Nakladatelství Lelkárna®

V neděli jsem zase vypravila Staršího do Finska.

Nemohla jsem tentokrát sledovat vzlet letadla, místo obvyklý runwaye jsou momentálně hromady zeminy.

Ale stejně jsem byla na letišti až do chvíle, kdy mi flightradar řekl, že letadlo vzlítlo. Kdyby cokoliv. Tam ještě dosáhnu, tam mám ještě kontrolu, moc, tam ještě můžu pomoct. Jakmile se letadlo odlepí od země, má moc končí a do dálky letí “jen” část mý duše, kousek srdce a vroucí přání šťastný cesty.

Jak jsem se tam hodinu potulovala, koukala jsem po lidech. Chodí po odletový hale, těší se na dovolený a na rukách nosí děti. Nebo je vodí za ruce, honí se s nima. Jedna holčička se prostě rozhodla, že půjde na jinou stranu a mamince dalo dost práce ji přesvědčit, že fakt musí projít branou.

V týhle chvíli ty rodiče možná vůbec nenapadne, že jednou budou takhle chodit po letišti a s hlasem zaraženým v krku budou šeptat “šťastnou cestu, dítě moje”.

Přitom ta chvíle se blíží mílovejma krokama dětskejch nožiček.

Nevím, jestli mě tahle nervozita a dojetí někdy přejde, jestli se s ním jednou budu loučit jinak, než že z posledních sil vytlačím normální hlas, kterej se stáhne do krku, jakmile projde branou do útrob letiště.

V těch maličkejch lidech je uloženej celej život. Jsou jako semínka. Nikdo neví, kam je zavede, co zajímavýho prožijou, jestli budou šťastní…

Ale všichni v to doufáme. Já v neděli vypravila na cestu dítě a vrátí se mi dospělej člověk. Jasně, papírově. Ale už teď někdy obdivuju moudrost, kterou v sobě nese. Dokáže mě překvapit názorama, který bych od něj nečekala.

A tak dál sleduju jeho cestu a každej den mu tiše, šeptem, přeju “šťastnou cestu, dítě moje”.

A všem rodičům přeju pevný nervy, klid a lásku. Děti máme jen “půjčený”. Jednoho dne vyrazí na svoje vlastní cesty, ale při troše štěstí se nám budou vracet. Taky doufám, že se mi budou vracet. A vám taky.

Jsem v tom s váma 😘