Když sny promlouvají
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Když sny promlouvají Celkem často mívám velmi živé sny, které si občas zapíšu nebo přímo začlením do svých povídek a vyprávění. Některé mi připadají tak skutečné, že by se i mohly stát, až se leknu sama svého podvědomí, co skrývá za utajená tajemství. Že by to byly ozvěny minulých životů? Jsou sny, které mě vyděsí natolik, že si přeji abych podobné hrůzy naživo nikdy nezažila… Jednou se nám oběma, mě i muži zdáli sny, které na nás zanechaly silný dojem a neměli jsme nejmenší potuchy, co si o nich myslet, byť symbolika toho mého byla celkem vypovídající. Manžel se podělil první a po vyslechnutí si v duchu řeknu, že tuhle scenérii bych zažila mnohem raději než tu mou fantasmagorii. Jemu se zdálo následující: Jedeme naší dodávkou na výlet, kde se máme potkat s partou přátel. Po cestě potkáme divoká prasata, která napadla kolemjdoucího psa s pánem. Tak jsme vystoupili, abychom pánovi a psovi pomohli. Mezitím do dodávky narazil nákladní vůz a jak couval, odvlekl i naše auto. Zůstali jsme tam sami a od pána se psem čelili obvinění, že to jsou naše prasata a že jsme je tam schválně nastražili. Pes byl celý zakrvácený a pán pokousaný. Manžel se rozčileně snažil vysvětlit, že žádná prasata nevlastníme, že jsme měli namířeno na výlet a chtěli jen pomoci, když jsme zahlédli to neštěstí. Aby toho nebylo málo, měla prasata přes záda modrý pruh mořské modři – vypadali jako z nějakého indiánského kmene. Ve stejnou dobu, co manžel vedl roztržku ohledně prasat, se mi za zavřenými víčky a mírném pochrupování odehrával horor na etapy. Měla jsem mít svou první lekci angličtiny nového kurzu, ke kterému jsem však neměla podklady. V den „D“ jsem přišla do školy, kde podél chodby seděla spousta dětí s rodiči či prarodiči a had účastníků se táhl až za roh. Prý se přišli všichni podívat na první hodinu. Vedoucí mi popřála hodně štěstí a na mou námitku, že nejsem vůbec připravená, mi sdělila, ať improvizuju a že to dám. S těmi slovy odešla. Abych na sobě nenechala znát ani náznak vykolejení, vyzvala jsem děti, že se přemístíme do jiné místnosti a doprovod, nechť zůstane na chodbě nebo jde ven. S dětmi, kterých bylo asi 20, jsme usedli v učebně, která mi byla povědomá a vzhledem k tomu, že jsem ke kurzu neměla nachystané materiály, tak jsem si řekla, že si popovídáme o letních prázdninách. Každého jsem se zeptala, kde byl, co dělal, jaký byl top zážitek a že se mají vyptávat i navzájem, aby procvičili angličtinu. Hodina utekla jako voda a děti odcházely nadšené ze skvělé lekce jazyka. STŘIH Jsem ve svém studiu v Paříži, kde jsem žila během svých studií a snažím se sbalit na pobyt, kam mám druhého dne odjet. Podmínkou je mít pouze jedno zavazadlo a příruční kabelku. V bytě se povaluje asi deset kufrů a krabice s knihami a dalšími věcmi. Vůbec netuším, jak to celé vměstnat do jedné brašny. Přijede blíže neurčená kamarádka, že mi pomůže vytřídit pouze to nejdůležitější. Vím jen to, že jedu někam na sever, do zimy a bude se bydlet ve velké ubytovně. Za jakým účelem a kdo celou akci organizuje netuším. Kamarádka mi nabídne, že krabice převeze k sobě do garáže a tam je uschová, než se pro ně vrátím. Oblečení rozdělíme podle sezon a vzhledem k tomu, že je nyní podzim a zimu strávím na pobytu, vybereme pouze teplé oblečení a boty. Zbytek dáváme bokem. STŘIH Nacházím se v malebném městečku kdesi pod horami v ubytovacím zařízení typu ROH. Je již tma a měsíc je schovaný pod mračny. Postupně vejdeme do ubytovny a jsme rozdělení do jednotlivých pokojů. Každý dostane svůj vlastní. Jsou temné, neútulné a stísněné. Postele vržou a nábytek je velice strohý – pouze jedna dřevěná skříň, malý stolek u postele s lampičkou a židle. Přes zavřené okenice není vidět ven. Koupelnu máme sdílenou, včetně WC. Pokoje jsou blízko sebe, takže je slyšet každý šepot a na chodbě je pár lamp, ve kterých zrní žárovky a vyřazují divně nažloutlé světlo. Celé to působí jako hororové prostředí. Brzy se mé obavy potvrdí, když nás ve velkém sále přivítá rusky mluvící delegátka, která bude od této chvíle naší průvodkyní a jakousi mamá, vždy připravena pomoci a vyslechnout. Poohlédnu se kolem sebe a zřejmě jsem jediná s vytřeštěným a nechápajícím výrazem. Ostatní se tváří spokojeně, až blaženě a naprosto zúčastněně. Snažím se v postávajících dívkách (ano, jsou tam jen ženy) najít spřízněnou duši, ale marně. Poté, co se ubytujeme a na dveřích zevnitř visí řád a podrobný popis denních aktivit, vybalím své věci na postel a spřádám v duchu plán, jak se odsud co nejrychleji dostat pryč. Vycházky máme povolené, tak po večerce