Vrásky
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vrásky …jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna matky skrz rodidla na svět mezi tvory, kteří nám jsou cizí. U očí má ono novorozeně malé štětinky a poprvé se zamračí, když se mu něco nelíbí. Krabatí ručky v pěst a u toho se mu roluje poddajný povrch na obličeji, kolem úst, nosíku a očí. První cestička je započata. S každým dalším krokem se nám čáry našeho života rýsují dál. Některé si plují po rovince, jako klidný potůček, který má svou pevně danou trasu a nikam nespěchá. Jiné se kroutí a vytáčí, aby nabraly ten správný směr jako řeka, která musí zdolat větší či menší překážky. U některých zůstanou jizvy, jako obtisk kamenů, které se vryly hlouběji pod kůži a zanechaly své stopy. Další jsou rozvětvené a ubírají se do všech možných stran. Přechází přes sebe, dotýkají se navzájem a neznají hranic, jako otevřený oceán, na němž se tvoří vlny, jenž svou sílou rozbouří vody, které následně naráží na břeh. Tam se rozvíří spolu s pískem a kamením, které jemnou kůži zkrabatí, až se vytvoří důlky. Malé jemné odřeniny. Splynou s cestičkami. Čisté linie – některé zvolily onu samostatnou cestu i nadále, jiné se místy propojily. Vrásky, jako příběh života. Stačí, aby promluvily a vyprávěly jedinečnost každé ze svých výprav a cest, jako jednotlivé kapitoly knihy. Vrásky, jako nádoby, do nichž natekly radosti i starosti, slzy i smích, nadšení i zklamání, štěstí i bolesti, lásky i nenávisti… Vrásky, jež zamíchaly prožité zážitky a vytvořily onen žlábek zahýbající do nespočtu stran. Vrásky… královny moudrosti, svědkyně života, zrcadla dosavadní pouti života. Děkuji vám! ~ Petra F. Rohovská, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Tramvaj
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Tramvaj Chlapečku, přišla ztrátaUtíkám ke krásnému dniAbych ho stihla (už skoro ujíždí)Myslela jsem si, že ujedeJenže ten, který se blížil nebyl ten můjTenhle přijížděl k jinému člověkuKe svému člověkuDoháněl ho KřikNárazSmrtStáhl někohoMaléhoCizíhoV PrazeNe v OděseNe v KyjevěV Praze Někoho Běžím k tomu cizímu dni a zapletu se do nějAni já ani někdo v něm nemá být On, ten někdo, už svůj krásný den nechytí, je pryč i s jeho rukou a zivotem Mně ujel krásný den jemu všechny Jsme tedy zamotáni v cizím dnu a je to hnus Psát,pamatovat,prožít,uchovat,říci,varovat,neschovat,aby pořád trochu žil ten cizí chlapeček v mých rukoukteré ho drzelykteré ho tahaly v mých očíchkteré ho hledali v mém hlasekterý hledal pomoc ~ Eunika Eyerová, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Poradenský seriál, 1. díl
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Poradenský seriál, 1. díl Milí čtenáři Tvůrcovských novin, po seriálu detektivním a napínavém vklouzneme na čas zase do Trocha sociálna… …ehm, tedy ne, že by to občas v tomto oboru nebylo taky napínavé, no a někdy i umět pátrat se hodí (náš sociální systém nenechá naše mozky zakrnět 🤣). Takže tady pro vás všechny, co máte rodiče, tety, strýce, prostě krátce řečeno, pro všechny, co máte potenciální seniory na péči v rodině, zde nyní mám poradenstký seriál na 4 dily… 1.díl – Jak poznáte, kdy je třeba hledat podporu pro své blízké i vně rodiny? Sepsala jsem vám tady takové body, podle kterých se můžete řídit, nebo podle nich poznat, že možná už je na čase přemýšlet o nějaké službě pro potřebné ve vaší blízkosti. A také kdy by bylo dobré se zamyslet, zda nepožádat i o nějaké pobytové zařízení, i když