Nakladatelství Lelkárna®

O Smrti

Někoho přitahuje, někoho děsí, někdo s ní bojuje a hledá na ni lék… Málokoho nechává v klidu.

Přesto je v naší vyspělý společnosti často zastrčená za zavřený dveře nemocnic, v lepším případě hospiců, je osamělá, neviděná, tabuizovaná.

Přitom je součástí našich životů stejně jako zrození.

Před pár lety jsem překládala článek od Willa Taylora “Sezení s umírajícím”. Netušila jsem, že mě tím Bohové připravujou. Tehdy jsem se držela toho vstupního konce, tedy začátku života.

Na začátku září jsem strávila 3 dny na ARO s tátou. Pooperační komplikace způsobily postupný selhání všech systémů, byl v umělým spánku, jen Srdce z oceli stále statečně bilo.

Když v pondělí uplynuly 2 hodiny, který předpovídala lékařka, začala jsem volat lidem, o kterých jsem věděla, že by se rádi rozloučili. Někdo po telefonu přiloženým k uchu, někdo osobně.

ARO se naplnilo návštěvama a pokoj úsměvem, slzama a hlavně láskou. Nebyl sám a na pokoji hrála jeho oblíbená hudba.

Cítila jsem, že nesmí být sám. Tady, ve hmotě. Na druhým břehu čekali předkové už od soboty.

Zůstala jsem s ním až do posledního úderu srdce, do posledního dechu.

Je to posvátnej okamžik, v němž se svět na chvilku zastaví.

A může být krásnej a laskavej. Plnej klidu, smíření a přání šťastný cesty na druhej břeh.

Mám výhodu víry v reinkarnaci. I když je ta zkušenost bolestná, věřím, že se znovu setkáme.

Nebojte se být s lidma, co máte rádi, až do konce. Pokud to tak cítíte, prostě tam buďte. Ve chvílích před přechodem ještě můžete prožít smíření, pochopení, můžete ještě vyslovit to, co nemá zůstat nevyřčený.

A pečujte o svý zdraví. Je křehký a zaslouží si pozornost. Protože zítra je naděje, touha a možnost, ale není garantovaný.

V tichu a s láskou,

Přeju vám, aby to šlo a šlo to hladce. A jsem v tom s váma 😘