Ať rok 2025 plyne jako roční období
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Ať rok 2025 plyne jako roční období… Dopřejme si chvilky oddechu a zastavení, jako když zima utiší přírodu, svlékne stromy do bezbranné nahoty, zažene zvěř do úkrytů a nad oblohou stáhne závěsy šera. Však ani temnota nemusí být smutná, odevzdaná a opuštěná. Může být prostorem pro naše myšlenky, rozjímání, emoce a časem prohloubení do sebe sama. Co když právě tam objevíme dary a poklady, na které jindy není příležitost je objevovat? Vždyť největší tajemství bývá očím skryté, jak pravil Malý princ a stačí naslouchat hlasu srdce a pohlédnout dovnitř. S delšími slunečními paprsky nastane jaro, které vysemení první odvážné kvítky. I naše životy probudí síla panenské zeleně a foukne do nás větřík hřejivé energie, která naše pomalu rozrůstající se kořeny vyživí a dosytí. Přichází čas probuzení, jemného a hladivého, beze spěchu, jako když maminka tiše, a přesto zvučně prozpěvuje konejšivou ukolébavku a my se odhodláme opustit její náruč, i když nám v ní bylo tak krásně. Nyní najdeme objetí tam venku a vykročíme do neznáma jedním posunem s mírnou nedůvěrou a druhým s jistotou a těšením. Dny se náhle prodlouží a potlačí noční svit, který přizve k láskyplným vyznáním pod hvězdným pláštěm. Červená záře ranního úsvitu a večerního soumraku, nechť nám dává víru a naději, že s každým zalehnutím odložíme své břímě a s probuzením přijde lehkost. Ať nám léto předá své šťavnaté plody radosti a rozvernosti, kdy budeme bezstarostně běhat bosí po lukách, lézt po stromech ve stavu beztíže, tančit do svítání, létat volně bez otěží a jen tak budeme…Těšit se z tady a teď, neboť zítřek je ještě v nedohlednu… Karneval barev babího léta budiž důkazem, že život není černobílý a je poskládaný ze škály různorodých tvarů, obrysů, nuancí a chutí. Jednou okusíme kyselé ovoce, třeba už nakousnuté červíky, jindy se namlsáme voňavou a sladkou dýní a pro okamžiky podpory si zajdeme na jablečný štrůdl s láskou upečený jako od té nejmilejší babičky. Podzim je obdobím oslavy všech našich zkušeností, zážitků, prožitků a sklizně všeho, co jsme zaseli. Je však také pozvánkou k proměnlivému, kdy se hranice mezi životem a smrtí stírá, kdy rozruch a vzrušení ponechá místo k uklidnění, kdy bdělost přejde k pomalému uložení ke spánku. Příroda svá roční období potřebuje k rovnováze stejně jako my časy klidu i neklidu, chvíle veselí i smutku, období hojnosti i nedostatku… Ať je všeho tak akorát, a především, nechť s vámi bok po boku kráčí trojice Zdraví, Lásky a Štěstěny. Objímám, ~ Petra F. Rohovská, 18. 1. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Kterak vločka k jiskřičce přišla
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Kterak vločka k jiskřičce přišla Venku se pomalu stmívalo a oblohu přikryly třpytivé stříbrné hvězdy, které svou září přizvaly zlatý půlměsíc k společné noci. Světýlka v příbytcích se rozsvěcovala jedno po druhém a zanedlouho byla celá krajina blyštivá a plápolající jako svíčky na vánočním stromečku. Údolí v malebné vesničce v podhůří se postupně vylidňovalo, až zůstaly jen prázdné, opuštěné dřevěné stánky čekající na veselí následujícího dne. Hory se majestátně tyčily nad vesničkou a objímaly ji svou mohutnou pečující náručí. V jednom domečku vysoko nad náměstím hořel v krbu oheň. Jiskřičky rozverně poskakovaly na rozžhavených polínkách jako neposední čertíci. Jejich barvy přecházely z jantarově oranžové po citrínově žlutou a ty nejdivočejší zářily karmínovou červení. Nebylo potřeba jiné hudby než rytmického doprovodu, jež poskládaly tóny v krbu jako v dokonale sladěném orchestru. Jak málo postačí k dotvoření teplého domova, kdy se u svátečního stolu sešla rodina v předvečer Štědrého dne. Společně pojedli a popili, zasmáli se nad příhodami, co se udály a vyslovili přání, aby zítřejší setkání proběhlo v poklidném a oslavném vánočním duchu. Kouzelný čas jako z pohádky dokreslily první sněhové vločky, které se najednou začaly vznášet na noční obloze. Všichni přispěchali k oknu a dětská očka zářila radostí, mezitím co se ta dospělá zalila slzami štěstí a dojetí. Vánoční atmosféra jako z nablýskané výlohy dárkového obchůdku se právě odehrávala před zraky přítomných. Jemně chladivý větřík dobarvil už tak půvabné dění. Když poslední v domě ulehl, dohořívaly poslední plamínky a záhy celou místnost zahalilo šero a ticho. V okamžiku, kdy se jedna malinkatá jiskřička zrovna protahovala, aby si ještě chvíli užívala teplo polínek, tak otvorem komína spadla vločka. Docela drobná a vykulená, kam že to vlastně dopadla. Vystrašeně se