Marie Magdalena aneb o chybějícím ženském principu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Marie Magdalena aneb o chybějícím ženském principu Mým tématem poslední doby je Marie Magdalena. Přečetla jsem o ní hromadu knih a ještě nekončím. Čím víc toho o ní vím, tím větší mi to dává smysl. To, co dnes vidíme jako křesťanství, je výsledek jednoho z mnoha počátečních divokých proudů, toho který zvítězil a jehož finální forma se ustanovila až někdy ve čtvrtém století, kdy byly všechny ostatní, velmi pestré výhonky, označeny za kacířské a dostupné prameny zhusta zmizely. A někdy v téhle době mizí z obecného povědomí i Marie Magdalena. Vždyť to je fakt divný, přijde nové, velmi revoluční náboženství a vévodí mu panenská matka a celibátní syn? Prvních 300 let našeho letopočtu tu ale byla. A ano, byla Ježíšova družka. Jo a byla vznešeného rodu a opravdu, ale opravdu ne, nebyla prostitutka. Je možné, že nebyla Ježíšova zákonitá manželka. Ale každopádně to v jeho učení dotáhla nejdále, to ona byla tím nejpilnějším a nejmilovanějším apoštolem. Legenda praví, že v době ukřižování byla těhotná. Ano tak nějak to píše Dan Brown, musím si ho zas přečíst, proto byly její stopy zahlazeny, aby nedošlo k pronásledování. Uprchla, jak už to tak bývá, do Egypta a po nějakých deseti letech se objevuje v jižní Francii, v Provence. A jak že se jmenuje ten slavný Ježíšův následovník?… tadá! Sára! Černá holčička (což symbolicky znamená, že je skrytá, s královským jménem). Její krev koluje v žilách francouzské královské dynastie Merovejců. Příběh žije dál, objevuje se silně ve středověku, to jsou všichni ti trubadúři uctívající Naší Paní (což se řekne francouzsky Notre Dame) nebo Paní z moře (ha? co paní z jezera?). Středověký kult ženy má velký odkaz na Marii Magdalenu, texty byly možná zničeny, ale symbolika v malířství hovoří jasně. Její barvy jsou červená a bílá. Pak přichází inkvizice, královské dcerky rozpráší co nejdál, provdá do těch nejbarbarštějších rodin na severu, nebo rovnou odkrouhne a jelikož se kult nedá úplně umlčet, tak Marii Magdalenu nahradí panenkou Marií. A hlavně, všechno červené přemalovat na modro! Modrá je cudná ženská brava, je zakázáno malovat Marie v červeném. Protože, a to jest obecně známo, po pravici Boha sedí Ježíš Kristus… no a co po levici? Tam je jako prázdno? Ne, tam sedí Ježíšova žena jménem Marie. Svět, ve kterém žijeme, je mužský a pro muže. Ale k nastolení harmonie je potřeba vrátit do světa ženský princip. Jako jing a jang. Víte, jak vypadá židovská hvězda? Dva trojúhelníky přes sebe, ten špičkou nahoru je mužský princip, to je vcelku jasné, a ten špičkou dolů, symbolizuje kalich, grál, nádobu nosící svatou krev, Marii nosící Ježíšovo dítě, tedy ženský princip. Jing a jang. K uzdravení světa je třeba opětovně nastolit rovnováhu. No a proč to celé píšu. Minulej tejden jsem se dozvěděla, že naše obec se v ulici, kde bydlím, a že je tam obytná zóna, rozhodla udělat chodníky, asi aby byla ulice rovnější. Chodcům se vykáže 60 cm proužek, žádný courání a zbytek bude pěkně rovnej pro auta. Padnou tomu za úkor moje růže, co jsou vysazené guerillově v předzahrádce na obecním. Tady je to vidět, jak to ženské myšlení nám velice chybí. Nebo vám přijde normální ubírat zeleň a přidávat autům v ulici s minimálním provozem? Přináším tedy dnes portréty nikoli nějaké Marie, ale svých růží, které velice miluji. Mimo to, ach jaké překvapení, je růže symbolem Marie Magdaleny. ~ Hana Valentová, 21.6. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Místa Bohem zapomenutá. Vlastně raději nikdy nenavštívená.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Místa Bohem zapomenutá … vlastně raději nikdy nenavštívená Pocházím z malebného konce Jižní Moravy, kterýžto se mimo jiné vyznačuje výskytem endemických parazitů, vinnými sklípky, kterými se za socíku prokopávali místňáci na preferovou stranu hranice, a vysokou koncentrací bitcoinových miliardářů na počet obyvatel. Krom jiných krás a epického folklóru jsou také místní končiny proslulé vysokou příbuzenskou plemenitbou. Trochu jako Arkansas nebo Idaho, ale víc jako Morava. Kraj byl vždycky úrodný, lidé bohatí a nebylo přípustné, aby se rodinný majetek tříštil v rámci věna a už vůbec ne k sousedům, natož do sousední vesnice. Řešení bylo nasnadě. A tak se uzavíraly sňatky mezi sestřenicemi a bratranci, tetami a synovci, strýci a neteřemi…prostě tak blízko, jak jen to přes faráře prošlo. Počet dvouhlavých dětí je sice relativně nízký, ale