půjdu prozkoumat okolí. Na společné večeři si nezávazně povídáme, mezitím, co ruská matrona v uhlazeném copu ovázaném kolem hlavy obchází stoly a ptá se dívek, zda je vše v pořádku a zda-li něco nepotřebují. Každá odvětí rozzářeným úsměvem s díky, že je všechno dokonalé a perfektní. Já se jen pousměju a hledím rozpačitě do misky s matlavou kaší neurčitého druhu. Po večeři vyjdu ven a přidá se ke mně slečna. Sejdeme dolů na náměstí, kde jsou ulice nádherně osvětlené a vyzdobené vánoční dekorací. V tom mi dojde, že zde zůstaneme i přes svátky. Zeptám se své kolegyně a ta mi mou otázku potvrdí pokynutím hlavy. Jsem zděšená a nevím, co dělat. Zvedá se vítr, je nám oběma zima, tak se vracíme zpátky. Po pár dnech se konají přípravy na velkou událost – na Štědrý den bude oslava Vánoc a vybírají se ty nejlepší z nás, které projevily nadšení z pobytu a aktivně se zapojují do různých aktivit. Je mi hned jasné, že výběru budu ušetřena, neboť jsem spíše pozorovatelka dění a nikterak k věci nepřispívám. Nastal Štědrý večer a těsně před vypuknutím zlatého hřebu jsem na terase, kde cítím velkou úzkost, že nemohu být s rodinou, mám strach a nové kamarádce se svěřím, že pro nikoho nemám dárek, a to mě trápí. Obejme mě, že ani ona nic nemá a že si nemám dělat starosti. Zazní gong a přesuneme se do zatemněné místnosti, kde se odehraje tolik očekávané překvapení. Sedíme v kruhu a uprostřed se tyčí menší stromek zahalený pod závojem. Není nijak bohatě ozdoben a připomíná více keř než majestátní strom, což by lépe odpovídalo dané slavnostní atmosféře. Pod ním jsou dvě postavy. Stromek je rozsvícen a postavy začnou zpívat a zahrají scénku vzniku Vánoc.
Volání vody…
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Volání vody… Stává se vám také, že když dojedete na nějaké místo, máte pocit, že tady jste doma? Říkejme tomu volání duše, zapouštění kořenů či niterní srdcová záležitost. Za svůj život jsem cestovala hodně, žila v různých zemích a bylo pár lokalit, kde jsem se cítila hezky a vnímala silnou energii. Možná jsem nyní více vědomá, protože až s věkem přišly tyto dojmy, předtím jsem podobně intenzivní zážitky nemívala. První zachvění, že prožívám výjimečnost okamžiku bylo v oblasti Orlických hor, a především v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Bylo to krátce po úmrtí táty. Seděla jsem v prostřední lavici a pozorovala prosklenou střechu, poletující vlaštovky, které celé atmosféře dodávaly až magický nádech a uvnitř jsem měla zvláštní klid. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny, zapálila svíčku se záměrem a odevzdala otěže, které mě již dlouho stahovaly a nesloužily k žádnému užitku. Odcházela jsem smířená, lehčí a jako po zpovědi, i když jsem na žádné nikdy nebyla a ani nejsem věřící. Kostel si mě však svou nenaléhavostí a čistotou získal a celý jeho prostor na mě zapůsobil svou neskutečnou silou. Podobně tomu je, když jezdíme do lázní a konkrétně Františkových. Malebné městečko v zeleném ráji lesoparku, s rovnými cestičkami a krásně upravenými záhony, kde jsme letos objevili novou rostlinu – krásenku čokoládovou. A víte, že opravdu voní po čokoládě? Promněte okvětní lístky mezi prsty, zavřete oči a pozor, ať si neukousnete prst, neboť si vskutku budete myslet, že čicháte k mléčné čokoládě… Jako doprovod vedle zpívajících ptáčků se ozývá všudypřítomný vodní tok – z pramenů, bublajících vřídel anebo tryskajících fontán. Ty obzvlášť hypnoticky sleduje naše Moni a vydrží pozorovat hodiny rytmicky padající vodu. Letos jsme ve Františkových lázních strávili 12 dnů, a nejen díky bezbariérovosti si užili vycházky s Moničkou na vozíčku. Byl to významný pobyt i proto, že jsme právě tam mezi fontánami oslavili její 18. narozeniny a přesně v 10:15, kdy se narodila, předávali pugét osmnácti růží za jemného šumu vodního orchestru. Byl to kouzelný okamžik, kdy mi začaly slzy stékat z očí zcela spontánně a samovolně. Den poté jsem si během dceřina dopoledního spánku sama zašla k Stanislavovu pramenu a nechala se zlákat přítomným bytím. Zahleděla jsem se na fontánu, ukotvila svůj posed na lavičce a opět přišel ten závan, že sem patřím. Vlastně to tak mám pokaždé, když tu jsme na pobytu – má duše ožije a už po prvním dni vnímám pokojný vnitřní klid a ticho. Napojím se na sama sebe díky přírodě, která mě úplně pohltí. Ručičky na hodinách života se zastaví nebo je vůbec neslyším. Plynutí bez času, který nám za jiných běžných okolností při každém tik tak odečítá vteřiny, minuty, hodiny… Neúprosně a bez smlouvání odbíjí jeden okamžik za druhým a ručičky se tlačí jedna přes druhou jako by spolu závodily, která bude v cíli