kolem sebe rozhlížela v neznámém prostředí, až jí došlo, že opodál syčí rozpálený krb. Sice se už z něj jen lehce kouřilo, ale sněhovou vločku přitahoval a děsil zároveň. Úlekem poskočila a přemýšlela, kam by se schovala, aby nejprve pozorovala nově objevený svět zpovzdálí. Pro sněhové vločky je každé teplo velmi nebezpečné. Rodiče jí varovali, aby se vždy držela, co nejdál od dýmu z komínů a ani se nepřibližovala k ohništím na náměstí a černým uhlíkům, nad kterými si lidé ohřívali prochladlé ruce. „Poletuj si vysoko nad stromy, houpej se na jejich větvích, prolézej si dutinami a hraj si s veverkami na schovávanou, ale nelítej poblíž nížin“, opakovali rodiče při každé příležitosti, když si všimli, že se vločka rozhlíží po okolí až s přílišnou zvědavostí. „Hlavně se nikdy, slyšíš, nikdy nevznášej nad plameny. Jiskry by tě jedním škrtnutím uhasily a v mžiku by ses rozpustila. Sice bys jejich žár nepatrně oslabila, ale sama bys roztála“, pokračovali mamka s taťkou. Málo byla tato varovná slova platná pro nespoutanou vločku, která sotva co se naučila ladně létat, toužila poznat mnohem víc, než jí bylo nabízeno a měla povoleno. Všechny okolní stromy již prozkoumala, se známými zvířátky se už nahrála do sytosti a malá vločka snila o kamarádce, která by odhalovala nepoznané s ní. S ostatními vločkami si moc nerozuměla a občas měla pocit jakoby snad ani vločkou nebyla. Navíc jí okouzlil adventní čas, kdy se okolní krajinou linuly vůně horké čokolády, svařeného vína, nasládlého punče a všude se leskla ta nejkrásnější světýlka. I vločky se umí třpytit a jejich bělomodré odstíny tvoří jedinečné a nádherné ornamenty, avšak té rudé záři ohně se nic nevyrovná. Pokaždé, když se pouhým slůvkem zmínila, že by se letmo mihla kolem komína, aby spatřila ten žhnoucí tanec v krbu, dostalo se jí takového pokárání, že raději pomlčela o tom, že by si přála seznámit se s nějakou podobně zvídavou jiskřičkou. Kdo kdy slyšel o přátelství mezi sněhovou vločkou a plamínkovou jiskřičkou? Mezitím zrovna jedna taková vykoukla spod polínka a ano, byla to ta, které se ještě před chvílí chtěla vyhřívat, když se ostatní již uchýlili k spánku. I ona si všimla sněhové vločky padat a zkoumala, kam se zatoulala. Nikdy předtím žádnou neviděla, a tak se nemohla dočkat, až ji pozná blíž. Hbitě vyskočila z krbu a tenkým hláskem zvolala do tmy. „Haló? Kde jsi? Já jsem tě viděla padat… jsi v pořádku?“ „Nemusíš se bát. Já jsem taky malinká a jmenuju se Jiskřička“, dodala na úvod. Sněhová vločka, která se schovávala za křeslem a nespouštěla z jiskřičky oči, poodstoupila a jejich vzájemné pohledy se střetly. „Ahoj. Já jsem Sněhová Vločka a spadla jsem z oblohy. Bydlím tam nahoře venku, víš? A vždycky jsem si přála vidět plamínky takhle zblízka“, pravila vločka. „Neublížíš mi, že ne?“ zeptala se vločka jiskřičky, která na ni ohromeně zírala. „Proč bych ti měla ublížit?“ odpověděla nechápavě. „No já nevím…. Asi protože mi všichni říkají, že vločky a jiskřičky nejdou dohromady. Já tě prý mohu lehce uhasit, ale ty mě úplně rozpustit“, odvětila vločka na vysvětlenou. „Aha… ale neuhasíš mě, že ne? Když mi slíbíš, že mě neuhasíš, tak já tě nerozpustím. To by přece nedávalo žádný smysl“, řekla jiskřička. „To máš pravdu, nedávalo. Víš, když celý život slyšíš, jak jste nebezpečné a co vše by se mohlo stát, tak tomu začneš věřit a zároveň tě ale láká vás poznat. Já totiž strach z tebe nemám a docela se mi líbíš“, shrnula vločka. Osmělila se a přihopsala blíž k jiskřičce. „Já si taky myslím, že jsi fajn. Hele, řeknu ti to takhle. Ono se toho kolem namluví spousty, a ne vždycky to má hlavu a patu. Kdybys slyšela, co se napovídá tady u nás v krbu a pak zjistíš, že je to celkem jinak, tak já už nevěřím všemu, co se kde špitne. Udělám si vlastní názor, protože ona ta pravda může být úplně jinačí, víš? Poslyš, nechceš si hrát?“ navrhla jiskřička. „Já si říkala, kdy se už konečně zeptáš“, usmála se vločka. Tak vznikalo zprvu křehké a opatrné přátelství, které časem přerostlo v pevné pouto, kdy se sněhová vločka s plamínkovou jiskřičkou poznávaly, objevovaly a prozkoumávaly. Zjistily třeba, že když se obejmou až moc, tak začne jiskřička mírně doutnat a vločce málem roztaje ramínko. Přišly také na to, že jiskřička neumí létat moc vysoko ve vzduchu a nejlépe jí je těsně nebo jeden až dva metry nad zemí. Tam bylo dobře i vločce, když si vyzkoušely, že skotačit přímo na polínkách či uhlících není zrovna ten nejlepší nápad. A tak se spolu honily mezi pařezy, prolétaly křovím či závodily s větrem, aby si užily venkovní radovánky naplno. V domku, kde měly své soukromí se schovávaly ve škvírách,
