Pochůzka 14. – Podzimní údržba hradu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 14. – Podzimní údržba hradu Dneska si dáme podzimní údržbu hradu. Jednak je podzim krásně barevnej a druhak jsem se sama probudila ve 4:46 s pocitem čehosi v krku. Takový to sucho, co obvykle předchází průšvihu. Takže se pěkně opřete, vezměte kávu/kakao/čaj dle libosti a jdeme na to. Kdo má sezónní chatičku ví, že je potřeba ji připravit na zimu. A totéž platí pro náš vnitřní imunitní hrad. Vnitřní vojevůdce už se halí do kožešin a nad ránem nevrle vydává rozkazy chrchlajícímu vojsku. Ohně planou a je potřeba přikládat, aby zbrojnošům nebyla ziminka. Věděli jste, že když člověku prochladnou chodidla, brzdí se pohyb řasinkovýho epitelu na sliznicích? Ten má za úkol vychytávat patogeny na vstupu. Když je nevychytává, dostávaj se snáz do těla, logicky. Takže rada první – dobře se obujte. Podzim a jaro jsou zkoušky ohněm (zimou, že jo, ale to se neříká…). Jsou to období, kdy se nás imunitní systém zeptá, co jsme dělali doteď. Představte si nakvašenýho vojevůdce v kožešině, jak štráduje před nastoupeným vojskem a huláká: “Co jste chlapi, sakra, doteď dělali?!” Chlapi klopěj zraky a mrmlaj cosi o alergiích a grilovačkách. Na hradby se zatím nenápadně sápe bandička lapků. Vede je Rýma, řečenej Soplák, po jeho boku se plíží Kašel, v těsným závěsu se v příkrovu tmy ukrývá Chřipka, Kovídek, Viróza obecná a někde dole u žebříku postává Zápal plic s Přidruženou infekcí. Tím vás nechci děsit, to je spolek, kterej v podstatě denně potkáváte v MHD, práci, kdekoliv, kde se vyskytujou lidi. A protože máte svýho vojevůdce rádi a hlavně máte rádi sebe, nechcete svůj imunitní systém vyčerpávat. A pravděpodobně nechcete ani čerpat nemocenskou nebo ošetřovačku, protože ty se ve finále dost prodraží. Před vánocema nic moc. Já jsem na vlastní hradby dneska ráno poslala hlídku Colostra navíc. V týhle situaci bych je přirovnala k partičce ninjů, co se nenápadně zjeví ze tmy a chudáky nic netušící patogeny sejme ze zálohy. Colostrum beru stabilně i s probiotikama, protože jsem se narodila císařem a nemám slepák. Tihle dva udržujou můj střevní mikrobiom i střevní stěnu v pohodě. A tím udržujou moji imunitu, protože přes 70 % jí povstává právě ze střev. Jo, je to tak. Jak jsou v háji střeva, jdem do háje komplet. Do podzimní výbavičky se hodí taky Cistus incanus, kterej brání patogenům v množení a tím usnadňuje práci těm ninjům. Aromalidi ho znají jako Cist. Další forma údržby hradu je otužování. Jsou dvě možnosti – chladem nebo teplem. Někdo nedá dopustit na noření tělesa do ledový kapaliny, zatímco jinej dává přednost sauně a až potom noření do studený kapaliny. Vyberte si to, co vám vyhovuje a nenechte si vnutit něco, co je vám nepříjemný. Já jsem zmrzlina a otužování chladem v chladu je mi nepříjemný a všechny pokusy skončily blbě. Zato pěkný prohřátí a následný zchlazení má na mne účinky blahodárný. Přeju vám boží, zdravej podzim a jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 18.10. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 13. – Krajinou mezi světy
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 13. – Krajinou mezi světy O Smrti Někoho přitahuje, někoho děsí, někdo s ní bojuje a hledá na ni lék… Málokoho nechává v klidu. Přesto je v naší vyspělý společnosti často zastrčená za zavřený dveře nemocnic, v lepším případě hospiců, je osamělá, neviděná, tabuizovaná. Přitom je součástí našich životů stejně jako zrození. Před pár lety jsem překládala článek od Willa Taylora “Sezení s umírajícím”. Netušila jsem, že mě tím Bohové připravujou. Tehdy jsem se držela toho vstupního konce, tedy začátku života. Na začátku září jsem strávila 3 