Nakladatelství Lelkárna®

Jedeme na Balaton

…kam jsme však málem nedojeli…

Běžně nejsem pověrčivá a signály či chcete-li znamení se snažím nebrat smrtelně vážně. Měla jsem ale možná udělat výjimku a náznaky Vesmíru si vzít k srdci. Inu, neposlechla jsem a posuďte sami, zda to bylo správné.

Rodinnou dovolenou na Balaton jsem plánovala od podzimu, jelikož cestování s vozíčkem není jen tak a zakládá si na důkladném prozkoumání lokalit a možností. Našla jsem pro nás krásný apartmán v městečku Keszthély a s paní domácí byla perfektní domluva. Nafotila mi rozměr výtahu, celý prostor místností a potvrdila, že máme k dispozici pračku i myčku, včetně pěkné terasy. Ani po příjezdu nás žádná záludnost nečekala, takže zde bylo vše v pořádku.

Dva týdny před odjezdem se jednoho rána Moni probudila s horečkou a kašlem. To zvládneme, vždyť máme ještě 14 dnů na vyléčení! Po týdnu se nemoc zdála být lepší a sem tam vykoukl i úsměv v dceřině tváři. To bude dobrý. Ve středu, což bylo TŘI dny před odjezdem, se situace náhle prudce zkomplikovala. Moni začala vykazovat známky směsi tuberáku, černého kašle a svinstva, které jsme nebyli schopni diagnostikovat. Strýček Google negoval obě první varianty, neboť se ve spoustě příznaků neshodovaly s tím, co dcerka prožívala. Volali jsme paní Dr, která předtím vyloučila větší potíže z důvodu čistého poslechu plic a průdušek. Po další konzultaci jsme dostali zelenou, nicméně jsme raději nasadili antibiotika a řekli si, že vyrazíme. Cestu jsme zvládli bravurně, neboť jí Moni celou prospala.

Dorazíme do naší destinace, kde slunce peče jako v peklíčku – výzva pro někoho jako jsem já, jelikož já a vedra nejdou dohromady a chcípám od stupnice 30 a výš. Klima je tu však celkem příjemné, a navíc sem tam prolítne mírný vánek, který celkový hic jakžtakž zmírní. To půjde, chlácholím sama sebe (nakonec jsem si výlet sem vymyslela já, tak budu zticha). Navíc se zdá, že léky zabírají, takže si něco z té dovolené přece jen užijeme.

Po dvou dnech nastává zvrat a Moni prokašle celý večer až do půlnoci, že okolní okna a terasy se zavírají, asi před strachem, aby se mor nešířil. Zvenčí zní Moniččin záchvat kašle vskutku děsivě, tak se jim ani nedivím. Udělala bych to samé. Když máme pocit, že večerní kašlání ustupuje, nastane další zlom a tentokrát většího kalibru! Nakupené hleny jsou pro ležící dcerku nepřekonatelnou překážkou, tudíž spolu s hleny zvrací zbytky jídla a my se modlíme, abychom v nich nenašli stopy léků… Manžel pro jistotu pečlivě studuje obsah v pleně. Já si dokola opakuju, že těch znamení bylo víc než dost, neměli jsme sem jezdit a teď nás naše rozhodnutí trestá.

Po čtyřech dnech jsme i my ve fázi většího nadhledu. Dokážeme včas vyhodnotit, a především zachytit lavinu hlenu, a ještě odkašlávání u Moni podporovat. Tleskáme, když se pořádně vykašle a radujeme se, že se jí na chvíli ulevilo. Pračka v apartmánu jede o sto šest, a dokonce jsme se po skoro třech týdnech celou noc i vyspali.

Výletíme, jak situace dovolí a z hlediska možností pro vozíčkáře narážíme na další a další limity. Balaton jaksi na klienty na kolečkách zapomněl a já si předem moc informací nezjistila. Myslela jsem si, že být na vozíčku je přece celkem normální a ejhle… na Balatonu jsme za exoty, za kterými se každý otáčí a zkoumá nás jako nový vědecký útvar. Do toho to zvracení hlenů a kolemjdoucí mají o teátr postaráno. My se snažíme usmívat a dělat, jakože nic, vždyť je to naše každodenní realita a normálnost. Pro okolí jsme však jiní… hodně jiní, až mimozemští.