Poslední psí vůle
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Poslední psí vůle „Maminko… říkám Ti maminko, protože jsi pro mě tou nejdůležitější osobou v mém životě. V okamžiku, kdy mě předala ta psí Tobě, tak jsi se jí stala… tím člověkem, kterému budu oddaně, s láskou a vší úctou naplňovat život… Já vím, že už máš se mnou občas trápení, ale prosím, nekřič na mě… již Tě neslyším, avšak vnímám v tom pohledu netrpělivost, naléhavost, zlobu a vztek. Chceš, abych byl rychlejší a neloudal se na procházce, kdy mě táhneš na vodítku dlouhé kroky za Tebou. Nestíhám, mé nohy jsou unavené, a ačkoliv bych s velkou radostí kráčel po Tvém boku, jako kdysi, tak nemohu. V očích mám smutek, který Ty nevidíš, protože spěcháš a ženeš sebe i mě, ale já už to nezvládnu. Zlobíš se na mě, když nesplním povel okamžitě, jak jsi byla zvyklá za mého mládí. Vzdycháš, že mě musíš venčit častěji, protože občas neudržím stolici a moč. Koupíš mi pamlsky, které můj žaludek neumí zpracovat a posléze se pozvracím a Ty na mě vrháš pohledy hněvu, protože musíš po mě uklízet. Přitom víš, že od Tebe si vezmu vše, co mi nabízíš… já Ti věřím bezmezně a důvěřuju, že mi dáš jen to, co je pro mě dobré. Vím, že potřebuju více času a prostoru, než předtím a někdy mi to trvá déle, než si přeješ. Já ale už mladý nebudu… jsem starý pes a svůj čas nevrátím ani nezastavím. Stává se, že mě pustíš ven a já zapomenu, co tam mám dělat… je mi zima, chci dovnitř a Ty mě odháníš od sebe. Nechceš mě pustit domů, než vykonám potřebu. Proč tam nejsi se mnou? Proč za mnou zavíráš dveře a čekáš v teple, až přiběhnu. Vždy jsem s Tebou rád utíkal po schodech a teď je sotva vyšplhám… špatně na ně vidím, a hlavně dolů mám strach. Bojím se, že se skutálím a neudržím rovnováhu. A Ty na mě zas a znova vrháš šípy nedočkavosti. Ty jsi stále v tom nejlepším věku, ale já… já už zdaleka ne… síly mi odchází, a přitom bych tak moc chtěl být nadále tím radostným, energickým a aktivním psem, jako tenkrát, když jsi mě přijala za svého parťáka. Sice nemám dost energie na skotačení, ale jinak se u mě nic nezměnilo… pořád Tě vidím se stejným nadšením, vítám Tě s vřelostí, radostně vrtím ocáskem při střetnutí s Tebou a cítím snad ještě více lásky než kdy jindy. Vzhlížím k Tobě a není bytosti, která by pro mě znamenala tolik. Jsi moje rodina… Jsem přece stále tím milovaným členem? Máš mě ještě ráda, i když už většinu dne prospím a není se mnou taková zábava? Přeješ si, abych tu ještě pár měsíců byl, protože mnoho let se již nedožiju? Dal jsem Ti vrchovatě svou lásku a přeju si, abys i Ty mě milovala jako někoho, bez koho nemůžeš žít. Vím, žádám moc, ale přece se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. Nezlob se na mě již, buď se mnou, prosím, shovívavá, dej mi všechen ten poslední čas, který mi zbývá… Milost, prosím, milost a odpusť mi, když provedu něco, za co již nemohu, ale Ty mě pokáráš. Já to nedělám naschvál a věř mi, že i já vím, co je stud. Nechci ležet mezi výkaly… nechci být na obtíž, když mi musíš pomoct vyskočit do auta… nechci Ti přidělávat starosti a už vůbec nechci, abys mě vnímala jako velkou přítěž. Zasloužím si Tvou lásku, respekt i úctu. Zasloužím si důstojně dožít a pobýt ještě chvíli v Tvé přítomnosti. Zasloužím si být součástí Tebe a mít alespoň kousek, i když Ty jsi pro mě celý můj svět. Zasloužím si Tě, viď? Až nastane můj čas odchodu, prosím, zůstaň se mnou až do konce. Neodcházej, neodvracej zrak, nenech mě samotného. Naposledy mě obejmi, jak jsi to dělávala pokaždé, když Ti bylo smutno a já tu byl jen a jen pro Tebe. Lehni si ke mně, jak jsem já lehával u Tvých nohou a odpočívali jsme spolu. Polib mě, jak jsem zásoboval já Tebe nesčetněkrát mokrým olíznutím. Polož si tvář na mou hruď, která se už víckrát nezvedne. Šeptej mi něžná slůvka na dobrou noc, i když mi sluch dávno odsloužil. Vyprovoď mě, jako jsem já pokaždé na Tebe dychtivě čekal, kdykoliv jsi přišla domů. Byla jsi mým domovem, a to naše společné doma si beru s sebou…Bude se mi po Tobě stýskat a na konci zbyde jen prázdno… Nikdy, nikdy totiž nezapomenu. A Ty? ~ Petra F. Rohovská, 16. 11. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Útěk do pralesa