první. Neustálá upomínka, že se nedají zachytit ani zastavit. Polapené v ciferníku jako těch dvanáct teček, které nemají úniku a čekají, až se jich dotkne další hodina v přesné pravidelnosti. A přesto… na tomhle magickém místě zažívám chvíle bezčasu. Jako bych z toho ciferníkového koloběhu vystoupila a šla mimo zaběhlý časo-prostor. Řídím se podle větru, cestování mračen, které udávají směr a slunce, které krajinu postupně odkrývá a zakrývá. Možná je to tou vodou, prameny, jak vyvěrají ze země – živlem, který čistí, živí, chladí i smývá či zaplaví. Prameny, jež některé tečou silným dychtivým a nedočkavým proudem, aby svůj žlábek horlivě naplnily až po okraj. Jako dusot nespoutaných zběsilých koní prohánějících se po lukách a polích svobodně a divoce. Jiné kapou pomalu, pomaloučku, že si každý na naplnění svého pítka musí počkat. Tečou si líně a nespěšně – kap, kap, kap. Občas se tok pozastaví a zase po chvilce se vodní zdroj obnoví, stále v tom svém loudavém tempu. Prameny si určují svá vlastní pravidla, svou časomíru, zcela oddělené od jiných měřítek. Já si tak také připadám, když svou pozornost na ně zaměřuji – odpojená od každodenního běhu v opojném plynutí beztíže. Jako bych se vznášela na svém soukromém obláčku, který si pluje bezcílně, ale posouvá se po své vlastní ose. Nehledí na žádné světové strany, nedbá hranic – je toto svoboda? Voda mě fascinuje. V horku příjemně zchladí a osvěží a sledovat kaskádovité vodopády je snad jeden z nejkrásnějších útvarů, co Matka příroda vytvořila. Nebo koukat na fontánu, jak z ní tryská voda a maluje na hladině koordinované obrazce podobné ladným a dokonale sladěným pohybům baletních tanečníků. Jemně chvějící se vlnky, které se třepotají jako natažené piškoty v pas de deux, se spojí v malé kroužky, aby se posléze rozprostřely do objemných obručí, jako když baletky divákům vystavují na odiv své nadýchané sukénky. Vedle šumu vody se spustí šustění listí a snažím se zachytit jejich důvěrné předávání zpráv a intimní doteky větví. Vzdálené i blízké švitoření ptáků, kteří se navzájem překřikují jako na arabském tržišti. Splynout s přírodou a stát se její součástí – obejmout strom a nechat se do něj vtáhnout přes voňavou kůru a pevný kmen, lehnout si na trávu a propadnout pod zem do vláčné půdy, natáhnout své paže do víru větru a nechat se odletět, zaslechnout hřmění blížící se bouřky a beze strachu zůstat. Neutíkat, dopřát si zažít věci jinak… překvapeně, neplánovaně, zaskočeně, volně… Nechat se naplnit blahem a zůstat ve svém Doma. ~ Petra F. Rohovská, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Nákupy na letišti
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Nákupy na letišti Před pár dny mě napadlo si k malování stáhnout film Nezvratný osud. Klasika z roku 2000, kde skupina středoškolských studentů (hraná samozřejmě třicetiletými herci s poctivou vrstvu vlasového gelu) unikne smrti v explodujícím letadle díky předtuše jednoho z nich. Smrt je ale stejně pronásleduje a oni umírají jeden po druhém za bizarních okolností. Minutu po puštění tohoto kinematografického skvostu mi pípl mail, že si můžu udělat check in na let do Portugalska. Je to krásný! Celý ten proces okolo létání mě vždycky bavil. Naleštěné haly letiště, lidi konzumující alkohol v pomyslném bezčasí (protože tady je možná sedm ráno, ale v místě doletu už bylo pět odpoledne, takže je vše košér), handrkování o centimetry a kila bagáže, 6544 tipů jak oblečení na půl roku schovat do cestovního pouzdra na zubní kartáček, nervózní cestující kontrolující hejna holubů v blízkosti runwaye, modlitební místnosti, znuděný personál, set kufrů Luis Vuitton na páse hned vedle batohu, který už je podle všeho za hranou rozkladu, klimatizace ohulená na tři stupně nad nulou, dvě deci vody za tři eura, rozhlas průběžně vyvolávající jména opožděných cestujících, zapomenutvších se u jediného otevřeného baru a první setkání s novou kulturou v podobě letištního hajzlíku po přistání . Můj dávný známý pracoval jako ten týpek, co háže vaše kufry plné broušeného skla do břicha letadla a mám díky němu i pár postřehů ze zákulisí. Za A. Nápisy „křehké“ nefungují. Visačky „ I LOVE MY BAGGAGE MAN“ fungují. Za B. 95% zpoždění letadel způsobí vibrující zavazadlo. Jakoby rozumějte, všem zůčastněným je vlastně jasné, co to tam vibruje. Ale co kdyby by to bylo něco živého nebo nebezpečného? Takže je nešťastný majitel zavazadla vyvolán z letadla, musí zavazadlo potupně otevřít a všem ukázat, co že to vibrovalo a „zneškodnit to“. No a zacálovat zpoždění. Takže, vyndávejte ty baterky! Jedna věc, ale mi navždy zůstane záhadou jsou ůetištní obchody. Určitě