Nakladatelství Lelkárna®

Špačci

Dávno jsou tomu doby, kdy se u nás na jihu Jižní Moravy předpokládalo, že čížek nepozná dobré víno, kdyby ho vypleskalo. (Jih Jižní Moravy si prosím představte tak, že pokud by Česká Republika byla teoreticky živý organismus, já bych pocházela z jeho pindíku. Taky doufám, že tuhle představu už nikdy nedostanete z hlavy). Toto píšu jako hrdá dcera svého národa, která nerozezná medailemi ověnčený Iršaj od krabicáku z večerky, ale k tomu jindy. Velká část české populace po příchodu z korporátu tráví večer tím, že jemně protáčí vonným mokem v ušlechtilých skleničkách správného tvaru, BEZ OTISKU ŠPINAVÝCH ORANGUTANÍCH PRACEK a konstatují moudra o jeho jiskrnosti ve světle zářivky, uprostřed tradiční vinařské oblasti Praha Vinohrady (neasi).

Ti šťastnější pak navštíví pomyslný svatý grál vinných labužníků, Vinobraní v Mikulově nebo ve Valticích. Nenechte se mýlit, zajisté i jiné lokality mají věhlasné tradice koštu vína, ovšem tohle já znám na vlastní kůži a tak o nich můžu fundovaně polemizovat. (S přihlédnutím k tomu, že jsem člověk, který nepije alkohol, ehm). V Mikulově vypadá vinobraní jako výjev z noční můry a Dantova pekla, kdy se tisícihlavý dav snaží neušlapat sám sebe a pomalu se utápí ve vlastních tělních tekutinách z přeměny vína skrzeva ledviny a do toho všeho hrají Chinaski. Valtice to vzaly z trochu jiného konce. Valtické náměstí se promění ve výjev navozující dojem jižní Francie. Lidé sedí na kostkovaných dekách na krásném trávníku, degustují mladé víno a k němu přikusují sýry z proutěných košů a doplňují jej husími játry foie gras ze stánku, vzduch se plní vůní čerstvého perníku a za nimi se tyčí impozantní zámek a barokní kostel z rukou zkušeného architekta Giovaniho Giacoma Tencalla. Okolo další elegantně odění návštěvníci korzují a konverzují. Je to velmi krásné a idylické. A cca o pět hodin později bude opět ve všech květináčích s muškáty před dveřmi domů nablito a všechny průchody zechcány s takovou koncentrací čpavku, že by to mohlo být už potenciálně zajímavé pro těžbu chemického průmyslu.

Těmto malebným scénám však předchází mnoho tvrdé práce ve vinohradě — stříhání, okopávání, chemické postřiky, opravy minitraktoru a jiné radosti. Jako dítě jsem vždycky hloubala, jak se z těch hroznů vydolují všichni ti hmyzáci, než se hrozny rozemelou a vypresují. Později jsem pochopila, že to všichni nezvládnou zavčas a dovolila bych si tvrdit, že zejména v některých ročnících bych čekala ušlechtilý bouquet vos a berušek — jemně zemitý, s tříslovinovým dozvukem na patře.

Se zvířaty se dostávám k hlavnímu tématu této úvahy. Viděli jste někdy zblízka špačka? Nemám na mysli toho rozkošného ptáčka s elegantně petrolejovým zbarvením. Mám na mysli tu stvůru se špičatým zobákem, pařáty a bestiálním leskem v oku. Jejich obří hejna se vlní nad krajinou jako zlovolná morová rána, přinášející bídu, zkázu, zmar a ptačí bobky. Stává se, že stojíte v bukolické rurální krajině pozdního léta a tu se nebe zatáhne tisíci těl a štěbetání těchto zlovolných poslů zkázy zaplní vlahý vzduch. Postupně začne pršet a tedy… není to déšť. Slunce zmizí a vy doufáte, že se navrátí, stejně jako když primitivní kmeny vzývají zpátky svého slunečního boha a obětují mu extra šťavnaté děti. Pokud znáte filmovou klasiku Ptáci, tak přesně tento tísnivý pocit vzbuzují nájezdy na skromné plody vaší práce. Vinaři se jim snaží bránit výstřely do vzduchu, případě automaty, které ve vinohradě pravidelně odpalují nálože k zastrašení ptáků. Koncem babího léta se tak krajinou nesou zvuky, jež by zahanbily nejedno divoké ghetto. Náš nepřítel je však nelidskou, nezastrašitelnou a nepřemožitelnou entitou.

