního světla, není ten obraz tolik obskurní. I když je pravda, že nedávno jsem tudy vlekla zásobu toaletního papíru pro příštích pět generací (taky cítíte ten kvalitativní rozdíl od řepky?!) a uprostřed náměstí seděla na trávníku skupina studentů, zřejmě z Erasmu. Někteří si četli, bavili se italsky, házeli si fresbee, mezi nimi v pohodě seděl pedagogický dozor. Z křoví za nim se pozvolna vyloupnu bezdomovec, došoural se přesně do jejich středu a ustlal si na trávě, hezky s igelitkou pod hlavou. Setkání s českou kulturou jako třešinka na dortu. Občas člověk zaznamená prostitutku ulevující si v křoví (s akutním nedostatkem řepky), ale jinak během všedního dne působí místo natolik klidně, že si tu občas nějací dobrodruhové dají piknik nebo venčí dítě/psa/nehodící se škrtněte. Ovšem za soumraku přichází nadvláda opravdových místních entit s charismatem tak silným, že i v kostele je vyvěšen nápis upozorňující, že soucit s bližním svým je sice fajn věc, ale ku-va nekrmte ty bezdomovce a holuby. V lokálním radničním plátku nedávno iformovali o rekultivaci celého prostoru a parkové úpravě, při které se prožerou křoviny. Mezi řádky pak bylo možné číst „aby se v těch křovinách neděly ty věci“. Výborně, teď si můžu prohlédnout jemné nuance orální práce léty prověřené sexuální pracovnice, kdykoliv si zajdu večer pro jogurt a celer. Ne tak dlouho zpátky jsem narazila na video sexuální pracovnice, která vysvětlovala gró svého bussinesu. Údajně je fyzicky mužem, ale to klienti moc neřeší a obvykle ani nepoznají. K tomu má exkluzivní sbírku zábavných pohlavních chorob, AIDS, komplet kanastu žloutenek, je zavislá na heroinu i na pervitinu… a nosí laškovně roztomilé tričko Hello Kitty. Jsem přesvědčená, že pokud potenciální klienty nezaskočí tohle skóre, nějaké nečekané péro navíc už je opravdu úplně nevytrhne. Oblíbeným místem akce je pak památný a hlavně dutý platan, zhruba uprostřed Karlova náměstí, který k tomuto účelu slouží více rozverným párům. Ten strom musel zažít věci! Minulý víkend jsem při procházce narazila na neklamné známky romance na stezičce za Hlávkovým Institutem a pořád mi přijde veřejný šoust s výhledem na pitevny víc košér než ten s výhledem na tři tramvajové zastávky. Ale možná jsem jen staromódní. Nícméně celá tato situace krásně ilustruje jaké nároky klademe na své partnery. Ženy chtějí týpka, který bude chodit do práce, nebude úplně moc chlastat, hrát automaty, aspoň jednou denně si umyje zuby a alespoň obden si vymění spodní prádlo, jakýkoliv další přidaný skill je jen výhodou. Muži chtějí podle všeho ženu, která má aspoň tři zuby a libovolný penetrovatelný tělesný otvor. Amen. A já chci jednu věc. Prosím vás, když stojíte na Štěpánské na světlech ve tři ráno –netůrujte ty motorky. Já chápu, že jste plni radosti a životního optimistu z plného počtu venerologických bobříků nasbíraných v dutém platanu, ale nechejte si to prosím pro svého kožaře. Čaudy! ~ Tereza Kowolowská, 19.7. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Místa Bohem zapomenutá. Vlastně raději nikdy nenavštívená.