okolo toho existuje nějaký logický koncept, ale já tak úplně nerozumím tomu, proč bych si měla při přestupu ve Varšavě pořizovat šest parfémů a nový kožich. Patřím k lidem, kteří řeší, kolik váží jejich zubní pasta. Tam sice letím se školním batůžkem obsahujícím jedny náhradní ponožky, patnáctero spoďárů (protože patřím k lidem, kteří jsou přesvědčení, že během dovolené budou trpět náhlou sebedefakcí aspoň 3x denně), plavky a možná zubní kartáček, ale nazpátek valím obří krosnu s patnácti litry olivového oleje, pytlem papriky, sbírkou divných šutrů a chcíplou medůzou, napasírovanou do kelímku od jogurtu. Je jedno, odkud letím, tyhle čtyři položky tam s největší pravděpodobností budou. Rozumím, že obchody v letištní zóně jsou oproštěné od daně, ale ruku na srdce, vážně lidi kupující rolexky a diamantové náušnice řeší daňovou přirážku? Ráno vyrazí ze své vily s mramorovými lvy u plotu, na pobřeží Capri ve svém custom made Lamborginy a řeknou si , „Hmm, když si koupím whiskey na letišti, bude o čtyři eura levnější a to se vyplatí!?“ Nebo je možná právě tohle ta jediná pravda a oni díky levnější whiskey tak strašně ušetřili, že mají tu vilu a luxusní auto. AHA! Zároveň mi nabídka luxusního sortimentu nějak neštymuje do konceptu spontánních nákupu. OK, jednou jsem si na letišti spontánně koupila ponožky s hořícím králíkem (bez toho to nešlo), ale nikdy Gucci kabelku a kozačky z jehnečiny. To opravdu někdo dorazí na letiště a v tom divném, unifikovaném prostředí bez času, chutě a zápachu si omylem v deset dopoledne pořídí troje lodičky, mísu z broušeného skla, čtyři parfémy, hodinky, kožešinovou čepici a obří čokoládu? A co s těmi věcmi pak ten dobrý člověk bude dělat ty dva týdny na Maledivách? Moje kamarádka si teda takhle v návalu letištní euforie pořídila dvě lahve ginu a pak mi oznámila, že je musíme zprocesovat, než letadlo dosedne v silně věřící muslimské destinaci. To jsme ale hrdinně zvládly! Pokud víte, kdo a proč si kupuje diamantové náušnice a obřího plyšového medvěda při přestupu v Hondurasu, dejte mi vědět! Tento fenomén mi doposud nebyl uspokojivě vysvětlen. A na závěr osobní cestovatelský tip. Pokud vás čeká dlouhý let s více přestupy a chcete si svá játra zničit alkoholem již během cesty, aby nikoho nenapadlo vás o ně později připravit, je tohle přesně pro vás. Kupte si chlastík dle svých osobních preferencí v duty free shopu a než vám láhev zalepí a okolkují, odlejte si z ní kolik potřebujete během letu do vlastní prázdné plastové lahvičky..petky, kanystru…to je na vás. S bezpečně zakolkovaným zbytkem pak můžete šťastně projet všech šest pekelných přestupů a pasových kontrol, v bříšku vás bude hřát oblíbený bourbon a vy můžete žoviálně laškovat s kníratým celníkem, jehož předešlé zaměstnání pravděpodobně bylo osobní mučitel Sadámových zajatců. Jo a pašovat alkohol v lahvičce od mýdla není dobrý nápad. Jednak se na vás spolucestující dívají trochu divně, když si v 10 000 začnete přihýbat z extra hydratačního sprcháče, a pak, žádné množství vody zřejmě to mýdlo nevypláchne tak dobře, aby váš rum následně nechutnal jako Sodium Laureth Sulfate. Čau! ~ Tereza Kowolowská, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Náš tatínek Sběratel
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Náš tatínek Sběratel Milí přátelé Trocha sociálna, dnes zase jeden vzpomínkový příběh z doby, kdy naši dnešní puberťáci byli ješte batolata. *** Náš tatínek je sběratel. A navíc fanda do mašinek. Všude po bytě lze vidět různé modely mašinek. Uprostřed obýváku stojí klavírní křídlo a okolo něj na postavených kolejích tyto mašinky jezdí. Každý, kdo chce hrát na klavír, sice špatně vidí na klaviaturu, ale zato se při hraní může kochat mašinkami. Ve zdi je rozkošný tunýlek, kterým se přesouvají do jídelny. Tedy dříve takto mašinky jezdily. S narozením našich “divokých drobečků” tato atrakce vzala za své. Maje zkušenosti z předchozích mateřství, snažila jsem se budoucího otce přimět k tomu, aby na čas drahocenné modely mašinek uložil do krabiček. Tatínek ale žil v domnění, že náš malý rozkošný synek bude pouze posvátně na mašinky zírat a zaručeně se jich nebude chtít dotýkat. Přece mu to vysvětlí, že? —— “Kdo vytrhat ty kolejničky”, zařval jednou mohutným hlasem náš otec rodiny. “Říkal jsem ti, ať na to dáváš pozor, když nejsem doma.” Manžel trpěl představou, že když nechodím do práce, nemám přece nic jiného na starosti, než oprašovat jeho poklady. V té době nám k téměř dvouletému synkovi přibyla ještě malinkatá princeznička. Starší drobeček se ji snažil neustále vyklopit z postýlky a zkoušet na ní své různé pokusy, pátraje, co