výhledově třeba v nejbližších dvou třech letech to ještě nebudete potřebovat. Ale pokud bydlíte blízko Prahy nebo většího města, čekací doby na tato zařízení jsou delší. Pokud neuvažujete, že byste pobytová zařízení kdy vůbec využili, stejně přemýšlejte, jak v nastalé situaci potřebnosti hodláte postupovat, např. úpravou bytu nebo výměnou bydlení za bezbariérové atd. Případně zda si nechat v pečování nějak pomoci. Tady doporučuji se poradit s odborníky na danou problematiku. Nemyslete si, že vše zastanete sami! Z vlastní zkušenosti vím, že po nějakém čase přijde únava. A pokud máte ještě nějaké další starosti v rodině nebo v práci, objeví se dříve nebo později nějaké zahlcení, nervozita atd. Je možné, pokud to jde, zapojit i rodinu, kdokoliv je ochoten pomoci, vše se počítá, i povídání, návštěva, doprovod k lékaři…, oslovte i širší rodinu nebo blízké přátele, vezměte do akce i děti, mám s tím dobré zkušenosti, nastavte si Plán péče na nějakém rodinném setkání, kde se dohodnete, jak pomáhat, a kam může přijít každý, kdo je ochoten se nějak podle svých možností zapojit! A tam, kde síly rodině nestačí, zapojte odborníky, pečovatelskou službu z okolí nebo domácí zdravotní péči, kterou předepisuje praktický lékař potřebného a je zdarma na pojišťovnu, a je možné domluvit návštěvy sester 1-3x denně. Takovému setkání říkáme odborně Rodinná konference a bývá součástí pomáhajícího nástroje v sociální oblasti tzv. Managementu péče. A nyní již k těm bodům: 🍀jste dcera/syn stárnoucích rodičů (vnučka/vnuk prarodičů)?🍀minimálně jednou týdně jim musíte s něčím pomoci? Nebo utrpěli úraz?🍀jste plně zaměstnán/na podnikáním/prací?🍀vaši blízcí senioři stále více zapomínají události z blízké minulosti (problém s krátkodobou pamětí)?🍀za poslední měsíc utrpěli jeden až dva pády?🍀přestávají být aktivní a zásadně mění své zvyky?🍀straní se společnosti a mění se jim povahové vlastnosti?🍀nepečují o sebe a ztrácí zájem o okolí?🍀dříve veselí, dnes skleslí?🍀celý den jsou v pyžamu přestože nestůňou? A tyto dny se opakují?🍀ráno začnou mluvit o tom, že dnes udělají nějakou práci a večer jí ještě ani nezačali? Pokud vaše odpovědi jsou častěji kladné, zamyslete se, zda není teď ten správný čas přemýšlet o nějakém poradenství, podpoře, péči… To je dnes zatím vše 💜🧡💜 *** ~ Zuzana Vránová, 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vhledy Zenové vědmy – období ve znamení Býka 2025
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vhledy zenové vědmy ~ pro období ve znamení Býka (21. 4. – 20. 5.) ÚDER BLESKU Co by to bylo za aprílové počasí bez pořádné bouřky a změny počasí několikrát za den. Někoho baví ta rozmanitost, pro někoho je vrcholem frustrace, protože ho dráždí, že se předem nemůže na změny počasí náležitě připravit a obléknout. Tak jako tak nám příklad s počasím evokuje jediné, a sice zmatek, kterému budeme v dubnu vystaveni. A jak známo, býci zmatek nemají příliš v lásce. Raději volí klid, stabilitu, předvídatelnost. A té bude v dubnu bohužel po málu. Neznamená to, že celý duben musíme prožít ve frustraci. Znamená to vědomě se připravit, aby až to nastane, nesrazil nás úlek na kolena. Paradox je, že Úder blesku je do určité míry velmi předvídatelný. Pokud vidíme, že se blíží bouřka, je stoprocentně jasné, že dříve nebo později udeří blesk. Pokud svůj život stavíme na nestabilních hodnotách, bez jasných hranic a sebeúcty, v bažinách domněnek, je jasné, že dříve nebo později se zhroutí jako domeček z karet. A my se vždycky