dny na ARO s tátou. Pooperační komplikace způsobily postupný selhání všech systémů, byl v umělým spánku, jen Srdce z oceli stále statečně bilo. Když v pondělí uplynuly 2 hodiny, který předpovídala lékařka, začala jsem volat lidem, o kterých jsem věděla, že by se rádi rozloučili. Někdo po telefonu přiloženým k uchu, někdo osobně. ARO se naplnilo návštěvama a pokoj úsměvem, slzama a hlavně láskou. Nebyl sám a na pokoji hrála jeho oblíbená hudba. Cítila jsem, že nesmí být sám. Tady, ve hmotě. Na druhým břehu čekali předkové už od soboty. Zůstala jsem s ním až do posledního úderu srdce, do posledního dechu. Je to posvátnej okamžik, v němž se svět na chvilku zastaví. A může být krásnej a laskavej. Plnej klidu, smíření a přání šťastný cesty na druhej břeh. Mám výhodu víry v reinkarnaci. I když je ta zkušenost bolestná, věřím, že se znovu setkáme. Nebojte se být s lidma, co máte rádi, až do konce. Pokud to tak cítíte, prostě tam buďte. Ve chvílích před přechodem ještě můžete prožít smíření, pochopení, můžete ještě vyslovit to, co nemá zůstat nevyřčený. A pečujte o svý zdraví. Je křehký a zaslouží si pozornost. Protože zítra je naděje, touha a možnost, ale není garantovaný. V tichu a s láskou, Přeju vám, aby to šlo a šlo to hladce. A jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 20.9. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 12.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 12. – Sebenaplňující se předpoklad Nedávno jsem jinde psala o holčině, která kvůli jedný větě svý babičky přestala v 9 letech jíst. Jasně, ta věta byla spíš poslední kapka, která to dorazila. 1 jediná věta totiž nemá tu moc, aby spustila lavinu. Tu moc má spousta nenápadnejch, nebo i nápadnejch, poznámek, který dítě (i dospělej) poslouchá den za dnem. Kamarádka adoptovala holčičku (mně bylo tehdy 12). Chodila za ní do porodnice a po pár týdnech si ji odnesla. Malinkej uzlíček lásky. Tmavej. Překrásnej. A když uzliček nastoupil do školy, najednou se začal měnit. Hodná holčička o sobě najednou říkala, jak něco rozbila a tak. Jenže ona ve skutečnosti nic nerozbila. Tehdy za to mohla učitelka, která ji podle barvy zařadila do škatulky “problém” a podle toho s ní (a o ní) mluvila. Kamarádce se povedlo ještě v pololetí změnit školu. Potíže ustaly jako když luskne. Proto při vyšetření chci, aby si se mnou nejdřív chvíli povídalo dítě (v přítomnosti rodiče), a pak si šlo hrát ideálně vedle. Nebo aby mu rodič aspoň dovolil pohádku a sluchátka, aby nás nevnímalo, když my řešíme “co je na něm špatně”. To totiž děti nemají poslouchat. Nasávají informace jako houbičky a to, co my říkáme, přijímají jako pravdu. Pokud poslouchají, že jsou špatný, přijmou to. Minimálně se začnou cítit “divný”. Nepřijatelný. A podle toho se začnou chovat. Děti s ADHD nebo AuDHD (porucha pozornosti plus porucha autistickýho spektra a to fakt neznamená Rainman, ale třeba jen zvláštně citlivý dítě) k tomu mají pravděpodobně větší tendence i proto, že častějc poslouchaj kritiku, a ještě se těžko vyznaj v běžný etiketě. Kluci jsou divoký a holky zasněný, jakoby líný. A v honbě za dopaminem generujou “blbosti”. A je úplně jedno, kolik jim je let. Rozdíl bude jen v tom, jak se to na nich projeví. Zatímco malý dítě bude pravděpodobně víc “zlobit” a předvádět se v touze po jakýkoliv emoci, pubescent se zase spíš zatvrdí, uzavře a jede v nastavenejch kolejích. Ne naschvál, ne vědomě. Obvykle se tím trápí, přemýšlí proč je tak divnej. Ještě jeden příklad: byla jsem si malovat s dětma v dětským domově. Na bakalářku. Tety mi vybraly věkovou skupinu podle zadání, ale já tam pak nechala i ostatní děti, protože si taky moc chtěly malovat. Byl tam taky 12letej kluk. Dodneška vím, jak