Jak získat ročně sedm týdnů volna navíc
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jak získat ročně sedm týdnů volna navíc …stalo se mi, a to opakovaně, že mi lidé s výčitkou říkají, že oni teda nemají čas číst. A že by taky chtěli mít tolik času jako já, jen tak se poflakovat a nedělat nic pořádnýho. A vůbec, jak to můžu všechno stihnout, vždyť mám přeci čtyři děti. Odtajním to tedy tady v novinách. Eh, jmenuje se to digitální detox, o kterém jsem tu už před časem psala. Hlídejte si čas strávený na mobilu (a to fest!) a vůbec čas strávený na sítích. Choďte pěšky a dívejte se kolem sebe. Jezděte hromadnou dopravou. Protože auto čas nešetří, jízdu autem je potřeba započítat do aktivní části dne, musíte mít bdělou pozornost a mozek jede na plné obrátky, rozhodně neodpočívá. A kde tedy vzít těch slíbených sedm týdnů volna navíc? Dodržujte šabes! Cože? Mnu šabat/sabat/šabes/sobota je sedmý den v týdnu věnovaný odpočinku a opuštění všech pracovních činností. Rok má 365 dní, to je 52 týdnů, to bude tak asi 52 sobot, které můžete mít pro sebe. Dohromady je to víc, než sedm týdnů. Sedm týdnů volna! Já vím, někdy je člověk nemocný a někdy někam odjíždí (nebo přijíždí) a někdo má nepravidelné směny, ale nebuďme dogmatici a nechme si místo toho kdyžtak volný jiný den. Prostě šest dní práce a pak jeden volný den pro sebe. Je to důležité, a zejména v případě, že vás vaše práce baví. Schválně si to zkuste. Dejte si řízenou pauzu a pak budete mnohem výkonnější. Co tedy s těmi získanými sedmi týdny? O tom, co dělám a kam chodím vám napíšu příště. Tady dávám k dobru, jak s úsporou času naložil Malý princ: „Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk jednu polkne nemusí týden pít. „Proč to prodáváš?“ zeptal se Malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce…“ Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt,” řekl Malý princ, „šel bych docela pomaloučku ke studánce…“ (Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ) Přistupuji k životu tak nějak podobně. Včera jsem šla navštívit mámu, vzala jsem to cestou přes výstavu v Rudolfinu. jela jsem vlakem – pěšky – tramvají, ale nasedla jsem do špatnýho čísla, tak jsem si neplánovaně vyblejskla letohrádek královny Anny a pak zas pěšky a konečně tou správnou tramvají. „Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk jednu polkne nemusí týden pít. „Proč to prodáváš?“ zeptal se Malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce…“ Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt,” řekl Malý princ, „šel bych docela pomaloučku ke studánce…“ (Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ) Přistupuji k životu tak nějak podobně. Včera jsem šla navštívit mámu, vzala jsem to cestou přes výstavu v Rudolfinu. jela jsem vlakem – pěšky – tramvají, ale nasedla jsem do špatnýho čísla, tak jsem si neplánovaně vyblejskla letohrádek královny Anny a pak zas pěšky a konečně tou správnou tramvají. ~ Hana Valentová, 18.10. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Jsme svobodní i v rozhodování o posledních věcech svého života?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jsme svobodní i v rozhodování o posledních věcech svého života? Milí přátelé Tvůrcovských novin a Trocha sociálna… Babí léto nás letos moc neohřálo… a s přibývající tmou se nám asi na mysl derou neveselé myšlenky, neboť v online prostoru sleduji různá zamyšlení nad posledními dny našeho života. Nebo, že by to bylo způsobeno výsledky voleb? Možná ale už všichni vnímáme blížící se Samhain či Svátek zemřelých Dušičky… 🌿 Dnes jsem tedy zvolila velmi citlivé téma: Jsme svobodní i v rozhodování o posledních věcech svého života? Do jaké míry je můžeme ovlivnit? Dříve se pacientům neřeklo nic. Nyní se říká vše. Co tyto situace spojuje? 