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Útěk do pralesa Řeknu vám jedno velké tajemství. Péče není pro každého, opravdu ne. Vyžaduje jakési vlohy, které buď máte, nebo jen pomálu. Pečující dovednost se sice dá naučit, až si ji jakžtakž osvojíte, nicméně doporučuji ji mít v genetické soustavě aneb jak se praví „přidanou ve vínku“. Taková výchova, či chcete-li vedení malého tvorečka, potažmo tvorečků, vyžaduje mnoho. Mnoho tak nějak všeho. Trpělivosti, nervů, psychické pohody, vynalézavosti, sebezapření, věčných vnitřních i vnějších bojů a dalších vychytávek, však si doplňte sami. V momentě, kdy vám do života zavítá dítě s postižením, musíte všechny své dovednosti a vlohy zmnohonásobit a stále budete mít pocit, že vám síly nestačí. Já vás nechci děsit, jen se snažím předat co nejreálnější obraz. Svou dceru miluji nade vše a dala bych všechny dary světa, aby byla zdravá a já nemusela za ni nic řešit ani přebírat rozhodnutí. Ona mi neřekne, zda by raději řízek nebo lasagne, i když holka má výborný apetit a vybrala by si nejspíš obojí. Co se týče módy, tak zde musí chuděra důvěřovat své amatérské návrhářce matce, která se ve svých kreacích celkem vyřádí, že si dcera ve škole zasloužila titul trendsetter a kdyby byla instagramovou influencerkou, tak by snad i mohla získávat různé módní výstřelky zdarma. Já se tedy realizuji v oblékání. Výhodou je, že mi do svého stylu nemluví a nadšeně vříská, když vidí blažený obličej matky, jak se rozplývá nad krásou dcery. Opět i zde platí – spokojená matka = spokojené dítě. Horší je, že musím v leckterých případech za ni i rozhodovat, a tudíž ji okrádám o pocit svobody. Snažím se to tedy dělat nenásilně a s nejlepším vědomím i svědomím. To už jsme někde slyšeli, že? Každopádně abych se vrátila k tomu předpokladu být pečující osobou roku, tak by v první řadě měla ona osoba umět pečovat i o samu sebe. Po těch intenzivních letech péče jsem se mnohokrát ocitla na prahu celkové vyčerpanosti a zvyšující se míry vyhoření. Chcete ještě svému dítěti přilepšit a zpříjemnit život, musíte denně vstát a postarat se a přesto nemůžete… už víc nezvládnete a nejde to. Prostě šlus! Vždy mě fascinuje, že tělo nakonec vygeneruje poslední zbytek energie a vy dokážete předat to potřebné tomu človíčku, který je na vás zcela a ve všech ohledech závislý. Naše Moni se bez pomoci druhých nepřebalí, neobleče, nenají, nenapije ba ani nezmění polohu. Je to fyzicky i psychicky náročné, a proto se fakt hodí mít na tenhle maraton super schopnosti. Jednoho dne jsem dceru vypravila do školy, zavřela dveře od domu, sedla na gauč a začala plakat. Slzy tekly proudem a nešly zastavit. Tělo tak urputně potřebovalo uvolnit a den co den mi házelo signály, které já přehlížela, neboť na ně nebyl čas… Moc vás prosím, udělejte si ho. Dopřejte si každý den zastavení se a buďte. Jen tak. Pro sebe. Doopravdy. Nic vás to nestojí, a přitom vám tenhle okamžik sebepéče dá mnoho a možná i zachrání holý život. Když se pláč utišil, zapnula jsem počítač a dala do vyhledávání „víkendový pobyt v lázních“. Miluju Františkovy. Je mi tam krásně v obklopení objímající přírody, darů země v podobě životadárných pramenů, nekonečných tras na vyvětrání hlavy i získání lepší fyzické kondice. Odjet si na tři dny, úplně sama. Našla jsem si komorní ubytování v lesoparku a vybrala poslední volný pokoj. Zadala platbu a datum vepsala do diáře. Celý proces probíhal na autopilota, kdy mě ruka vedla a hlavě nedala příležitost přemýšlet. Ano, hlavně nemyslet, jak v pohádce S čerty nejsou žerty pronesl Lucifer. Až po nějaké době mi došlo, co jsem provedla. Bez svolení jsem si dovolila zamluvit výlet, aniž bych zajistila péči o Moni. Pečujeme o ni s mužem, takže by nezůstala někde na ocet, ale já se předem nedomluvila. Bála jsem se, že by to bylo příliš. Že si přece nemohu jen tak někam odjet a navíc sama. Co bych to byla za matku, za manželku a vůbec za ženu! Opustit své blízké?! To sis dovolila hodně, holčičko! Ten prevít, co mi sedí na krku, nedal pokoj. Večer jsem sebrala odvahu a v slzách manželovi oznámila, že už dál nemůžu a pokud na ten víkend neodjedu, tak se zblázním. Potřebovala jsem být sama se sebou jako sůl. Těch chvilek bývá v životě pečujícího jako šafránu a já se rozhodla, že abych mohla, tak musím načerpat i pro sebe. Vzít nohy na ramena a utéct. Doslova spíše ne, pač byste s tím mohli mít nepříjemné opletačky, a to se moc nehodí. Oni by si vás stejně našli. Občas však odbočit ze zajetých kolejí a vrátit se k sobě domů, do svého uťápnutého já, je ten nejhezčí dárek, kterým se můžete obdarovat. Jen co jsem opustila nádraží, začala mi hlava opět (po kolikáté už?) předhazovat jeden pocit viny za druhým. Asi tak v půli cesty jsem ji málem urvala a vyhodila z okna, kde bych s radostí sledovala, jak ji přijíždějící vlak v protisměru roztříští na malé kousíčky. Scéna skoro jako z filmu Smrti jí sluší, také ho tak milujete? Hlava však zůstala celá a já se pomalu začala zklidňovat, že doma Moničku manžel