místní ústavy pro postižené občany jsou plněny požehnaně a lámeme rekordy v neplodnosti. Místní obyvatelé vesniček o třiceti starousedlících a padesáti slepicích se s tím perou po svém. Legenda praví, že během druhé světové války na nedalekém poli přistál sestřelený britský pilot. Zraněn a zmaten se doplahočil do nejbližší vsi, kde ho místňáci rychle zabalili, ostříhali, převlékli, zašili do vinného sklípku a natvrdo do něj natlačili nelidský objem domácí kořalky. Když dorazilo gestapo, nebylo jak namol opilého brita mezi dvaceti namol opilými lokály identifikovat. Vlastenecké ukrývání spojence bylo velmi důsledné. Pilot strávil několik let v kuse ve sklípku, ve stavu značně podroušeném. A během této doby nuceného veselí stihl zplodit celkem obstojný počet potomků. S místní komunitou se sžil tak dokonale, že ještě tři roky po válce mu nikdo neřekl, že je už mír a že se nemusí dál skrývat. Když se pak před ním někdo prořekl, pilot se nenápadně vytratil. Otázkou zůstává, jestli se ještě někdy měl tak dobře! Nicméně věřím, že je to motiv na celovečerní Hollywoodský film jak vyšité. Před asi patnácti lety fotbalové mužstvo stejné nejmenované vesničky postoupilo z ligy „čutáme si mezi bramborami a kozou“ o ligu výš a zázrakem dosáhlo na příspěvek pro podporu sportu z Evropské Unie. Mohli zainvestovat a koupit si třeba opravdové branky, ale oni byli jinačí filutové! Rozhodli se své jmění výhodně proměnit a koupit „brazilce“, který bude zajisté extratřída a zajistí jim další postup a tím pádem a další dotace a krom branek by mohly být finance třeba i na doopravdické boty se štuplama! Takže vyslali tamtamy, že nabízí angažmá „dajakému brazilcovi“. Mladý a nadějný brazilec, který slyšel „angažmá v Evropě“ si nadšeně sbalil svých pět švestek ze slumu a vydal se na dalekou cestu do srdéčka Jižní Moravy. Člověk by řekl, že po příjezdu musel být zděšen, ale družstvo se postaralo o vše. Připravili mu obytnou uni buňku po zednících (hned u hřiště, aby se neztratil), kde byla dokonce jeho vlastní kadibudka a elektřina, takže oproti jeho rodnému slumu to bylo pořád výrazné navýšení životní úrovně. Navíc vyfasoval telefon s jediným telefonním číslem – na trenéra – a česko-portugalský slovníček, neb místňáci nejen že neovládali portugalštinu, ale ani angličtinu a stejně tak brazilec neuměl lokální domorodé nářečí. Vše náležitě oslavili, pobratřili se a k večeru se všichni rozešli do svých domovů a brazilec osiřel v uni buňce. O hodinu později trenér obdržel SMS zprávu od brazilce ve znění „OHEŇ!“ V nejvyšším duševním rozrušení zavolal hasiče. Z nejbližšího města vyrazilo šest hasičských aut, dvě sanitky a policie v kompletní parádě majáků a houkaček. Když konvoj bezpečnostních složek dorazil na místo a elegantním smykem okolo hnoje zastavil, našli velmi smutného brazilce, jak sedí v ternýrkách na zápraží uni buňky. Po důkladném ohledání situace se ukázalo, že chudák pouze netušil, jak zapnout mikrovlnku a ohřát si párky a s nejvyšším vypětím sil za pomocí slovníčku a posledních podnapilých mozkových buněk zplodil tento dotaz na ohřev krmi. Zbytečný výjezd záchranných složek stál tolik, že to sežralo nejen příspěvky Evropské unie pro rozvoj sportu, ale i členské příspěvky na cca 150 let dopředu. Pokud vím, do vyšší ligy se jim ani později postoupit nepodařilo, ale brazilec se osvědčil na jiných frontách. Po vsi běhá spousta nádherné opálených malých snoplošů. A to je prosím nádherný Happy End o tom, že „ŽIVOT SI VŽDY NAJDE CESTU“. ~ Tereza Kowolowská, 21. 6. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 10. – O životě, o lidech, dětech a cestách
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 10. – O životě, o lidech, dětech a cestách V neděli jsem zase vypravila Staršího do Finska. Nemohla jsem tentokrát sledovat vzlet letadla, místo obvyklý runwaye jsou momentálně hromady zeminy. Ale stejně jsem byla na letišti až do chvíle, kdy mi flightradar řekl, že letadlo vzlítlo. Kdyby cokoliv. Tam ještě dosáhnu, tam mám ještě kontrolu, moc, tam ještě můžu pomoct. Jakmile se letadlo odlepí od země, má moc končí a do dálky letí “jen” část mý duše, kousek srdce a vroucí přání šťastný cesty. Jak jsem se tam hodinu potulovala, koukala jsem po lidech. Chodí po odletový hale, těší se na dovolený a na rukách nosí děti. Nebo je vodí za ruce, honí se s nima. Jedna holčička se prostě rozhodla, že půjde na jinou stranu a mamince dalo dost práce ji přesvědčit, že fakt musí projít branou. V týhle chvíli ty rodiče