Nakladatelství Lelkárna®

…

Když si myslíte, že vám tenhle náklon planety vůči nebetyčně nasrané vybuchující hvězdě familiérně zvané Slunce stačil, dostanete další fackovačku do ksichtu makrelou, uleženou v srpnovém podkroví. A nemusíte kvůli tomu ani opustit hranice vlastní domoviny.

V rámci vzájemných přátelských návštěv vyrazili mí drazí rodiče napříč republikou za drahými rodiči mého drahého muže. Maminka na internetu zarezervovala ubytování v malebné rekonstruované dřevostavbě ve stínu děčínského Sněžníku. Už z inzerátu bylo jasné, že místo našeho noclehu bude poněkud ezo. Na fotkách se občas mihla mandala, neklamný to předvoj vonných tyčí (tady se na žádné uchcané tyčinky nehraje) a bojkotu deodorantu. Navíc dopředu upozorňovali, že v budově ani jejím okolí není dovolenou kouřit nebo požívat alkoholické nápoje a že v domě je povoleno chodit pouze bosky. Podle toho, že se jedná o temný hvozd sudet, tipuju, že zákazy jsou tu kvůli předchozím závislostem pana majitele. A pan majitel je kapitola sama o sobě (a také kapitolou dnešního článku).

Jestli jsem někdy viděla jasného adepta na založení kultu, byl to tenhle pan domácí, s osobností na rozhraní Jardy Duška z Wische a Charlese Mansona. Jednalo se přesně o ten typ člověka, který meditoval tak dlouho, až úplně ztratil své ego a díky tomu je mnohem lepším člověkem, než vy všichni, sračky! Mírné záblesky vzájemné antipatie lítaly už od vstupu jak kuna vhozená do atomového reaktoru. Já jsem byla přesně den po návratu z týdenního metalového festivalu a suprčupretnozlo se mnou rezonovalo naprosto masivně. Hned u dveří haciendy stál pasivně agresivní nápis „Přicházíte-li z města, očistěte se“ a v podobném duchu se neslo vše. Ve společenské místnosti spojené s kuchyní byla krom dvaceti nástrojů, na které se převážně bubnovalo, a třiceti tisíc polštářků rozházených po prosezeném gauči, židlích a podlaze, i televize, jejíž obrazovka ale byla jasně polepena mandalami, aby bylo jasno, že tohle zlo se tady netoleruje.

Pan domácí, který byl na místě přítomen opravdu nonstop, aby na nás dohlížel (a ke kterémuž účelu měl i po domě rozmístěné kamery), nám sdělil, že v kuchyni jsou volně k dispozici čaje, které si můžeme brát, a taky káva, kterážto je ovšem bez kofeinu, protože „zde nechceme žádné chemikálie ovlivňující lidské vědomí“. Cajk. Přijela jsem z festivalu trochu nachrmalaná, protože běhat po areálu jen v třpytkách asi nebyl nejlepší nápad, a tak jsem si z čajů „sbíraných ve správné konstelaci planet, fázi měsíce a energetizovaných na slunci“ vylosovala heřmánek, zalila ho na punkáče asi stovkou a šla se vyčůrat. Když jsem se vrátila, byl čaj přecezen do jiné konvice, v něm vložená dřevěná špachtle a přidané víčko. Rozumím, že se to asi tak má dělat, ale já měla za sebou spánkovou deprivaci jak válečný zajatec ve Vietnamu a pár hodin cesty na dálnici se svými rodiči a jemné nuance jaksi nebyl prostor. Pan domácí vyčkal, až se ve společné místnosti omylem shromáždilo více lidí a důrazně nám vysvětlil, že čaje sice jsou volně k dispozici, ale není správné s nimi plýtvat a nevážit si jich, přičemž mě propichoval svým vševědoucím pohledem.

K dispozici byly dva záchody s recyklovaným toaletním papírem na kapacitu asi patnácti lůžek (po ránu proklatě málo), spojené s koupelnami, kde nad umyvadly visely mandaly s delfíny a nápisem „Šetři vodou, chceme taky žít!“ Pokoje nebyly popsány čísly, ale symboly. Takže já s přítelem jsme spali v „srdci“ a rodiče ve „hvězdě“. Pokoj byl krásný a útulný a těch ezočíčovin tam nebylo až tak urputně mnoho až na obraz s nápisem „Miluj svůj život“ a pár dřevěných soch a lampiček. Trochu mě zarazila elektrická polohovatelná postel, ale říkala jsme si, že sem třeba jezdí turisti na rehabilitace, protože v nabídce služeb byly i masáže, sauna a jóga a dávalo mi to tak nějak smysl. Pak jsem si ale všimla nosného oka, zapuštěného v nosném trámu přímo nad postelí. Sice jsem prd fetišák, ale nejsem včerejší a poznám uchylácké vybavení, když ho vidím. A tohle bylo jasné oko na bondáž. Přítel mi tvrdil, že přeháním, ale uživatelské recenze mi daly za pravdu. Ve dva roky starém komentáři si někdo stěžoval, že obýval stejný pokoj jako my a že bylo dost náročné vysvětlit sedmiletému dítěti, proč je vedle postele koš s BDSM koženými mrdadly.

Rozkošná byla i místní knihovnička. Člověk tam už dopředu čekal tituly jako „Farmaka nás zabíjejí“, „Očkovací holokaust“, „Veganská kuchařka“ a „Meditace ve všech koutech světa“, ale extra body byly každopádně za dětskou sekci. Tam totiž mezi evergreeny „Medvídkem Pú”, „Karkulkou a nejdepresivnější knihou všech dob, „Malým princem”, seděly „Sex ve třech pro odvážné”, „Velký průvodce tantrou” a „Nové hranice bondage”.

Krom možností lekcí jógy, keramického kurzu, meditace ve větvích stromů a základů horolezectví referoval pan domácí v nabídkovém lístku i tantrické masáže a to mě polilo horko, ovšem ne tak, jak asi bylo touto nabídkou zamýšleno. Pokud by snad někdo váhal, pan domácí cvičil každé ráno nahý před saunou a biobazénem. Žádný králík v pytli.

Pohrdli jsme touto neodmítnutelnou nabídkou a vyrazili na vypůjčených elektrokolech na Labskou cyklostezku okolo Dunaje. Jen co jsme sundali kola z nosiče zaparkovaného auta, projel okolo nás vitální, zcela nahý důchodce na kole. Jak moje drahá maminka později rozrušeně referovala přítelově mamince, „Neměl žádné oblečení, ale na pinďourovi se mu houpal zlatý řetízek s křížkem“. Zde bych ráda vzdala hold maminčinu ostřížímu zraku, který popírá vliv času i hodin strávených nad detektivkami. Mně tyto jemné nuance unikly a do mozku se mi na věky vryl výjev bílého, chlupatého, svraštělého zadku.

Děčín je prima a léto je kult!