Nakladatelství Lelkárna®

Kterak vločka k jiskřičce přišla

Venku se pomalu stmívalo a oblohu přikryly třpytivé stříbrné hvězdy, které svou září přizvaly zlatý půlměsíc k společné noci. Světýlka v příbytcích se rozsvěcovala jedno po druhém a zanedlouho byla celá krajina blyštivá a plápolající jako svíčky na vánočním stromečku. Údolí v malebné vesničce v podhůří se postupně vylidňovalo, až zůstaly jen prázdné, opuštěné dřevěné stánky čekající na veselí následujícího dne. Hory se majestátně tyčily nad vesničkou a objímaly ji svou mohutnou pečující náručí.

V jednom domečku vysoko nad náměstím hořel v krbu oheň. Jiskřičky rozverně poskakovaly na rozžhavených polínkách jako neposední čertíci. Jejich barvy přecházely z jantarově oranžové po citrínově žlutou a ty nejdivočejší zářily karmínovou červení. Nebylo potřeba jiné hudby než rytmického doprovodu, jež poskládaly tóny v krbu jako v dokonale sladěném orchestru. Jak málo postačí k dotvoření teplého domova, kdy se u svátečního stolu sešla rodina v předvečer Štědrého dne. Společně pojedli a popili, zasmáli se nad příhodami, co se udály a vyslovili přání, aby zítřejší setkání proběhlo v poklidném a oslavném vánočním duchu. Kouzelný čas jako z pohádky dokreslily první sněhové vločky, které se najednou začaly vznášet na noční obloze. Všichni přispěchali k oknu a dětská očka zářila radostí, mezitím co se ta dospělá zalila slzami štěstí a dojetí. Vánoční atmosféra jako z nablýskané výlohy dárkového obchůdku se právě odehrávala před zraky přítomných. Jemně chladivý větřík dobarvil už tak půvabné dění.

Když poslední v domě ulehl, dohořívaly poslední plamínky a záhy celou místnost zahalilo šero a ticho. V okamžiku, kdy se jedna malinkatá jiskřička zrovna protahovala, aby si ještě chvíli užívala teplo polínek, tak otvorem komína spadla vločka. Docela drobná a vykulená, kam že to vlastně dopadla. Vystrašeně se kolem sebe rozhlížela v neznámém prostředí, až jí došlo, že opodál syčí rozpálený krb. Sice se už z něj jen lehce kouřilo, ale sněhovou vločku přitahoval a děsil zároveň. Úlekem poskočila a přemýšlela, kam by se schovala, aby nejprve pozorovala nově objevený svět zpovzdálí. Pro sněhové vločky je každé teplo velmi nebezpečné.

Rodiče jí varovali, aby se vždy držela, co nejdál od dýmu z komínů a ani se nepřibližovala k ohništím na náměstí a černým uhlíkům, nad kterými si lidé ohřívali prochladlé ruce.

„Poletuj si vysoko nad stromy, houpej se na jejich větvích, prolézej si dutinami a hraj si s veverkami na schovávanou, ale nelítej poblíž nížin“, opakovali rodiče při každé příležitosti, když si všimli, že se vločka rozhlíží po okolí až s přílišnou zvědavostí.

„Hlavně se nikdy, slyšíš, nikdy nevznášej nad plameny. Jiskry by tě jedním škrtnutím uhasily a v mžiku by ses rozpustila. Sice bys jejich žár nepatrně oslabila, ale sama bys roztála“, pokračovali mamka s taťkou.

Málo byla tato varovná slova platná pro nespoutanou vločku, která sotva co se naučila ladně létat, toužila poznat mnohem víc, než jí bylo nabízeno a měla povoleno. Všechny okolní stromy již prozkoumala, se známými zvířátky se už nahrála do sytosti a malá vločka snila o kamarádce, která by odhalovala nepoznané s ní. S ostatními vločkami si moc nerozuměla a občas měla pocit jakoby snad ani vločkou nebyla. Navíc jí okouzlil adventní čas, kdy se okolní krajinou linuly vůně horké čokolády, svařeného vína, nasládlého punče a všude se leskla ta nejkrásnější světýlka. I vločky se umí třpytit a jejich bělomodré odstíny tvoří jedinečné a nádherné ornamenty, avšak té rudé záři ohně se nic nevyrovná. Pokaždé, když se pouhým slůvkem zmínila, že by se letmo mihla kolem komína, aby spatřila ten žhnoucí tanec v krbu, dostalo se jí takového pokárání, že raději pomlčela o tom, že by si přála seznámit se s nějakou podobně zvídavou jiskřičkou. Kdo kdy slyšel o přátelství mezi sněhovou vločkou a plamínkovou jiskřičkou?