zvládne. Vždyť mi sám pomáhal balit věci do kufru, jen abych už odjela. Tak jsem jela a byla to neskutečná jízda. Dovolila jsem si prožít svůj výlet naPLNO a vytěžit z něj novou energii, ze které budu ještě nějaký čas čerpat. Přivítání podzimní přírody bylo dechberoucí. Barevné listí, které zdobí bohatou korunu stromů. Šumící tok vodních pramenů, který kape bez přestání. Vítr, jenž se prohnal uličkami a smetl z cesty, co k ní již nepatří. Nespoutaná příroda, kterou nikdo nedrží ve své moci, a přitom plyne jako životní cyklus. Podzimní čas je pro mě okamžikem rozjímání. Symbol ukončení a odpočinku s příslibem nových začátků a dnů. Odchod a příchod. Uvolnění a zakuklení. Procházela jsem se, až mě nohy bolely a potkávala lidi, na které bych jen tak nenarazila. U jednoho pramene vzdáleného od hlavního tepu kolonády si ke mně přisedla elegantní dáma s nádherným parfémem. Daly jsme se do řeči a dozvěděla jsem se, že je skoro dva roky vdovou. S manželem spolu byli 53 let. Zůstala sama a zpočátku si přála jediné – odejít za ním. V hlavě se jí honily otázky: Co já teď budu dělat? Jak bude vypadat má každodennost? S kým budu sdílet své prožitky? Vedle koho se budu každé ráno probouzet a večer usínat? Uvědomila jsem si, jak
Jedeme na Balaton
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Jedeme na Balaton …kam jsme však málem nedojeli… Běžně nejsem pověrčivá a signály či chcete-li znamení se snažím nebrat smrtelně vážně. Měla jsem ale možná udělat výjimku a náznaky Vesmíru si vzít k srdci. Inu, neposlechla jsem a posuďte sami, zda to bylo správné. Rodinnou dovolenou na Balaton jsem plánovala od podzimu, jelikož cestování s vozíčkem není jen tak a zakládá si na důkladném prozkoumání lokalit a možností. Našla jsem pro nás krásný apartmán v městečku Keszthély a s paní domácí byla perfektní domluva. Nafotila mi rozměr výtahu, celý prostor místností a potvrdila, že máme k dispozici pračku i myčku, včetně pěkné terasy. Ani po příjezdu nás žádná záludnost nečekala, takže zde bylo vše v pořádku. Dva týdny před odjezdem se jednoho rána Moni probudila s horečkou a kašlem. To zvládneme, vždyť máme ještě 14 dnů na vyléčení! Po týdnu se nemoc zdála být lepší a sem tam vykoukl i úsměv v dceřině tváři. To bude dobrý. Ve středu, což bylo TŘI dny před odjezdem, se situace náhle prudce zkomplikovala. Moni začala vykazovat známky směsi tuberáku, černého kašle a svinstva, které jsme nebyli schopni diagnostikovat. Strýček Google negoval obě první varianty, neboť se ve spoustě příznaků neshodovaly s tím, co dcerka prožívala. Volali jsme paní Dr, která předtím vyloučila větší potíže z důvodu čistého poslechu plic a průdušek. Po další konzultaci jsme dostali zelenou, nicméně jsme raději nasadili antibiotika a řekli si, že vyrazíme. Cestu jsme zvládli bravurně, neboť jí Moni celou prospala. Dorazíme do naší destinace, kde slunce peče jako v peklíčku – výzva pro někoho jako jsem já, jelikož já a vedra nejdou dohromady a chcípám od stupnice 30 a výš. Klima je tu však celkem příjemné, a navíc sem tam prolítne mírný vánek, který celkový hic jakžtakž zmírní. To půjde, chlácholím sama sebe (nakonec jsem si výlet sem vymyslela já, tak budu zticha). Navíc se zdá, že léky zabírají, takže si něco z té dovolené přece jen užijeme. Po dvou dnech nastává zvrat a Moni prokašle celý večer až do půlnoci, že okolní okna a terasy se zavírají, asi před strachem, aby se mor nešířil. Zvenčí zní Moniččin záchvat kašle vskutku děsivě, tak se jim ani nedivím. Udělala bych to samé. Když máme pocit, že večerní kašlání ustupuje, nastane další zlom a tentokrát většího kalibru! Nakupené hleny jsou pro ležící dcerku nepřekonatelnou překážkou, tudíž spolu s hleny zvrací zbytky jídla a my se modlíme, abychom v nich nenašli stopy léků… Manžel pro jistotu pečlivě studuje obsah v pleně. Já si dokola opakuju, že těch znamení bylo víc než dost, neměli jsme sem jezdit a teď nás naše rozhodnutí trestá. Po čtyřech dnech jsme i my ve fázi většího nadhledu. Dokážeme včas vyhodnotit, a především zachytit lavinu hlenu, a ještě odkašlávání u Moni podporovat. Tleskáme, když se pořádně vykašle a radujeme se, že se jí na chvíli ulevilo. Pračka v apartmánu jede o sto šest, a dokonce jsme se po skoro třech týdnech celou noc i vyspali. Výletíme, jak situace dovolí a z hlediska možností pro vozíčkáře narážíme na další a další limity. Balaton jaksi na klienty na kolečkách zapomněl a já si předem moc informací nezjistila. Myslela jsem si, že být na vozíčku je přece celkem normální a ejhle… na Balatonu jsme za exoty, za kterými se každý otáčí a zkoumá nás jako nový vědecký útvar. Do