Nakladatelství Lelkárna®

…je francouzsko-belgický film, který jsem nedávno s manželem zhlédla z archivu ČT. Velice zajímavý snímek, který nabízí mnoho témat k zamyšlení. Hlavní představitelkou je dívka Ea, která je dcerou Boha, jenž je zobrazen jako tyranizující, narcistní a manipulativní bytost. Celá rodina se ho bojí a Eu nejvíc trápí tím, jakou moc nad lidmi má a jak si pohrává s jejich osudem. Po jedné vyhrocené hádce, které jsou na denním pořádku, se Ea vzepře a rozhodne, že všem lidem na zemi pošle sms zprávu o jejich datu úmrtí. Na displeji mobilu se jim zobrazí odpočet a každý náhle ví, kolik mu zbývá času. Někdo se dozví, že zemře za pár dnů, jiní, že přežijí svého partnera o několik desítek let nebo on je a další se mohou radovat z dlouhověkosti.

Překvapilo mě, že se nikdo vyloženě nezhroutil, nepropadl panice, jen někteří mlčky seděli a koukali do mobilu se slzami v očích. Jako by snad na podobnou zprávu čekali, aby začali konečně žít. V hlavních zprávách jako první informace zazněla, že většina lidí přestala chodit do práce. Jaký úsudek z toho plyne? Znamená, že mnozí z nás dělají něco, co je nebaví, nepřináší radost? Jeden muž dal výpověď a následoval ptáčka, který kolem něj začal na lavičce kroužit a vybízel ho, aby šel za ním… Ženě, která se svým manželem žila ve zlaté kleci, došlo, že změní svůj život od základů. Další si řekla, že bude žít stejně jako doposud, neboť je spokojená a není důvod k razantnímu převratu.

Film je velice poetický, i když místy celkem drsný. Ea chce přepsat Nový Zákon, a tak vybere šest neokoukaných apoštolů, kteří jí budou průvodcem na Zemi. Spolu s jedním bezdomovcem začnou psát nové osnovy a navrátí lidem plnou odpovědnost a moc nad svým vlastním životem. Pouze oni, žádný Bůh, budou mít v rukách všechna svá rozhodnutí a stanou se strůjci svých osudů.

Zaujalo mě, že dívka u každého člověka nacítila jeho životní hudbu, melodii, která je jeho orchestrem a provází jej po celou dobu jeho existence. Něčí tóny zní jako sonáta od Schuberta, jiní jsou zahalení do šumění moře či cirkusového skotačení. Stejně jako motto, které taktéž dotváří jeho osobnost. Pro jednu mladou ženu jím je: „Život je jako kluziště. Každý spadne a pak vstane“. Další se zamyslí nad tím, že kdyby „neexistoval vzduch, ptáci by spadli“. Pro jinou byl „její smích jako padající perly na mramorovém schodišti“. 

Vidíme osudy lidí, kteří bývali zvídaví, dobrodružní, hraví a v té opakující se monotónní realitě ztratili umění žití. Jen přežívali, mrhali svým bytím. Zpráva o smrtelnosti jim otevřela oči a nastal jejich životní restart. 

Já osobně bych však takovou sms dostat nechtěla. Ne, že bych se bála své smrti, ale byla tam scéna, kdy maminka syna s Downovým syndromem, který byl na ni zcela závislý, zjistila, že jí přežije o několik let a ona nebude vědět, co ho čeká a kde svůj život dožije. Přiložila mu polštář na tvář, aby zvrátila osud, ale nedokončila. Se synem se poté rozplakali v objetí. Pro mě, jako pečující o dítě s vážným kombinovaným postižením, je to rovněž má noční můra, i když žádný rodič by si snad neměl přát přežít svého vlastního potomka. Nejraději bych s mou dcerou byla napořád…

Ten film mi potvrdil, že díky Moničce žijeme opravdově a ne nadarmo. Snažíme se, aby každá chvíle stála za to a střádáme zážitky, které jsou našimi každodenními poklady. Snad jako by ta pomyslná smrt čekala někde za rohem a zapisovala si, zda skutečně žijeme plnohodnotně nebo zda si pro nás nepřijde předčasně. Postižení, vážná nemoc, blížící se odchod, osudové ztráty, prozření… jsou možná oněmi impulzy, které k tomu pravdivému životu potřebujeme. Kdo ví? Nebo ani ne?

Nebudu víc rozvádět ani prozrazovat děj, snad jen poslední myšlenka filmu – a co kdyby byl Bůh ŽENA? 

Snímek doplňuje krásná hudba, a navíc je ve francouzštině se skvělým hereckým obsazením. Překlad je místy umírněnější oproti originálu, ale nijak na symbolice neubírá. 

Vřele tedy doporučuju a když máme to léto, zkuste se sami pro sebe zamyslet: