Nakladatelství Lelkárna®

Vzhledem ke svému vízoru mě nijak zásadně nepřekvapuje, že si mě většinová společnost spojuje s užíváním ilegálních substancí. Moje dredy už dosáhly kritické délky, kdy si při zavazování boty musím dávat zatracený pozor, aby nespadly na zem a když jdu v noci čurat, první a zcela kritický pohyb po dosednutí poslepu na mísu je „odhrnout vlasy z cesty“. Pokud tedy kdokoliv shání „na brčko“ jsem jasným adeptem pro oslovení. Realita ale nemůže být dál. Celý život mám vysoce zvýšenou citlivost na léčiva a alkohol a nikdy jsme se nedostala ani k trapné cigaretě za školou v šesté třídě. Člověka už tak dost vytrestá, že po dvou malých pivíčcích skončí pod stolem. A protože jsem holka z Moravy, od mých třinácti střídám na všech společenských akcích výmluvy, že „mám antibiotika“ případně „jsem asi těhotná“. Jinak by všechny moje oslavy skončily přesně v okamžiku prvního přípitku. Schválně, kolik znáte lidí, kteří se dokáží picnout ze čtyř birelů?

Když jsem se v rámci studia výšky přestěhovala na koleje v Praze, první návštěvu doma se mě starostlivá babička ptala, zdalipak už mi někdo nabízel drogy. Musela jsem jí zklamat, že mi drogy nikdo nenabízí, ale všichni je po mně chtějí. Moje škola měla na společných kolejích jen pár pokojů a zbytek převážně vyplňovala VŠE a Policejní Akademie, což znamenalo, že mi pravidelně někdo ve tři ráno ťukal na dveře a dožadoval se koupě zábavných látek za mohutného přesvědčování, že mě fakt nepráskne. Bylo velmi náročné vysvětlovat, že nejpotentnější substance v mém držení je pomerančový šumák multivitamín.

I tak mám ale alkohistorku. Pár let zpátky jsem chodila s Američanem, který se rozhodl vzít mě na výlet a prezentaci svým rodičům do Ameriky. Koupili jsme letenky a vyřešili vše potřebné až na víza, o kterých mě ujišťoval, že je rozhodně nepotřebuju. Takže ráno, na Letišti Václava Havla, s třesoucími se koleny z nadcházejících dvaceti hodin v letadle a setkání s rodinou mého milého, jsem zjistila, že mě prostě nepustí do letadla, protože neexistující víza. Ještě z letiště poslal tehdejší přítel ze svého mailu žádost o moje víza a odletěl. Já se vrátila s obřím batohem a zoufalstvím v duši domů. Těch dojmů bylo najednou nějak mnoho a ztichlý byt a výhled dvou týdnů bez programu situaci nepomáhaly. Žádost o víza měla být vyřízena nejpozději do tří týdnů. Tedy jsem zavolala kamarádce a šly jsme spolu kulturně do kina a následně ještě kulturněji na drink, abych se nějak vzpamatovala. Kamarádka musela jít spát, kvůli pracovním povinnostem následujícího dne a já se vrátila do prázdného bytu, kam, aby nebyl tak prázdný, jsem po cestě koupila ještě strašlivou lahev „Tuzemáku mango“ (zde je vidět volba životem neprotřelého zoufalce, který nikdy nic nepil a nic netuší o číhajících nástrahách světa alkoholu). Láhev jsem do sebe nalila a konečně s úlevou usnula vedle stále ještě zabaleného obřího batohu. O čtyři hodiny později mi volal přítel, že mu dorazila víza a tak mi hned zabookoval let, který prý letí za tři hodiny s přestupem ve Warszavě. Měla jsem ve svém stavu velmi zásadní problém trefit se do dveří záchodu. Zatímco předchozího dne jsem byla hezká upravená holčička v šatičkách, tohle ráno jsem ve fatálním zoufalství přetáhla svetr přes pyžamo a vyrazila na letiště. Netuším, kde a jak jsme si po cestě vytiskla letenky a dopravila se na letiště, ale nějak se to stalo. Nastoupila jsem do letadla a za opakování si mantry „nesmím usnout“, jsem okamžitě usnula vedlesedícímu nebožákovi na rameni a vyslintala tam malou loužičku. Při přestupu ve Warzsavě jsem do sebe rychle naházela extra mastné škvarkové pierogy a následně usnula na koberci přímo před vstupem do mého gatu, abych náhodou nezmeškala odlet. Logika zněla: pokud mě bude muset překročit všech 200 pasažérů letadla, je tu jistá šance, že mě to snad probudí! Nasoukala jsem se s otlačeným kobercem na ksichtě do letadla a opět úspěšně opět vytuhla. Probudila mě až letuška, která trvala na tom, že jsme v cíli a že musím vystoupit. Se stále ještě slušnou hladinkou na žíle, jsme se dotrmácela na imigrační kontrolu, kde se mi pán v uniformě snažil pokládat záludné otázky ohledně důvodu mé návštěvy a já jsem mu s přehledem a mohutným škytáním vylíčila detailní rozpis otvíračky místní večerky na rožku v Nuslích. Pochopil, že takhle zoufalé jedince si teroristické organizace neberou ani na sebevražedné mise a propustil mne na slovutné území USA, stát Illinoa. (Zde vložte zvuk křiku amerického orla). V delíriu jsem se vyšoupala z letiště a spatřivší přítele a jeho drahou maminku, zmohla jsem se na pokus o elegantní zamávání, načež jsme spadla na zadní sedadlo auta a pro změnu opět (hádejte co) usnula. Následující tři hodiny jízdy autem jsem nevědomky patřičně proložila chrápáním a větry. A takto se prosím pěkně dělá nezapomenutelný první dojem.