možná vůbec nenapadne, že jednou budou takhle chodit po letišti a s hlasem zaraženým v krku budou šeptat “šťastnou cestu, dítě moje”. Přitom ta chvíle se blíží mílovejma krokama dětskejch nožiček. Nevím, jestli mě tahle nervozita a dojetí někdy přejde, jestli se s ním jednou budu loučit jinak, než že z posledních sil vytlačím normální hlas, kterej se stáhne do krku, jakmile projde branou do útrob letiště. V těch maličkejch lidech je uloženej celej život. Jsou jako semínka. Nikdo neví, kam je zavede, co zajímavýho prožijou, jestli budou šťastní… Ale všichni v to doufáme. Já v neděli vypravila na cestu dítě a vrátí se mi dospělej člověk. Jasně, papírově. Ale už teď někdy obdivuju moudrost, kterou v sobě nese. Dokáže mě překvapit názorama, který bych od něj nečekala. A tak dál sleduju jeho cestu a každej den mu tiše, šeptem, přeju “šťastnou cestu, dítě moje”. A všem rodičům přeju pevný nervy, klid a lásku. Děti máme jen “půjčený”. Jednoho dne vyrazí na svoje vlastní cesty, ale při troše štěstí se nám budou vracet. Taky doufám, že se mi budou vracet. A vám taky. Jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 21.6. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Léto, léto, mý…
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Léto, léto, mý… Čas odevzdání textu se kvapně blíží a já zběsile procházím složky v počítači, abych našla nějaký starší článek. Šmátrám v archivu, kde opět zjišťuju, jak jsem úžasně dezorganizovaná a ve složkách mám dokonalý chaos. Zadávám do lupy klíčová slova, kterých se chytám jako SOS signálu, a místo označených souborů se mi zobrazí hláška „hledání neodpovídají žádné položky“. No tak pěkně děkuji a teď mi, Petro, řekni, pod čím jsi ty texty vlastně uložila… No, to právě netuším, ale jsem si jistá, že někde budou. Báře jsem slíbila, že během dopoledne obdrží můj příspěvek a hodiny odbily 15 a já píšu tyto řádky. Po odeslání mě zcela bezpochybně osloví hlásek, který momentálně někde poletuje, a osvítí mě, kam příště kliknout. Můj manžel je naopak organizovaný člověk, který má šanony úhledně založené (skoro) dle abecedy a když hledám nějaký vele důležitý dokument na poslední chvíli, o němž jsem ovšem tušila měsíce předem, s klidným hlasem mě nasměruje ke správným deskám. Bez něj bych tedy byla ztracená, což občas jsem, avšak pokaždé se najdu. V mládí to se mnou byla tragédie. Vstoupit do mého pokoje mělo nést výstražnou ceduli – na vlastní nebezpečí – kterou jsem bohužel neměla a matka by ji beztak nevzrušeně ignorovala. Já však vyšilovala, protože za zavřenými dveřmi to vypadalo jako po výbuchu atomovky a marně jsem se snažila matce vysvětlit, že toto není bordel, nýbrž organizovaný chaos, za což jsem pochvalu ovšem nedostala. Když o tom nyní přemýšlím, tak si myslím, že onen (ne)pořádek byl skvělou strategií, jak si udržet soukromí, kam mi kdekdo kdykoliv vstupoval, avšak po setkání s tím výjevem se hbitě otočili vzad a znechuceně odešel. Mé poklady byly dokonale střežené, místy až moc, kdy jsem některé z nich po letech objevila a prožívala chvíle upřímné radosti. Znáte ten pocit, kdy jste jako malí šli na dobrodružnou výpravu na půdu a měli trochu strach, ale hlavně vnímali napětí a vzrušení, jaké skvosty se ukrývají ve škvírách minulosti? A pak jste otevřeli starou rozvrzanou skříň po prababičce a úplně na dně našli předmět, který vám sice nebyl vůbec povědomý, avšak držel v sobě příběh někoho, kdo ve svém životě zažil mnoho. Nebo jste prolezli zaprášené krabice a tam mezi harampádím našli hračku, třeba plyšového medvídka s jedním okem, který vás doprovázel celé dětství a poté záhadně zmizel, abyste se po letech znovu setkali. Ráda bych napsala, že stejné radostné zajásání jsem prožívala při nalezení toho původně zamyšleného textu, avšak nikoliv… Navíc se mi rovněž vytratila pointa celého tohoto psaní, a to je možná ještě horší varianta. Nebojte, na něco přijdu. Je to skoro jako když máte one man show, všichni na vás hledí kritickým pohledem plným očekávání, vy nahodíte suverénní výraz, neboť máte v rukávu schovaná esa a v hlavě historky, které zaručeně rozesmějí celé publikum a vás vynesou na pomyslný Olymp bavičů, abyste posléze zjistili, že váš smysl pro humor sdílíte jen sami se sebou a rozveselíte maximálně své blízké ze soucitu a lásky k vám. Jsem přesvědčená, že mé zpomalení a chaotičnost mysli souvisí s blížícím se koncem školního roku a vším, co ještě potřebuju dokončit a uzavřít, než se rozezní poslední zvonění značící začátek letních