se jmenoval, ale nepovím. Byl hodnej, snažil se, ale teta ho ignorovala (v záplavě dětí, ne cíleně, prostě sledovala, aby nebyl problém). Tak začal zlobit. Dostal od tety pohlavek a najednou se celej rozzářil. Dostal emoci a bylo fuk, že není dobrá, byla to pozornost, po který tak moc toužil. Taky tam byl 2letej chlapeček, co mi říkal mami a moc chtěl chovat. Rozdala jsem dětem pastelky a gelový fixy, co se jim moc líbily, a domů jsem jela jak spráskanej pes. Prosím pěkně, dávejte si pozor, jaký soudy vynášíte o svejch (i cizích) dětech. Ty věty nemizí, zasívaj se do hlaviček a rostou z nich problémy. Chápu, že někdy se nedá reagovat úplně mile, ale vždycky je potřeba pochopit, proč se dítě (i dospělej) nějak chová. A třeba zjistíte, že se tak ani chovat nechce. Třeba potřebuje pomoct, usměrnit energii, pomoct vyladit mozek, aby produkoval, co má a kdy má. Přeju vám, aby to šlo a šlo to hladce. A jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 11.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 11. Dneska se pokusím být ryze vtipná. Můžete mi dát vědět, jestli se mi to povedlo. Téma ožehavé, láska prepperů… BLACKOUT Takže náš blackout proběhl takto: Rekonstruujeme seniorův byt. Přímo nad naším. Tudle jsme pozvali elektrikáře, aby se mrknul co kam vede a zkontroloval takovej ten cosi přepětí. Chlapík přišel v dobré náladě a vypadal trošinku jako Obelix. Dlouhý vlasy a na vousech copánek. Ovšem jak chodil bytem s měřákem, povážlivě mu začal vadnout obličej a copánek na vousech zplihl. Ano, jedná se o elektrikářský veledílo, takový elektroGabčíkovo. Dopadlo to výborně, elektrikář jen trochu v šoku. My v klidu, my to čekali. No a teď ten zlatej hřeb. Je chvilku po poledni a já sedím dole a čekám na povel k montování skříní. Chlapík nahoře zatím přivrtával podlahový lišty ke zdi. Naslouchám zvukům vrtačky a najednou temno jak vod Jiráska. I zavyla jsem z okna do okna, ať všeho nechá, že nejde proud a jdu tam. Nahoře chlapík živej, jen trošku vyklepanej z nastalé situace. Jako chápete, všechny zdi máme zmapovaný, projitý s měřákem, víme, kde vedou dráty. Ale náhoda je někdy zlomyslnej skřítek s rolničkou na čepičce, že jo… Tak jsme vyrazili dolů pro klíče od jističe na chodbě, ale to už se otevíraly dveře na chodbě a místo pozdravů znělo “taky vám nejde proud?”. Přiznávám se bez mučení, nasadili jsme nevinný výrazy a odpověděli “taky ne, jdeme dolů pro klíč”. Chlapík byl nesvůj. Dole už bylo docela dost lidí a recepční opakovala větu: “nejde to v celým baráku, Tonda už to šel zkontrolovat”. No nic, došli jsme nahoru a chlapík volal Obelixovi, jestli to mohl vyhodit on. Obelix se zamyslel a pravil, že ne, jednak by něco bylo slyšet z tý zdi a druhak prostě ne. Šla jsem znovu dolů a to už se vědělo, že to nejde i za křižovatkou a už se objevila zpráva, že to je po celý Praze. Takže blackout není na nás. Uff. Ale fakt ve mně byla hodně malá dušička. Úplně malinkatá, takový dušičkový miminko. Ve skutečnosti tímhle povídáním oddaluju povídání jiný, protože včera mi Mladší syn položil otázku za milion. Otázku, kterou nikdo nechce slyšet a ani na ni moc nechce odpovídat. Ale pro tentokrát jsem to povídání oddálila a získala čas si to v sobě zpracovat. Každopádně má kuráž, protože tahle otázka vyžaduje dost odvahy. Klobouček. Snad i já jsem odpověď ustála se ctí. Posílám vám pozdravy z chaty, kde jsem s Mladším a jsem v tom s váma až po uši 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 19.7. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 10. – O životě, o lidech, dětech a cestách