toho to zvracení hlenů a kolemjdoucí mají o teátr postaráno. My se snažíme usmívat a dělat, jakože nic, vždyť je to naše každodenní realita a normálnost. Pro okolí jsme však jiní… hodně jiní, až mimozemští. Včera jsme dojeli do levandulového města Tihany, kde je krásné opatství Benediktinů. Akorát je na strmém kopci a vyhrkat 90 kg (vozík s Moni) je zátěž celkem veliká. Konečně se doplazíme ke vchodu, kde do chrámu božího vede asi šest schodů. Paráda! Ani Bůh nám návštěvu nepřeje. Přiběhne mladý ochotný muž, který na nás mává, že máme jít vedle a nachystá nám mobilní plošinu. Super, to dáme! Manžel najede a… plošina se rozjíždí, Pavel neudrží vozík, padá a s ním i Moni. Lidi kolem koukají a snad si i tu scénku natáčí a já už hystericky brečím, že tohle byl můj strop. Pomáhám manželovi vstát a kontroluju, zda je celý. On i Moni s vozíkem. Žádný šrám, tak se nakonec rozhodneme, že do kláštera přece jen vstoupíme. Je nádherný a Moni se líbí světýlka – první nadšení z celého dne. Mě však vykážou ven, pač se psem, ani asistenčním, dovnitř nesmím, prý kvůli alergiím… Kdo by se mohl „nakazit“ netuším, ale raději se rezignovaně otočím a odcházím. Sednu si na lavičku a pláču. Nad lítostí, že se člověk snaží fungovat normálně, ale nejde to. Nad bezmocí, že zas a znova přecházíme jeden klacek za druhým. Nad nespravedlností světa, když vidím, jak matka seřve zdravé dítě jen proto, že nesplnilo nějaký její nesmyslný požadavek. Nad lidmi, kteří si svého zdraví a neomezených možností neváží a my bychom platili vším, co máme… snad i svou duši ďáblu zaprodali. Lidi, važte si všeho, co máte, nevymýšlejte blbosti a žijte fakt naPLNO. Moni s manželem vychází a já se jdu projít po opatství a kochat se výhledy na levandulová pole, vinice a rozsáhlé Balatonské jezero s plachetnicemi. Výhled jako z turistického průvodce! Fotím, natáčím video a těším se, že si zajdu do vyhlášené cukrárny na levandulovou zmrzlinu. Možná ochutnám i netradiční příchuť camembert. Dojdu k lavičce, kde čeká má tlupa se slovy, že Moni zase zvracela a jedeme raději domů. Ok, takže nic. Cestu dolů k autu lemují obchůdky s levandulovými produkty, parfumérií, která vábí svou vůní, aby do ní zákazník vstoupil a krámek s paprikou. “Můžu se zajít podívat?”, žadoním u muže, ať si odsud nějaký suvenýr odnesu. Nakouknu do butiků a neodolám… Levandulové krémíky, čokoláda, pivo a víno, neodolatelná vůně parfému, který nikde jinde nejde sehnat. Místní speciality, které udělají radost. Nakoupíme a já se tetelím blahem, že přece jen je svět ještě v pořádku. Stejně jako den předtím v zámku Festetics, potkám u výběru paprik francouzskou rodinu a dáme se do řeči. Zakecám se a ve zkratce se od sebe dozvíme vše podstatné. Lichotí mi, že prý mám pařížský přízvuk a mluvím jako rodilý mluvčí. Opět se vrátím do svých studentských let, kdy by mě nikdy nenapadlo, jaký život budu vést a co vše nastane. Jaké by to bylo, kdybych tam tehdy zůstala? Vyjdu ven a vidím, že Moni zase nabírá. Přiběhnu a pomáhám Pavlovi chytat další gejzír zvratek.
Otázky Paní Smrti
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Otázky Paní Smrti Dočetla jsem s dcerkou velmi zajímavou (ne)pohádku Princ Mamánek od Jana Budaře, která mi bude ještě nějaký čas doznívat v mysli. Lépe řečeno mi v uších budou hučet podmanivé a naléhající otázky, které v knize zazněly. Nebudu prozrazovat děj, o kterém si můžete přečíst na různých databázích či recenzích. Odhalím však jedno…Dílo pojednává o setkání s Paní Smrtí, která ve své nekonečné říši, kde přestal existovat čas, uvítá zbloudilé, kteří, aby si zachovali život a vrátili zpět na zem, musí pravdivě zodpovědět tři otázky. Každý dostane jiné, dle toho, v jaké situaci se nachází, co ho trápí, čeho se bojí či čemu musí čelit. Kniha sice spadá do kategorie pohádka, avšak po jejím přečtení a častých úvahách je vhodná i pro dospělé. Vede k zamyšlení a spolu s dětmi, kterým knihu třeba předčítáte si můžete na jednotlivé otázky odpovědět. Beze spěchu a hluboce ponořeni do sebe sama. Zdánlivě snadné otázky, které však nabízí podrobné zkoumání, až se vám hlava zatočí. Čím víc nad nimi budete přemýšlet, tím víc naberete dojmu, že odpovědět po pravdě, upřímně a v plném odhalení je těžší, než jakýkoliv (třeba maturitní) dotaz. Protože nejde jen o život sám, nýbrž především o to, jak ho žijeme a co pro nás ve skutečnosti znamená. První otázka zní na první poslech jednoduše: Co je ti na světě nejdražší? První odpověď, která mi v hlavě proběhla rychlostí blesku byla a stále je rodina. Můj muž a má dcera, kteří pro mě znamenají vše a bez nichž bych si svůj život nemohla