🌿 Nedostatek času direktivita a necitlivost. Hlavně rychle, v čekárně je další pacient, a je to citlivé a nepříjemné… Jsou různé situace a různí lidé. Samozřejmě, ne všichni jsme stejní a ne každý chce vědět, že umírá. A někdo ani nechce řešit, jak bude s jeho tělem nakládáno po smrti. Nebo někdo chce raději své starosti před smrtí a po ní nechat na rodině. Ale má člověk dnes možnost volby? Dnes je trend říkat o nemoci pacientovi vše. Jistě, jsou zařízení, kde k tomu přistupují citlivě, ale není to běžná praxe. 🌿 Říkat nebo neříkat pravdu? Na počátku nemoci můžeme zvolit variantu, citlivě se zeptat nemocného, zda chce do budoucna vědět pravdu. Setkala jsem se s lidmi, co to vědět nechtěli! Nelze bez informací rozhodovat, co řeknu, a tím sama rozhodnout za pacienta, a bezmyšlenkovitě na něj vychrlit pravdu, a tím za něj necitlivě rozhodnout, zda chce být informován. Lze také i zvolit variantu, že jak a o čem nemocného budeme informovat, rozhodne blízký člověk! Co se od minulosti změnilo na přístupu lékaře k pacientovi? Jsou výjimky, ale většinou se moc nezměnilo, tedy mimo vývoje a pokroku v medicíně. Asi budou protestovat lékaři, co jsou empatičtí. Ale ať se na to podívají pravdivě a z pohledu běžné praxe. 🌿 Čas je jen pro majetné Všude se píše, připlaťte si konzultaci. Ale nemocní bývají obvykle i nemajetní. Nebo musejí spoustu peněz vydat za léčbu. Nebo například senioři? Nechci se tu bavit o organizacích, které mohou nemocné podporovat. Jde mi o něco jiného. 🌿 Jak se náš stát staví k posledním záležitostem života svých občanů? Kolik lidí je obeznámeno s tím, že mohou o sobě předem rozhodovat, například formou DŘÍVE VÝSLOVENÉHO PŘÁNÍ? Nebo že si svůj souhlas i nesouhlas mají uložit do Ústavu zdravotnických informací a statistiky v ČR? Kde je například i Registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů. Ale i když si dokument zajistíte, obvykle ani tak nemáte jistotu, že s vámi podle něj budou v nemocnici jednat. Ne každý lékař se kouká u pacienta do databáze, nebo u něj hledá nějaký dokument v případě, že není schopen komunikovat. Jaká je běžná praxe? Kde je úcta k člověku? 🌿 Tento dokument musíte mít u sebe, a když nejste zrovna schopen mluvit, máte smůlu. K lidskemu tělu i k názorům pacienta se naše zdravotnictví staví direktivně a velmi majetnicky. Stačí zmínit porodnictví, nebo smlouvy nemocnic s pohřebními službami. 🌿 Co je ale u nás největší problém? Že se nepočítá s vůlí dotyčného předem. Pokud přání dříve nedáte na papír, máte smůlu. V nemocnici se vás už nikdo neptá. A priori se počítá se souhlasem, pokud jste dříve neřekli NE! Pokud jste při vědomí, v nemocnici vám k podpisu strčí nějaký několika stránkový papír, který je akorát souhlasem s léčbou, ale posmrtných věcí se netýká. Snad jen toho, koho chcete informovat o svém stavu. 🌿 Pak se stane situace, že člověk nemůže ovlivnit, jak bude nakládáno s jeho tělem, a třeba nemůže být pohřben tak, jak si přál. Řekne to rodině, ale rodiny se pak nikdo neptá… 🌿 Co s tím? Zatím každý, komu na tomto záleží, musí vytvořit oficiální dokument u notáře, vložit ho do online systému, informovat praktického lékaře, rodinu, a MÍT TEN DOKUMENT STÁLE U SEBE. A DOUFAT, ŽE TO VYJDE. 