tak ohromně divíme, jak se to mohlo stát. Oč vědomější přístup k vlastnímu životu, tím menší překvapení. Oč větší dlení v iluzích a nalhávání si, tím větší rána do palice. A pokud už nás Existence opravdu přetáhne holí, to jediné smysluplné, místo výčitek a obviňování, co můžeme, je převzetí odpovědnosti, jak daleko jsme to nechali zajít. Ve výsledku totiž i Úder blesku přináší úlevu. To, do čeho jsme roky investovali s planou nadějí, že to snad ještě pár let vydrží, se zhroutilo s definitivní platností. A naopak, všechno, co se zhroutilo, nemělo pevné a kvalitní základy. Konečně můžeme přestat investovat zbytečně. Konečně se můžeme na chvíli zastavit a říci si, tohle je šance na úplně nový začátek. A jestli je vám v Beranu nepovedlo zasadit, tak teď máte druhou šanci. Spáleniště je nositelem velké výživy a my ji můžeme využít ve svůj dlouhodobý prospěch. ~ Samandra, vaše zenová vědma; 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Promo
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Promo Bylo nebylo, vzpomněla jsem si v příhodném předvánočním čase na to, že mi v prehistorii naší potenciální společné existence můj muž sliboval, že pro mě sežene gramofon. Jenže to bylo v rámci prezentace toho, jak moc je dobrej úlovek s extrašpicovní genetikou, silným chrupem a vytříbeným vkusem ohledně hudebních nosičů. Jakmile jsem ho vytáhla na cca páté rande, byly všechny zmínky o levném, leč exkluzivně funkčním gramofonu zapomenuty. Takže když jsem tento zapomenutý slib vytáhla koncem loňského listopadu, hnulo se v něm svědomí a zaplála naděje na vyřešené vánoční dárky. O měsíc později jsem s jiskřičkami v očích servala z vytoužené elektroniky balící papír a zapojila bedničky. A tam to prozatím skončilo. Tedy, rozumějte, jediné vinyly, které v tuhle chvíli vlastním jsou ty od mužovy kapely a ač jim masivně a bezvýhradně fandím, není to zcela můj šálek čaje. Gramofon tedy vyčkává na svou příležitost, až z první hudební divnoakce dovalím domů desky v hodnotě vyšší, než mají moje orgány na černém trhu. Ona je to vůbec taková frajeřinka. Trochu se obávám, že gramofon bude mít stejný osud jako promítačka, kterou jsem si pár let nazpátek nadělila k narozeninám a říkala si, jak si dopřeji kvalitní kinematografický zážitek. Místo toho ji vytáhnu jen párkrát ročně, obvykle po tom, co se po mém tetování dotáhnu domů jako zombík v zombie apokalypse, který přišel o nohy a zatraceně dlouho neokoštoval šedou kůru mozkovou, a ustelu si v obýváku před promítačkou gauč, abych nezamrdala ložní povlečení od zbytků barev, krve a divného šlemu. V tomto dočasném útočišti bolesti beznaděje pak, obklopena závějemi junk foodu a kombuchy (abych po čínské polívce, křupkách a čokošce doladila ten zdravý životní styl) pouštím nějaký skvost filmové historie jako Piraňa 3DD, Toxický mstitel nebo cokoliv, co obsahuje Davida Hasselhoffa. Minulý týden mě má kamarádka Olga, která provozuje vlastní květinářství poprosila, že by potřebovala natočit krátký reklamní shot na dovoz květin. V záběru měly být jen ruce přebírající sexy box s čerstvými řezanými květinami a následně je aranžující do vázy. Ale když už u mě kamarádka byla, rozhodla se to pojmou jako větší štylovku a tak k záběrům „ruce + květiny“ přibyly ještě záběry „ruce nalévající kávu z moka konvičky“, „ruce kreslící tužkou“, „ruce odkládající elektrickou kytaru“ a pro veliký úspěch „ruce pouštějící desku na gramofonu“. Nejeden hipster by zamáčkl slzu dojetí (až na to, že kafe se