Nakladatelství Lelkárna®

Nevím, jak to mají zvířata, ale my lidi míváme tendenci sedět si na svým jistým a moc nekoukat kolem sebe, jestli tam není tráva zelenější.

Respektive koukáme, ale než bysme přelezli elektrickej ohradník, radši sedíme na svý spasený louce a frfláme, že tráva došla.

O mně se ví, že věřím v Bohy a taky že vím, že Bohové mají skvělej smysl pro humor.

Ten se pozná zejména ve chvílích, kdy vyslovíme nějaký přání ne zcela jasně, nebo si uděláme plány.

Tentokrát to bude o mý komfortní zóně a jak jsem z ní po hlavě vyletěla jak dělová koule za hurónskýho smíchu “mých” Bohů.

Při mateřský jsem vystudovala homeopatii s jasným cílem stát se homeopatem.

A pak jsem rovnejma nohama nastoupila do úplně špatný práce. Dvakrát.

Ty práce nebyly samy o sobě špatný, ale byly špatný pro mne. Jednak mě vnitřně ponižovaly (to je o mým nastavení, kdy jsem díky rodičům už v 5 letech věděla, že budu studovat na Fildě – a taky že jo, pár přednášek jsme tam fakt měli) a druhak jsem se nemohla věnovat homeopatii. Po práci už jsem na klienty neměla kapacitu.

Z tý první jsem odešla, když jsem 4 měsíce v kuse měla katar HCD, kterej nereagoval na homeopatika ani na ATB od MUDr. Prostě ne. Druhej den po skončení jsem byla jak rybička, asi náhoda.

Z tý druhý, která byla úplně stejná, jen v jinejch kulisách, jsem byla odejita pro nekompatibilitu s kolektivem. Solitér, no…

To Bohové zasáhli, protože se už pravděpodobně nemohli koukat, jak den za dnem lezu do tý stejný temný jeskyně a vycházím z ní stejně temná a prázdná.

Budete se smát – moje první kroky vedly na pohovor do třetí takový práce. Taky se tomu směju. Z jedný jeskyně do druhý, protože to je jistota přece. Blbá, ale moje.

No nic, naštěstí převládl pud sebezáchovy a já se rozhodla, že půjdu na volnou nohu. Dodnes jsem za to sama sobě i Bohům vděčná. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat. Jeden z nejlepších darů, jakej mi Bohové kdy dali.

Jestli jsem se bála? Jasně že jo, hrůzou jsem nespala. Jako vážně. Samozřejmě chvíli trvalo se naplno rozjet, ale povedlo se mi to. A povedlo se mi to tak, že jsem s covidem přešla naplno do onlinu a už v něm zůstala.

My si často myslíme, že úspěšnej podnikatel je jenom ten, kterej vydělává miliony ideálně měsíčně.

Pravda ale je, že úspěšnej je každej podnikatel, kterej si vydělává dost, nemá byznysový dluhy a může si i rozumně dopřát. Ideál je, když zbyde na rezervy. A když to takhle šlape, vždycky se dá najít způsob, jak to ještě zvednout. Za pochodu, na pohodu.

Tak jestli zrovna stojíte na rozcestí, vykukujete z tý komfortní jeskyně, kde je smrádek, ale teplíčko, chci vám říct: nebojte se, vystrčte ten nos ven a rozhlídněte se, kudy vede cesta.

Ona tam je, jen ji musíme chtít vidět a vyrazit po ní do neznáma. Nechat se vést. Důvěřovat procesu. Důvěřovat sobě a vlastním schopnostem. Navzdory strachu a nejistotě.

Já ve vás věřím, stejně jako věřím v sebe.

Kéž je dnešní den prvním dnem vaší cesty k vysněným cílům. Tak se staň! A kdybych vám s tím mohla nějak pomoct, ozvěte se, třeba něco vymyslíme.

Přeju vám báječný dnes a ještě lepší zítřky a jsem v tom s váma 😘