a ani nechtěla představit. Někteří by mohli namítnout, že takový vztah hraničí se závislostí a možná by měl z určitého hlediska i pravdu. Když máte dítě s postižením, které na vás bude celoživotně závislé a nikdy nevylítne do svého samostatného hnízda, tak vznikne pouto, které sílí a časem sroste. S mužem jsme jeden tým, je mým parťákem a přijímá svou odpovědnost i břímě s odvahou, odhodláním a ctí rytíře. nejde nám být jeden bez druhého. Tím se mi zobrazí další možná odpověď a tou je láska – partnerská, rodičovská. Mocná esence našich životů, která hřeje a pálí zároveň. Je svobodná jako letící pták stejně jako ji můžeme polapit a uvěznit ve zlaté kleci. Umí být tiše uvolněná a také hlasitě svazující. Myslím, že takové je i naše soužití s dcerkou. Když na ni pohlédnu a ponořím se do jejích očí mléčné čokolády s tóny pistácie, srdce mi puká tím silným citem. Každým dnem mě dojímá – její vnitřní i vnější krása, bezstarostnost z budoucích dnů, protože ona žije pouze tím dnešním, její bezbřehá radost a spontánnost, která strhne každého a vytáhne z jeho starostí. Stejnou měrou mě láska k ní bolí, stahuje a možná i trochu strachuje. Musím tu být pro ni co nejdéle, zůstat zdravá, nemyslet na to špatné, žít naPLNO a užívat její elixír mládí na prodloužení svého přibývajícího věku a ubývajících sil. Jak krásně, a přitom syrově to popsal St Exupéry v Malém Princi: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“. Ano, v rodičovství vnímám ohromnou dávku zodpovědnosti, neboť být rodičem je umění a jeden z nejtěžších úkolů, které znám… Že by nakonec tou pro mě správnou odpovědí bylo rodičovství? Být hrdou mámou tak úžasné bytosti, jakou je Monička, je dar, i když není vždy snadné si ho zasloužit. Dá se vůbec mluvit o zásluze? Milovat své dítě bezpodmínečně, nechtít ho měnit a plynout na společné řeči, která však může být v mnohém odlišná. I proto si zachovat svou vlastní identitu a tvář, neztratit samu sebe pod tíhou povinností a úkonů. Láska k sobě samotné, kterou si v sobě pěstujeme, není sobectví nebo útěk od rodiny, ale čirá sebepéče. Mám-li si vybrat jen jednu odpověď, nechť je jí: LÁSKA. Druhá otázka vyzve k hodnocení našeho dosavadního bytí: Co ses v životě naučil nejlépe? Tento dotaz mi dal zabrat. Neumím jednoznačně odpovědět, protože otázka v sobě skrývá kombinaci vícerou faktorů a zkušeností, které jsou od sebe neoddělitelnými součástkami. Nebýt jedné, tak nejsem tam, kde nyní. Snad jsem se naučila být více trpělivá, netlačit řeku, která si teče svým proudem a nenechá si měnit směr, ať se ho snažíme, jakkoliv odchýlit. Je nezávislá, a to dokonce i sama nad sebou, když se ladně vyhýbá špičatým kamenům, které jí rozříznou vejpůl a ona pluje dál. Nebo když původní nasměrování zmizí pod hromadou hlíny a štěrku, kterou uvolnila matka země a ona, řeka, se náhle stočí jinam. Nelpí na jednu danou cestu, dokáže se přizpůsobit, nezalekne se a vždy, za všech okolností, teče dál… Ohlédnu se-li za svým dosavadním životem, kdy jsem často měnila domov a stěhovala se spolu s mými rodiči kvůli tátovi, jenž pracoval v diplomatických službách a každé čtyři roky ho vlast odvelela jinam, ukáže se mi obraz dívky, která navzdory změnám, zůstává v hloubi duše sama sebou. Vždy jsem toužila zapadnout, ale nakonec jsem stále vyčnívala. Svým vzhledem holky s havraním obočím, jak ho přirovnala jedna naše sousedka – mívala jsem ho hodně husté, místy srostlé a temné jako havraní čerň. Svým projevem, kdy jsem se nahlas smála a nadšeně se pouštěla do různých vylomenin – nespoutaná duše, kterou se však tolikrát snažili srazit na zem, až se jim to málem povedlo. Svou osobností, které bylo někdy moc a s každým příchodem do místnosti přitáhlo (někdy nechtěnou) pozornost. Zůstat a být svá je tou nejtěžší rolí, kdy se nás okolnosti, společenské normy a očekávání snaží zaškatulkovat do rámečků, které nám nepasují. Kdo odolá, bude zpočátku čelit odmítnutí, zhrzení, nepochopení až ho nakonec možná přijmou. Přijmout sama sebe takovou, jaká jsem, je dalším pilířem něčeho, co jsem se naučila. Přijmout své prohry, které jsou jen dalšími zkušenostmi a odrazem ze dna. Přijmout, že život nejde naplánovat, protože on si jede podle svého stejně jako ta řeka. Přijmout své zkoušky, výzvy, dramata a postupně získat nadhled a postoj, že někdy právě ten pobyt v bahně nás o nás samotných naučí nejlépe. Že jsme a zvládneme mnohem víc, než si dokážeme připustit. Nezaměňte přijetí s úplným odevzdáním či s naprostým souhlasem. Přijetí je síla a víra, které vyžadují snad nejvyšší dávku odvahy. Díky své dceři jsem se naučila žít více v přítomnosti, bez očekávání a soudů sebe i ostatních. Jen tak BÝT…tady a teď. Co když to je má správná odpověď? Třetí otázka otevírá, co často chceme nechat skryté: Čeho se nejvíc bojíš? Vždy jsem se nejvíc bála smrti. Hosta, který, když zaklepe na dveře,
