Nakladatelství Lelkárna®

Vypadám jako exot. Tím se nechlubím, to je čiré konstatování faktu. Ve zkratce, pro zakrytí všech tetovaček je vhodnou alternativou burka nebo potapěčský neopren a dredy mám tak dlouhé, že když jdu v noci čurat, první automatický pohyb se zavřenými oči je bravurní hák levačky, kterým odhrnu vlasy, abych si je nepočurala. To všechno korunujme tričkem s logem nějaké bizarní kapely (protože umělci se musí podporovat, víme) a na všechno hoďme letmý ošplich nesmytelných a nevypratelných barev. Tento epický celek mi vysloužil nekonečnou přízeň náboženských náborových skupin a také celníků. (Naposled minulý týden mě kousek od domu odchytila křesťanská enkláva tvrdící, že Bůh je Matka, zastoupená třemi prťavými a ukrutně roztomilými korejkami. Takhle se prosím dělá duchovní marketing. Slečny byly tak strašně kawaii, že jsem s nimi prošla komplet jejich brožuru se všemi vybranými best off biblickými citáty a jejich vysvětlivkami — neb čeština těchto dobrodružných věrozvěstek se omezila na přikyvování a chichotání. Po případ, že by mi to hihňání nestačilo, obdržela jsem i exkluzivní pozvání na čaj, pišingr a slovo Boží.)

Ale zpátky k zábavným pohraničním kontrolám. S každoroční pravidelností se podívám někam za hranice (což není zas taková fuška, vzhledem k tomu, že mé drahé trvalé bydliště sídlí cca tři flusnutí od Slovensko-Rakouských hranic, prarodičstvo má za chalupou hraniční kameny Slovensko-Polského trojmezí a drahým tchýňákům dýchá na zátylek Neměcko). Nicméně mám na mysli trochu větší výlety než bohulibé víkendové „jdeme nakrmit srnky“. Obvykle se alespoň jeden výjezd koná v doprovodu mých ctěných rodičů. Ti jsou celoživotními pravověrnými trempy. Patří to k závanům hippie kultury sem, za tehdejší železnou oponu, akorát že místo míru, lásky a květin ve vlasech je to spíš ve stylu Trenčianský párok s fazulkou z konzervy v hliníkovém ešusu, celta vzor 60 jehličí a skill vystačit si s přírodním bohatstvím, pokud dojde toaleťák . Oba rodiče vypadají jako hobiti a tatínek s přibývajícími léty chytá mimikry Wericha. K tomu jsou obdařeni cestovatelským nadšením, minimální lingvistickou výbavou a naprostou absencí pudu sebezáchovy. Vždy, když někam vyrážíme, vím s jistotou, že to bude dobrodružství.

Naše základní vybavení se skládá ze tří krosen (ty patřící rodičům jsou o kus starší než já a občas jim některé kožené popruhy uhryzaly myši), obří smršťovací folie a pytlů na stavební suť. Jo, přesně tak. Protože nebudete plýtvat kapesným na službu, která vám na letišti zabalí do folie zavazadlo, aby se neodřelo. (Už jsem zmiňovala židovské předky?) Ne že by na našich krosnách bylo vůbec co odřít, ale myší záškodníci občas nahlodají víru v kompaktnost celého batůžku a tak je lepší pojistit si, že z něj nebudou padat ponožky či tatranky. Takže si představte naší hobití tlupu, jak uprostřed haly libovolného mezinárodního letiště válí sudy s krosnami, po obří smršťovací folii, pak celý kokon narve do černého pytle na stavební suť a celý ten balík o velikosti, tvaru a váze mrtvé babičky nakonec korunuje zavázáním barevné mašličky z použitých vánočních stuh (abychom si přece rozlišili, který pytel s mrtvolou patří komu, že jo). Občas si představuju, co si musí myslet bezpečnostní oddělení letiště, když tohle vidí na kamerách. S železnou pravidelností se nám stává, že naše zavazadla jsou odbaveny jako neidentifikovatelný náklad mezi kočárky, invalidními vozíky, paraplaty a surfovacími prkny.

Exoti na cestě za exotikou jsou připraveni zvednou kotvy.

~ pokračování příště