🌿 Ohledně pitvy nebo posmrtným nakládáním s tělem zase musíte vyhledat formulář v Ústavu zdravotnických informací a statistiky v ČR a vložit svoje prohlášení do Registru osob souhlasících/nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů. Tedy vyslovit přání předem. Nejde to, jako obvykle v jiných zemích, kde má informace rodina a lékaři jí kvůli tomu kontaktují, ještě dříve, než cokoliv začnou dělat! A nebo ⬇️ Můžeme také kontaktovat svého poslance a požádat ho o podání navrhu k diskuzi ve sněmovně vedoucí k legislativní změně. A doufat, že se časem legislativa změní! Přeji vám krásné Dušičky, Samhain, Svátky zemřelých, nebo krásné všechno, co budete slavit! ~ Zuzana Vránová, 18. 10 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Zrušit… život?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Zrušit… život? Jsou dny, které nejsou zalité sluncem, kdy mě na chvilku opouští optimismus a spadne na mě tíha života jako zátěžová deka s opačným účinkem. Zahltí, přidusí, zatemní…Snad za to může před-dušičkové období, které vnímám jako čas propojení s mrtvými a celkové zastavení se, rozjímání a s nostalgickou až úzkostnou náladou. Nejraději bych odjela někam daleko, schovala se a nebyla k nalezení. Ve skutečnosti bych však nedokázala opustit své nejbližší a nezanechat po sobě stopy a spálit mosty na prach. Že by pud sebezáchovy či přehnaná odpovědnost nebo závazek rodičovství? Dítě bez postižení postupně odstřihuje pupeční šňůru a připravuje se na samostatný život, kdy opustí rodinné hnízdo a odletí si založit vlastní v podobě, která by mu měla vyhovovat a bude v ní šťastné. Rodič nově nastalou situaci většinou opláče, zasteskne si nebo dokonce oslavuje. Každý přistupuje k další etapě života po svém a když se nad tím zamyslím, netuším, jak bych se zachovala já. Vím, že bych asi cítila prázdno až pocit zbytečnosti – o koho se teď budu starat? Na koho se budu těšit? Budu ještě pořád ta máma, za kterou děti přijdou, protože chtějí nebo se časem stanu nemilou povinností, která bude v kolonce „to do“ seznamu? Přála bych si a doufala v tu první možnost. Bohužel se to nikdy nedozvím… Mé dítě mě bude potřebovat, dokud budu dýchat a schopná se postarat. Pouhý dech však nestačí, protože mi často dochází, a přesto se ho snažím obelstít. Jsou dny, kdy si musím přiznat, že už nezvládám víc a zahodit představu dokonalé a perfektní matky, která nosí přetěžký kabát s kapsami naplněné po okraj a nenechá na sobě nic znát. Pohybuje se lehce jako pírko, až má okolí pocit, že se vznáší jako baletka v Labutím jezeře a nikdo neví, že ona cítí, jak brzy padne do propasti někam hluboko pod zem. Usmívá se navenek, aby každého ujistila, že věci jsou v pořádku a s nastavenou samozřejmostí odškrtává jeden úkol za druhým, i když by nejraději propukla v pláč a vyřvala se jako divá zvěř. Jsem postižená nutností dokonalosti, kterou si nesu z dětství jako stín nepřijetí a neustálého dokazování a snažení se. Někdy je těžké porazit vzorce, které se nás drží jako parazit a ohlodávají přesně ta zraněná místa, která bychom potřebovali ošetřit a chránit. Brnění, které stahuje, stlačuje a zároveň poskytuje obranu, bez které by se člověk mohl cítit ohrožený, svlečený, zranitelný…dokonalá metafora stockholmského syndromu, který si (ne)vědomky pěstujeme. Proč se zranitelnost tak obtížně odhaluje? Proč mají některé matky strach ji