prázdnin. Ty pro někoho znamenají volno (pokud své ratolesti pošlou na tábor, za babičkou a dědou nebo jiný typ delegování péče) a pro jiné pokračování přísně nastaveného režimu (v případě, kdy dítko zůstává doma a vy se stáváte k dalším svým rolím animátorem s okamžitou platností bez nutnosti zaškolení). Každopádně letní rozvrh je přece jen volnější a můžete se stát tvůrcem svého času. I s dětmi… třeba tím, že si z prázdnin uděláte hru a pravidla jsou pouze na vás. Někdo ji pojme formou únikovky – kdo mě nespatří celé dva měsíce, vyhrává -, jiný vymyslí bojovku, ze které budou vstávat všem účastněným vlasy na hlavě a další přijde s nápadem unikátní dobrodružné cesty za pokladem, který se najde až prvního září. Zatím nevím, pro který žánr se rozhodnu, ale nudit se nebudeme. Tak mě tedy napadlo, že by nás tento text mohl inspirovat k letnímu zastavení, oddychu mysli a bláznivinám, jež jsme podnikali jako děti. Mé léto strávené u babičky a dědy bylo vždy hodně zábavné a intenzivní. Společně jsme podnikali výlety, pekli ty nejlepší koláče z hromady ovocných stromů a sadů, které se slunily na obrovské zahradě, koukali na filmy pro pamětníky a plakali u snímku Noční motýl nebo se smáli nad hláškami Přednosty stanice. K večeru, kdy babička s dědou podřimovali, jsem se vykradla na chodbu a sbírala odvahu, zda půjdu nahoru na půdu nebo dolů do sklepa pro loňské zbylé zavařeniny. Do něj vedly polorozpadlé kamenné schody a nízký strop, že se člověk musel ohnout, aby prošel. Místnost byla chladná a vlhká až podivně zatuchlá. Během války sloužil tento prostor jako kryt a byl tudíž rozdělen do vícero místností. Pokaždé jsem cítila sklíčenost a strach, jako bych byla v jakémsi ohrožení… Sama jsem tam chodívala jen zřídka a ani náš pudlík tam nikdy nevkročil. Stál před dveřmi na prahu prvního schodu, vyděšeně sledoval, jak se ztrácím v útrobách sklepa a pronikavě kňučel i štěkal… že by věděl něco, co my ne? Každopádně to pro mě byl vždy vrchol bojovky, kam se hrabal bobřík odvahy, o kterého jsme usilovali na skautských táborech při nočních výpravách. Občas jsem si sedla do kuchyně krytu, kde zbyl jen stůl a pár židlí a přemítala, jak to tam muselo během náletů probíhat. Představovala jsem si příběhy mých předků a obdivovala je za jejich odvahu a umění žít navzdory neustálému nebezpečí. Naopak na půdě jsem si užívala. Z okna jsem sledovala dění na okolních zahradách a stávala se součástí rodinných oslav, hádek, věšení prádla, poslouchání rádia a dalších každodenností, které však nabíraly nádech výjimečnosti. Rodinný dům po prarodičích jsme museli prodat a zanechali po sobě střípky dávných časů, vzpomínek, objevených i neobjevených suvenýrů z tehdejška, a především část sebe a svého dětství. To mi však nebrání cestovat ve své paměti, jako nyní, a oživit příhody, nad kterými se zasměju, dojmu a zavzpomínám. Minulost nám může ukázat, že tak, jak jsme dováděli kdysi, můžeme i dnes a zítra. Sparkle your every day with some magic! Ano, přidat pár třpytek do své všednosti a učinit ji neobyčejnou. Měla bych takový tip nebo chcete-li letní výzvu. Pojďme strávit letošní léto se všemi NEJ, co nám nabízí. Letos nám úroda na zahradě
Vhledy Zenové vědmy – období ve znamení Blíženců 2025
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vhledy zenové vědmy ~ pro období ve znamení Berana (21. 3. – 20. 4. 2025) LPĚNÍ NA MINULOSTI Není snad většího protikladu k tomuto svěžímu jarnímu období než uvězněná zatuchlá minulost v našich myslích. Naším systémem by měla proudit svěžest a místo toho v něm pro nastřádané křivdy a neukončené příběhy není k hnutí. Pojďme tomu tedy tento měsíc učinit přítrž. Pětka Vody je ve skrze zahlcující. Nějak se stalo, že jsme si svou vnitřní, a často i vnější, krajinu zaskládali věcmi a příběhy, které nejsme ochotni ani užívat a žít, ani jednou pro vždy odložit. Důvodů, či chcete-li vrstev, je hned několik, ale všechny mají společného jmenovatele, a tím je strach. Držíme si věci a minulé situace v paměti proto, protože máme strach, aby na ně nebylo zapomenuto. Jednak proto, že obsahují křivdu a něco v nás trvá na nápravě a druhak proto, že to bylo tak krásné, že věříme, že už to nikdy nezažijeme. A tak neustále dotujeme vyčpělé vzpomínky, a to nám ubírá energii pro vytváření si nových zážitků. Lpění na minulosti je symbolem postoje, kdy odmítáme opustit i odpustit. Obklopujeme se odžitou a nefunkční energií se silným vnitřním přesvědčením, co kdyby se to ještě hodilo. Čímž se neustále ujišťujeme, že nic nového už nepřijde a nenastane. A tak využijme blíženecké svěžesti a udělejme si pořádek venku i vevnitř. Nás systém i vnější prostředí potřebuje pořádný průvan, až to bude lítat – oblečení ve skříni, které pořád čeká až zhubneme do své středoškolské postavy, šuplíky plné papírů k přečtení i popsání, spíž naditá ingrediencemi, ze kterých už nikdy neuvaříme. To všechno zaplňuje prostor a my se pořád divíme, proč nepřichází to nové. Inu, protože se nám do toho přecpaného systému i domova nevejde už ani píď. A co se stane pak? Pak přijdou na řadu staré křivdy a neukončené příběhy, chápejte, tedy příběhy, které nedopadly podle vašich představ. Smiřte se. Ano, někdo vás zranil, ale než pořád živit tu vyčpělou smyčku, raději se jednou pro vždy postarejte o tu svou otevřenou emocionální ránu. A než si hýčkat lapače prachů z letních destinací, raději si naplánujte novou dovolenou. Až to všechno propustíte, zastavte se a uvědomte si, jaké to je, chvíli stát s prázdnýma rukama. Možná to je to, čeho jste se báli celou dobu, před tím jste totiž drželi aspoň něco. Konečně se ale můžete dotknout větru a vaše ruce i celý systém má dostatek volného prostoru přivítat něco nového, svěžího. ~ Samandra, vaše zenová vědma; 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Květnové kavčí povídání o krajinách a domově
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Květnové kavčí povídání o krajinách a domově Dnes, v den vydání 21. čísla Tvůrcovských novin mám narozeniny. Ráda bych napsala, že 19., ale poslední dobou jsem trochu zestárla a cítím se spíš tak na 33. Mnu nicméně si tedy dovolím být trochu víc osobní. Horkem rozpraskaná polní cesta… heřmánek… žluté maliny… vysoká tráva v jabloňovém lese… zrezivělé vrhačské koule… řepík… krtci…tulipány. Milovala jsem to místo na konci mého tehdejšího světa, místo kde dál už nebylo nic, jen neprostupné, nekonečné lány. Vrzající branka, kvetoucí stromy, všichni mojí blízcí. Milovala jsem všechny ty zvuky a vůně, které tohle místo přinášelo. Dneska už není. Nic z něj nezbylo. Dlouho jsem byla vykořeněná, měla jsem pocit, že nepatřím nikam. Tenhle medailonek je o místech, které mě tak trochu navrací domů. Geolog a svérázný filozof Václav Cílek někde říká, že krajiny, ve kterých se cítíme doma, jsme schopni obsáhnout jen asi dvě nebo tři. Jelikož ta moje srdcová krajina se rozplynula pod dálničním obchvatem, jsem doma všude a nikde. Trochu se to mění v průběhu času. Bývala to Berounka, která je béžová. Zvláště zjara, když kvetou trnky, až někde u Týřova a Křivoklátu, a pak, později spíš níž po proudu v Krasu v místech odkud je vidět Karlštejn. Jenže tyhle krajiny jsou dneska plné cyklistů a výletníků a Kras se stal (vcelku právem) dosti hojně navštěvovaným místem a taky tam probíhá spousta moderní výstavby. Už tam nejezdím. Později pak červotočem prolezlá chalupa v Antonínově, a taky Máchovská krajina se spoustou opuštěných hradů na pomezí Kokořínska a Středohoří. A krajiny, odkud je vidět k Rychlebským horám. A smutná krajina s mazlavou, červenou hlínou pod Kounovskými řadami. A pak… a to je zvláštnost největší… naše vysočinská zahrada. Ta nudná a nezajímavá, polopouštní zemědělská krajina se mě poslední dobou velmi dotýká. Ale i některé omšelá městská zákoutí a zpustlé zahrady. Není to jedna krajina. Ani dvě nebo tři. Všechno jsou to tak trochu polozapomenutá místa na rozhraní dvou světů, kde je krása skrytá pod nánosem zapomnění. Jsem hraničářka. Zvu vás. Tohle jsou střípky a odrazy mých krajin, kde se tají dech. ~ Hana Valentová, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Jaro bejby, jaro!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jaro bejby, jaro! Trestuhodně jsem promeškala předvelikonoční dealine a tak přicházím poněkud s křížkem po funuse. Nicméně si troufám tvrdit, že díky tomu, že píšu tento zavrženíhodný sloupek uprostřed Svatého týdne, bude text níže prodchnut tím správným duchem Velikonočních svátků. Nebo taky ne. Jsem nadšenec do všech u nás zdomácnělých rituálů, bez ohledu na jejich původ, význam nebo brutalitu a protože nám jich zas tak moc nezbylo, hodlám vymačkat poslední kapičky srandy z toho, co církev nezatrhla nebo nenahradila svou vlastní verzí. Pašijový týden začal Květnou nedělí. Dnem, kdy údajně Kristus (hlavní hrdina našeho příběhu) vjel do Jeruzaléma a byl vítán davy volajícími Hosana a mávajícími palmovými ratolestmi. V našich končinách jsou věřícím v kostele rozdány low costové, středoevropské náhražky