Nakladatelství Lelkárna®

Bývalo, kdy jsem naše vzpomínky mívala vystavené po celém bytě tak, aby byly všem na očích: staré černobílé fotografie pořízené na trhu v Paříži, výstředně zdobenou karnevalovou masku z Říma, ručně vyráběné dřevěné suvenýry z Lisabonu. Pravidelně na ně usedával prach utkaný z jemných pavučin, jako by byl předzvěstí toho, co se má teprve stát. Dnes mám tyto připomínky spolu s pohlednicemi a dopisy schované na dně krabice od bot, kterou jsem zastrčila pod skříň daleko od mých každodenních kroků, abych o ni už nezakopávala.

Jen jeden obraz se mi stále nedaří vymazat z paměti. Při naší návštěvě v Paříži jsme se přidali k dalším zamilovaným párům a svou lásku zpečetili zavěšením společného zámku na vyhlášený most Pont des Arts. Visely tam jen čtyři a ten náš byl takový malý, popraskaný, jako symbol nestárnoucí lásky, která překoná všechna hoře a stane se věčnou, nesmrtelnou. Do zlatého obdélníčku jsme vyryli iniciály našich jmen – „J“ jako Jirka, „M“ jako Marika – a přidali tvar srdce. Ostatní házeli klíček do Seiny, ale my jsme nechtěli ještě víc znečistit už tak zakalenou řeku, a tak jsem ho nosila jako přívěsek na krku. Měla jsem řetízek dlouhý tak akorát, aby se hrot klíčku dotýkal žlábku mého poprsí. Jirka říkával, že nezná erotičtější místo, a jemně si s mou ozdobou pohrával. Pro mě to vždy byla dokonalá předehra krásného milování plného vášně, hlubokých vzdechů a současného vyvrcholení.

Přátelům jsme připadali jako nerozlučná dvojka, kterou jsme bezesporu byli. Byli jsme přesně ten pár, který láska zasáhne tak silně, jak se to stává jen několika málo vyvoleným. Nebyli jsme žádné klišé, ba ani postavy z červené knihovny, prostě a jednoduše jsme si byli souzeni. Jak já milovala náš humor, kterému jsme rozuměli snad jenom my dva. Koukli jsme na něco a v tentýž okamžik se spustil nezadržitelný smích. Nebo když jsme si chtěli pustit film, tak jsme beze slova sáhli po tom stejném. Shodli jsme se názorově a často stačil jen pohled, aby jeden z nás věděl, nač myslí ten druhý.

Nejraději jsme jezdili na výlety a poznávali místa, kam turisté jen málokdy zavítali. My jsme vždycky naši exkurzi začínali v odlehlé kavárně, dali se do řeči s místními a pak se nechali unášet. Většinou jsme do zapadlých zákoutí zabloudili a tím udělali objevy, o kterých se v žádných průvodcích nepíše. Nebo jsme se šli projít do parku či lesa, kde jsme sešli z trasy a poblíž vzrostlého křoví si vytvořili milostné doupě. Jako tenkrát na podzim, kdy se pod hromadou spadaného listí nacházelo malé mraveniště, a ještě týden jsme cítili nepříjemné kousance. 

Ještě teď se při té představě usmívám. Každý okamžik byl plný intenzivního prožitku, a i když jsme spolu strávili jen pár let, jsem si jistá, že by naše soužití vystačilo na knihu či dvě. Událo se toho mnoho, a nebýt jednoho momentu, naše vzájemné pouto by se určitě nezačalo přetrhávat.

Já tehdy dokončovala studia a on už byl prvním rokem v pracovním procesu. Vždy jsem ho škádlila, když jsme někam zašli, ať už do kina, nebo restaurace, že se mileráda nechám pozvat a své drobásky z brigád si budu šetřit.

„Však až budeš mít tu Nobelovku za literaturu a budeš jezdit na autogramiády po celém světě, tak se zase já nechám vydržovat,“ pravil s laskavým úšklebkem.