lilo do standartního porcelánového hrnečku, nikoliv do zavařovačky od nakládané Aro papriky). A zde přichází dramatický zvrat. Gramofon jsem nikdy předtím neobsluhovala a zdaleka to nebylo tak intuitivní, jak by laická veřejnost mohla předpokládat nebo já doufat. Na úvod jsem položila desku špatnou stranou nahoru. Překvapivě nehrála. Na druhý pokus již byla uložena správně a po náhodné manipulaci s šesti čudlíky se dokonce i začala točit, nicméně přes veškerou mou snahu a urputný pohled to na spuštění hudby nestačilo. Kapička potu na čele zrcadlila dokonalé zoufalství. Nevadí. Pustila jsem hudbu na youtube, aby se ve zvukovém podkresu promítla a doufala, že ve slušném střihu se tento faux pass ztratí. Až posléze jsem zjistila, že kamarádka natáčela úplně celý ten srdceryvně zoufalý proces a hodlá jej použít úplně celý jako kvalitní promo materiál. Vyobrazení nerovného souboje lidské bytosti s technickým pokrokem, končící triumfem stroje. A tím drazí přátelé, pravděpodobně skončila jakákoliv má potenciální pověst hudebního znalce, ještě dřív než začala. Protože až tohle prosákne na veřejnost, bude na čase spáchat čestnou sebevraždu a nechat se zcela pozřít kombuchou. Staneme se jedním, budeme společně pobublávat a kvasit v obří zavařovačce, v temném zákoutí letenského bytu. Tisíce nových spórů nám zaručí nesmrtelnost. Budeme se šířit zažívacím traktem spoluobčanů a kolonizovat jejich střeva, mozky i duše. Nastane nová epocha, kombuší diktatury! Zcela prosté od nespolupracujících hudebních reproduktorů! ~ Tereza Kowolowská, 19. 4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Velikonoční kavčí povídání o půstu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Velikonoční kavčí povídání o půstu Jsou Velikonoce. Letošní předvelikonoční období jsem si střihla pořádnej půst. Digitální. Na telefonu, protože na počítači přeci jen mám pocit, že pracuji a taky počítač s sebou člověk nemá, když je venku nebo na koncertě. Využila jsem k tomu roky prověřený rámec křesťanského postního období. Tedy těch 40 dní před Velikonoci, v klasickém režimu volnějších nedělí. Proč se zbavovat digitálních závislostí snad ani nechci psát, na to si musí odpovědět každý sám, dovolím si jen drobný výpočet. Když ubereme screen time na telefonu o hodinu denně (a to podle mě může udělat skoro každej) ročně to udělá dva týdny! Dva týdny času pro sebe. Ještě jedna poznámka, tuhle jsem šácla telefon svému malému synkovi, když byl na víkend s babičkou (pochvalovala si, že byl strašně hodnej) a měl natočíno za jeden den krásných 9 hod 45 min. Uf, to je něco, že… Napíšu tedy své nejlepší tipy, pro zkrácení doby strávené na telefonu: zbavte se všech zvonečků a zvuků. Stačí zvonění, když někdo volá a dejme tomu smska snižte počet dalších messengerů v telefonu na maximálně jeden (já jsem třeba požívala fler poštu, IG messenger a whatsapp). A to nemám ani FB messenger ani telegram, spoustu sítí nepoužívám držte přerušovaný půst. Jak v jídle, tak na telefonu. 12 hod bez jídla žádný problém, ale 12 hodin bez telefonu? To už je docela výzva, což? nechávejte si telefon na noc v jiné místnosti zkuste první ranní kontakt nechat až po… po snídani, po zubech, po kafi… dělejte si čárky vždycky, když na telefon saháte. Schválně si zkuste pak porovnat třeba s počtem pohlazení psa či kočky nastavte si (tvrdé) limity na nejčastěji používané aplikace a hry. I pět minut denně je až až nepoužívané aplikace smažte, nebo aspoň dočasně skryjte buďte hodně venku, na denním světle Shrnula bych to celé do hlavního kavčího lifehacku #chovejte se, jako by byl mobil cigareta. Prostě, když máte pocit, že se potřebujete kouknout na telefon, zkuste si říct sami pro sebe, jestli byste si na daném místě zapálili. Když ne, nechte telefon v kapse. Smyslem Velikonoc je, nechat něco umřít, aby se mohlo narodit něco jiného. Přeji tedy všem čtenářům Tvůrcovských novin zbavení se digitálních závislostí. ~ Hana Valentová, 19. 