ten řvoucí vetřelec, objevivší se nedávno u nás doma, vydrží. “Nevím”, “snad to nějak omylem…”, nesměle jsem odpověděla a bylo mi jasné, kdo to má na svědomí. Honem jsem nenápadně kopla pod lavici další vytrženou kolejničku, než ji manžel zahlédne, a vrátila se k vaření, ve snaze dokončit oběd, dokud miláčkové spinkají. Nešťastný a naštvaný manžel mi udělal kázání, kolik taková legrace stojí, a jak se tato vzácnost špatně opravuje. “Tak si to ukliď, když je to takto drahé”, řekla jsem už naštvaně, “já to nezvládnu ohlídat. Chceš snad obědvat, ne?” “Nic uklízet nebudu, děti se naučí být opatrné.” “Nezapomněl jsi, jak jsou staré?”, hlesla jsem, “to ještě nějaký čas potrvá, než toho budou schopny”. Bylo to ale marné, manžel byl přesvědčen, že to zvládne. Dospěl k názoru, že mám na děti špatný vliv, protože nedostatečně oceňuji jeho sběratelskou činnost. …. Tak bylo vytrháno a poškozeno ještě mnoho dalších kolejniček a mašinek, než rezignoval. A tak jednoho dne tatínek koupil synkovi mašinky a kolejničky dřevěné. Pak vzal krabičky, do nichž posvátně uložil nejvzácnější mašinky, které zase uložil do velké přepravky a obřad zakončil vyklizením jedné mojí skříně, kam to vše uložil. A když jsem se skřípěním zubů svoje věci ukládala jinam, pocit zadostiučinění mě přesto hřál: konečně jsem jedné starosti ušetřena. ~ Zuzana Vránová, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vhledy Zenové vědmy – období ve znamení Panny 2025
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vhledy zenové vědmy ~ pro období ve znamení Panny (21. 8. – 21. 9.) TICHO I přesto, že naše hlava křičí, že léto je v plném proudu, někde uvnitř už to cítíme. Bezčasí se krátí a v nás začínají šrotovat povinnosti. Zkontrolovat školní aktovky a začít hledat nákupní seznam školních potřeb. Finišovat se zavařováním a zpracováváním úrody. Vytěžit poslední volné dny smysluplným prázdninovým programem. Vítejte v pracovité a organizované Panně. A hned tu máme velké varování, jak si nezničit zbytek prázdnin a nevyděsit se k smrti plánováním Vánoc. Ano, teď to už půjde rychle a za chvíli sice jsou za dveřmi, ale proč si ubírat z posledních letních dní. Povinnosti se sice začínají ozývat, ale není nutno prázdniny vypnout z nuly na sto. Abychom dobře zvládli nápor nového akademického roku, je potřeba do foroty načerpat síly. Teď, ne v listopadu, až budeme padat na hubu, nebo už dokonce ležet s nožkama nahoře jako ten pověstný kohoutek v oboře. A to je právě největší úskalí Panny – v tom všem plánování neopustit přítomné tady a teď. Ticho nám přináší jedinečnou možnost naladit se na vlastní zdroje. Ty vnější se pochopitelně hodí vždycky, ale ne vždy jsou k mání. Ale ty vnitřní, ty jsou tu vždy. Tedy za předpokladu, že si dáme svolení se s nimi spojit. A teď, v tento čas, je ta nejvhodnější příležitost to trénovat. Ještě jsme nenaskočili do maratonu povinností, ještě si udržujeme jakous takous iluzi volnějšího režimu a dovolených. Ticho nás neistruuje k tomu, abychom se vzdálili od svých blízkých a v tichu kontemplovali (ačkoliv pro některé z nás je to takhle na konci léta nesmírně lákavá představa), ale abychom si takový ostrůvek ticha, míru a naděje zbudovali ve své vnitřní krajině. Vždy a za každých okolností máme takové místo k dispozici a teď je ten správný čas si k němu začít vyšlapávat cestičku. Každý den pár minut v tichu a klidu – bez mobilu, bez knihy, bez hudby. Každý den připomenutí, že všechno je v pořádku a že náš život ví, kudy a kam směřuje. Každý den chvilku vděčnosti za minimálně pět věcí, které žijeme, vlastníme nebo máme. Ticho je uvnitř. A když ho najdeme, stáváme se svobodnějšími. Všechno důležité a jedinečné je přítomno jen tady a teď. Buď můžeme zběsile plánovat, jak vnitřního klidu dosáhnout, anebo jej můžeme od teď pravidelně praktikovat. Je dostupný odjakživa. To jen my pořád děláme něco jiného. ~ Samandra, vaše zenová vědma; 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Petrkov