No jo, Nobelovka… ani k té nedošlo. Psaní mě přestalo bavit. Slova mě opustila, řádky zely prázdnotou a bílý list papíru zůstal neposkvrněný jako panna před svým prvním vstupem do světa slasti.

Kdysi Jirka říkával, že tiskárny budou kvůli mně muset dělat přesčasy, jak rychle a pravidelně plním jeden zápisník za druhým. Zaznamenávala jsem každou jedinečnost a společný čas, jako lapač, který do své sítě zachytí vše, co cestou potká. Milovala jsem škrábající zvuk propisky, jak vyrývá písmenko za písmenkem, která pod jejím hrotem poskakují jako neřízené střely. Mnohdy ruka ani nestíhala zapisovat, jak rychle se slova drásala ven z mysli, jako nedočkavé mládě, které se líhne z praskajícího vajíčka.

Pak jednoho dne přišla ta zlá zpráva, která nás nikdy neměla potkat. Měla nás obejít jako tolik věcí předtím nebo jen tak se kolem nás mihnout a pokračovat dál. Jenže ona se zastavila přímo u nás. Jako blesk z čistého nebe zatemnila naše budoucí dny a zdálo se, že Štěstěna o nás ztratila zájem.

Jirka se nějaký čas cítil slabý a často býval unavený. Chodil brzy spát, ani na pravidelné milování neměl pomyšlení. Podezírala jsem ho, že snad myslí na jinou, nebo že se dokonce nevěry přímo dopustil, a naléhala jsem, ať mi řekne pravdu do očí. On však tvrdil, že mu mám věřit, že je opravdu jen utahaný a sám neví, co se děje. Já ho trápila svým naléháním na tělesné sblížení a on toužil jen vedle mě ležet a cítit mou přítomnost. Já byla plná chtíče a on se zdál být zcela vyhaslý. Chtěl spočinout svou hlavou v mé náruči, abych ho hladila po vlasech, ale já chtěla víc. Toužila jsem ho mít v sobě, ve svém vlhkém klíně, a cítit, jak mě každým pohybem naplňuje a sílí ve mně. Chybělo mi jeho propojení a on se zmohl jen na objetí a letmý polibek.

„Mně ale tohle nestačí! Jirko, pochop, že já sex ve vztahu potřebuju. Nechci vedle tebe jen ležet a poslouchat tvé chrápání pokaždé, když usneš. Jestli to půjde takhle dál, tak fakt nevím,“ křičela jsem. On se ke mně přiblížil, položil své paže kolem mého pasu a já ho vzteky odsunula.

„Promiň, že jsem tě objal,“ špitl a odevzdaně se odebral do ložnice.

Co bych dnes dala za jeho sevření?

Dopis z nemocnice přišel doporučenou poštou, když byl Jirka ještě na nemocenské. Nezapomenu na pohled, který jsme si spolu vyměnili. Zůstávala naděje, že se jedná o pouhou výzvu k doplnění dalších testů. Že to ještě nebudou výsledky. Nemohou. Vždyť neuběhl ani týden. Nechtěla jsem si připustit, že v případě závažnosti bývají zprávy až moc urgentní. Jirka otevřel pečlivě zalepenou obálku a četl nahlas. Po pár slovech jsem přestala vnímat obsah oznámení a k uším dolétly jen ozvěny, které potvrdily to nejhorší – rozsah nádoru v posledním stadiu neslučitelný se životem. Tu noc jsme strávili v pevném objetí. Ani dnes po dvou letech si nedokážu vybavit další podrobnosti. Mám to celé v mlze a přikryté neprůhledným závojem. Snad jednou nastane den, kdy mi myšlenky odhalí víc a já budu schopna pojmenovat každou emoci a pocit, které mi tenkrát běžely v hlavě a po těle. Zatím mám pořád prázdno.