4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Mozkolam 4/25
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Mozkolam ~ duben 2025 ~ Alžběta Vintrová, 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Štěstí, kde domov můj?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Štěstí, kde domov můj? Často chceme to, co nemáme. Když jsem byla malá, táta mě nechával stříhat nakrátko a já ten klučičí účes na ježka pokaždé oplakala. Korunu tomu dal někdo, kdo se ke mně přibližoval zezadu a oslovil mě „chlapečku“. Propadala jsem se studem, hanbou a zapřísahala si, že až jednou vyrostu, budu mít kadeře dlouhé, jako Locika. Až po mých třicátých narozeninách jsem překonala to délkové mezidobí, kdy jsou vlasy ještě krátké na sepnutí do culíku a zase moc dlouhé, aby dodaly nějaký styl a nevypadala jste divně. Přesně v tomto okamžiku jsem pokaždé ztratila trpělivost a šla nůžkám naproti. Kristova léta však kromě jiných životních změn ze mě udělali dlouhovlásku a během Covidu jsem se nechala obarvit na blond, což bych si nikdy na sobě nedokázala představit. Inu, někdy člověk dosáhne toho, po čem touží a jindy ho život oblékne do zcela nepředstavitelného. Kdo má vlasy rovné, chce kudrnaté a naopak. Komu sluší oblečení na tělo, raději nosí oversize a kdo nosí volnější střihy, tak nadává, že z donucení, protože jeho figura se s upnutými šaty neztotožňuje. Skončí to tak, že pod diktátem společenských norem, které jsme si mimochodem také sami definovali, a přísným dohledem svého vnitřního kritika kráčíme bok po boku Nespokojenosti, Pocitu viny, Naštvanosti, Nesplněných snů, Studu a dalších nepřejících kumpánů místo abychom se spokojili s tím, co nám bylo naděleno. Já jsem celkem dlouho bojovala se svým tělem, které jsem chtěla mít přesně podle návodů časopisů, i když jsem věděla, že fotky prošly retuší a dnes se na nás dokonce z obálek usmívají áíčka, výtvory umělé inteligence, a přesto na ně někteří vzhlíží jako ke hvězdám. Byla jsem k sobě nefér, přísná a trápila se nesmyslnými dietami, po kterých má požitkářská duše úpěla ještě víc, avšak já byla skálopevně přesvědčená, že budu sama sobě hodna, až když ze mě vylezou všechny kosti. Že se toho okamžiku zřejmě nedožiju mi v ten moment vůbec nepřišlo na mysl, která byla zaneprázdněná počítáním kalorií a převodu kilojoulů na kilokalorie. To byly snad jediné počty, ve kterých jsem vynikala. Dnes jsem o pár let starší, moudřejší, vyrovnanější a celkově spokojenější, i přestože na mě někdy ten hlodavec, který se stále z mé hlavy neodstěhoval, vycení zuby. Zpříma na něj pohledím a odseknu, že vyrůstat v období baroka, tak jsem Múzou malíře Rubense a dneska by se mé podobizny dražily v astronomických částkách. Byla bych milionářkou. Abych se vrátila k tématu, od kterého jsem sešla a jež má být hlavní myšlenkou tohoto psaní, přiblížila bych paralelu narozením dítěte s postižením právě s výše napsaným. Neznám rodiče, který by si nepřál zdravé dítě, jež se bude vyvíjet přinejmenším podle tabulek a pokud by mělo vykazovat