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 10. – O životě, o lidech, dětech a cestách V neděli jsem zase vypravila Staršího do Finska. Nemohla jsem tentokrát sledovat vzlet letadla, místo obvyklý runwaye jsou momentálně hromady zeminy. Ale stejně jsem byla na letišti až do chvíle, kdy mi flightradar řekl, že letadlo vzlítlo. Kdyby cokoliv. Tam ještě dosáhnu, tam mám ještě kontrolu, moc, tam ještě můžu pomoct. Jakmile se letadlo odlepí od země, má moc končí a do dálky letí “jen” část mý duše, kousek srdce a vroucí přání šťastný cesty. Jak jsem se tam hodinu potulovala, koukala jsem po lidech. Chodí po odletový hale, těší se na dovolený a na rukách nosí děti. Nebo je vodí za ruce, honí se s nima. Jedna holčička se prostě rozhodla, že půjde na jinou stranu a mamince dalo dost práce ji přesvědčit, že fakt musí projít branou. V týhle chvíli ty rodiče možná vůbec nenapadne, že jednou budou takhle chodit po letišti a s hlasem zaraženým v krku budou šeptat “šťastnou cestu, dítě moje”. Přitom ta chvíle se blíží mílovejma krokama dětskejch nožiček. Nevím, jestli mě tahle nervozita a dojetí někdy přejde, jestli se s ním jednou budu loučit jinak, než že z posledních sil vytlačím normální hlas, kterej se stáhne do krku, jakmile projde branou do útrob letiště. V těch maličkejch lidech je uloženej celej život. Jsou jako semínka. Nikdo neví, kam je zavede, co zajímavýho prožijou, jestli budou šťastní… Ale všichni v to doufáme. Já v neděli vypravila na cestu dítě a vrátí se mi dospělej člověk. Jasně, papírově. Ale už teď někdy obdivuju moudrost, kterou v sobě nese. Dokáže mě překvapit názorama, který bych od něj nečekala. A tak dál sleduju jeho cestu a každej den mu tiše, šeptem, přeju “šťastnou cestu, dítě moje”. A všem rodičům přeju pevný nervy, klid a lásku. Děti máme jen “půjčený”. Jednoho dne vyrazí na svoje vlastní cesty, ale při troše štěstí se nám budou vracet. Taky doufám, že se mi budou vracet. A vám taky. Jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 21.6. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 9. – O komfortní zóně, jeskyni a cestě ven
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 9. – O komfortní zóně, jeskyni a cestě ven Nevím, jak to mají zvířata, ale my lidi míváme tendenci sedět si na svým jistým a moc nekoukat kolem sebe, jestli tam není tráva zelenější. Respektive koukáme, ale než bysme přelezli elektrickej ohradník, radši sedíme na svý spasený louce a frfláme, že tráva došla. O mně se ví, že věřím v Bohy a taky že vím, že Bohové mají skvělej smysl pro humor. Ten se pozná zejména ve chvílích, kdy vyslovíme nějaký přání ne zcela jasně, nebo si uděláme plány. Tentokrát to bude o mý komfortní zóně a jak jsem z ní po hlavě vyletěla jak dělová koule za hurónskýho smíchu “mých” Bohů. Při mateřský jsem vystudovala homeopatii s jasným cílem stát se homeopatem. A pak jsem rovnejma nohama nastoupila do úplně špatný práce. Dvakrát. Ty práce nebyly samy o sobě špatný, ale byly špatný pro mne. Jednak mě vnitřně ponižovaly (to je o mým nastavení, kdy jsem díky rodičům už v 5 letech věděla, že budu studovat na Fildě – a taky že jo, pár přednášek jsme tam fakt měli) a druhak jsem se nemohla věnovat homeopatii. Po práci už jsem na klienty neměla kapacitu. Z tý první jsem odešla, když jsem 4 měsíce v kuse měla katar HCD, kterej nereagoval na homeopatika ani na ATB od MUDr. Prostě ne. Druhej den po skončení jsem byla jak rybička, asi náhoda. Z tý druhý, která byla úplně stejná, jen v jinejch kulisách, jsem byla odejita pro nekompatibilitu s kolektivem. Solitér, no… To Bohové zasáhli, protože se už pravděpodobně nemohli koukat, jak den za dnem lezu do tý stejný temný jeskyně a vycházím z ní stejně temná a prázdná. Budete se smát – moje první kroky vedly na pohovor do třetí takový práce. Taky se tomu směju. Z jedný jeskyně do druhý, protože to je jistota přece. Blbá, ale moje. No nic, naštěstí převládl pud sebezáchovy a já se rozhodla, že půjdu na volnou nohu. Dodnes jsem za to sama sobě i Bohům vděčná. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat. Jeden z nejlepších darů, jakej mi Bohové kdy dali. Jestli jsem se bála? Jasně že jo, hrůzou jsem nespala. Jako vážně. Samozřejmě chvíli trvalo se naplno rozjet, ale povedlo se mi to. A povedlo se mi to tak, že jsem s covidem přešla naplno do onlinu a už v něm zůstala. My si často myslíme, že úspěšnej podnikatel je jenom ten, kterej vydělává miliony ideálně měsíčně. Pravda ale je, že úspěšnej je každej podnikatel, kterej si vydělává dost, nemá byznysový dluhy a může si i rozumně dopřát. Ideál je, když zbyde na rezervy. A když to takhle šlape, vždycky se dá najít způsob, jak to ještě zvednout. Za pochodu, na pohodu. Tak jestli zrovna stojíte na rozcestí, vykukujete z tý komfortní jeskyně, kde je smrádek, ale teplíčko, chci vám říct: nebojte se, vystrčte ten nos ven a rozhlídněte se, kudy vede cesta. Ona tam je, jen ji musíme chtít vidět a vyrazit po ní do neznáma. Nechat se vést. Důvěřovat procesu. Důvěřovat sobě a vlastním schopnostem. Navzdory strachu a nejistotě. Já ve vás věřím, stejně jako věřím v sebe. Kéž je dnešní den prvním dnem vaší cesty k vysněným cílům. Tak se staň! A kdybych vám s tím mohla nějak pomoct, ozvěte se, třeba něco vymyslíme. Přeju vám báječný dnes a ještě lepší zítřky a jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 8. – O pohybu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 8. – O pohybu Pohyb, pohyb, často se nám do něj moc nechce. Sedět nebo ležet se jeví jako příjemnější forma bytí. Vzpomínám, když jsem byla mládě nezvedený (ne, že bych teď byla nějak moc zvedenější), jak jsem při psaní sedávala pěkně v rotaci. To jest nohy tam, trup na druhou stranu. Zkroucená jak paragraf a nic se nedělo. Dneska bych to už nedala. Respektive dala, ale ne bez následků. Naše zázraky na nožičkách nám všechny prohřešky pěkně potichu sčítaj, až se to jednoho dne vyvalí včetně účtenek. Začnou nás bolet záda a krky, trapézy tuhnou do pancíře, z toho bolí hlava… A k tomu je tu taková drobnost. Od relativně mladý dospělosti, pokud nejsme aktivní sportovec, přicházíme každej rok o malý procento svalový hmoty. Jupí. Přitom pohyb je jedna ze “záruk” pěkný křupavý dospělosti a stáří. Asi nikdo nechceme bejt odkázaní na pomoc druhých. Nechceme stáří proležet v posteli v plenách, protože nedojdeme na záchod, že jo… A přitom na tom spousta z nás velmi kvalitně pracuje. Sedíme v práci, sedíme pak unavení doma, sedíme na dovolený, v autě, v MHD… Já teď zrovna taky sedím na pozadí, když to píšu. Ale předtím jsem oželela jízdu tramvají a došla na metro pěšky, abych něco naťapala. A ještě dneska ťapat budu, protože jedu za seniorem do LDN, což je 13 minut svižně pěšky tam a ještě zpátky na bus. Vlastní opěrnej aparát mě donutil cvičit. Nejdřív jógu, abych ho protáhla. Jak jsem s covidem usedla za pc do on-linu, tukový buňky vycítily příležitost a zaútočily na stehna a pozadí. Mrchy jedny všímavý! To se jógou nepustí, takže jsem si přidala i vysloveně cvičení. S appkou. Trenér Scott mi klidným hlasem říká, co mám dělat, ať nepolevuju, že to dám… svižná cvičenka na displayi hopsá jak čamrda a já mám občas problém zkoordinovat vlastní okončetiny, protože v tý rychlosti nezvládám pravá-levá. Někdy tu appku z duše nesnáším. Ale když to dám a vyplaví se endorfiny, je mi blaze. A váha Keliška, chytrá jak rádio, mi tudle napsala, že se mi zvětšil podíl svalový hmoty. A za to to stojí. Přiznám se bez mučení k “dopingu”. Beru colostrum, protože obsahuje i růstový faktory, který přispívaj