Včera jsme dojeli do levandulového města Tihany, kde je krásné opatství Benediktinů. Akorát je na strmém kopci a vyhrkat 90 kg (vozík s Moni) je zátěž celkem veliká. Konečně se doplazíme ke vchodu, kde do chrámu božího vede asi šest schodů. Paráda! Ani Bůh nám návštěvu nepřeje. Přiběhne mladý ochotný muž, který na nás mává, že máme jít vedle a nachystá nám mobilní plošinu. Super, to dáme! Manžel najede a… plošina se rozjíždí, Pavel neudrží vozík, padá a s ním i Moni. Lidi kolem koukají a snad si i tu scénku natáčí a já už hystericky brečím, že tohle byl můj strop. Pomáhám manželovi vstát a kontroluju, zda je celý. On i Moni s vozíkem. Žádný šrám, tak se nakonec rozhodneme, že do kláštera přece jen vstoupíme. Je nádherný a Moni se líbí světýlka – první nadšení z celého dne. Mě však vykážou ven, pač se psem, ani asistenčním, dovnitř nesmím, prý kvůli alergiím… Kdo by se mohl „nakazit“ netuším, ale raději se rezignovaně otočím a odcházím.

Sednu si na lavičku a pláču. Nad lítostí, že se člověk snaží fungovat normálně, ale nejde to. Nad bezmocí, že zas a znova přecházíme jeden klacek za druhým. Nad nespravedlností světa, když vidím, jak matka seřve zdravé dítě jen proto, že nesplnilo nějaký její nesmyslný požadavek. Nad lidmi, kteří si svého zdraví a neomezených možností neváží a my bychom platili vším, co máme… snad i svou duši ďáblu zaprodali. Lidi, važte si všeho, co máte, nevymýšlejte blbosti a žijte fakt naPLNO.

Moni s manželem vychází a já se jdu projít po opatství a kochat se výhledy na levandulová pole, vinice a rozsáhlé Balatonské jezero s plachetnicemi. Výhled jako z turistického průvodce! Fotím, natáčím video a těším se, že si zajdu do vyhlášené cukrárny na levandulovou zmrzlinu. Možná ochutnám i netradiční příchuť camembert. Dojdu k lavičce, kde čeká má tlupa se slovy, že Moni zase zvracela a jedeme raději domů. Ok, takže nic. Cestu dolů k autu lemují obchůdky s levandulovými produkty, parfumérií, která vábí svou vůní, aby do ní zákazník vstoupil a krámek s paprikou. “Můžu se zajít podívat?”, žadoním u muže, ať si odsud nějaký suvenýr odnesu. Nakouknu do butiků a neodolám… Levandulové krémíky, čokoláda, pivo a víno, neodolatelná vůně parfému, který nikde jinde nejde sehnat. Místní speciality, které udělají radost. Nakoupíme a já se tetelím blahem, že přece jen je svět ještě v pořádku.

Stejně jako den předtím v zámku Festetics, potkám u výběru paprik francouzskou rodinu a dáme se do řeči. Zakecám se a ve zkratce se od sebe dozvíme vše podstatné. Lichotí mi, že prý mám pařížský přízvuk a mluvím jako rodilý mluvčí. Opět se vrátím do svých studentských let, kdy by mě nikdy nenapadlo, jaký život budu vést a co vše nastane. Jaké by to bylo, kdybych tam tehdy zůstala? Vyjdu ven a vidím, že Moni zase nabírá. Přiběhnu a pomáhám Pavlovi chytat další gejzír zvratek. Než odjedeme, přijde ten pán a ptá se, zda pečuju o lidi s postižením… že je to hezké a úctyhodné. Myslel si, že jsem Moniččina asistentka, jak milé. Odvětím, že ano, že primárně pečuji o svou…dceru. Zarazí se, omluví a řekne, jak jsme s mužem oba fantastičtí. Opravdu? Ani ne…Vždyť táhneme dítě na výlet, který trvá hodinu autem, celý ho prozvrací a kromě světýlek v klášteře z něj nemá nic. Ale budiž, rozporovat to nebudu. Rozloučíme se, popřejeme si hodně štěstí, nasedáme do auta a modlíme se, abychom dojeli bez větší zdravotní újmy.

Dnes jsme si řekli, že zkusíme místní pláž a vykoupeme se. Proto jsme sem jeli, že. Na Balaton. Moni bude pod stromy ve stínu a my si na střídačku zaplaveme. Moni má skvělou náladu a lepší se i vykašlávání. Na pláži si lebedí ve vozíku, který opět vzbuzuje zkoumající pohledy a my si připadáme jako z Marsu. Copak Maďaři nikdy neviděli vozíčkáře? Zřejmě ne… Manžel mi pak poví, že prý někdy v devadesátkách nějaký politik administrativně odebral ZTP průkazy lidem, kteří by ho dle něj již nepotřebovali a uznal je práce schopnými. Jako úsporné opatření sociální politiky a podpory ekonomického růstu země. Tak se tedy stalo, že lidé bez končetin byli nuceni napochodovat na úřad práce a hledat si své první zaměstnání. Jak to dopadlo, netuším, ale každopádně jsem jiné vozíčkáře tady nespatřila.