odchylující známky, bude se naopak jednat o znaky výjimečnosti a bezchybnosti. Nechci vám kazit dokonalý obraz naivity a pokud jsou vaše představy plné krásy bez poskvrny, tak vězte, že v tom nejste sami. Já si rovněž vymalovala svůj vlastní ideál, do kterého se mi přimíchaly směsi neočekávané, šokující, snad i pobuřující až natolik revoluční, že by si ho vystavily jen velmi alternativní a avantgardní galerie, kam by měli přístup návštěvníci s obrovskou otevřenou myslí, nadhledem a humorem, jež si nezadává s běžnou populací. Pak by však po bližším pozorování spatřili pohled na dílo, které je dokonalé ve všech detailech. Dílo, z kterého oči přechází a které vás vystřelí za hranice povrchního vnímání světa. Obraz, jež se stane snem každého majitele. První roky byly hodně náročné a Monička často plakala, špatně spala a my nevěděli, co je příčinou. Nic nám neřekla, avšak její oči odhalovaly bolest, smutek a nespokojenost. Trvalo nám, než jsme se spolu sžili, poznali své vzájemné nálady, rozpoložení, radosti i starosti. Ani dnes o sobě nevíme všechno, což není nic neobvyklého, protože kdo se zná skrz naskrz?Objevování pocitů a emocí se tak stává dobrodružnou cestou, kdy nikdy moc nevíte, do jakého cíle dojdete a zda jste k němu vůbec došli. Pro mě jako mámu je především důležité, aby bylo mé dítě šťastné a zdravé. Moni zdravá je, má postižení, ale to jako nemoc neberu. Je to stav, který ji nějakým způsobem omezuje (ale nedefinuje), i když ona sama to tak nevnímá a většinou je opravdu v pohodě. Raduje se, má své oblíbené činnosti, umí projevit celou škálu citů a myslím, že uvnitř v tom svém krásném nevinném a opravdovém světě šťastná je. Jistotu nebudu mít nikdy, a i samotný pocit štěstí je tak relativní pojem, nad kterým v minulosti bádali slavní filosofové a dnes na toto téma vzniká nespočet seminářů, terapií, debat a prozatím nikdo nepřinesl univerzální uspokojující odpověď. Každý jsme jiný, a proto i jeho prožívání blaha bude rozdílné. Když pohlédnu do tváře mé dcery a zadívám se do jejích očí, které si mě bedlivě a soustředěně prohlíží, spatřím výraz blaženosti. Vidím v nich tolik lásky, která by snad slovy ani vyjádřit nešla. Hledíme na sebe v tichosti a napojení tak hlubokém, jako by se právě zastavil čas a úplně zamrzl. V tom pohledu vyčtu, že je Moničce dobře a že jí v ten okamžik nic nechybí. Vše je v naprostém pořádku a zažíváme stav idylky, která je touhou každé spokojené domácnosti. Tam se odehrává ten pravý hřejivý domov, to doma, kde srdce najde své místo a kde je radost být. Prostor, kde každý může být sám sebou i s ostatními a kde vládne láska ve své nejčistší podobě. To je můj pocit štěstí a jako matka nemohu dosáhnout většího naplnění. A přitom mám dítě, které nikdy nevyroste a bude nadále dítětem, její postižení jí nedovolí žít samostatný život, zůstane až do konce svého života závislá na péči ostatních a nebude moci o sobě plně rozhodovat. A přesto prožíváme krásno a dobro. Jak pomíjivé mohou být naše představy o ideálu. Mít dítě je loterie, kdy předem nevíme, jak se jeho a náš život bude vyvíjet a zdraví nemusí být garancí dokonalého soužití. Poznala jsem příběhy, kdy se zdravé děti od svých rodičů odcizily a nikdy už k sobě nenašli cestu. Z jedné hádky, z hloupého nedorozumění, z malichernosti okamžiku, z nepochopení vzájemnosti se přetrhaly vztahy a zůstala obrovská bolest, prázdnota a propast, která se každým dalším vyřčením prohlubovala. Zbyla hořkost, paralyzující pocit viny a velké nespravedlnosti. A přitom byl balíček skoro kompletní – zdravé děti, obětaví rodiče, prosperující domov, ochota naslouchat a řešit problémy. A přesto se něco pokazilo, a přesto to nevyšlo, a přesto mnoho chybělo. I mezi kamarádkami, co jsou matky dětí s postižením, sdílíme, s čím vším se musíme popasovat