Jirku museli hospitalizovat. Péči už jsme nedokázali zvládnout doma. Držel se statečně jako poslední lístky třepotající se ve větru na svlečených zimních stromech. Tak jako ony byl povadlý a den ode dne mu slábl kořínek. Denně jsem za ním chodila. Hladila ho po tváři, nasávala vůni jeho těla, mlčky jsme si hleděli do očí, prsty jsem jezdila po jeho jemné kůži a na konci jsme se pokaždé chytli za ukazováčky, jak jsme to dělávali na procházkách. Naše vzájemné tetování v podobě kotviček bylo stále zřetelné, jako by to bylo včera, kdy jsme oba dostali stejný nápad. Vraceli jsme se pozdě večer z noční prohlídky Paříže a prošli kolem tetovacího studia, kde bylo ještě otevřeno. Nakoukli jsme do něj a hned zkraje nás zaujal ten námořnický vzor. Měli jsme jasnou představu o tom, kam si ho necháme umístit – na hřbet ukazováčku jakožto symbol, že kamkoli ukážeme, bude to náš správný směr. Tam, kam bude prst směrovat, se vydáme. Bohužel cesta živých se týkala jen mě…

Přežívala jsem. Byly dny, kdy jsem ani nevstala z postele, a jindy bych potřebovala, aby den měl více než dvacet čtyři hodin. Našla jsem si práci v knihovně a celý den trávila čas s písmenky. Užívala jsem si prostředí tichých společníků a procházela uličkami plnými knih žádoucích i zapomenutých. I já si tak připadala a cítila jsem, že zde nacházím pochopení, útěchu a mohu být daleko od soucitných pohledů okolí. Jenže jednou jim budu muset čelit. Obrátit list minulosti a otočit na novou stránku.

Víkend. Dva dny, které se táhnou a pokaždé si musím dopodrobna naplánovat, co budu dělat, abych je nakonec nestrávila ve vodorovné poloze. Rána, kdy zjistím, že místo vedle mě je opuštěné, jsou nejtěžší.

Hledím chvíli do stropu a pak se posadím. Zrak zachytí smítko prachu kousek od postele. Včera jsem vysávala, ale očividně jsem toto místo minula. Koutkem oka v rohu u topení zahlédnu zmuchlaný útržek papíru. Tyč vysavače tam zřejmě nedosáhla. Už když se nakláním, abych ho zvedla, zdá se mi písmo dost povědomé. Najednou chápu výraz zůstat jako opařený nebo zcela zamrznout. To snad není možné. Musím se štípnout, abych se ujistila, že jsem opravdu vzhůru a probuzená.

Lásko, jen jedno poslední přání mám.
Ze svých citů, jak víš, se nerad vyznávám.
Ty však krásně do slov umíš vše dát
a já bych Tvé řádky z mé dálky četl tak moc rád.
Napiš mi dopis plný něhy, vášně, touhy a vzrušení.
Vypiš se ze všech svých trápení.
Zavři očka svá, má paní spanilá.
Nech se mou rukou vést.
Líbám Tě shůry, Tvůj Jirka navždy.

Žij, má krásko, žij, nečekej příliš dlouho.
Netrap se již a přetrhej naše pozemské pouto.
Náš příběh jednou pokračovat bude.
Nyní však raduj se z každého dne i beze mne.
Svou sílu Ti posílám, vezmi si ji a jdi dál. 
Nečekej, až přijde setmění.
Piš, má lásko, a zázraky ať se naplno dějí.
Tvůj Jirka.

Při čtení se mi třásla ruka a mé oči zaplavily slzy. Hlavu mi zaplavily otázky, které jely na plné obrátky. Zanechal Jirka ještě někde nějaké poznámky? Najdu další vzkaz? Odkud je tento? Snad ze záhrobí? Převrátila jsem celou ložnici, až jsem narazila na onu krabici od bot. Tu, která měla už navždy zůstat skrytá mému pohledu. Možná je však načase vytáhnout vzpomínky a dát jim nový nádech. Oživit je příběhem, který v mých myšlenkách ještě neskončil…