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Místa Bohem zapomenutá … vlastně raději nikdy nenavštívená Pocházím z malebného konce Jižní Moravy, kterýžto se mimo jiné vyznačuje výskytem endemických parazitů, vinnými sklípky, kterými se za socíku prokopávali místňáci na preferovou stranu hranice, a vysokou koncentrací bitcoinových miliardářů na počet obyvatel. Krom jiných krás a epického folklóru jsou také místní končiny proslulé vysokou příbuzenskou plemenitbou. Trochu jako Arkansas nebo Idaho, ale víc jako Morava. Kraj byl vždycky úrodný, lidé bohatí a nebylo přípustné, aby se rodinný majetek tříštil v rámci věna a už vůbec ne k sousedům, natož do sousední vesnice. Řešení bylo nasnadě. A tak se uzavíraly sňatky mezi sestřenicemi a bratranci, tetami a synovci, strýci a neteřemi…prostě tak blízko, jak jen to přes faráře prošlo. Počet dvouhlavých dětí je sice relativně nízký, ale místní ústavy pro postižené občany jsou plněny požehnaně a lámeme rekordy v neplodnosti. Místní obyvatelé vesniček o třiceti starousedlících a padesáti slepicích se s tím perou po svém. Legenda praví, že během druhé světové války na nedalekém poli přistál sestřelený britský pilot. Zraněn a zmaten se doplahočil do nejbližší vsi, kde ho místňáci rychle zabalili, ostříhali, převlékli, zašili do vinného sklípku a natvrdo do něj natlačili nelidský objem domácí kořalky. Když dorazilo gestapo, nebylo jak namol opilého brita mezi dvaceti namol opilými lokály identifikovat. Vlastenecké ukrývání spojence bylo velmi důsledné. Pilot strávil několik let v kuse ve sklípku, ve stavu značně podroušeném. A během této doby nuceného veselí stihl zplodit celkem obstojný počet potomků. S místní komunitou se sžil tak dokonale, že ještě tři roky po válce mu nikdo neřekl, že je už mír a že se nemusí dál skrývat. Když se pak před ním někdo prořekl, pilot se nenápadně vytratil. Otázkou zůstává, jestli se ještě někdy měl tak dobře! Nicméně věřím, že je to motiv na celovečerní Hollywoodský film jak vyšité. Před asi patnácti lety fotbalové mužstvo stejné nejmenované vesničky postoupilo z ligy „čutáme si mezi bramborami a kozou“ o ligu výš a zázrakem dosáhlo na příspěvek pro podporu sportu z Evropské Unie. Mohli zainvestovat a koupit si třeba opravdové branky, ale oni byli jinačí filutové! Rozhodli se své jmění výhodně proměnit a koupit „brazilce“, který bude zajisté extratřída a zajistí jim další postup a tím pádem a další dotace a krom branek by mohly být finance třeba i na doopravdické boty se štuplama! Takže vyslali tamtamy, že nabízí angažmá „dajakému brazilcovi“. Mladý a nadějný brazilec, který slyšel „angažmá v Evropě“ si nadšeně sbalil svých pět švestek ze slumu a vydal se na dalekou cestu do srdéčka Jižní Moravy. Člověk by řekl, že po příjezdu musel být zděšen, ale družstvo se postaralo o vše. Připravili mu obytnou uni buňku po zednících (hned u hřiště, aby se neztratil), kde byla dokonce jeho vlastní kadibudka a elektřina, takže oproti jeho rodnému slumu to bylo pořád výrazné navýšení životní úrovně. Navíc vyfasoval telefon s jediným telefonním číslem – na trenéra – a česko-portugalský slovníček, neb místňáci nejen že neovládali portugalštinu, ale ani angličtinu a stejně tak brazilec neuměl lokální domorodé nářečí. Vše náležitě oslavili, pobratřili se a k večeru se všichni rozešli do svých domovů a brazilec osiřel v uni buňce. O hodinu později trenér obdržel SMS zprávu od brazilce ve znění „OHEŇ!“ V nejvyšším duševním rozrušení zavolal hasiče. Z nejbližšího města vyrazilo šest hasičských aut, dvě sanitky a policie v kompletní parádě majáků a houkaček. Když konvoj bezpečnostních složek dorazil na místo a elegantním smykem okolo hnoje zastavil, našli velmi smutného brazilce, jak sedí v ternýrkách na zápraží uni buňky. Po důkladném ohledání situace se ukázalo, že chudák pouze netušil, jak zapnout mikrovlnku a ohřát si párky a s nejvyšším vypětím sil za pomocí slovníčku a posledních podnapilých mozkových buněk zplodil tento dotaz na ohřev krmi. Zbytečný výjezd záchranných složek stál tolik, že to sežralo nejen příspěvky Evropské unie pro rozvoj sportu, ale i členské příspěvky na cca 150 let dopředu. Pokud vím, do vyšší ligy se jim ani později postoupit nepodařilo, ale brazilec se osvědčil na jiných frontách. Po vsi běhá spousta nádherné opálených malých snoplošů. A to je prosím nádherný Happy End o tom, že „ŽIVOT SI VŽDY NAJDE CESTU“. ~ Tereza Kowolowská, 21. 6. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Jaro bejby, jaro!

