Nakladatelství Lelkárna®

Prozatím bylo každé moje léto, kam až má paměť sahá, lidově řečeno „popiči“. Bohužel zde nenacházím synonymum adekvátně vyjadřují nadšení z půlek přilepených ke koženým sedačkám v MHD, kuních bobků plných pecek na pěšině v lese a žraní mirabelek přímo z keře za vesnicí. Je to krásné. Protože pracuji v bysnysu, kde se „porušuje integrita lidské kůže“, což není dobré páchat přes horké letní měsíce, mám klasické prázdniny jako školní děti. Přes zbytek roku makám většinu dní dvanáctky, abych si pak v létě dopřála dva měsíce labůža. Zrovna včera večer, respektive dnes ráno, jsem dorazila ze svatby kamarádů – posledního prázdninového víkendu, a zatímco trávím zbytky dortu a dojmů z toho, že na této svatbě nebyl ani jeden jediný opilý strýc už v deset dopoledne (!!!), je na čase bilancovat letošní zážitky.

Letošní cestování zanechalo jemné šrámy na duši i fyzické schránce. (Teď si představujte sexy jizvy, jako má Krokodýl Dundee). Narozeninová snídaně posledního, oroseného festivalového rána na benzínce, v podobě dršťkové a svíčkové a následný dvacetiminutový telefonát od babičky, upozorňující na rizika poškození sluchu, o kterém mluvili v televizi ( a který pořádně neslyšíte, protože haló, pět dnů na festivalu úplně neodstíní ani kvalitní špunty do uší), byly posledními záchvěvy radosti před vypuknutím ukrutné rýmičky. Zdá se, že moje odolnost už není co bývala a zcela překvapivě růžový kovbojský klobouk a flitry adekvátně nechrání před nachlazením.

Taky jsem s mužem vyrazila za jeho sestrou do Portugalska a krom tradice v podobě zrušeného letu kvůli technickým problémům letadla, rozflákané flašky becherovky v batohu, nádherných historických památek, zahrabávání se do písku na pláži a nezbytného šťouchání klackem do zdechlé medúzy (což je základ kvalitní dovolené), si holčičí sekce (já a švagrová) naplánovala poprvé v životě surfování s instruktorem. Jako… wow! Naprosto rozumím, proč si na tom spousta bílých buchet postaví celou osobnost. Je to super, je to sranda, nějak to jakoby celkem rychle jde a baví vás to i přes sviňskou fyzickou námahu. Rychle jsme pochopily, odkud mají surfaři sexy, vlnami, větrem a sluncem ošlehaná těla (které my jsme kupodivu za dvě hodiny nedocílily). To, o čem se ale moc nemluví je, že začátečnický surf má zhruba parametry (váhu a velikost) jako dveře od skříně a že jakoby tahat do vody dveře od skříně skrzeva příboj je trochu o hubu. Snažíte se vést si tu věc trochu za sebou, aby vás zbytečně nepřetáhla při každém vzedmutí na vlnce, pamětivi bezpečnostní instruktáže zmiňující zlomené nosy, zápěstí a žebra, ale i tak vám v nestřeženém okamžiku uštědří přátelský štulec. O pár hodin později se nám začaly epicky vybarvovat masivní modřiny na těle a to včetně docela kuriózních míst, které úplně neokecáte nešťastným střetem s hranou stolu nebo pádem ze schodů. A lehké letní oděvy už absolutně nemají šanci schovat podlitiny o velkosti grepu. Jo a k utrženým šrámům bych ještě ráda podotkla, že surfařské neopreny mají na sobě vytištěnou velikost uprostřed vpředu fakt opravu opravdu velkými písmeny. Au!

Za hranice jsem se mrkla ještě jednou v doprovodu kamarádů na epické baťůžkářské cestě za aténskými památkami, muzei a gáblíkem. Vyrazili jsme s obří plechovkou šunky a plastovou lžičkou autobusem směr Budapešť, odkud jsme po cca třech hodinách spánku v hotelu s postelemi, které měly nohy v mističkách se zbytky vyschlé tekutiny, aby po nich nešplhal nahoru v noci hmyz, odletěli směr kolébka evropské kultury a vzdělanosti. Atény nás přivítaly svou vskutku balkánskou náručí, celou sbírkou antického umění a velmi současných bezdomovců. V rámci dobrodružství jsme si jeden den půjčili „sranda autíčko“ a vyrazili po řecké dálnici k Meteoře a jejím chrámům. Řekněme, že tím, co jsme viděli, jsme nebyli zcela uchváceni, ale cesta zpátky vše maximálně vynahradila. Při špízování v mapě, co je během 400 km nazpátek ještě k vidění, jsme objevili horké prameny u Thermopyl, kde se dá koupat. To jsou TY Thermopyly. Bájné místo, o kterém řekové vyprávěli, že horká, radioaktivní, sirná voda teče přímo z bran podsvětí a kde se odehrála legendární bitva s Peršany. Ta bitva, která byla předlohou ke komixu a následně filmu 300, kde za doprovodu epické hudby, běhá banda polonahých nadšenců fitka s meči a štíty. Hezky se na to kouká. Myslím, že v době premiéry filmu nebyla jediná pánská šatna fitcentra ušetřena patřičné dávky plakátů, a tetování s motivy z filmu jsem při smýkání činek tehdy viděla tolik, že jsme s kamarádkou zvažovaly výrobu cvičebních triček s nápisem „Xerxes fanclub“. Dnes přijedete na místo, kde za zrezivělými mřížemi a prašným parkovištěm, jsou naprosto boží skály, omývané horkou vodou, zbarvené tísici vrstvami nánosů síry a poctivě kluzké od řas a v nich se rochní pár místňáků. Celé to pekelně klouže a to je na tom asi i to nejlepší. Protože se můžete vyškrábat po méně kluzkém okraji nahoru proti proudu, mezi postapokalypticky opuštěné budovy bývalého lázeňského centra a toulavé psy a sednout si do proudu a sklouznou se pěkně daleko po proudu po téhle přírodní klouzačce z řas a sedimentů, korytem vroucí vody. Několikrát za sebou. Tomu celému přihlíží partička „somálců“ – hubených černých kluků z nedaleké ubytovny pro imigranty – která je jako jediná budova široko daleko k něčemu využívána. Není se co divit, x kilometrů všemi směry je jen dálnice a hory a holky z jejich ubytovny jsou oděné patřičně od hlavy k patě, zatímco dámy rochnící se v pramenech mají jen plavky. Po tom, co jsem se konečně vydrápala z vody, pořádně obalená řasami a nasmrádlá výpary, jsem pochopila, že můj zadek, oděný do plavek „tangáčů“ (zakoupených u portugalských vietnamců za 120 kaček bratru) mé nadšení nesdílel. Ve vší té horké slizkosti nějak zaniklo, že sanitrové vodní usazeniny na skalách jsou taky pěkně ostré a má nyní, komunisticky paviání rudá prdel dostávala pěkný výprask od zbytků síry. A to ještě zbývalo pěkných pár kilometrů sezení v autě zpátky k Aténám. Můj zadek se proměnil v jeden obří strup… dobře, dva strupy a po zbytek dovolené jsem po muzeích popocházela opatrným krokem naprcaného kačera. Jsem ovšem nepokrytě hrdá na to, že jsem rituálně prolila svou krev na zcela stejném místě, jako hrdinský spartský král Lenionidas! Hurá!