projevit, aby svým bedrům odlehčily? Matka je symbol výdrže, figura panenky Marie, které je vždy laskavá, přispěchá na pomoc a záchranu, poskytne přístav bezpečí… v její náručí se všechny strasti a starosti rozplynou a její láska je odpovědí. Mnohdy na úkor sama sebe a pohřbení svých potřeb. Ona musí skálopevně držet, vždyť přece každý ví, co se stane, když se nezajištěné kameny valí ze srázu nezadržitelnou rychlostí. Matka nesmí padnout. Matka je nezlomná! Já však chci rozbít svůj obraz dokonalosti, který mě vysiluje, ale bojím se, že budu méně… že ztratím kus sebe, že se vzdám… že se částečně zruším. Zranitelnost nahání hrůzu, protože je odvážná a odvaha obecně děsí. Být zranitelný znamená být sám sebou, přiznat sobě a ostatním, že mám právo na „ne“ a že i já jsem jen člověk, na kterého je všeho moc… Postavit se za sebe a z plného hrdla zakřičet DOST! To je hrozivé, neočekávané a přináší s sebou nejistoty, což narušuje stabilitu. Občas se však i samotná Země musí zatřást či vysoptit, aby se opět poskládala. Přála bych si, aby nebylo potřeba tak výrazných emocí, aby postačil pohled, který by beze slov vyřknul přání. Manžel dostal pozvánku na školní sraz a přesto, že váhal, zda odjet na celý víkend pryč a mě nechat s Moni samotnou, s nadšením jsem mu sdělila, že má jet a užít si… že jeden víkend, dva dny, mě neskolí a bude to na pohodu. Jak umím být bláhová a jak si krásně nalhávám… nebo spíš odmítám připustit, že tak velká pohoda to nebude. Do diáře jsem si nalepila obrázky s knihou a čajem – myšleno, že až uložím dceru, tak se natáhnu na gauč, přikryju dekou, v ruce budu držet buclatý plecháček s bylinným té a natáhnu se po své knize, kterou už mám pár měsíců rozečtenou. Představu mám zapsanou, tudíž se počítá. A ty nálepky jsou tak krásné, že podtrhnou zbožnost niterného přání. Já si to umím udělat hezké, v hlavě a ve snech. Nastala zkouška ohněm, kdy manžel šel na setkání s bývalými kolegy, které jsem taktéž radostně podpořila. Ano, jsem přející a co se může stát za jeden večer? Péče o dítě, uvařit večeři, udělat si přípravu do práce, poklidit… brnkačka, kterou dám levou zadní. Monička přijela svozem ze stacionáře dobře naladěná a vysmátá. Jelikož bylo venku ještě slunečno, nachystala jsem nám svačinu na terase a necelé dvě hodiny jsme se kochaly výhledem do zahrady. Nedošlo mi, že poté začne honička, ale to jsem v tu chvíli netušila. Zpětně jsme s dcerou strávily krásný společný čas, i když jsem pobyt venku protáhla. Když se začalo pomalu stmívat a ochlazovat, šly jsme dovnitř. Z jiné místnosti jsem si převezla zvedák, abych Moni vyložila na zem v obývacím pokoji. V ten moment jsem si všimla, že je celá pročůraná a nasákl by vak, tak jsem se rozhodla, že ji stáhnu z vozíku ručně. Vždyť váží jen 68 kilo… Žena má zvedat do max dvaceti kil, ale na to si nehraju. Pečující osoby často popírají fyzikální zákony a svými výkony by se mohly zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Škoda, že si své počiny nezaznamenávám, sice nevím, co by mi zápis do knihy přinesl, ale na tom nesejde. Ocenění? Kéž by… Dítě jsem úspěšně stáhla, div jsem ji nezlomila nohu, jak se zachytila mezi popruhy. Víte, že výměna kol závodů F1 trvá do max dvou sekund? Já tak hbitá nejsem, ale v rychlosti přebalování bych možná prvenství obdržela 😊. Navíc nemám pomocníky. Mít na každou končetinu jednoho člověka, tak jsme hotovi za sekundu! S funěním jsem Moničku oblékla do čistého a spustila pračku. Přišla jsem zpátky do pokoje a spatřím tmavý pruh na žíněnce, na kterou jsem zapomněla dát sací podložku, v domnění, že je dcera již vyprázdněná. Ta se na mě s úsměvem a vřískotem podívala, kopala rukama nohama a nadšeně zadečkem vrtěla do
