Nakladatelství Lelkárna®

Dočetla jsem s dcerkou velmi zajímavou (ne)pohádku Princ Mamánek od Jana Budaře, která mi bude ještě nějaký čas doznívat v mysli. Lépe řečeno mi v uších budou hučet podmanivé a naléhající otázky, které v knize zazněly. Nebudu prozrazovat děj, o kterém si můžete přečíst na různých databázích či recenzích. Odhalím však jedno…Dílo pojednává o setkání s Paní Smrtí, která ve své nekonečné říši, kde přestal existovat čas, uvítá zbloudilé, kteří, aby si zachovali život a vrátili zpět na zem, musí pravdivě zodpovědět tři otázky. Každý dostane jiné, dle toho, v jaké situaci se nachází, co ho trápí, čeho se bojí či čemu musí čelit. 

Kniha sice spadá do kategorie pohádka, avšak po jejím přečtení a častých úvahách je vhodná i pro dospělé. Vede k zamyšlení a spolu s dětmi, kterým knihu třeba předčítáte si můžete na jednotlivé otázky odpovědět. Beze spěchu a hluboce ponořeni do sebe sama. Zdánlivě snadné otázky, které však nabízí podrobné zkoumání, až se vám hlava zatočí. Čím víc nad nimi budete přemýšlet, tím víc naberete dojmu, že odpovědět po pravdě, upřímně a v plném odhalení je těžší, než jakýkoliv (třeba maturitní) dotaz. Protože nejde jen o život sám, nýbrž především o to, jak ho žijeme a co pro nás ve skutečnosti znamená. 

• První otázka zní na první poslech jednoduše: Co je ti na světě nejdražší?

První odpověď, která mi v hlavě proběhla rychlostí blesku byla a stále je rodina. Můj muž a má dcera, kteří pro mě znamenají vše a bez nichž bych si svůj život nemohla a ani nechtěla představit. Někteří by mohli namítnout, že takový vztah hraničí se závislostí a možná by měl z určitého hlediska i pravdu. Když máte dítě s postižením, které na vás bude celoživotně závislé a nikdy nevylítne do svého samostatného hnízda, tak vznikne pouto, které sílí a časem sroste. S mužem jsme jeden tým, je mým parťákem a přijímá svou odpovědnost i břímě s odvahou, odhodláním a ctí rytíře. nejde nám být jeden bez druhého.

Tím se mi zobrazí další možná odpověď a tou je láska – partnerská, rodičovská. Mocná esence našich životů, která hřeje a pálí zároveň. Je svobodná jako letící pták stejně jako ji můžeme polapit a uvěznit ve zlaté kleci. Umí být tiše uvolněná a také hlasitě svazující. Myslím, že takové je i naše soužití s dcerkou. Když na ni pohlédnu a ponořím se do jejích očí mléčné čokolády s tóny pistácie, srdce mi puká tím silným citem. Každým dnem mě dojímá – její vnitřní i vnější krása, bezstarostnost z budoucích dnů, protože ona žije pouze tím dnešním, její bezbřehá radost a spontánnost, která strhne každého a vytáhne z jeho starostí. Stejnou měrou mě láska k ní bolí, stahuje a možná i trochu strachuje. Musím tu být pro ni co nejdéle, zůstat zdravá, nemyslet na to špatné, žít naPLNO a užívat její elixír mládí na prodloužení svého přibývajícího věku a ubývajících sil. Jak krásně, a přitom syrově to popsal St Exupéry v Malém Princi: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“. Ano, v rodičovství vnímám ohromnou dávku zodpovědnosti, neboť být rodičem je umění a jeden z nejtěžších úkolů, které znám…

Že by nakonec tou pro mě správnou odpovědí bylo rodičovství? Být hrdou mámou tak úžasné bytosti, jakou je Monička, je dar, i když není vždy snadné si ho zasloužit. Dá se vůbec mluvit o zásluze? Milovat své dítě bezpodmínečně, nechtít ho měnit a plynout na společné řeči, která však může být v mnohém odlišná. I proto si zachovat svou vlastní identitu a tvář, neztratit samu sebe pod tíhou povinností a úkonů. Láska k sobě samotné, kterou si v sobě pěstujeme, není sobectví nebo útěk od rodiny, ale čirá sebepéče.

Mám-li si vybrat jen jednu odpověď, nechť je jí: LÁSKA. 

• Druhá otázka vyzve k hodnocení našeho dosavadního bytí: Co ses v životě naučil nejlépe?

Tento dotaz mi dal zabrat. Neumím jednoznačně odpovědět, protože otázka v sobě skrývá kombinaci vícerou faktorů a zkušeností, které jsou od sebe neoddělitelnými součástkami. Nebýt jedné, tak nejsem tam, kde nyní. Snad jsem se naučila být více trpělivá, netlačit řeku, která si teče svým proudem a nenechá si měnit směr, ať se ho snažíme, jakkoliv odchýlit. Je nezávislá, a to dokonce i sama nad sebou, když se ladně vyhýbá špičatým kamenům, které jí rozříznou vejpůl a ona pluje dál. Nebo když původní nasměrování zmizí pod hromadou hlíny a štěrku, kterou uvolnila matka země a ona, řeka, se náhle stočí jinam. Nelpí na jednu danou cestu, dokáže se přizpůsobit, nezalekne se a vždy, za všech okolností, teče dál…

Ohlédnu se-li za svým dosavadním životem, kdy jsem často měnila domov a stěhovala se spolu s mými rodiči kvůli tátovi, jenž pracoval v diplomatických službách a každé čtyři roky ho vlast odvelela jinam, ukáže se mi obraz dívky, která navzdory změnám, zůstává v hloubi duše sama sebou. Vždy jsem toužila zapadnout, ale nakonec jsem stále vyčnívala. Svým vzhledem holky s havraním obočím, jak ho přirovnala jedna naše sousedka – mívala jsem ho hodně husté, místy srostlé a temné jako havraní čerň. Svým projevem, kdy jsem se nahlas smála a nadšeně se pouštěla do různých vylomenin – nespoutaná duše, kterou se však tolikrát snažili srazit na zem, až se jim to málem povedlo. Svou osobností, které bylo někdy moc a s každým příchodem do místnosti přitáhlo (někdy nechtěnou) pozornost.  