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Petrkov Vysočinu tvoří pestrá mozaika krajin, které nějak zbyly. Nejsou to ani vysoké hory, ani třeba jihočeské rybníky či úrodné Polabí nebo kraj s vinicemi. Vysočina je možná tak nějak navíc, taková težko pojmenovatelná, převážně kulturní krajina. Na Havlíčkobrodsku echt zemědělská. Oooobrovské lány, zhusta s kukuřicí či řepkou, občas remízek hospodářského lesa. Cesty, co nikam nevedou. Vesnice zhusta zrekonstruované v 80. letech. No a v tom nejvíc nudném místě, na periferii dnešního města, leží Petrkov. Oáza v poušti. Místo dýchající dávno zašlými časy. Je to jeden z těch překvapivě mnoha kulturních ostrůvků, které tahle drsná a na první pohled (a na druhý taky) nepřístupná oblast nabízí. Malý zámek, nebo možná jen větší statek, jehož posledními vlastníky byla rodina Bohuslava Reynka. Dnes je tam česko-francouzské kulturní centrum a vřele doporučuji k návštěvě. Ani ne tak kvůli výstavám (i když nic proti nim, kulturní nabídka je tam skvělá), spíše se nechat pohltit místem. Protože tohle je jedno z těch míst, které má obrovskou sílu. Žádné muzeum či mauzoleum, ale opravdu máte pocit, že jste na návštěvě doma u Reynků, jen oni zrovna někam na chvilku odběhli. Můžete se posadit na kanape v modrém pokoji a poslouchat hudbu, nebo procházet po věkovitém schodišti či jen tak bloumat v zarostlé zahradě. Nenásilně, mile ode všad dýchá Reynkovský duch. Tady porozumíte jeho grafikám a pocítíte touhu zase znovu číst poezii. Pochopíte, proč se nerad vzdaloval ze své zahrady. Svět je možné poznat tak, že bude cestovat po cizích zemích a nebo tak, že zůstanete, tam kde jste a věnujete se plně svému mikrokosmu. Přináším pár střípků z místa, které stojí za návštěvu. Ano je to zámeček a má to i reprezentativní prostory, ale vybírám záměrně tahle silná místa, kde cítím, že jsou milována. Petrkovská letní imprese Petrkovská letní imprese Petrkovská letní imprese Petrkovská letní imprese Petrkovská letní imprese Petrkovská letní imprese ~ Hana Valentová, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 12.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 12. – Sebenaplňující se předpoklad Nedávno jsem jinde psala o holčině, která kvůli jedný větě svý babičky přestala v 9 letech jíst. Jasně, ta věta byla spíš poslední kapka, která to dorazila. 1 jediná věta totiž nemá tu moc, aby spustila lavinu. Tu moc má spousta nenápadnejch, nebo i nápadnejch, poznámek, který dítě (i dospělej) poslouchá den za dnem. Kamarádka adoptovala holčičku (mně bylo tehdy 12). Chodila za ní do porodnice a po pár týdnech si ji odnesla. Malinkej uzlíček lásky. Tmavej. Překrásnej. A když uzliček nastoupil do školy, najednou se začal měnit. Hodná holčička o sobě najednou říkala, jak něco rozbila a tak. Jenže ona ve skutečnosti nic nerozbila. Tehdy za to mohla učitelka, která ji podle barvy zařadila do škatulky “problém” a podle toho s ní (a o ní) mluvila. Kamarádce se povedlo ještě v pololetí změnit školu. Potíže ustaly jako když luskne. Proto při vyšetření chci, aby si se mnou nejdřív chvíli povídalo dítě (v přítomnosti rodiče), a pak si šlo hrát ideálně vedle. Nebo aby mu rodič aspoň dovolil pohádku a sluchátka, aby nás nevnímalo, když my řešíme “co je na něm špatně”. To totiž děti nemají poslouchat. Nasávají informace jako houbičky a to, co my říkáme, přijímají jako pravdu. Pokud poslouchají, že jsou špatný, přijmou to. Minimálně se začnou cítit “divný”. Nepřijatelný. A podle toho se začnou chovat. Děti s ADHD nebo AuDHD (porucha pozornosti plus porucha autistickýho spektra a to fakt neznamená Rainman, ale třeba jen zvláštně citlivý dítě) k tomu mají pravděpodobně větší tendence i proto, že častějc poslouchaj kritiku, a ještě se těžko vyznaj v běžný etiketě. Kluci jsou divoký a holky zasněný, jakoby líný. A v honbě za dopaminem generujou “blbosti”. A je úplně jedno, kolik jim je let. Rozdíl bude jen v tom, jak se to na nich projeví. Zatímco malý dítě bude pravděpodobně víc “zlobit” a předvádět se v touze po jakýkoliv emoci, pubescent se zase spíš zatvrdí, uzavře a jede v nastavenejch kolejích. Ne naschvál, ne vědomě. Obvykle se tím trápí, přemýšlí proč je tak divnej. Ještě jeden příklad: byla jsem si malovat s dětma v dětským domově. Na bakalářku. Tety mi vybraly věkovou skupinu podle zadání, ale já tam pak nechala i ostatní děti, protože si taky moc chtěly malovat. Byl tam taky 12letej kluk. Dodneška vím, jak se jmenoval, ale nepovím. Byl hodnej, snažil se, ale teta ho ignorovala (v záplavě dětí, ne cíleně, prostě sledovala, aby nebyl problém). Tak začal zlobit. Dostal od tety pohlavek a najednou se celej rozzářil. Dostal emoci a bylo fuk, že není dobrá, byla to pozornost, po který tak moc toužil. Taky tam byl 2letej chlapeček, co mi říkal mami a moc chtěl chovat. Rozdala jsem dětem pastelky a gelový fixy, co se jim moc líbily, a domů jsem jela jak spráskanej pes. Prosím pěkně, dávejte si pozor, jaký soudy vynášíte o svejch (i cizích) dětech. Ty věty nemizí, zasívaj se do hlaviček a rostou z nich problémy. Chápu, že někdy se nedá reagovat úplně mile, ale vždycky je potřeba pochopit, proč se dítě (i dospělej) nějak chová. A třeba zjistíte, že se tak ani chovat nechce. Třeba potřebuje pomoct, usměrnit energii, pomoct vyladit mozek, aby produkoval, co má a kdy má. Přeju vám, aby to šlo a šlo to hladce. A jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Mozkolam 8/25