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jaro bejby, jaro! Trestuhodně jsem promeškala předvelikonoční dealine a tak přicházím poněkud s křížkem po funuse. Nicméně si troufám tvrdit, že díky tomu, že píšu tento zavrženíhodný sloupek uprostřed Svatého týdne, bude text níže prodchnut tím správným duchem Velikonočních svátků. Nebo taky ne. Jsem nadšenec do všech u nás zdomácnělých rituálů, bez ohledu na jejich původ, význam nebo brutalitu a protože nám jich zas tak moc nezbylo, hodlám vymačkat poslední kapičky srandy z toho, co církev nezatrhla nebo nenahradila svou vlastní verzí. Pašijový týden začal Květnou nedělí. Dnem, kdy údajně Kristus (hlavní hrdina našeho příběhu) vjel do Jeruzaléma a byl vítán davy volajícími Hosana a mávajícími palmovými ratolestmi. V našich končinách jsou věřícím v kostele rozdány low costové, středoevropské náhražky palem, což většinou schytají kočičky nebo tis. (Nechali jste si posvětit kočičky vy neřádi?!). Občas je kněz zase věřícím sebere (motiv, který se ostatně v dějinách církve klasicky opakuje) a větvičky se pak spálí a s jejich popelem se následující středu dělají křížky na čela. Květná neděle byl také dnem, kdy končil půst a protože následující den Modré pondělí, byl dnem volna, obvykle to končilo chlastačkou a bitkou. Jak spirituální. Modré pondělí. Název odvozený mimo jiné údajně od modřin, které se objevily po radostné pitce předešlého dne. Hospodyňky také začínají s úklidem. Zatím jen tak zlehýnka, ale nebojte, přituhne! Toho bohdá nebude, aby česká hospodyňka neskončila po Velikonocích s rukama, jak kdyby je zapomněla v akvárku s piraňami. Během Modrého pondělka byste měli vytřídit všechny nepotřebné věci a harampání. Takže je možná na čase projet těch dvacet terabajtů péčka, co si tajně smolíte v pracovním počítači. (Nebo ho tam nechte a třeba to bude začátek krásného dlouholetého přátelství mezi vámi a vaším šéfem). Taky nenápadně pomrkávám po českých domácnostech, které na zahradě suší škodovku odstavenou na cihlách, na níž se o životní prostor pere mech s lišejníkem a blatníky už dávno sežralo prase Pepin. Chápu svou naivitu. Tento skvost silničního provozu, který vás před padesáti lety odvezl jednou do Tater, má nevyčíslitelnou sběratelskou hodnotu a vrstva slepičinců bude nepochybně vrcholem archivačního konzervátorenského umění. Modré/Žluté/Šedé úterý – podle toho, že máte vyházet ten (šedivý) bordel a v tom náhle domů proniknou paprsky sluníčka. Ach! Takže, jak to včera probíhalo s tím péčkem a korpusem škodovky? Škaredá/Sazometná středa. Podle vymetání komínů a podle toho, že Jidáš se na Ježíše, kterého prodal za třicet stříbrných Římanům (naši záporáci) mračil – škaredil. Nakonec svou zradu kámoše neunesl a oběsil se. Na památku tohoto činu se v tento den peče sladké pečivo Jidášci, ve tvaru oběšencovy smyčky. Což tak nějak ilustruje fakt, že našim předkům by se asi taky líbily béčkové horory s motorovou pilou, střevy rozvěšenými po lustru a zubní protézou naprázdno klapající po podlaze. Pověra také říká, že když se budete dnes mračit, zůstane vám to celý rok. Dovolila bych si hádat, že někteří z vás, kyselých kuních ksichtů, tuto tradici trestuhodně opomíjí. Mimochodem, Jidáš zní jako skvělé potenciální jméno pro miminko. Minimálně si příbuzní nemohou stěžovat na moderní jméno bez tradice. Zelený čtvrtek. Den, který má většina z vás spojený maximálně se zeleným pivem. Měli byste v rámci tradice pozřít jakoukoliv zelenou potravinu. Střevní mikroflóra většiny