Mezitím zrovna jedna taková vykoukla spod polínka a ano, byla to ta, které se ještě před chvílí chtěla vyhřívat, když se ostatní již uchýlili k spánku. I ona si všimla sněhové vločky padat a zkoumala, kam se zatoulala. Nikdy předtím žádnou neviděla, a tak se nemohla dočkat, až ji pozná blíž. Hbitě vyskočila z krbu a tenkým hláskem zvolala do tmy.

„Haló? Kde jsi? Já jsem tě viděla padat… jsi v pořádku?“

„Nemusíš se bát. Já jsem taky malinká a jmenuju se Jiskřička“, dodala na úvod.

Sněhová vločka, která se schovávala za křeslem a nespouštěla z jiskřičky oči, poodstoupila a jejich vzájemné pohledy se střetly.

„Ahoj. Já jsem Sněhová Vločka a spadla jsem z oblohy. Bydlím tam nahoře venku, víš? A vždycky jsem si přála vidět plamínky takhle zblízka“, pravila vločka.

„Neublížíš mi, že ne?“ zeptala se vločka jiskřičky, která na ni ohromeně zírala.

„Proč bych ti měla ublížit?“ odpověděla nechápavě.

„No já nevím…. Asi protože mi všichni říkají, že vločky a jiskřičky nejdou dohromady. Já tě prý mohu lehce uhasit, ale ty mě úplně rozpustit“, odvětila vločka na vysvětlenou.

„Aha… ale neuhasíš mě, že ne? Když mi slíbíš, že mě neuhasíš, tak já tě nerozpustím. To by přece nedávalo žádný smysl“, řekla jiskřička.

„To máš pravdu, nedávalo. Víš, když celý život slyšíš, jak jste nebezpečné a co vše by se mohlo stát, tak tomu začneš věřit a zároveň tě ale láká vás poznat. Já totiž strach z tebe nemám a docela se mi líbíš“, shrnula vločka.

Osmělila se a přihopsala blíž k jiskřičce.

„Já si taky myslím, že jsi fajn. Hele, řeknu ti to takhle. Ono se toho kolem namluví spousty, a ne vždycky to má hlavu a patu. Kdybys slyšela, co se napovídá tady u nás v krbu a pak zjistíš, že je to celkem jinak, tak já už nevěřím všemu, co se kde špitne. Udělám si vlastní názor, protože ona ta pravda může být úplně jinačí, víš? Poslyš, nechceš si hrát?“ navrhla jiskřička.

„Já si říkala, kdy se už konečně zeptáš“, usmála se vločka.

Tak vznikalo zprvu křehké a opatrné přátelství, které časem přerostlo v pevné pouto, kdy se sněhová vločka s plamínkovou jiskřičkou poznávaly, objevovaly a prozkoumávaly. Zjistily třeba, že když se obejmou až moc, tak začne jiskřička mírně doutnat a vločce málem roztaje ramínko. Přišly také na to, že jiskřička neumí létat moc vysoko ve vzduchu a nejlépe jí je těsně nebo jeden až dva metry nad zemí. Tam bylo dobře i vločce, když si vyzkoušely, že skotačit přímo na polínkách či uhlících není zrovna ten nejlepší nápad. A tak se spolu honily mezi pařezy, prolétaly křovím či závodily s větrem, aby si užily venkovní radovánky naplno. V domku, kde měly své soukromí se schovávaly ve škvírách, sfoukaly snítka prachu na hromadu, ve které se poté s nadšeným vřískotem vyválely.

Stala se z nich nerozlučná dvojka, které by většina předvídala vzájemnou zkázu a kdyby bývaly daly na řeči ostatních, tak by nikdy nepoznaly, že zdánlivě nemožné přátelství může vykvést v něco tak nádherného.

Že by se protiklady opravdu přitahovaly? Že by jinakost měla tak mocnou sílu sbližovat? Kdo ví…? Jisté je, že duch Vánoc a jeho kouzla vyčarují všemožná překvapení. Zůstaňte bedliví, ať nepropásnete ta svá…

~ Petra F. Rohovská, 21. 12. 2024

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.