A ty ku-vy kropenaté se ještě naučily jeden trik. Aby nebyli zavčas zpozorováni, celé hejno sedne k zemi nějaký zhruba kilometr od vinohradu… a jdou pešky, neviděni strážcem ve strážné boudě. Mimochodem, kdysi jsem taky vyfasovala hlídku před špačky. Mí ctění rodiče byli v práci a já musela sedět ve vachrlaté budce na kovových vzpěrách, patnáct metrů nad zemí, uprostřed vinohradu s řehtačkou (nechápu proč mi v šestnácti nikdo nesvěřil vzduchovku!). Měla jsem zrovna konec prázdnin a stále mi zbývalo dokončit jeden z domácích letních úkolů, v nichž se mí středoškolští pedagogové vyžívali. Přečíst Zločin a trest a vypracovat k němu text k odevzdání. Takže jsem seděla v tom pařáku, pod stříškou z rzí prožraného vlnitého plechu, s řehtačkou v ruce, vodou ze studny, která snad byla i pitná, a knížkou, která byla zhruba dvacetinou mé tělesné hmotnosti, a střídavě jsem mžourala do textu plného dramat a na obzor, odkud by se mohl blížit potenciální nepřítel. Náhle se ozvaly pode mnou hromové nadávky a já uviděla postaršího dědu, ve svetru bez knoflíků a s chlupy lezoucími z uší i zarudlého nosu, který mi začal květnatě nadávat a zaklínat mě, že se flákám a místo hlídky si čtu a ty „svině to mezitím požerou jako Rusové při osvobozování!

K proklatě fikanému chování ptáků v naší lokalitě se ještě vrátím, protože jako nadšený amatérský pozorovatel přírody si toto nemůžu nechat ujít.

Máme tu volavky a k nim oficiální vědecké pozorování. Všechny volavky popelavé v celém svém rozšíření výskytu jsou maniakální vraždící stroje, které sežerou všechno, co jim projde jícnem. To jak jsou tito ptáci nenasytní, dokládají pozorování, kdy se jejich, stále ještě živý, oběd občas prokouše ven z žaludku a volavce tak vypadává ven. Legendární je pak videozáznam volavky, která sežrala úhoře, který se prohlodal ven a vypadl jí z břišní dutiny. Volavka se k němu vždy neomylně skloní a sežere vypadlou rybu znovu. A znovu a znovu. Pozorování ornitologů (kteréžto můj drahý muž z nějakého záhadného důvodu považuje za nejpodezřelejší lidi pod sluncem… a až dlouho pod nimi se v pomyslném žebříčku nebezpečných lidí umisťují teroristé a televizní promotéři) z našeho kraje však mluví ještě o jiném, krajně znepokojivém chování. Volavky u nás loví, mimo jiné relativně velké savce. Králíky, lasičky a podobnou zubatou havět. A protože je taková kořist příliš velká pro pohodlné polknutí, volavka si stále se ještě mrskající se gáblík přinese k nejbližší vodě, ponoří mu hlavu pod vodu a drží ho tak dlouho, dokud se nepřestane mrskat. Pak ho polkne v celku.

Pokud se ptáků ještě nebojíte, měli byste rozhodně začít.

~ Tereza Kowolowská, 16. 11. 2024

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.