z nás pak zažívá nečekaný šok v podobě špenátu, brokolice nebo okurky (v krajním případě plesnivého citrónu) namísto obligátní salámové pizzy. Ale hádám že jalapeños na pizze se taky počítají! Hlavně jde ale o den, kdy proběhla legendární akce, jak vystřižená z kanibalské zombie apokalypsy – Poslední večeře. Ježíš předložil svým učedníkům chléb jako své tělo a víno, jako svou krev. Pomlčím zde o zábavných spekulacích ohledně tatarky. Celé mi to zní jako fajn párty s kámošem, co se dal na cestu ezočíčovin a meditace a po pár rundách houbového čaje vám servíruje houbový quiche a houbovou limču, jakožto cestu k absolutnímu se propojení s vesmírem a všehomírem. Také v tento den odlétají zvony do Říma a měly by být nahrazeny klapáči a řehtačkami. Kde jsou teď ti hrdinové, kteří na Silvestra odpalují rachejtle ve čtyři ráno? Ha?! Velký pátek. Den, kdy si Římané naivně mysleli, že se hlavního badboye zbaví tím, že ho přibijí na kříž. Chyba! Tohle ještě bude plot twist legendárních rozměrů – doslova. V tento den by jste neměli hýbat s půdou – tedy rýt záhony, mordovat krtka nebo kopat septik. Také byste neměli prát prádlo, protože byste jej údajně namáčeli v Kristově krvi. (Zkoušel už někdo, jestli to barví?) Naopak byste se ale měli sami vykoupat v potoce, abyste po celý rok byli zdraví a krásní (na tohle zjevně taky už pár let kašlete). Takže používat Kristovu krev jako aviváž je špatný, ale jako sůl do koupele, je to zjevně v cajku. Bílá sobota. Ježíš leží v hrobě a vy se tak můžete nerušeně věnovat pletení pomlázky, pečení retardovaného beránka (dycky je to retard!) a barvení kraslic. Kraslice by měly být rudé, jako krev. Rudé vejce je symbolem plodnosti a nového života. Vlastně stejně jako zajíček, o kterém lidé dříve věřili, že prostě vyskakuje ze země. Jdeš po poli a v tom náhle Boha! Malý zajíc! Zcela jasný příklad biologického fenoménu líhnutí z hroudy! Během bílé soboty by se také měly bílit místnosti – pokud byste se náhodou hrozně nudili mezi zbylým tisícem přípravných činností. Neděle. Náš hrdina vstává z mrtvých. Vy jste po předchozím maratonu už jen mrtví. Pondělí. A tady už nastupuje klasika v podobě neřízené konzumace alkoholu, mrskačky a počátku období jezení divně zabarvených vajec. Následující dny budou v podobě monodiety z modrorůžového vaječného salátu. Ve vytříbenějších domácnostech se na stůl vytahuje vánoční cukroví s jemnou krustou ledu a kouskem přimrzlé makrely z mrazáku. Podle Bible se v tento den zjistilo, že Ježíšuv hrob je prázdný a tedy že vstal z mrtvých. Nechci být hnidopich, ale nemělo by pak nebe být plné egyptských faraonů? Místo kadidla bychom v kostele čoudili krokodýlí trus a kněží by měli značně zábavnější ornáty. Kostely s kobrami namísto cherubínků a sexy nahými loutnistkami místo varhan. Vlastně to zní trochu jako nonstop bar a nightclub Nefertiti na předměstí Mostu. Plus blikající jumbox s Michalem Davidem! Doufám, že jste Velikonoční svátky prožili v naprosté pohodě a s menšími následky než návštěvníci Nefertiti a někdy zas čau! ~ Tereza Kowolowská, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice

Promo

Umčo na síti