i k nárůstu svalový hmoty. Ale ne jako anabolika, Arnoldka ze mne nebude. Pomáhá růst hezkejm pružnejm svalům. Tak jako proč si nepomoct, když to tělu dělá dobře i na jinejch úrovních, než jen v těch svalech, že jo 🙂 Takže přátelé a přítelkyně, myslete na sebe a na svoje zítřky. Zítra a jeho kvalitu totiž nikdo nemáme garantovaný. Ale můžeme pracovat na tom, aby ty zítřky měly šanci být pěkný a soběstačný. A přesně s tím nám pomůže aktivní pohyb. Stačí i ta chůze, ale samozřejmě se fantazii meze nekladou a můžete cvičit, tančit, jezdit na bicyklu, plovat, vznášet se na šálách, nebo co já vím, třeba lízt na skály. Ta škála je tak široká, že si vybere každej i s omezeníma. Mám vás ráda a jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 7.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 7. Už jsem psala o lidský důstojnosti a ceně zdraví. Psala jsem o probioticích a colostru a tak dál. Tak dneska by to mohlo být o byznysu. Ne, nehodlám se pasovat do role byznys koučky, to by nebylo dobrý. Držím se kuličky a aloe. Přesto jsem za poslední rok o byznysu něco zjistila. Kdo si myslí, že MLM je úplná volovina, čte dál, protože jsem si to myslela taky. Jo, MLM nefunguje, nebo jen někomu, je to otravný, zabere to moře času… Celá já ještě před rokem a kousek 🙂 Pak jsem zavadila o jedno MLM, který si mě přitáhlo. Protože pracuje se zdravím. Zdraví je můj obor, moje poslání. Lidský i zvířecí. Psychický i fyzický. A jak jsem na něj narazila, zastříhala jsem ušima. Kecám, to neumím, umím jen hýbat nosem jako králík. Fakt, čestně. Klidně předvedu. Takže jsem na něj narazila a na třetí naražení jsem se přidala. S vidinou takovou jako že uvidíme. A protože je to moje téma, tak to najednou šlo a jde. Umím o tom mluvit, umím to používat. Nevadí mi o tom mluvit a ráda mluvím o tom, co se mi zase povedlo. Muže jsem za 2 měsíce vytáhla z long-covidu, kterej ho týral přes rok. Říkám tomu z dědka chlapem za 60 dní. Mladšího syna jsem za 14 dní zbavila ekzému na uších, kterej se držel taky přes rok, navzdory konzultacím se světovejma homeopatickejma špičkama. Staršího syna jsem zbavila kvasinkovýho ekzému. Zlepšujou se mi lidi s HITem a jinejma střevníma neplechama (jo, HIT jde od střev, řešit ho antihistaminikama nemá smysl). Sama jsem si konečně dala dohromady střeva, který jsem měla celej život takový “vachrlatý”, moje perimenopauza je v pohodě a dorůstaj mi vlasy po covidech. Prostě je to super a jsem za to skvěle placená firmou. Takže konzultace v tomhle případě můžou být zadarmo. Jo, zadarmo. To velmi uspokojuje moji vnitřní kouzelnou babičku, která by nejradši opečovala celej svět. Až na to, že taky třeba musím platit složenky a krmit děti a muže, že… A vono to jde. A z toho mám taky neskutečnou radost. Takže závěr – pokud jste zkoušeli MLM a neuspěli, pravděpodobně jste jen nenatrefili to správný, který s váma rezonuje. Možná jste neměli dobrou podporu, kterou třeba já mám boží a snažím se ji předávat dál jak nejlíp umím. Protože spokojenej člověk je nejen zdravej, ale taky bohatej. Nojo, je lepší bejt zdravej a bohatej, jasně, že je. A já, já jsem tady. Furt tu někde jsem a jak maják stojím a čekám a svítím. A ráda posvítím i vám. Od toho tu v tomhle životě jsem. ~ Magdalena Majda Sapíková, 15. 3. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 6.