Nakladatelství Lelkárna®

Nedávno jsem jinde psala o holčině, která kvůli jedný větě svý babičky přestala v 9 letech jíst. Jasně, ta věta byla spíš poslední kapka, která to dorazila. 1 jediná věta totiž nemá tu moc, aby spustila lavinu.

Tu moc má spousta nenápadnejch, nebo i nápadnejch, poznámek, který dítě (i dospělej) poslouchá den za dnem.

Kamarádka adoptovala holčičku (mně bylo tehdy 12). Chodila za ní do porodnice a po pár týdnech si ji odnesla. Malinkej uzlíček lásky. Tmavej. Překrásnej. A když uzliček nastoupil do školy, najednou se začal měnit.

Hodná holčička o sobě najednou říkala, jak něco rozbila a tak. Jenže ona ve skutečnosti nic nerozbila. Tehdy za to mohla učitelka, která ji podle barvy zařadila do škatulky “problém” a podle toho s ní (a o ní) mluvila.

Kamarádce se povedlo ještě v pololetí změnit školu. Potíže ustaly jako když luskne.

Proto při vyšetření chci, aby si se mnou nejdřív chvíli povídalo dítě (v přítomnosti rodiče), a pak si šlo hrát ideálně vedle. Nebo aby mu rodič aspoň dovolil pohádku a sluchátka, aby nás nevnímalo, když my řešíme “co je na něm špatně”.

To totiž děti nemají poslouchat. Nasávají informace jako houbičky a to, co my říkáme, přijímají jako pravdu. Pokud poslouchají, že jsou špatný, přijmou to. Minimálně se začnou cítit “divný”. Nepřijatelný. A podle toho se začnou chovat.

Děti s ADHD nebo AuDHD (porucha pozornosti plus porucha autistickýho spektra a to fakt neznamená Rainman, ale třeba jen zvláštně citlivý dítě) k tomu mají pravděpodobně větší tendence i proto, že častějc poslouchaj kritiku, a ještě se těžko vyznaj v běžný etiketě. Kluci jsou divoký a holky zasněný, jakoby líný. A v honbě za dopaminem generujou “blbosti”.

A je úplně jedno, kolik jim je let. Rozdíl bude jen v tom, jak se to na nich projeví. Zatímco malý dítě bude pravděpodobně víc “zlobit” a předvádět se v touze po jakýkoliv emoci, pubescent se zase spíš zatvrdí, uzavře a jede v nastavenejch kolejích. Ne naschvál, ne vědomě. Obvykle se tím trápí, přemýšlí proč je tak divnej.

Ještě jeden příklad: byla jsem si malovat s dětma v dětským domově. Na bakalářku. Tety mi vybraly věkovou skupinu podle zadání, ale já tam pak nechala i ostatní děti, protože si taky moc chtěly malovat. Byl tam taky 12letej kluk. Dodneška vím, jak se jmenoval, ale nepovím. Byl hodnej, snažil se, ale teta ho ignorovala (v záplavě dětí, ne cíleně, prostě sledovala, aby nebyl problém). Tak začal zlobit. Dostal od tety pohlavek a najednou se celej rozzářil. Dostal emoci a bylo fuk, že není dobrá, byla to pozornost, po který tak moc toužil.

Taky tam byl 2letej chlapeček, co mi říkal mami a moc chtěl chovat. Rozdala jsem dětem pastelky a gelový fixy, co se jim moc líbily, a domů jsem jela jak spráskanej pes.

Prosím pěkně, dávejte si pozor, jaký soudy vynášíte o svejch (i cizích) dětech. Ty věty nemizí, zasívaj se do hlaviček a rostou z nich problémy. Chápu, že někdy se nedá reagovat úplně mile, ale vždycky je potřeba pochopit, proč se dítě (i dospělej) nějak chová. A třeba zjistíte, že se tak ani chovat nechce. Třeba potřebuje pomoct, usměrnit energii, pomoct vyladit mozek, aby produkoval, co má a kdy má.

Přeju vám, aby to šlo a šlo to hladce. A jsem v tom s váma 😘