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Umčo na síti Upustím si tu další z jemných, malých hejtíčků. V rámci předfiltrovaného obsahu sociálních sítí fasuju pravidelnou dávku umča produkovaného jinými, mně zcela neznámými autory. Nějakou dobu jsem se pokoušela můj algoritmus přesvědčit, že tím pravým, mému srdci blízkým obsahem jsou grafitty a streetart, leč nepodařilo se (stejně jako s mou kariérou v tomto bohulibém odvětví; jednak jsem nikdy neměla tolik času experimentovat s 5475 typy trysek na sprejích a hlavně fakt tragicky pomalu utíkám). I tak jsem ale nemálo vděčná za to, že jsem konečně z větší části přestala být cílovkou pro obsah typu „svatby /těhotenství/ podvádí mě můj manžel, který je mým bratrancem s mojí matkou a sestrou“? Ve výsledku vídám prostě nějaké relativně náhodné umčo. A zde přichází hejtíček. V rámci wow efektu a snahy o zaujmutí publika, totiž tvůrci opustili jednoduchou a přímou premisu a to udělat „popiči masterpiece“ a ve významném procentu přešli k myšlence, že wow a kulervoucí musí být i proces tvorby. Pro mě, jakožto člověka, co se s nějakou pomyslnou zručností chápe uměleckého náčiní (jakoby mám na to výšku) je zajímavé i bohapusté máchání štětcem, namočeným v barvě, pod specifickým úhlem a přítlakem, ale pro většinový divácký plebs, který neudrží pozornost déle než tři vteřiny, pokud v záběru nejsou ňadra, to je zjevně výsostně nedostatečné. Lid si žádá chléb a hry a občas taky střeva ven. Rovnou tu zcela opomenu tragickou kategorii malování penisem, prase s kopýtky od barvy a extrémně talentovaného malíře orangutana Fandu, kterými svou tvorbou plně kryje financování celé ZOO včetně přilehlého kasina a Coco stripbaru. Úplně stačí ten virální zbytek. Malba nemůže začít ničím tak triviálním jako náčrtek nebo podkladová barva, to by bylo tragicky neuspokojivé a málo dramatické. Zahajuje se ideálně kýblem barvy mrštěným přes plátno (pokud se algoritmus smiloval, tak to není plátno ale kus zdi, ze které průběžně opadává omítka). Hned po prvním zásahu pětilitrovkou barvy se odloupne solidní kus, který dopadne na zem jako kus čvachtavého želé s vlastním názorem. Vše je cca 10x zrychlené a podkreslené rytmickou odrhovačkou, která bude ještě další dekádu oblažovat srdce štamgastů v nonstopu čtvrté cenové kategorie, po odlepení očního víčka od barpultu. Následuje několik dalších ochvístnutí zdi/plátna jinými kyblíky s barvou, pár ostřelů aerosoftovými pistolemi, přetření celého tekoucího blitkomazu mopem a pár, dle všeho náhodných, tahů štětcem. Pak mistr obraz obrátí hlavou dolů (v případě zdi aspoň přetočí kameru) a užaslý divák, který si až do této chvíle kochal akcí „jak zlikvidovat půl skladu prodejny Barvylaky pod tři minuty“ náhle užasle zjistí, že se kouká na nadživotní portrét Maryllin Monroe. Ideálně pak kamera ještě trochu popojede, abychom pochopili že celou tu akci prováděl mistr nohou. Levou. Proč nám nemůže stačit to, že maestro prostě vyšvihne solidní obrázek? A když už jsme u toho, ráda bych poodkryla roušku tajemství a vyzradila vám, že většinu hezkých obrázků zcela překvapivě nemalují dvacetileté blondýny v extrapřiléhavém a dokonale sladěném domácím kompletu. Taky u toho většinou nejsou polonahé (zde nechám prostor pro úžas) a navíc nemají ani perfektní manikůru. Tedy, kdysi jsem něco patlala doma v plavkách, protože bylo opravdu nechutné horko a musím konstatovat, že drhnout si Solvínou barvu z pupíku není zdaleka tak erotická akce, jak by se mohlo zdát. A co se týče umně naaranžovaných „tvůrčích zátiší“ s esteticky seřazenými nádobami se štětci, tubami barev, pastely, naaranžovaně „zapatlaným“ nábytkem a svěžími pokojovými kytkami… tak z kytek se ta barva Solvínou myje taky pěkně na hovno. Mezi námi děvčaty, na vytírání štětců používám namísto sladěného lněného plátna z ekologického zemědělství babiččiny vyřazené