Zůstat a být svá je tou nejtěžší rolí, kdy se nás okolnosti, společenské normy a očekávání snaží zaškatulkovat do rámečků, které nám nepasují. Kdo odolá, bude zpočátku čelit odmítnutí, zhrzení, nepochopení až ho nakonec možná přijmou.

Přijmout sama sebe takovou, jaká jsem, je dalším pilířem něčeho, co jsem se naučila. Přijmout své prohry, které jsou jen dalšími zkušenostmi a odrazem ze dna. Přijmout, že život nejde naplánovat, protože on si jede podle svého stejně jako ta řeka. Přijmout své zkoušky, výzvy, dramata a postupně získat nadhled a postoj, že někdy právě ten pobyt v bahně nás o nás samotných naučí nejlépe. Že jsme a zvládneme mnohem víc, než si dokážeme připustit. Nezaměňte přijetí s úplným odevzdáním či s naprostým souhlasem. Přijetí je síla a víra, které vyžadují snad nejvyšší dávku odvahy. 

Díky své dceři jsem se naučila žít více v přítomnosti, bez očekávání a soudů sebe i ostatních. 

Jen tak BÝT…tady a teď. Co když to je má správná odpověď? 

• Třetí otázka otevírá, co často chceme nechat skryté: Čeho se nejvíc bojíš?

Vždy jsem se nejvíc bála smrti. Hosta, který, když zaklepe na dveře, tak ho pro nic za nic nechcete vpustit dovnitř. Bytost, kterou musíte za každou cenu obelstít jako v pohádce Dařbuján a Pandrhola. Tu zubatou, která nikdy nebude vítaným společníkem. Předstírala jsem, že se mě netýká, že se naší rodině vyhýbá obloukem a nikdy nás její kosa nezasáhne. Jak jsem se jen mýlila…hrát si na nesmrtelnou. Měla jsem ji za strašáka a naháněla mi hrůzu. Dokonce jsem jedno období byla i nezdravě pověrčivá a bála se snad úplně všeho. 

Poté se narodila Monička. Stát se ze dne na den matkou přizvalo nevídané strachy, o kterých jsem neměla tušení. Bála jsem se, aby mi dcerka nepřestala dýchat, tak jsem nad ní dnem i nocí bděla. Bála jsem se, abych to malé tělíčko nezalehla, jak jsem kdysi v dětství slýchávala, že někteří školní spolužáci tímto způsobem usmrtili svého křečka (vůbec nevím, jak mě napadlo tohle přirovnání), tak jsem ji po každém nočním kojení dávala zpátky do postýlky. Bála jsem se o ní tak, že jsem myslela, že se zblázním, budu-li v neustálém strachu. Když jsme se dozvěděli, že má celoživotní postižení, strach zintenzivnil, avšak ne vůči ní, jako spíš z budoucna. Co s ní bude, až my nebudeme? Kdo se o ní postará? Opět jsem si začala pohrávat s myšlenkou nesmrtelnosti a přála si být postavami Madeline a Helen z filmu Smrt jí sluší. 

Po nějakém čase jsem se s Paní Smrtí setkala. Táta vážně onemocněl a poslední dva roky byl opravdu na pokraji života a smrti, až jsem se při pohledu na něj, přikláněla k té druhé možnosti a přála si odchod milované osoby. Nesnesla jsem jeho každodenní utrpení a bolesti, se kterými jsem nemohla nic dělat. Bezmoc a zoufalství tváří v tvář s pomalým umíráním bylo zatím to nejtěžší, čím jsem si musela projít. Když mi volali, že táta nad ránem umřel, bylo to vysvobození. A také ohromná vnitřní bolest. Spatřila jsem u lůžka jeho křečovité tělo a nabyla dojmu, že se již úplně uvolnilo a s lehkostí odešlo. Jeho oči, které předtím ztratily svou jiskru a prosily o pomoc, i když tento svět ještě nechtěly opustit, najednou zrcadlily radost a smíření. Došlo mi, že smrt je opravdu milosrdná a laskavá, že naopak umírání je tím utrpením, kterého se nejvíc bojím. Utrpení, bolest a ztráta svých nejbližších, kteří tu už nebudou a já jim nebudu moci říct, co jsem za života nestihla, nevytočím jejich číslo, které bude navždy nedostupné a nebudu s nimi sdílet ani pěkné ani smutné chvíle. Zůstanou vzpomínky a modlitby směrem neznámým…

Toto je má pravdivá odpověď na všechny tři otázky současně – přijmout své strachy s láskavostí a nenechat se jimi paralyzovat, nepodvádět život a být, jak nejlépe umím a vážit si každodennosti jako toho největšího pokladu. Spolu s mými milovanými a sama se sebou.