Nakladatelství Lelkárna®

Bylo nebylo, vzpomněla jsem si v příhodném předvánočním čase na to, že mi v prehistorii naší potenciální společné existence můj muž sliboval, že pro mě sežene gramofon. Jenže to bylo v rámci prezentace toho, jak moc je dobrej úlovek s extrašpicovní genetikou, silným chrupem a vytříbeným vkusem ohledně hudebních nosičů. Jakmile jsem ho vytáhla na cca páté rande, byly všechny zmínky o levném, leč exkluzivně funkčním gramofonu zapomenuty. Takže když jsem tento zapomenutý slib vytáhla koncem loňského listopadu, hnulo se v něm svědomí a zaplála naděje na vyřešené vánoční dárky. O měsíc později jsem s jiskřičkami v očích servala z vytoužené elektroniky balící papír a zapojila bedničky. A tam to prozatím skončilo. Tedy, rozumějte, jediné vinyly, které v tuhle chvíli vlastním jsou ty od mužovy kapely a ač jim masivně a bezvýhradně fandím, není to zcela můj šálek čaje. Gramofon tedy vyčkává na svou příležitost, až z první hudební divnoakce dovalím domů desky v hodnotě vyšší, než mají moje orgány na černém trhu.

Ona je to vůbec taková frajeřinka. Trochu se obávám, že gramofon bude mít stejný osud jako promítačka, kterou jsem si pár let nazpátek nadělila k narozeninám a říkala si, jak si dopřeji kvalitní kinematografický zážitek. Místo toho ji vytáhnu jen párkrát ročně, obvykle po tom, co se po mém tetování dotáhnu domů jako zombík v zombie apokalypse, který přišel o nohy a zatraceně dlouho neokoštoval šedou kůru mozkovou, a ustelu si v obýváku před promítačkou gauč, abych nezamrdala ložní povlečení od zbytků barev, krve a divného šlemu. V tomto dočasném útočišti bolesti beznaděje pak, obklopena závějemi junk foodu a kombuchy (abych po čínské polívce, křupkách a čokošce doladila ten zdravý životní styl) pouštím nějaký skvost filmové historie jako Piraňa 3DD, Toxický mstitel nebo cokoliv, co obsahuje Davida Hasselhoffa.

Minulý týden mě má kamarádka Olga, která provozuje vlastní květinářství poprosila, že by potřebovala natočit krátký reklamní shot na dovoz květin. V záběru měly být jen ruce přebírající sexy box s čerstvými řezanými květinami a následně je aranžující do vázy. Ale když už u mě kamarádka byla, rozhodla se to pojmou jako větší štylovku a tak k záběrům „ruce + květiny“ přibyly ještě záběry „ruce nalévající kávu z moka konvičky“, „ruce kreslící tužkou“, „ruce odkládající elektrickou kytaru“ a pro veliký úspěch „ruce pouštějící desku na gramofonu“. Nejeden hipster by zamáčkl slzu dojetí (až na to, že kafe se lilo do standartního porcelánového hrnečku, nikoliv do zavařovačky od nakládané Aro papriky). A zde přichází dramatický zvrat. Gramofon jsem nikdy předtím neobsluhovala a zdaleka to nebylo tak intuitivní, jak by laická veřejnost mohla předpokládat nebo já doufat. Na úvod jsem položila desku špatnou stranou nahoru. Překvapivě nehrála. Na druhý pokus již byla uložena správně a po náhodné manipulaci s šesti čudlíky se dokonce i začala točit, nicméně přes veškerou mou snahu a urputný pohled to na spuštění hudby nestačilo. Kapička potu na čele zrcadlila dokonalé zoufalství. Nevadí. Pustila jsem hudbu na youtube, aby se ve zvukovém podkresu promítla a doufala, že ve slušném střihu se tento faux pass ztratí. Až posléze jsem zjistila, že kamarádka natáčela úplně celý ten srdceryvně zoufalý proces a hodlá jej použít úplně celý jako kvalitní promo materiál. Vyobrazení nerovného souboje lidské bytosti s technickým pokrokem, končící triumfem stroje.

A tím drazí přátelé, pravděpodobně skončila jakákoliv má potenciální pověst hudebního znalce, ještě dřív než začala. Protože až tohle prosákne na veřejnost, bude na čase spáchat čestnou sebevraždu a nechat se zcela pozřít kombuchou. Staneme se jedním, budeme společně pobublávat a kvasit v obří zavařovačce, v temném zákoutí letenského bytu. Tisíce nových spórů nám zaručí nesmrtelnost. Budeme se šířit zažívacím traktem spoluobčanů a kolonizovat jejich střeva, mozky i duše. Nastane nová epocha, kombuší diktatury! Zcela prosté od nespolupracujících hudebních reproduktorů!