palem, což většinou schytají kočičky nebo tis. (Nechali jste si posvětit kočičky vy neřádi?!). Občas je kněz zase věřícím sebere (motiv, který se ostatně v dějinách církve klasicky opakuje) a větvičky se pak spálí a s jejich popelem se následující středu dělají křížky na čela. Květná neděle byl také dnem, kdy končil půst a protože následující den Modré pondělí, byl dnem volna, obvykle to končilo chlastačkou a bitkou. Jak spirituální. Modré pondělí. Název odvozený mimo jiné údajně od modřin, které se objevily po radostné pitce předešlého dne. Hospodyňky také začínají s úklidem. Zatím jen tak zlehýnka, ale nebojte, přituhne! Toho bohdá nebude, aby česká hospodyňka neskončila po Velikonocích s rukama, jak kdyby je zapomněla v akvárku s piraňami. Během Modrého pondělka byste měli vytřídit všechny nepotřebné věci a harampání. Takže je možná na čase projet těch dvacet terabajtů péčka, co si tajně smolíte v pracovním počítači. (Nebo ho tam nechte a třeba to bude začátek krásného dlouholetého přátelství mezi vámi a vaším šéfem). Taky nenápadně pomrkávám po českých domácnostech, které na zahradě suší škodovku odstavenou na cihlách, na níž se o životní prostor pere mech s lišejníkem a blatníky už dávno sežralo prase Pepin. Chápu svou naivitu. Tento skvost silničního provozu, který vás před padesáti lety odvezl jednou do Tater, má nevyčíslitelnou sběratelskou hodnotu a vrstva slepičinců bude nepochybně vrcholem archivačního konzervátorenského umění. Modré/Žluté/Šedé úterý – podle toho, že máte vyházet ten (šedivý) bordel a v tom náhle domů proniknou paprsky sluníčka. Ach! Takže, jak to včera probíhalo s tím péčkem a korpusem škodovky? Škaredá/Sazometná středa. Podle vymetání komínů a podle toho, že Jidáš se na Ježíše, kterého prodal za třicet stříbrných Římanům (naši záporáci) mračil – škaredil. Nakonec svou zradu kámoše neunesl a oběsil se. Na památku tohoto činu se v tento den peče sladké pečivo Jidášci, ve tvaru oběšencovy smyčky. Což tak nějak ilustruje fakt, že našim předkům by se asi taky líbily béčkové horory s motorovou pilou, střevy rozvěšenými po lustru a zubní protézou naprázdno klapající po podlaze. Pověra také říká, že když se budete dnes mračit, zůstane vám to celý rok. Dovolila bych si hádat, že někteří z vás, kyselých kuních ksichtů, tuto tradici trestuhodně opomíjí. Mimochodem, Jidáš zní jako skvělé potenciální jméno pro miminko. Minimálně si příbuzní nemohou stěžovat na moderní jméno bez tradice. Zelený čtvrtek. Den, který má většina z vás spojený maximálně se zeleným pivem. Měli byste v rámci tradice pozřít jakoukoliv zelenou potravinu. Střevní mikroflóra většiny z nás pak zažívá nečekaný šok v podobě špenátu, brokolice nebo okurky (v krajním případě plesnivého citrónu) namísto obligátní salámové pizzy. Ale hádám že jalapeños na pizze se taky počítají! Hlavně jde ale o den, kdy proběhla legendární akce, jak vystřižená z kanibalské zombie apokalypsy – Poslední večeře. Ježíš předložil svým učedníkům chléb jako své tělo a víno, jako svou krev. Pomlčím zde o zábavných spekulacích ohledně tatarky. Celé mi to zní jako fajn párty s kámošem, co se dal na cestu ezočíčovin a meditace a po pár rundách houbového čaje vám servíruje houbový quiche a houbovou limču, jakožto cestu k absolutnímu se propojení s vesmírem a všehomírem. Také v tento den odlétají zvony do Říma a měly by být nahrazeny klapáči a řehtačkami. Kde jsou teď ti hrdinové, kteří na Silvestra odpalují rachejtle ve čtyři ráno? Ha?! Velký pátek. Den, kdy si Římané naivně mysleli, že se hlavního badboye zbaví tím, že ho přibijí na kříž. Chyba! Tohle ještě bude plot twist legendárních rozměrů – doslova. V tento den by jste neměli hýbat s půdou – tedy rýt záhony, mordovat krtka nebo kopat septik. Také byste neměli prát prádlo, protože byste jej údajně namáčeli v Kristově krvi. (Zkoušel už někdo, jestli to barví?) Naopak byste se ale měli sami vykoupat v potoce, abyste po celý rok byli zdraví a krásní (na tohle zjevně taky už pár let kašlete). Takže používat Kristovu krev jako aviváž je špatný, ale jako sůl do koupele, je to zjevně v cajku. Bílá sobota. Ježíš leží v hrobě a vy se tak můžete nerušeně věnovat pletení pomlázky, pečení retardovaného beránka (dycky je to retard!) a barvení kraslic. Kraslice by měly být rudé, jako krev. Rudé vejce je symbolem plodnosti a nového života. Vlastně stejně jako zajíček, o kterém lidé dříve věřili, že prostě vyskakuje ze země. Jdeš po poli a v tom náhle Boha! Malý zajíc! Zcela jasný příklad