kalhotky. Babička jen tak něco nevyřadí, takže tohle je materiál, který přežil obě světové války, počalo se v něm několikero generací dětí, poté koček, poté myší a následně svrabu, dále se s ním nějakou dobu mylo nádobí a vytírala prkenná dřevěná podlaha. Ale ten potisk růžiček přežije ještě celou tuhle planetu, až dojde ke konečnému zúčtování lidstva Skynetem, který už bude mít těch uměleckých kravovin fakt dost a nahradí nám tuhletu naši vyumělkovanou realitu Da Vinciho Poslední večeře, kreslené nohou se zavazanýma očima, rovnou umělou realitou. V té nejenže budeme moct dělat světové umčo v dokonalé bílé teplákovce, ale rovnou ho budeme moct tvořit dvanácti prsty s luxusní francouzskou manikůrou! (Tím koncem jsem se pravda nechala trochu unést, ale zrovna můj vlak projíždí lokalitou severomoravských bronfieldů a tady to teda už jako po Konečném dni zúčtování dávno vypadá). ~ Tereza Kowolowská, 15. 3. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Zima

Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Zima S každoročním příchodem jinovatky na trávě, zkracováním dnů, odletem ptáků do teplejších končin, kde se podávají barevné drinky s paraplíčkem a opravdovou plastovou slámkou, a po odvysílání nejnovějších záběrů z každoročního dehumanizačního masakru z amerických obchoďáku – aka Black friday – si uvědomím, že je to tu. Zima. Pro nás, civilizací zhýčkané evoluční tragédie, se nic moc zásadního nemění. Pravidelně proklínám historické centrum Prahy, které průběžné v propagačních článcích hlásí, jakže postupně nahrazuje asfaltové chodníky za krásnou historickou dlažbu z kamenných kostek (která je sice možná krásná, ale taky klouže, že by se na ní po prvním dešti daly z fleku pořádat závody jamajských bobů a o situaci při námraze ani nemluvě). Další nástrahou pro chodce, vycvičeného k proskakování mezi psími výkaly a kung-fu úhybnými manévry mezi rozjíždějícími se tramvajemi, jsou bílé pruhy na přechodu. Netuším, jaká vesmírná NASA technologie byla použita při vyvíjení této barvy, ale bez ohledu na míru infantilnosti musíte hrát hru „kdo šlápne na bílou, utone v bažině/lávě/moři plném žraloků/krokodýlím žaludku. Když se totiž vaše neopatrná podrážka vyskytne nedopatřením na onom bezbožném nátěru, okusíte v příštím okamžiku chuť dlažby s její sofistikovanou strukturou vlastním patrem. Protože v mém případě pochroumaný prstík nebo zápěstí znamená půl roku bez práce a existence na lodních sucharech, používám důchodcovské řešení reklamně zvané „nesmeky“. Velmi triviální napodobenina horolezeckých maček, přizpůsobená pro použití českými důchodci na českém chodníku. Při sprintu k nejbližšímu supermarketu s mlíkem v akci je totiž zcela kritické mít slušný odraz od ranní námrazy. Vedlejším efektem pak je, že každý krok na jakémkoliv povrchu neuvěřitelně chroustá a jste-li nuceni vstoupit do dopravního prostředku nebo budovy, budete znít jako stepařská škola v epileptickém záchvatu. Vlastně vím, jak se cítí westernový husťák, klepající při každém kroku o podlahu salonu svými ostruhami. Jako debil. V tramvaji se sice přes vrstvy vlastních i cizích oděvů, pro jednou nemusíte fyzicky dotýkat cizích zpocených těl (pokud vás zrovna navhlej Vilja nerajcuje), ale zase dochází k poměrnému zmenšení už tak kriticky nedostačujícího životního prostoru a hrozí zadušení prošívanou bundou spolucestujícího (takhle se cítí želvička v oceánu, dusící se igelitkou). Příštích třicet minut cesty MHD pak trávíte v nelítostně se zvyšující fyzické teplotě bez