Všechno to bylo jinak!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Všechno to bylo jinak! Ale vlastně ne až tak moc. Zkouším si clikbaitové titulky. 😉 Mezi horečkujícími dětmi skládám článek o Starém Paleolitu. Plná verze mi ještě pár dnů zabere, podělím se s vámi o pár základních střípků. Paleolit je nejdelší období lidských dějin, o kterém toho vlastně víme nejmíň. Přiznám se, že má porovnávací tabulka, kterou si postupně doplňuju a čerpám rychlý přehled napříč daty a kontinenty, zeje prázdnotou. Trval přes dva miliony let a jen pro představu, Homo Sapiens jako druh je tady žabařských 300 000 let. Paleolit dělíme na starý, střední, mladší a pozdní. Starý Paleolit v Česku a střední Evropě prakticky neexistuje. Ve světě se Olduvan, nejstarší kultura starého Paleolitu, datuje od cca 2,6 mil let (podle vcelku nových nálezů možná i 3) až do 300 000/250 000 let, kdy přechází do Středního Paleolitu. Střídaly se doby ledové a meziledové, což znamená, že nám sem tam ledovce končily okolo severních hranic. Ne zrovna ideální podmínky k žití. Na to navazovala suchá a studená tundra. V dobách meziledových tady bylo příjemněji a ledovce se sunuly zpátky na sever. Objev, o kterém píšu je asi tři roky starý. Dříve se mělo za to, že používání kamenných nástrojů je spjato jen s rodem Homo. Akorát, že ne. Nevíme, jestli si nástroje půjčovali, nebo si je vyráběli sami, či naopak s nimi přišli první. To jsou neznámé. Co víme je, že se našly kamenné nástroje spolu se znaky osílení rodu Paranthropus i Australopithecus. A posouváme dataci Olduvanu dále do minulosti. U nás Olduvan pravděpodobně nikdy nenajdeme. Nebyl tu. Pozdní fáze Olduvanu se vyskytují na jihu Evropy. Ale to už je opravdu pozdní fáze, cca od 1,8 mil let, a postupný přechod do náledující kultury, Acheulénu /ašeulén/. Co je to ten Olduvan? Je to nejstarší známý způsob zpracování kamene. Ale pojmenováváme tak kulturu. Typologii, i když o tom moc nevíme, způsob života, podobné nálezy. Olduvan je převážně spjat s Afrikou, a s odchody z Afriky. Píšu v množném čísle, protože se v průběhu střídání dob ledových a meziledových objevovaly a mizely pevninské mosty, stejně jako se měnilo klima a tím se posouvala i populace. Většina vědců se shodne na tom, že naši předci opustili Afriku v několika vlnách. Paleolit je pojmenován po nejčastějších nálezech (kamenech), jako Doba Kamenná, Olduvan je ve staré době kamenné. A je to to nejzákladnější, co můžeme z kamenem udělat. Máte nějaký kámen (úderný), kterým boucháte, a jiný, vhodný druh (jádrového) kamene, který tím štípete. Takže máme tři druhy. Úderý kámen, jádrový, ze kterého tvoříme nástroj, a úštěpy, které jsme z jádrového kamene otloukli. Ale nenechte se mýlit, chce to docela představivost, cit pro materiál a vědět kam a jak uhodit. A bacha na prsty. Používaly se různé druhy pazourku, křemenec, čedič, andezit. Pokud byste chtěli novinky z Olduvanu, doporučuju hledat Nyayanga v Keni, odtamdud víme, že kamenná industrie byla využívaná nejen rodem Homo. Dál Gona (Etiopie), Lomekwi 3 (Keňa), Olduvai Gorge (Tanzanie), podle této lokality dostala pojmenování. Mimo Afriku Dmanisi (Gruzínsko), což je nejstarší