Nakladatelství Lelkárna®

Mám jednu zábavnou životní výsadu a tou je absence zkušeností s, jak by řekla moje babička, „slušnou prací“. (Rozumějte tím, práci mozkových závitů před poblikávajícím monitorem, v krajině se zátěžovým kobercem, zahrnující neomezený přistup ke kávovaru, kde nejvyšší fyzické vypětí je litý boj s kopírkou). Úspěšně jsem prošla kolečkem základní škola (s čtyřmi výtvarnými kroužky)-střední umělecká škola-vysoká umělecká škola-tetovací studio a tak mě minula nejen výuka vyplňování excelových tabulek, ale i všechny brigády vyžadující seriózní vystupování a vzhled.  Jasně, pořád se ode mě chce, abych v práci neměla na triku zaschlé fleky od kečupu (ty od červené barvy a krve jsou relativně ok), ale nikdy jsem si nemusela žehlit košili, nasazovat podpatky a dmout naditý dekolt na šéfa nebo co že se to v té „slušné práci“ dělá.

Setkání s tímto světem je tedy pro mě vždy průzkumem exotického prostředí, asi jako když se Livingstone probíjel za pomocí mačety džunglí, v tropické helmě, s brokovnicí přes rameno a pronásledován špatně naloženým nosorožcem. Fascinují mne třídní boje o teplotu klimatizace, popsané jogurty v ledničce i to, že v pátek můžete vyrazit do kanclu odvázaně v džínách.

Mohutný zážitek jsem měla minulý rok, když jsme dostala zakázku na malování zdi zasedačky v korporátu. Jednom z těch sklobetonových gigantů, do jejichž oken s železnou pravidelností bourá drobné ptactvo a který má pravděpodobně vlastní ekosystém vědou nepoznaných breberek na mopu uklízečky Danuše. Téma zadání ve své podstatě bylo docela zajímavé, ale díky korporátní politice a schvalování šesti (?!?!?) stupňů nadřízených to skončilo oku lahodící a nikoho neurážející, apolitickou a genderově neutrální abstrakcí (já navrhovala tukany v růžových brýlích s flitry, ale nevadí). Patláním zdi zasedačky jsem strávila celý den, za poslechu intelektuální knihy Čelisti (a musím konstatovat, že manželka hlavního hrdiny byla v knižní předloze fakt rajda!). Ve vedlejší místnosti seděl zaměstananec, co měl hlídat, abych jakože neukradla nějaké citlivá data a který koukal na netflix a přežvykoval čínu. Jsem člověk, který je rád, že pošle email a zcizení dat korporátu tedy úplně nehrozí, ale docela mi lichotí, že mě někdo z takových schopností podezřívá. 

K mým poznatkům tedy patří, že korporát obsahuje obří dehumanizační openoffice, umělý trávník se zaparkovaným kempingovým vozem a lavičkami, prostřenými k pikniku, místnost na uklidnění, kde je tma a vysoký plyšový koberec (zde se na mohutné otáčky rozjíždí moje germofobie — co dělají vystresovaní zaměstnanci o samotě, po tmě, v extra huňatém tepichu?!?!), fejkovou kadibudku (asi humor) a volný přístup k postmixu se sodovkou tak bublinkovou, že jsem se naučila říhat nosem.

Dnes, o rok později, mi přišla žádost na vymalování další místnosti (ohohohoooo). Tentokráté je to „Meditační místnost“ (rozumějte kancl klasik s barevně sladěnými polštáři ležícími na nehuňatém koberci, ležícím na zátěžovém koberci. Buddha by měl zajisté radost. Nirvána čeká hned za dvěmi kopírkami a jedním kávovarem.). Jen co jsem se při obhlídce pracoviště nadechla recyklované vzduchu klimošky, hned jsem cítila závan dobrodružství. Již vybírám kvalitní Béčkovou audioliteraturu, která se bude rozléhat po patrech opuštěného víkendového korporátu. Navíc mám připravený kvalitní pracovní úbor. Loni to byly kalhoty z bílých monterek s logem výzkumného ústavu, kterým chyběla 3/4 jedné nohavice a horní díl kamarádova pyžama (neptejte se). Letos byla babička nátlakem okolností a molu donucena protřídit skříň a já tak dostala perfektně zachovalé květinové šaty model „Hajzlbába“. A aby šaty na ramínka nebyly příliš mimo  kancelářský „smart casual“ jistí to blankytně modré tričko od kamarádky s obřím nápisem „fuck the systém“. Korporáte, již vyrážím!