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 6. Přátelé, potřebuju upustit páru a tak vám budu vyprávět o lidský důstojnosti a její ceně. O ceně lidskýho života a zdraví. Tohle dost souvisí s listopadovejma příspěvkama “Jak se nedostat na JIPku”, který jsou u mne ve skupině a začala jsem je postupně dávat i na web. Kdo mě čtete, víte, že ty příspěvky jsem psala jako formu psychohygieny, protože “kdyby” není. Neexistuje. Dvě nejpitomější prohlášení jsou “kdyby” a “až”. Ani jedno není a nefunguje. Takže my jsme teď se seniorem v “tady” a “teď”. Neúnavně mu sháním odlehčovací služby a trvalej pobyt v domově seniorů, protože na doma to není a už nikdy nebude. Kdyby… “Kdyby” není, kušuj. Lidská důstojnost je nesmírně křehká a čím jsme starší, tím je křehčí, až z ní je jen peříčko, který se dá sfouknout z dlaně. Teď si to neumíme představit, protože jsme zdraví a při síle. Ale každej lev jednou dojde na konec svýho teritoria a složí hlavu k poslednímu výdechu. U toho lva ještě hrozí, že ho sejme vlastní potomek. U lidí to sejmutí vlastním potomkem někdy hrozí taky. Takže ta důstojnost. V čem vlastně spočívá? V tom, že si člověk sám dojde na záchod a nemusí prosit personál, aby ho přebalil? V tom, že ho nenechají sedět dýl, než vydrží? V tom, že o něm před ním nemluví jako o obtížným balíku práce? Bacha, já vím, že práce ve zdravotnictví a přidruženejch službách je nesmírně náročná. Fyzicky i psychicky. Stařečci jsou někdy umínění, protivní kvůli bolestem na těle i na duši, nechce se jim spolupracovat… Ale ta důstojnost dostává strašně za uši. Pohled na dospělýho člověka v plenkách je smutnej. Ještě smutnější, když je odkopanej a nedokáže se sám přikrejt. A leží tam v tý inkonti pomůcce (ofiko název) všem na odiv. Jop, to jsem zažila při návštěvách. Kdysi jsem byla s mámou v nemocnici jako opatrovník. To už měla mozek těžce poškozenej herpetickou encefalitidou. Učitelka němčiny, PhDr., se scvrkla v uzlíček, o kterým sestry ve vedlejší místnosti mluvily tak hnusně, že nebejt tehdy těhotná, šla bych jim rozbít ústa. Protože ten uzlíček to pořád vnímal. Tak si představte, že teda sháníte ten trvalej pobyt a teď obvoláváte různý zařízení, jestli jim můžete poslat přihlášku. Tak můžete, ale čekací doby jsou někde v řádu tolika let, že jich těm lidem ani tolik nezbejvá. A pak je tu otázka peněz. V kategorii “haluz roku” se umístily zařízení, kde měsíční pobyt stojí od 39 900-něco do 70 000 plus příspěvek na péči s tím, že od února budou zdražovat. A to nemaj ani rehabilitaci, ta se musí zařídit přes domácí péči. Prostě byt a strava a trocha péče. To jako aby si člověk vzal hypotéku na to, aby měl jeho senior kde hlavu složit, pokud jeho stav neumožňuje pobyt doma. Když to porovnám s cenou doplňků stravy, který užíváme, abysme se udrželi ve fyzickým zdraví, plus samozřejmě pohyb a zdravý jídlo, furt je to zlomek tý sumy. Jasně, nic mi nezaručí trvalý bezchybný zdraví. Ale můžu tomu výrazně pomoct. Můžu o sebe teď pečovat tak, aby ta situace pravděpodobně nenastala, nebo aby nastala za hooodně dlouho a třeba aspoň nevyžadovala zázraky a jim podobný zásahy shůry. Takže vás prosím – pečujte o sebe jak nejlíp umíte. Jestli máte nadváhu, začněte s tím něco dělat. Jestli máte hraniční hodnoty na nějaký onemocnění, začněte s tím něco dělat. Nespolíhejte se na to, že vám pak mudr napíše nějaký léky, až to propukne. Teď je ten moment, kdy na tom musíte začít makat, aby to bylo ještě dobrý. Ne zítra, ne až, teď. Já vám s tím můžu pomoct. Samozřejmě, že můžu a ráda to udělám. Ale ve finále je mi vlastně jedno, jestli půjdete se mnou, s Máňou, nebo třeba s čertem, pokud půjdete tou cestou ke zdraví. Protože o to mi jde, abyste byli zdraví a mohli jsme se v klidu a pohodě vídat a žvaníkat na mnohá témata. To jste nečekali, že ne? Tak jo, přátelé, opatrujte se mi. ~ Magdalena Majda Sapíková, 15. 2. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 5.