známá migrace z Afriky, a pak přelom Olduvanu například ve Španělsku ( Atapuerca, Barranco León nebo Vallparadís). Ráda bych vás obohatila o nějaké umění, ale pokud nějaké existovalo, nedochovalo se. A nebo se zatím nenašlo. Chcete se podívat, jak se v Olduvanu štípal kámen? Ukázka techniky třeba ZDE. A nenechte se moc zmást tím, že to vypadá jednoduše. Těším se načtenou za pár dní u článku na Propojených Dějinách a nebo u dalšího čísla! Krásné Velikonoce. ~ Markéta Maija Sloka, 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 8. – O pohybu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 8. – O pohybu Pohyb, pohyb, často se nám do něj moc nechce. Sedět nebo ležet se jeví jako příjemnější forma bytí. Vzpomínám, když jsem byla mládě nezvedený (ne, že bych teď byla nějak moc zvedenější), jak jsem při psaní sedávala pěkně v rotaci. To jest nohy tam, trup na druhou stranu. Zkroucená jak paragraf a nic se nedělo. Dneska bych to už nedala. Respektive dala, ale ne bez následků. Naše zázraky na nožičkách nám všechny prohřešky pěkně potichu sčítaj, až se to jednoho dne vyvalí včetně účtenek. Začnou nás bolet záda a krky, trapézy tuhnou do pancíře, z toho bolí hlava… A k tomu je tu taková drobnost. Od relativně mladý dospělosti, pokud nejsme aktivní sportovec, přicházíme každej rok o malý procento svalový hmoty. Jupí. Přitom pohyb je jedna ze “záruk” pěkný křupavý dospělosti a stáří. Asi nikdo nechceme bejt odkázaní na pomoc druhých. Nechceme stáří proležet v posteli v plenách, protože nedojdeme na záchod, že jo… A přitom na tom spousta z nás velmi kvalitně pracuje. Sedíme v práci, sedíme pak unavení doma, sedíme na dovolený, v autě, v MHD… Já teď zrovna taky sedím na pozadí, když to píšu. Ale předtím jsem oželela jízdu tramvají a došla na metro pěšky, abych něco naťapala. A ještě dneska ťapat budu, protože jedu za seniorem do LDN, což je 13 minut svižně pěšky tam a ještě zpátky na bus. Vlastní opěrnej aparát mě donutil cvičit. Nejdřív jógu, abych ho protáhla. Jak jsem s covidem usedla za pc do on-linu, tukový buňky vycítily příležitost a zaútočily na stehna a pozadí. Mrchy jedny všímavý! To se jógou nepustí, takže jsem si přidala i vysloveně cvičení. S appkou. Trenér Scott mi klidným hlasem říká, co mám dělat, ať nepolevuju, že to dám… svižná cvičenka na displayi hopsá jak čamrda a já mám občas problém zkoordinovat vlastní okončetiny, protože v tý rychlosti nezvládám pravá-levá. Někdy tu appku z duše nesnáším. Ale když to dám a vyplaví se endorfiny, je mi blaze. A váha Keliška, chytrá jak rádio, mi tudle napsala, že se mi zvětšil podíl svalový hmoty. A za to to stojí. Přiznám se bez mučení k “dopingu”. Beru colostrum, protože obsahuje i růstový faktory, který přispívaj i k nárůstu svalový hmoty. Ale ne jako anabolika, Arnoldka ze mne nebude. Pomáhá růst hezkejm pružnejm svalům. Tak jako proč si nepomoct, když to tělu dělá dobře i na jinejch úrovních, než jen v těch svalech, že jo 🙂 Takže přátelé a přítelkyně, myslete na sebe a na svoje zítřky. Zítra a jeho kvalitu totiž nikdo nemáme garantovaný. Ale můžeme pracovat na tom, aby ty zítřky měly šanci být pěkný a soběstačný. A přesně s tím nám pomůže aktivní pohyb. Stačí i ta chůze, ale samozřejmě se fantazii meze nekladou a můžete cvičit, tančit, jezdit na bicyklu, plovat, vznášet se na šálách, nebo co já vím, třeba lízt na skály. Ta škála je tak široká, že si vybere každej i s omezeníma. Mám vás ráda a jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.