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Mozkolam ~ srpen 2025 ~ Alžběta Vintrová, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Letní sklepní vydání
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Letní sklepní vydání Léto je stále ještě v plném proudu a v parnech se nějaké to hradní sklepení nebo lesy vždycky hodí. Jestli máte v okolí hrad, na který pokujkujete dlouhá léta, určitě zvažte jeho návštěvu. Některé hrady nabízí dokonce i noční prohlídky, které zaručí příjemnou teplotu a možná i nějaké to běhání mrazu po zádech z legend. Pokud vám nevadí polední slunce, je možné zažít různé historicky laděné kurzy, návštěvy archeoskanzenů, kde můžete mimo klasických prohlídek, jarmarků a výstav, zažít i nějakou tu bitvu a spoustu dalšího, co nadšenci zvládnou vymyslet a uskutečnit. O skvělé bitvě o Veligrad v Archeoskanzenu Modrá budu psát až napřesrok, protože byla minulý víkend, ale pokud plánujete dlouhodobě a zaujalo vás to, hoďte si upomínku na příští léto. Začnem dopravou. Jestli sdílíte mé nadšení pro parní vlaky, TADY se projedete třeba do Českého Ráje a pokud chcete jezdit na druhé straně republiky, tak TADY se projedete Slezskem na Osoblažské úzkokolejce. Český ráj vám určitě představovat nemusím, a do horkých letních dnů je to nádherný výlet. Osoblažkou se dostanete třeba k městským Osoblažským hradbám nebo na zámek Dívčí hrady. Přímo na stránkách Osoblažska se toho dočtete spoustu a můžete si naplánovat krásný výlet. Klikněte ZDE. Nalákala vás představa chladných hradních sklepení? Třeba Hrad Hukvaldy určitě nějaké má. Navíc jde výlet spojit s krásným výletem oborou, po které můžete s klidem chodit celý den, nezapomeňte si pohladit Lišku Bystroušku a případně se předem podívat, zda je otevřen Památník Leoše Janáčka, který skladatel koupil a zveleboval, dokonce tam zavedl elektřinu. Později byl dům zrekonstruován a uveden do stavu, ve kterém ho skladatel obýval, když bydlel na překrásných Hukvaldech. Za dalším sklepením to můžete zkusit třeba na hradě Švihov a to konkrétně prohlídkou Kuchyně – zázemí šlechtického sídla. Ale když už tam budete, zvažte možnost kouknout i na hrad. Všechny prohlídkové okruhy jsou TADY. Při vedrech můžete zvážit projížďku na loďce vodním příkopem. Nebo si navodit chladnou vánoční atmosféru na prohlídce věnované filmu Tři oříšky pro Popelku. Skočím na hrad Houska. Tam mají sklepení, i peklo. Tedy Peklem. A 23.-24. 8. taky Čertovský jarmark. Před branou do Pekla. Troufnete si? TUDY prosím. A přečtěte si o Peklemu. Pokud máte doma děti, které peklo děsí, ale pohádky jinak rády, Pohádkové zámecké sklepení bude v horkých dnech výborná varianta. Abych netvořila mraky textu, víc si o sklepeních Starých Hradů přečtěte TADY! Maj tam i krásné fotky. Protože mě ohromně baví propojení historie a technologií, musím zmínit Grabštejn, který má super aplikaci, která vám ve virtuální realitě umožní prohlédnout skrz zeď a podlahu a ukáže vám archeologické výzkumy. Potřebujete na to nějaký novější chytrý telefon. Víc si přečtěte TADY. Hradní sklepení zaručeny. Pokud máte hradů plné sklepy, tak vás pozvu třeba na Chotěbuz. Malý archeopark, kde tráví studenti archeologie letní praxi. Minimálně trávili, jak je to aktuálně nevím, ale uvidíte-li stany, máte jasno. Příjemně strávené dopoledne mezi stromy prohlídkou archoparku můžete zakončit obědem u rybníčku. Stále ještě by tam mohl být Rybí dům. Trocha nostalgie nakonec. Třeba 23. 8. tam je akce Věk Kamene. Více ZDE. Pokud chcete vědět, jak se štípe kámen, určitě si to nenechte ujít. Díky Janu Pavelkovi jsme to kdysi zkoušeli a rozhodně má k tomu co říct. Stejně jako Michal Dienstpier o zpracování kostí. Úplně nakonec zase hrad. Helfštýn a to plný historického řemesla – Kovářství. Tradiční Hefaiston opět poslední víkend v Srpnu. TUDY. A pokud jste dočetli až sem, díky za přečtenou a varování nakonec. Neplánujte výlety na pondělky. Spousta muzeí a památek mívá v pondělky zavříno. Valná většina. Takže v pondělí se můžete jít podívat do nejbližších hor na nějaké krásné vodopády. Příjemný zbytek léta a snad na pravidelnější čtenou v Září! ~ Markéta Maija Sloka, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Život v centru města