Pochůzka 14. – Podzimní údržba hradu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 14. – Podzimní údržba hradu Dneska si dáme podzimní údržbu hradu. Jednak je podzim krásně barevnej a druhak jsem se sama probudila ve 4:46 s pocitem čehosi v krku. Takový to sucho, co obvykle předchází průšvihu. Takže se pěkně opřete, vezměte kávu/kakao/čaj dle libosti a jdeme na to. Kdo má sezónní chatičku ví, že je potřeba ji připravit na zimu. A totéž platí pro náš vnitřní imunitní hrad. Vnitřní vojevůdce už se halí do kožešin a nad ránem nevrle vydává rozkazy chrchlajícímu vojsku. Ohně planou a je potřeba přikládat, aby zbrojnošům nebyla ziminka. Věděli jste, že když člověku prochladnou chodidla, brzdí se pohyb řasinkovýho epitelu na sliznicích? Ten má za úkol vychytávat patogeny na vstupu. Když je nevychytává, dostávaj se snáz do těla, logicky. Takže rada první – dobře se obujte. Podzim a jaro jsou zkoušky ohněm (zimou, že jo, ale to se neříká…). Jsou to období, kdy se nás imunitní systém zeptá, co jsme dělali doteď. Představte si nakvašenýho vojevůdce v kožešině, jak štráduje před nastoupeným vojskem a huláká: “Co jste chlapi, sakra, doteď dělali?!” Chlapi klopěj zraky a mrmlaj cosi o alergiích a grilovačkách. Na hradby se zatím nenápadně sápe bandička lapků. Vede je Rýma, řečenej Soplák, po jeho boku se plíží Kašel, v těsným závěsu se v příkrovu tmy ukrývá Chřipka, Kovídek, Viróza obecná a někde dole u žebříku postává Zápal plic s Přidruženou infekcí. Tím vás nechci děsit, to je spolek, kterej v podstatě denně potkáváte v MHD, práci, kdekoliv, kde se vyskytujou lidi. A protože máte svýho vojevůdce rádi a hlavně máte rádi sebe, nechcete svůj imunitní systém vyčerpávat. A pravděpodobně nechcete ani čerpat nemocenskou nebo ošetřovačku, protože ty se ve finále dost prodraží. Před vánocema nic moc. Já jsem na vlastní hradby dneska ráno poslala hlídku Colostra navíc. V týhle situaci bych je přirovnala k partičce ninjů, co se nenápadně zjeví ze tmy a chudáky nic netušící patogeny sejme ze zálohy. Colostrum beru stabilně i s probiotikama, protože jsem se narodila císařem a nemám slepák. Tihle dva udržujou můj střevní mikrobiom i střevní stěnu v pohodě. A tím udržujou moji imunitu, protože přes 70 % jí povstává právě ze střev. Jo, je to tak. Jak jsou v háji střeva, jdem do háje komplet. Do podzimní výbavičky se hodí taky Cistus incanus, kterej brání patogenům v množení a tím usnadňuje práci těm ninjům. Aromalidi ho znají jako Cist. Další forma údržby hradu je otužování. Jsou dvě možnosti – chladem nebo teplem. Někdo nedá dopustit na noření tělesa do ledový kapaliny, zatímco jinej dává přednost sauně a až potom noření do studený kapaliny. Vyberte si to, co vám vyhovuje a nenechte si vnutit něco, co je vám nepříjemný. Já jsem zmrzlina a otužování chladem v chladu je mi nepříjemný a všechny pokusy skončily blbě. Zato pěkný prohřátí a následný zchlazení má na mne účinky blahodárný. Přeju vám boží, zdravej podzim a jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 18.10. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Léto je kult (část první)
