Nakladatelství Lelkárna®

Trestuhodně jsem promeškala předvelikonoční dealine a tak přicházím poněkud s křížkem po funuse. Nicméně si troufám tvrdit, že díky tomu, že píšu tento zavrženíhodný sloupek uprostřed Svatého týdne, bude text níže prodchnut tím správným duchem Velikonočních svátků. Nebo taky ne.

Jsem nadšenec do všech u nás zdomácnělých rituálů, bez ohledu na jejich původ, význam nebo brutalitu a protože nám jich zas tak moc nezbylo, hodlám vymačkat poslední kapičky srandy z toho, co církev nezatrhla nebo nenahradila svou vlastní verzí.

Pašijový týden začal Květnou nedělí. Dnem, kdy údajně Kristus (hlavní hrdina našeho příběhu) vjel do Jeruzaléma a byl vítán davy volajícími Hosana a mávajícími palmovými ratolestmi. V našich končinách jsou věřícím v kostele rozdány low costové, středoevropské náhražky palem, což většinou schytají kočičky nebo tis. (Nechali jste si posvětit kočičky vy neřádi?!). Občas je kněz zase věřícím sebere (motiv, který se ostatně v dějinách církve klasicky opakuje) a větvičky se pak spálí a s jejich popelem se následující středu dělají křížky na čela. Květná neděle byl také dnem, kdy končil půst a protože následující den Modré pondělí, byl dnem volna, obvykle to končilo chlastačkou a bitkou. Jak spirituální.

Modré pondělí. Název odvozený mimo jiné údajně od modřin, které se objevily po radostné pitce předešlého dne. Hospodyňky také začínají s úklidem. Zatím jen tak zlehýnka, ale nebojte, přituhne! Toho bohdá nebude, aby česká hospodyňka neskončila po Velikonocích s rukama, jak kdyby je zapomněla v akvárku s piraňami. Během Modrého pondělka byste měli vytřídit všechny nepotřebné věci a harampání. Takže je možná na čase projet těch dvacet terabajtů péčka, co si tajně smolíte v pracovním počítači. (Nebo ho tam nechte a třeba to bude začátek krásného dlouholetého přátelství mezi vámi a vaším šéfem). Taky nenápadně pomrkávám po českých domácnostech, které na zahradě suší škodovku odstavenou na cihlách, na níž se o životní prostor pere mech s lišejníkem a blatníky už dávno sežralo prase Pepin. Chápu svou naivitu. Tento skvost silničního provozu, který vás před padesáti lety odvezl jednou do Tater, má nevyčíslitelnou sběratelskou hodnotu a vrstva slepičinců bude nepochybně vrcholem archivačního konzervátorenského umění.

Modré/Žluté/Šedé úterý – podle toho, že máte vyházet ten (šedivý) bordel a v tom náhle domů proniknou paprsky sluníčka. Ach! Takže, jak to včera probíhalo s tím péčkem a korpusem škodovky?

Škaredá/Sazometná středa. Podle vymetání komínů a podle toho, že Jidáš se na Ježíše, kterého prodal za třicet stříbrných Římanům (naši záporáci) mračil – škaredil. Nakonec svou zradu kámoše neunesl a oběsil se. Na památku tohoto činu se v tento den peče sladké pečivo Jidášci, ve tvaru oběšencovy smyčky. Což tak nějak ilustruje fakt, že našim předkům by se asi taky líbily béčkové horory s motorovou pilou, střevy rozvěšenými po lustru a zubní protézou naprázdno klapající po podlaze. Pověra také říká, že když se budete dnes mračit, zůstane vám to celý rok. Dovolila bych si hádat, že někteří z vás, kyselých kuních ksichtů, tuto tradici trestuhodně opomíjí. Mimochodem, Jidáš zní jako skvělé potenciální jméno pro miminko. Minimálně si příbuzní nemohou stěžovat na moderní jméno bez tradice.