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Život v centru města Kdysi jsem četla, že Irové jsou tím více Irové, čím dále jsou od domova. S pokorou se k tomuto trendu přikláním a po více jak 15 letech v Praze pořád křičím, že nejsem žádný zkriplený Čehůň, ale že jsem se narodila hezky v Brně, v porodnici s vyhlídkou na cvokhaus na jedné a na krchov na druhé straně. Z mého dětského pokojíčku jsem dohlédla na hranice s Rakouskem i se Slovenskem a ač jsem se vyhnula bukolickým zábavám jako nafukování žab brčkem, tak moc dobře vím, jaké je to kadit v kukuřiči, žitě, maku, pšenici, prosu, ovsi, jeteli… podle toho, co soused zrovna na poli vysel. Zapomeňte na lopuch s beruškou, teprve tady pochopíte jaké zlo je řepka. Každá návštěva u rodičů mne tak promění z relativně konstruktivně myslícího tvora na stroj určený k neomezenému prožírání se lánem hrachu a sběru klíštat. O to větší vystřízlivění jsou pak návraty do matičky Prahy. Po prvních letech na kolejích Jižního města jsem si řekla, že už nikdy více a zamířila do historického centra. Blíže škole, současnému nabíječi a vstříc vysokým stropům. Když pak večer po příjezdu dloubu poslední klíšťové dobrodruhy z kotníků, pupíku a zpoza uší, pomalu jim přeji šťastnou cestu a dobré vykročení do této betonové džungle. (Na druhou stranu, Václavské náměstí má údajně svoje vlastní, endemické druhy klíšťat, živené z krve opilých britských turistů. Takže si to představuju jako setkání dvou klíštěcích kultur. Jedni mají oštěpy z obsdiánu a bederní roušky a jednou za sezónu obětují šamana. Ti druzí se o víkendech sjíždějí repelentem a holdují orgiím v podpáždní jamce hampejzového naháněče z Ugandy). Když jsem se stěhovala kousek od Karlova náměstí, upozorňoval nás majitel bytu na vyhlášené kvality přilehlého parku. Je pravda, že Karlák je vskutku končinou, která vždy nabízí něco zcela nového. Pokud se v těch končinách pohybuje člověk za denního světla, není ten obraz tolik obskurní. I když je pravda, že nedávno jsem tudy vlekla zásobu toaletního papíru pro příštích pět generací (taky cítíte ten kvalitativní rozdíl od řepky?!) a uprostřed náměstí seděla na trávníku skupina studentů, zřejmě z Erasmu. Někteří si četli, bavili se italsky, házeli si fresbee, mezi nimi v pohodě seděl pedagogický dozor. Z křoví za nim se pozvolna vyloupnu bezdomovec, došoural se přesně do jejich středu a ustlal si na trávě, hezky s igelitkou pod hlavou. Setkání s českou kulturou jako třešinka na dortu. Občas člověk zaznamená prostitutku ulevující si v křoví (s akutním nedostatkem řepky), ale jinak během všedního dne působí místo natolik klidně, že si tu občas nějací dobrodruhové dají piknik nebo venčí dítě/psa/nehodící se škrtněte. Ovšem za soumraku přichází nadvláda opravdových místních entit s charismatem tak silným, že i v kostele je vyvěšen nápis upozorňující, že soucit s bližním svým je sice fajn věc, ale ku-va nekrmte ty bezdomovce a holuby. V lokálním radničním plátku nedávno iformovali o rekultivaci celého prostoru a parkové úpravě, při které se prožerou křoviny. Mezi řádky pak bylo možné číst „aby se v těch křovinách neděly ty věci“. Výborně, teď si můžu prohlédnout jemné nuance orální práce léty prověřené sexuální pracovnice, kdykoliv si zajdu večer pro jogurt a celer. Ne tak dlouho zpátky jsem narazila na video sexuální pracovnice, která vysvětlovala gró svého bussinesu. Údajně je fyzicky mužem, ale to klienti moc neřeší a obvykle ani nepoznají. K tomu má exkluzivní sbírku zábavných pohlavních chorob, AIDS, komplet kanastu žloutenek, je zavislá na heroinu i na pervitinu… a nosí laškovně roztomilé tričko Hello Kitty. Jsem přesvědčená, že pokud potenciální klienty nezaskočí tohle skóre, nějaké nečekané péro navíc už je opravdu úplně nevytrhne. Oblíbeným místem akce je pak památný a hlavně dutý platan, zhruba uprostřed Karlova náměstí, který k tomuto účelu slouží více rozverným párům. Ten strom musel zažít věci! Minulý víkend jsem při procházce narazila na neklamné známky romance na stezičce za Hlávkovým Institutem a pořád mi přijde veřejný šoust s výhledem na pitevny víc košér než ten s výhledem na tři tramvajové zastávky. Ale možná jsem jen staromódní. Nícméně celá tato situace krásně ilustruje jaké nároky klademe na své partnery. Ženy chtějí týpka, který bude chodit do práce, nebude úplně moc chlastat, hrát automaty, aspoň jednou denně si umyje zuby a alespoň obden si vymění spodní prádlo, jakýkoliv další přidaný skill je jen výhodou. Muži chtějí podle všeho ženu, která má aspoň tři zuby a libovolný penetrovatelný tělesný otvor. Amen. A já chci jednu věc. Prosím vás, když stojíte na Štěpánské na světlech ve tři ráno –netůrujte ty motorky. Já chápu, že jste plni radosti a životního optimistu z plného počtu venerologických bobříků nasbíraných v dutém platanu, ale nechejte si to prosím pro svého kožaře. Čaudy! ~ Tereza Kowolowská, 19.7. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.