biologického fenoménu líhnutí z hroudy! Během bílé soboty by se také měly bílit místnosti – pokud byste se náhodou hrozně nudili mezi zbylým tisícem přípravných činností. Neděle. Náš hrdina vstává z mrtvých. Vy jste po předchozím maratonu už jen mrtví. Pondělí. A tady už nastupuje klasika v podobě neřízené konzumace alkoholu, mrskačky a počátku období jezení divně zabarvených vajec. Následující dny budou v podobě monodiety z modrorůžového vaječného salátu. Ve vytříbenějších domácnostech se na stůl vytahuje vánoční cukroví s jemnou krustou ledu a kouskem přimrzlé makrely z mrazáku. Podle Bible se v tento den zjistilo, že Ježíšuv hrob je prázdný a tedy že vstal z mrtvých. Nechci být hnidopich, ale nemělo by pak nebe být plné egyptských faraonů? Místo kadidla bychom v kostele čoudili krokodýlí trus a kněží by měli značně zábavnější ornáty. Kostely s kobrami namísto cherubínků a sexy nahými loutnistkami místo varhan. Vlastně to zní trochu jako nonstop bar a nightclub Nefertiti na předměstí Mostu. Plus blikající jumbox s Michalem Davidem! Doufám, že jste Velikonoční svátky prožili v naprosté pohodě a s menšími následky než návštěvníci Nefertiti a někdy zas čau! ~ Tereza Kowolowská, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice
Poradenský seriál, 2. díl
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Poradenský seriál, 2. díl Milí čtenáři, v minulém čísle Tvůrcovských novin k čaji o páté jsem vám popsala pár znaků, podle kterých můžete poznat, nebo se jimi řídit, když se rozhodujete, zda vaši blízcí senioři už potřebují péči a pomoc nejen od rodiny… A dnes bych ráda sdílela, že podporu a pomoc potřebují i ti, co péči zajišťují! Nyní tedy oslovuji Vás, Pečující!!! V určité situaci pečování o blízké se i pečující může dostat do situace, kdy se stane sám potřebným! A to nechcete… 2.díl – Jsi už unavená/unavený pečováním o své rodiče, či blízké v rodině? Jste unavení zařizováním péče pro rodiče? Poskytujete pomoc a podporu už několik měsíců či let? Pokaždé, když máte pro blízké něco zařizovat, cítíte únavu a nechuť? Zdá se vám, že už je toho na vás moc? Nestyďte se za to! Není divu, že jste unaveni, zcela jistě máte na starosti ještě svoji rodinu, podnikání/zaměstnání, a spoustu dalších věcí! Přiznejte si to! Nejste stroj, a i ten někdy potřebuje pauzu a údržbu!!! Dovolte si to! Svůj odpočinek a pauzy si cíleně plánujte ještě dříve, než se budete cítit vyčerpaní… V určité situaci člověk začne používat tzv. Autopilota. Když si na to nedáte pozor, přijde to neočekávaně a nemusíte si toho všimnout, a pak je tu nebezpečí vyhoření! Občas si myslíme, hlavně my, ženy, že musíme vše zvládnout, že to dáme! Odpočinek počká, však se dočkáme a odkládáme ho… AŽ!? Až na kdy? Pokud si neřekneme o pomoc, často si okolí nemusí všimnout, že to potřebujeme! Možná si všimnou, že jste nepříjemná, možná si partner začne myslet, že se už o něj nezajímáte… Nikdo druhému do hlavy nevidí, a pečující jsou někdy tak unaveni, že si už nemají sílu o tom povídat… A to už jste v Autopilotovi! Milí pečující! Jste Úžasní! Delegujte! Nebuďte na to sami! Oslovte rodinu i pomáhající pracovníky nebo organizace a odpočiňte si! Zasloužíte si pomoc a podporu, a říkejte si o ni. Sezvěte rodinu, všechny, co mají rádi vás i potřebného, a řekněte si o pomoc. Více hlav více ví! Vezměte do pomáhající party i všechny děti, co už chodí a mluví, uvidíte, že i ony mají leckdy fajn nápady! A ti nejmenší tu mohou být jako potěšující návštěvy a pro roztomilé povídání. Berte děti k seniorům, potřebným i umírajícím! Děti se nebojí, a často přijímají tyto situace mnohem snadněji, než my ostatní! Pozvěte ke spolupráci i profesionály, pokud není ve vašem okolí moc lidí, kteří by mohli pomáhat, fakt se vám uleví… Nebojte se, že je nezaplatíte, pečovatelské služby nejsou zase tak drahé, můžete požádat o různé podpory a dávky, jako například: Příspěvek na péči, Příspěvek na mobilitu a zvláštní pomůcky, ZTP, Příspěvek na bydlení (žádá potřebný). Komunikujte o tom s praktickým lékařem, případně hledejte profesionální poradenství. Pokud jste museli s potřebným zůstat doma a přišli o práci, nahlaste se na Úřadu práce jako pečující, a máte pak nárok na finanční příspěvek pro pečujícího, a nemusíte si hledat práci po dobu, co pečujete, nebudou vás k tomu nutit. Pokud pracujete, máte nárok na Ošetřování člena rodiny až po tři měsíce a můžete se v rodině i střídat! I toto komunikujte s praktikem. Když se na ÚP nahlásíte, doba pečování se vám započítává jako