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Léto je kult (část první) Prozatím bylo každé moje léto, kam až má paměť sahá, lidově řečeno „popiči“. Bohužel zde nenacházím synonymum adekvátně vyjadřují nadšení z půlek přilepených ke koženým sedačkám v MHD, kuních bobků plných pecek na pěšině v lese a žraní mirabelek přímo z keře za vesnicí. Je to krásné. Protože pracuji v bysnysu, kde se „porušuje integrita lidské kůže“, což není dobré páchat přes horké letní měsíce, mám klasické prázdniny jako školní děti. Přes zbytek roku makám většinu dní dvanáctky, abych si pak v létě dopřála dva měsíce labůža. Zrovna včera večer, respektive dnes ráno, jsem dorazila ze svatby kamarádů – posledního prázdninového víkendu, a zatímco trávím zbytky dortu a dojmů z toho, že na této svatbě nebyl ani jeden jediný opilý strýc už v deset dopoledne (!!!), je na čase bilancovat letošní zážitky. Letošní cestování zanechalo jemné šrámy na duši i fyzické schránce. (Teď si představujte sexy jizvy, jako má Krokodýl Dundee). Narozeninová snídaně posledního, oroseného festivalového rána na benzínce, v podobě dršťkové a svíčkové a následný dvacetiminutový telefonát od babičky, upozorňující na rizika poškození sluchu, o kterém mluvili v televizi ( a který pořádně neslyšíte, protože haló, pět dnů na festivalu úplně neodstíní ani kvalitní špunty do uší), byly posledními záchvěvy radosti před vypuknutím ukrutné rýmičky. Zdá se, že moje odolnost už není co bývala a zcela překvapivě růžový kovbojský klobouk a flitry adekvátně nechrání před nachlazením. Taky jsem s mužem vyrazila za jeho sestrou do Portugalska a krom tradice v podobě zrušeného letu kvůli technickým problémům letadla, rozflákané flašky becherovky v batohu, nádherných historických památek, zahrabávání se do písku na pláži a nezbytného šťouchání klackem do zdechlé medúzy (což je základ kvalitní dovolené), si holčičí sekce (já a švagrová) naplánovala poprvé v životě surfování s instruktorem. Jako… wow! Naprosto rozumím, proč si na tom spousta bílých buchet postaví celou osobnost. Je to super, je to sranda, nějak to jakoby celkem rychle jde a baví vás to i přes sviňskou fyzickou námahu. Rychle jsme pochopily, odkud mají surfaři sexy, vlnami, větrem a sluncem ošlehaná těla (které my jsme kupodivu za dvě hodiny nedocílily). To, o čem se ale moc nemluví je, že začátečnický surf má zhruba parametry (váhu a velikost) jako dveře od skříně a že jakoby tahat do vody dveře od skříně skrzeva příboj je trochu o hubu. Snažíte se vést si tu věc trochu za sebou, aby vás zbytečně nepřetáhla při každém vzedmutí na vlnce, pamětivi bezpečnostní instruktáže zmiňující zlomené nosy, zápěstí a žebra, ale i tak vám v nestřeženém okamžiku uštědří přátelský štulec. O pár hodin později se nám začaly epicky vybarvovat masivní modřiny na těle a to včetně docela kuriózních míst, které úplně neokecáte nešťastným střetem s hranou stolu nebo pádem ze schodů. A lehké letní oděvy už absolutně nemají šanci schovat podlitiny o velkosti grepu. Jo a k utrženým šrámům bych ještě ráda podotkla, že surfařské neopreny mají na sobě vytištěnou velikost uprostřed vpředu fakt opravu opravdu velkými písmeny. Au! Za hranice jsem se mrkla ještě jednou v doprovodu kamarádů na epické baťůžkářské cestě za aténskými památkami, muzei a gáblíkem. Vyrazili jsme s obří plechovkou šunky a plastovou lžičkou autobusem směr Budapešť, odkud jsme po cca třech hodinách spánku v hotelu s postelemi, které měly nohy v mističkách se zbytky vyschlé tekutiny, aby po nich nešplhal nahoru v noci hmyz, odletěli