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 5. Na internetu se nedávno rozjela debata o probioticích. Začalo to příspěvkem o jedněch tekutejch, co obsahujou benzoan sodný, kterej jde přesně proti tomu, co probiotika mají dělat. A dál se to posunulo k tomu, že užívání probiotik není potřeba, když člověk správně jí. A že užíváním probiotik si člověk může poškodit mikrobiom. Tak já taky se svou troškou do mlýna. Začnu tím, že každej jsme jinej, jsme chodící zázraky na nožičkách. Nicméně naše trávící soustavy, resp střeva potřebujou víceméně ty samý bakterie, abysme byli zdraví. Těch bakterií je strašně moc. Pro mne je to číslo, který asi neumím ani pojmenovat, tyhle názvy jsou doménou Staršího, ten se v tom vyžívá. Já se tady uchyluju ke Kopčemovu “1, 2, 3, 4, 5, mnoho”. Takže jasně, 12 kmenů v těch, co užívám já, to nespasí. Ale! Těch 12 kmenů to může rozehrát tak, aby to byla symfonie a ne rej příšer. Vzhledem k tomu, že je v nich přítomná i kouzelná babička Biffidobacterium breve, která ostatním stele postýlky a stará se o to, aby jim bylo dobře, je to rozehraný pěkně. Těch 12 kmenů začne práci na ozdravení střevního mikrobiomu a tím i našich celků. Přes 70 % imunity povstává právě ze střev. To není málo. Tradiční Číňan říká, že smrt sedí ve střevě, a má pravdu. Když teda máme nasazenejch těch 12 kmenů, který se skutečně dostanou do střev živí a zdraví, protože jedou v miniponorečkách a jak bandička turistů se cestou z bezpečí rozhlížej po žaludku, začne se naše vnitřně vnější prostředí (střeva jsou ve skutečnosti vně, nikoliv uvnitř, hustý, co?) vylepšovat. Dochází k potlačení vyloženě škodlivejch a oportunních bakterií. Ty oportunní jsou prospěšný, když jich je x, ale když se namnoží na xx, nebo dokonce na xxx, tak nám začnou škodit. Takže tyhle oportunisti a záškodníci se dostanou pod kontrolu a k těm hodnějm bakteriím přichází další ze stravy. Ano, ani já nepopírám důležitost pestrý a zdravý stravy. Jenže tady se dostáváme často do křížku s hlavou a chuťovejma buňkama. Ten todle nechce, tomu to nechutná, radši by papal támdleto… Jeden týpek učinil pokus a dal si dohromady mikrobiom tak, že denně pil smoothie ze 60 druhů ovoce a zeleniny. No tak to já ani nevyjmenuju, natož abych to všecko zvládla zpracovat. A to si myslím, že jím fakt dobře (až na občasný zaprasení). Jíme moc masa, prefabrikáty, bílý pečivo s přehršlí lepku, pijeme limonádky se žlutí, která vraždí mikrobiom (vytváří film na střevní stěně)… S tou žlutí je to vtipný, ona je třeba i v jednom léku na nadýmání (kulatý žlutý tobolky). Jako fakt. A pak tu máme třeba lidi, co přišli na svět s nedokonalou výbavou (císař a/nebo z jakýhokoliv důvodu nemožný kojení); lidi, co přišli o slepák, kterej funguje jako schovka pro ty hodný bakterie, takže po nemoci, ATB a tak, se nemají odkud vynořit a začít honem úřadovat. Já jsem si vytáhla obě tyhle karty. Trávící potíže jsem měla v nějaký míře celej život a s nástupem přechodu se prohloubily. Zkoušela jsem jíst všecko možný, nejíst kdeco, ale nic nefungovalo. Fakt jsem si myslela, že si na to holt budu muset zvyknout, ale když jsem si s mírnou skepsí (po předchozích zkušenostech) nasadila ty svoje probiotika, najednou se po nich slehla zem. Teda spíš toaletní mísa. Samozřejmě se snažím jíst pěkně a zdravě, abych to těm bakteriím ve svým vnitřním vnějším prostředí nekazila. Takže můj závěr je: Pokud je člověk zdravej, nemá kožní potíže, má pravidelnou, přiměřeně pevnou stolici, nemusí probiotika užívat. Pokud ale zdravej není, na kůži se něco děje a v míse to vypadá různě a občas třeba nijak, tak je potřebuje, aby se jeho mikrobiom dal dohromady. A pro ten druhej případ jsem tu. Ozvěte se, probereme situaci a vymyslíme to tak, abyste byli co nejdřív zase v pohodě, zdraví a veselí. ~ Magdalena Majda Sapíková, 18. 1. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.