Zbrusu nový zákon…
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Zbrusu nový zákon… …je francouzsko-belgický film, který jsem nedávno s manželem zhlédla z archivu ČT. Velice zajímavý snímek, který nabízí mnoho témat k zamyšlení. Hlavní představitelkou je dívka Ea, která je dcerou Boha, jenž je zobrazen jako tyranizující, narcistní a manipulativní bytost. Celá rodina se ho bojí a Eu nejvíc trápí tím, jakou moc nad lidmi má a jak si pohrává s jejich osudem. Po jedné vyhrocené hádce, které jsou na denním pořádku, se Ea vzepře a rozhodne, že všem lidem na zemi pošle sms zprávu o jejich datu úmrtí. Na displeji mobilu se jim zobrazí odpočet a každý náhle ví, kolik mu zbývá času. Někdo se dozví, že zemře za pár dnů, jiní, že přežijí svého partnera o několik desítek let nebo on je a další se mohou radovat z dlouhověkosti. Překvapilo mě, že se nikdo vyloženě nezhroutil, nepropadl panice, jen někteří mlčky seděli a koukali do mobilu se slzami v očích. Jako by snad na podobnou zprávu čekali, aby začali konečně žít. V hlavních zprávách jako první informace zazněla, že většina lidí přestala chodit do práce. Jaký úsudek z toho plyne? Znamená, že mnozí z nás dělají něco, co je nebaví, nepřináší radost? Jeden muž dal výpověď a následoval ptáčka, který kolem něj začal na lavičce kroužit a vybízel ho, aby šel za ním… Ženě, která se svým manželem žila ve zlaté kleci, došlo, že změní svůj život od základů. Další si řekla, že bude žít stejně jako doposud, neboť je spokojená a není důvod k razantnímu převratu. Film je velice poetický, i když místy celkem drsný. Ea chce přepsat Nový Zákon, a tak vybere šest neokoukaných apoštolů, kteří jí budou průvodcem na Zemi. Spolu s jedním bezdomovcem začnou psát nové osnovy a navrátí lidem plnou odpovědnost a moc nad svým vlastním životem. Pouze oni, žádný Bůh, budou mít v rukách všechna svá rozhodnutí a stanou se strůjci svých osudů. Zaujalo mě, že dívka u každého člověka nacítila jeho životní hudbu, melodii, která je jeho orchestrem a provází jej po celou dobu jeho existence. Něčí tóny zní jako sonáta od Schuberta, jiní jsou zahalení do šumění moře či cirkusového skotačení. Stejně jako motto, které taktéž dotváří jeho osobnost. Pro jednu mladou ženu jím je: „Život je jako kluziště. Každý spadne a pak vstane“. Další se zamyslí nad tím, že kdyby „neexistoval vzduch, ptáci by spadli“. Pro jinou byl „její smích jako padající perly na mramorovém schodišti“. Vidíme osudy lidí, kteří bývali zvídaví, dobrodružní, hraví a v té opakující se monotónní realitě ztratili umění žití. Jen přežívali, mrhali svým bytím. Zpráva o smrtelnosti jim otevřela oči a nastal jejich životní restart. Já osobně bych však takovou sms dostat nechtěla. Ne, že bych se bála své smrti, ale byla tam scéna, kdy maminka syna s Downovým syndromem, který byl na ni zcela závislý, zjistila, že jí přežije o několik let a ona nebude vědět, co ho čeká a kde svůj život dožije. Přiložila mu polštář na tvář, aby zvrátila osud, ale nedokončila. Se synem se poté rozplakali v objetí. Pro mě, jako pečující o dítě s vážným kombinovaným postižením, je to rovněž má noční můra, i když žádný rodič by si snad neměl přát přežít svého vlastního potomka. Nejraději bych s mou dcerou byla napořád… Ten film mi potvrdil, že díky Moničce žijeme opravdově a ne nadarmo. Snažíme se, aby každá chvíle stála za to a střádáme zážitky, které jsou našimi každodenními poklady. Snad jako by ta pomyslná smrt čekala někde za rohem a zapisovala si, zda skutečně žijeme plnohodnotně nebo zda si pro nás nepřijde předčasně. Postižení, vážná nemoc, blížící se odchod, osudové ztráty, prozření… jsou možná oněmi impulzy, které k tomu pravdivému životu potřebujeme. Kdo ví? Nebo ani ne? Nebudu víc rozvádět ani prozrazovat děj, snad jen poslední myšlenka filmu – a co kdyby byl Bůh ŽENA? Snímek doplňuje krásná hudba, a navíc je ve francouzštině se skvělým hereckým obsazením. Překlad je místy umírněnější oproti originálu, ale nijak na symbolice neubírá. Vřele tedy doporučuju a když máme to léto, zkuste se sami pro sebe zamyslet: JAKÁ JE HUDBA VAŠEHO ŽIVOTA? A MOHU ZNÁT I VAŠE MOTTO? Manžel mě tipoval na Can Can od Offenbacha a musím říct, že se mi to líbí… A dcera Moni by krásně ladila s Mozartem. Teď vy… a ať je ten náš život co nejvíce hravý… ~ Petra F. Rohovská, 18. 7. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.