doba odpracovaná do důchodu, a nemusíte platit zdravotní pojištění! Milá rodino, co máš okolo sebe někoho, kdo je pečující! Všímejte si, zda váš blízký pečující nepečuje už z posledních sil, a nabízejte pomoc! Všechno se počítá, každá hodinka, i půlhodinka času pomoci a podpory u potřebného, nebo i doma s úklidem, případně s objednáním paní na úklid. Úsměv pro pečujícího i milé slovo a pohlazení mají velkou sílu! Tak milí pečující, co byste rádi dělali, kdybyste nemuseli pečovat? Tak šup! Domluvte si zástup, a dopřejte si to alespoň občas! *** V příštím díle si povíme něco více o konkrétních náznacích, podle kterých poznáte, že bliká červená kontrolka… Co konkrétně můžeme cítit, prožívat, když delší dobu pečujeme o své blízké? A povíme si i něco o tom, jak přesvědčit blízkého, že je i v jeho zájmu, když nějaký díl svého pomáhání delegujete na odborníky, profesionály! Mějte se krásně a užívejte si jaro, takovou zelenou, jako nyní, už po celý rok neuvidíte! ~ Zuzana Vránová, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 9. – O komfortní zóně, jeskyni a cestě ven
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 9. – O komfortní zóně, jeskyni a cestě ven Nevím, jak to mají zvířata, ale my lidi míváme tendenci sedět si na svým jistým a moc nekoukat kolem sebe, jestli tam není tráva zelenější. Respektive koukáme, ale než bysme přelezli elektrickej ohradník, radši sedíme na svý spasený louce a frfláme, že tráva došla. O mně se ví, že věřím v Bohy a taky že vím, že Bohové mají skvělej smysl pro humor. Ten se pozná zejména ve chvílích, kdy vyslovíme nějaký přání ne zcela jasně, nebo si uděláme plány. Tentokrát to bude o mý komfortní zóně a jak jsem z ní po hlavě vyletěla jak dělová koule za hurónskýho smíchu “mých” Bohů. Při mateřský jsem vystudovala homeopatii s jasným cílem stát se homeopatem. A pak jsem rovnejma nohama nastoupila do úplně špatný práce. Dvakrát. Ty práce nebyly samy o sobě špatný, ale byly špatný pro mne. Jednak mě vnitřně ponižovaly (to je o mým nastavení, kdy jsem díky rodičům už v 5 letech věděla, že budu studovat na Fildě – a taky že jo, pár přednášek jsme tam fakt měli) a druhak jsem se nemohla věnovat homeopatii. Po práci už jsem na klienty neměla kapacitu. Z tý první jsem odešla, když jsem 4 měsíce v kuse měla katar HCD, kterej nereagoval na homeopatika ani na ATB od MUDr. Prostě ne. Druhej den po skončení jsem byla jak rybička, asi náhoda. Z tý druhý, která byla úplně stejná, jen v jinejch kulisách, jsem byla odejita pro nekompatibilitu s kolektivem. Solitér, no… To Bohové zasáhli, protože se už pravděpodobně nemohli koukat, jak den za dnem lezu do tý stejný temný jeskyně a vycházím z ní stejně temná a prázdná. Budete se smát – moje první kroky vedly na pohovor do třetí takový práce. Taky se tomu směju. Z jedný jeskyně do druhý, protože to je jistota přece. Blbá, ale moje. No nic, naštěstí převládl pud sebezáchovy a já se rozhodla, že půjdu na volnou nohu. Dodnes jsem za to sama sobě i Bohům vděčná. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat. Jeden z nejlepších darů, jakej mi Bohové kdy dali. Jestli jsem se bála? Jasně že jo, hrůzou jsem nespala. Jako vážně. Samozřejmě chvíli trvalo se naplno rozjet, ale povedlo se mi to. A povedlo se mi to tak, že jsem s covidem přešla naplno do onlinu a už v něm zůstala. My si často myslíme, že úspěšnej podnikatel je jenom ten, kterej vydělává miliony ideálně měsíčně. Pravda ale je, že úspěšnej je každej podnikatel, kterej si vydělává dost, nemá byznysový dluhy a může si i rozumně dopřát. Ideál je, když zbyde na rezervy. A když to takhle šlape, vždycky se dá najít způsob, jak to ještě zvednout. Za pochodu, na pohodu. Tak jestli zrovna stojíte na rozcestí, vykukujete z tý komfortní jeskyně, kde je smrádek, ale teplíčko, chci vám říct: nebojte se, vystrčte ten nos ven a rozhlídněte se, kudy vede cesta. Ona tam je, jen ji musíme chtít vidět a vyrazit po ní do neznáma. Nechat se vést. Důvěřovat procesu. Důvěřovat sobě a vlastním schopnostem. Navzdory strachu a nejistotě. Já ve vás věřím, stejně jako věřím v sebe. Kéž je dnešní den prvním dnem vaší cesty k vysněným cílům. Tak se staň! A kdybych vám s tím mohla nějak pomoct, ozvěte se, třeba něco vymyslíme. Přeju vám báječný dnes a ještě lepší zítřky a jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Mozkolam 5/25
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Mozkolam ~ květen 2025 ~ Alžběta Vintrová, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.