šance úniku. Na oknech dopravního prostředku se přitom pozvolna sráží dech cestujících a mozek běžného germofobika rozvíjí teorie o kurva viditelné kapénkové infekci. Ty kapky se totiž rýsují přímo před vašimi zraky na oknech a s železnou pravidelností do nich někdo prstem nakreslí piču. Všechna potenciální traumata z teplotního poklesu pak ale vyváží papírový, pomalu se rozkládající papírový kelímek s v mikrovlnce ohřátým džusem, centimetrovou vrstvou nerozpuštěného cukru krystal na dně a podmírečným panákem tuzemáku za v bratru lidových 120 káblí, obchodně nazvaný „domácí turbo mošt“ ze stánku před Hlavákem. Naše civilizace nám poskytuje veškerý komfort od skleníkových plastikových rajčat bez vůně a zápachu uprostřed ledna ve dvě ráno, (přesně ten správný čas na trochu té beztvaré hmoty!) (Jsou rajčata potomky dřívějších rajčat, která pro věčnou slávu, bohatsví a fyzickou krásu zaprodala svou duši temnému démonu a nyní existují již jen jako vyprázdněné, esteticky dokonalé tělesné schránky?!?! Možná to bude moje nové náboženství!) až po teplo domova, poskytované lokální spalovnou, která se tyčí za panelákovou výstavbou jako obří moloch, memento mori vašich děravých ponožek, banánových šlupek a salátu, bídně zhynulém v zadním koutě vaší ledničky. Absolutní konec pozemské pouti. Pozře vše, co jí nabídnete a veškeré odpadní fekálie znovu prožene vašimi topenářskými i plicními trubkami. Nikdo neví, co se stane až jí nebude nabídnuto dost obětin (to bych taky asi zařadila k rajčatovému kultu) . Když ale procházím tou vše pohlcující temnotou, patřičně rozradostněnou blikajícími girlandami vánočních ozdob, musím se ptát, co naši předkové v těchto trudných časech? Nemyslím středověké chudáky, kteří se tiskli k domácími dobytku o něco více než obvykle, protože tentokrát nabízel krom sexuálního povyražení i tělesné teplíčko navíc. Myslím opravdu počátky pospolité zemědělské společnosti, kdy hóch budovy byly postavené z vepřovic a ostatní klacků, pomazaných bahnem, uprostřed se kroutil dým z ohniště a když jste šli udělat bobek za barák, byla šance cca 1 ku 10, že se vás pokusí dostat smečka vlků. Chápu, že tito dobří (a špinaví) lidé nebyli tak zhýčkaní jako my. Například je vůbec nerozhodila nefunkční nabíječka ani odrostlé umělé nehty, ale stejně to muselo být nesmírně krušné období, které dělilo zrno od plev a děti s podvýživou, kurdějemi a svrabem od dětí s podvýživou, kurdějemi, svrabem a úplavicí. Byli jste někdy v nedávné době někde v lese? A viděli jste tam něco k snědku? Potkala jsem pár mrazem pobitých šípků a jednu proklatě rychlou sýkorku a mám nepříjemné tušení, že to by mě čtyřmi měsíci chladu, zoufalství a hladu neprotáhlo. A protože tito dobří lidé neměli ani solidní osvětlení, hádám, že většinu svého času trávili napůl v hibernaci, zahrabaní pod hromadou jakéhokoliv výhřevného materiálu. A zde se tážu já, proč po tolika letech vývoje inteligentní technické lidské civilizace k pokroku a světlejším zítřkům, si nemůžeme dát zimní prázdniny s čtyřměsíčním šlofíkem, no? Na závěr jeden zábavný, přírodovědný fakt. Když se medvědi ukládají k zimnímu spánku, sežerou větší množství vlastních chlupů, aby se jim udělal v zadku špunt a oni si tak ve spánku nepodělali svůj brloh. První věc na jaře pak je, že se musí „odšpuntovat“. Doufám, že nyní už představu prvního medvědího jarního káka nikdy nevytěsníte z hlavy. Čaudy! ~ Tereza Kowolowská, 15. 2. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.

Rubrika: Nový brak – TK