Zelený čtvrtek. Den, který má většina z vás spojený maximálně se zeleným pivem. Měli byste v rámci tradice pozřít jakoukoliv zelenou potravinu. Střevní mikroflóra většiny z nás pak zažívá nečekaný šok v podobě špenátu, brokolice nebo okurky (v krajním případě plesnivého citrónu) namísto obligátní salámové pizzy. Ale hádám že jalapeños na pizze se taky počítají! Hlavně jde ale o den, kdy proběhla legendární akce, jak vystřižená z kanibalské zombie apokalypsy – Poslední večeře. Ježíš předložil svým učedníkům chléb jako své tělo a víno, jako svou krev. Pomlčím zde o zábavných spekulacích ohledně tatarky. Celé mi to zní jako fajn párty s kámošem, co se dal na cestu ezočíčovin a meditace a po pár rundách houbového čaje vám servíruje houbový quiche a houbovou limču, jakožto cestu k absolutnímu se propojení s vesmírem a všehomírem. Také v tento den odlétají zvony do Říma a měly by být nahrazeny klapáči a řehtačkami. Kde jsou teď ti hrdinové, kteří na Silvestra odpalují rachejtle ve čtyři ráno? Ha?!

Velký pátek. Den, kdy si Římané naivně mysleli, že se hlavního badboye zbaví tím, že ho přibijí na kříž. Chyba! Tohle ještě bude plot twist legendárních rozměrů – doslova. V tento den by jste neměli hýbat s půdou – tedy rýt záhony, mordovat krtka nebo kopat septik. Také byste neměli prát prádlo, protože byste jej údajně namáčeli v Kristově krvi. (Zkoušel už někdo, jestli to barví?) Naopak byste se ale měli sami vykoupat v potoce, abyste po celý rok byli zdraví a krásní (na tohle zjevně taky už pár let kašlete). Takže používat Kristovu krev jako aviváž je špatný, ale jako sůl do koupele, je to zjevně v cajku.

Bílá sobota. Ježíš leží v hrobě a vy se tak můžete nerušeně věnovat pletení pomlázky, pečení retardovaného beránka (dycky je to retard!) a barvení kraslic. Kraslice by měly být rudé, jako krev. Rudé vejce je symbolem plodnosti a nového života. Vlastně stejně jako zajíček, o kterém lidé dříve věřili, že prostě vyskakuje ze země. Jdeš po poli a v tom náhle Boha! Malý zajíc! Zcela jasný příklad biologického fenoménu líhnutí z hroudy! Během bílé soboty by se také měly bílit místnosti – pokud byste se náhodou hrozně nudili mezi zbylým tisícem přípravných činností.

Neděle. Náš hrdina vstává z mrtvých. Vy jste po předchozím maratonu už jen mrtví.

Pondělí. A tady už nastupuje klasika v podobě neřízené konzumace alkoholu, mrskačky a počátku období jezení divně zabarvených vajec. Následující dny budou v podobě monodiety z modrorůžového vaječného salátu. Ve vytříbenějších domácnostech se na stůl vytahuje vánoční cukroví s jemnou krustou ledu a kouskem přimrzlé makrely z mrazáku. Podle Bible se v tento den zjistilo, že Ježíšuv hrob je prázdný a tedy že vstal z mrtvých. Nechci být hnidopich, ale nemělo by pak nebe být plné egyptských faraonů? Místo kadidla bychom v kostele čoudili krokodýlí trus a kněží by měli značně zábavnější ornáty. Kostely s kobrami namísto cherubínků a sexy nahými loutnistkami místo varhan. Vlastně to zní trochu jako nonstop bar a nightclub Nefertiti na předměstí Mostu. Plus blikající jumbox s Michalem Davidem!

Doufám, že jste Velikonoční svátky prožili v naprosté pohodě a s menšími následky než návštěvníci Nefertiti a někdy zas čau!