Když jsme se tedy odhodlali navštívit místní pláž, zaplatili vstupné, tak se nám potvrdilo to, co někteří zmiňovali a tudíž, že voda je na desítky metrů mělká… Písek tak hluboký, že s vozíčkem bychom se do něj hned zabořili a už nevyjeli tam ani zpět. Pokud bychom ho přece jen dotáhli ke břehu, tak bychom museli Moni přenést asi 50 metrů, než bychom měli vodu alespoň po kolena… Hmmm, tak to nedáme. Musela jsem se smát nad naší naivitou, bláhovostí a opět tím pokusem o normálnost. Štěstí v neštěstí, že není Moničce dobře a do vody by zatím nemohla. Koupání s ní zřejmě nebude. Jsou tu sice nedaleko od nás termální lázně, kde bývá i klientela po úrazech a s problémy pohybového ústrojí, tak snad tam budeme mít větší úspěch a zapadneme. Pokud se ovšem stav Moni zlepší a zvládne vodorovnou pozici bez dušení se.

Směju se doteď. Po pár tempech v příjemně teplé vodě na mě začal pískat plavčík. Nechápala jsem… Plavu přece před bójemi, nedělám kraviny a chovám se jako slušný plavec. Spustil na mě maďarštinou, ze které nerozumím ani slovo a tázavě odvětím, zda umí anglicky. Upozornil mě, že se blíží bouřka a začíná být výstraha druhého stupně. Ohlédnu se kolem sebe – voda nemůže být klidnější, vítr je slabý, hřmí na míle daleko, ale prý je pobyt ve vodě na mé vlastní nebezpečí. Sotva jsem do vody vlezla, hrozí mi zákaz koupání? Ještě chvilku a pak vyjdu ven. Nebe změní nepatrně svůj odstín a lidé se začínají kvapně balit. Plavčík hvízdá, jako by už vlna tsunami byla sekundu od nás a my s Pavlem nevěřícně hledíme na pobíhající lidi. Tentokrát jsou ti exoti oni a my snad normální, že tohle nás fakt nemůže rozhodit a zůstáváme. Pláž se vylidní a zbyde jen pár odvážlivců. Spadnou dvě kapky deště, bouřka se nekoná, do vody už však nikdo nevleze. Vydáme se na procházku kolem stromů, Moni je nadšená z větru a huláká. Poté vyplivne pár hlenů a jede se dál. Oblečeme se a opouštíme koupaliště. Tak jsem tam hezky pobyli, no.

Ještě máme s sebou psa, který je již v seniorském věku, vleče se za námi jako šnek a sem tam z něj padají bobky za chůze, ale jako domácí mazlíček má vyšší postavení, a tak je na tom s pozorností podstatně lépe. No nic, my se jen tak nevzdáme a tuhle dovolenou přežijeme ve zdraví, a dokonce si ji užijeme! Už jsme měli i místní variantu langoše, takže mise přece jen splněna!

Zbývá pět dnů a já věřím, že těch překvapení a her osudu bude čím dál méně a když ne, tak se přece z toho nepo… žejo.

Cestování zdar a na plný kozy!

PS: termální město Hévíz nás velmi mile překvapilo svým lázeňským šarmem, vyšperkovanými promenádami, rozlehlým parkem a cukrárnami s dortíky jako Dobošův dort či krémeš. Tady nám tak koupačka určitě vyjde! Dle personálu jsou na lidi na vozíčku připraveni. Stačí se svést výtahem přímo do vody. Bohužel onen „výtah“ je však chybným výrazem pro židli určenou pro sedícího klienta. Pokud nesedí, má to blbý a jiný způsob, jak ho dostat do vody není. Navíc by přistál v teplotě 38 stupňů Celsia a musel okamžitě šlapat vodu, jelikož její hloubka dosahuje dva metry… Takže pro představu vážení – nesedící Moni bychom naložili do židle, ze které by se pomalu a jistě sunula dolů, až by se ponořila do vřelé vody. V mírné šokové reakci by lapala po dechu a zároveň se topila. My bychom seskočili k ní a v té vodě se pokoušeli ji nasoukat do plavacího pásu a u toho se snažili rovněž neutopit. Jak by nám personál asistoval, to nevím, ale jisté je, že na tuhle zábavu by místní ještě dlouho vzpomínali… Byl to nakonec osud, který nám dal poslední znamení, že Balaton pro nepohyblivé vozíčkáře opravdu vhodný není? Tentokrát jme proti němu již nebojovali…

~ Petra F. Rohovská, 21. 9. 2024

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.