Určitě jste se už mnohokorát setkali s myšlenkou cestování v čase. Lidé sní, jaké by to bylo posunout se o pár dekád, století nebo tisíciletí nazpět a zažít jinou epochu, sledovat proměny svého bydliště v čase, případně se setkat se svými předky. Já osobně jsem ale rozmazlený výplod 20 století a naprostá vanilka, se vším, co k tomu patří včetně mezizubních kartáčků, termoforu do postele, třiceti potravinových doplňků a vlhčeného toaletního papíru.
Pokud teoreticky šoupnu čas jen tak něžně o nějaké dvě století nazpátek, asi bych měla patřit do škatulky „dáma, která omdlela při vyšívání“ přímo do náruče příhodně stojícímu mládenci z vhodné rodiny a s místem penzionovaného státního úředníka, kterýžto si ji musel promptně vzít za choť, aby předešel obecnému pohoršení. Ale pravdou je, že bych nepřežila žádnou epochu a reálně bychom mohli jen počítat na prstech, kolik minut boje o život ukrotutím, než mě sundá cholera levým hákem. Pravda je, že bych nikde zřejmě nepřežila ani dětství, protože už teď zním jako epileptický záchvat francouzského buldočka, když mě lehce ovane mírný vánek. Pokud si představím vyrůstání v éře, kde je všelékem opium, byla by to zřejmě docela slušná jízda.
Když přidám nějaká ta století a pošlu svůj ctěný zadek do středověku, nebude to o mnoho radostnější. Rovnou přeskočím zjevné nedostatky, jako jsou morové rány, absence brambor, hladové smečky vlků a sbírka osobních parazitů, volně směnitelných s domácí zvířaty, rodinou sousedy, pocestými, farářem…. A zmínila jsem už, že nebyly brambory?! A navíc nebyly brambory!!! Ale posuňme se dál. Zkoušeli jste někdy spát ve slámě? A bylo to fajn? Ne, nebylo. Ani trochu to nebylo fajn. Seno má totiž procentuálně opravdu velký objem ostrých konců, které se s chirurgickou precizností noří do nechráněných slabin, při neprozřetelném pohybu, například při dýchání! A to je ještě luxusní pohověníčko oproti sdílení tvrdé lavice s šesti rodinnými příslušníky a slepicí. Vzpomeňte jen na výběrovou sadu hypoalergenních přikrývek, které máte, s ergonomicky tvarovaným polštářem z teleshopingu a ranních bolestí, s nimiž vstáváte do každého božího dne. Aha?!
Jedeme dál. Vytí hladových smeček vlků se zintenzivňuje. Na jídelníčku je všechno co nezdrhlo, ale protože (přiznejme si pravdu do očí), fakt běhám jako retard, není na něm skoro nic. V zimě je opravdu zima. Takzvaně krásné, bílé Ladovské Vánoce. Jediná obuv, kterou máte jsou králičí kožky umně omotané okolo nohou, takže vypadají jako plyšové bačkůrky a při běhu mávají oušky. Ale vlastně ne, já jsem ten pomalý loser, takže na králíka si fakt ani nešáhnu pohledem. Tedy umírám jako nanichodný, zatracený článek evoluce v závěji, s omrzlými pahejlky.
A ještě o kousek dále v čase se vidím, jak už třetí den zoufale mlátím kamenem o kámen ve snaze vykřesat jiskru a zažehnout vatru, kterou by mi záviděl aj Jánošík. Pravděpodobně ale nemám ani správný šutr, ani správné chrostí a pozůstatky roky depilovaného tělesného ochlupení mě taky úplně nevytrhnou. Krom smečky vlků má na můj zmrzlý oholený zadek zálusk ještě jeskynní medvěd, jeskyní lev, šavlozubý tygr, sousední kmen, můj kmen… Jsem nejtučnějším tvorem této zimy a omastek na bradě je tady větším ternem než norkový kožich… který mají všichni, až na mě samozřejmě.
Můžu spekulovat jaké by to bylo posunout se v čase ještě hlouběji do prehistorie, ale tam všude bych už měla opravdu jen roli vítaných proteinů. Raději se tedy na pomyslném žebříčku času vydám opačným směrem do světa budoucnosti, plného cestování nadsvětelnou rychlostí, extravagantních technologií, jídla v tubičkách a objevování nových planet a neznámých vesmírů. Nové obzory pro lidstvo, nesoucí pomyslnou pochodeň humanity vstříc novým zítřkům… A samozřejmě, prdění ve skafandru s uzavřeným oběhem!
~ Tereza Kowolowská, 18. 1. 2025
Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.