směr kolébka evropské kultury a vzdělanosti. Atény nás přivítaly svou vskutku balkánskou náručí, celou sbírkou antického umění a velmi současných bezdomovců. V rámci dobrodružství jsme si jeden den půjčili „sranda autíčko“ a vyrazili po řecké dálnici k Meteoře a jejím chrámům. Řekněme, že tím, co jsme viděli, jsme nebyli zcela uchváceni, ale cesta zpátky vše maximálně vynahradila. Při špízování v mapě, co je během 400 km nazpátek ještě k vidění, jsme objevili horké prameny u Thermopyl, kde se dá koupat. To jsou TY Thermopyly. Bájné místo, o kterém řekové vyprávěli, že horká, radioaktivní, sirná voda teče přímo z bran podsvětí a kde se odehrála legendární bitva s Peršany. Ta bitva, která byla předlohou ke komixu a následně filmu 300, kde za doprovodu epické hudby, běhá banda polonahých nadšenců fitka s meči a štíty. Hezky se na to kouká. Myslím, že v době premiéry filmu nebyla jediná pánská šatna fitcentra ušetřena patřičné dávky plakátů, a tetování s motivy z filmu jsem při smýkání činek tehdy viděla tolik, že jsme s kamarádkou zvažovaly výrobu cvičebních triček s nápisem „Xerxes fanclub“. Dnes přijedete na místo, kde za zrezivělými mřížemi a prašným parkovištěm, jsou naprosto boží skály, omývané horkou vodou, zbarvené tísici vrstvami nánosů síry a poctivě kluzké od řas a v nich se rochní pár místňáků. Celé to pekelně klouže a to je na tom asi i to nejlepší. Protože se můžete vyškrábat po méně kluzkém okraji nahoru proti proudu, mezi postapokalypticky opuštěné budovy bývalého lázeňského centra a toulavé psy a sednout si do proudu a sklouznou se pěkně daleko po proudu po téhle přírodní klouzačce z řas a sedimentů, korytem vroucí vody. Několikrát za sebou. Tomu celému přihlíží partička „somálců“ – hubených černých kluků z nedaleké ubytovny pro imigranty – která je jako jediná budova široko daleko k něčemu využívána. Není se co divit, x kilometrů všemi směry je jen dálnice a hory a holky z jejich ubytovny jsou oděné patřičně od hlavy k patě, zatímco dámy rochnící se v pramenech mají jen plavky. Po tom, co jsem se konečně vydrápala z vody, pořádně obalená řasami a nasmrádlá výpary, jsem pochopila, že můj zadek, oděný do plavek „tangáčů“ (zakoupených u portugalských vietnamců za 120 kaček bratru) mé nadšení nesdílel. Ve vší té horké slizkosti nějak zaniklo, že sanitrové vodní usazeniny na skalách jsou taky pěkně ostré a má nyní, komunisticky paviání rudá prdel dostávala pěkný výprask od zbytků síry. A to ještě zbývalo pěkných pár kilometrů sezení v autě zpátky k Aténám. Můj zadek se proměnil v jeden obří strup… dobře, dva strupy a po zbytek dovolené jsem po muzeích popocházela opatrným krokem naprcaného kačera. Jsem ovšem nepokrytě hrdá na to, že jsem rituálně prolila svou krev na zcela stejném místě, jako hrdinský spartský král Lenionidas! Hurá! ~ Tereza Kowolowská, 20.9. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vosy nekoušou!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vosy nekoušou! Je teď “vosí období”, nebo chcete-li období bodavého hmyzu, a já z nich mám tedy respekt!Všechny matky jistě se svými dětmi občas řeší nějaké to bodnutí. Já několikrát řešila opravdu dost hrozné následky.Jednou dcera vlezla na posed a obdržela dvě sršní bodnutí, což skončilo pobytem na kapačkách v nemocnici, a druhá dcera jindy zase vcucla v restauraci vosu brčkem a píchla jí do krku. Naštěstí jsem měla po ruce léky a hospodská nám dala kbelík ledu. Dcera přežila. A to nepočítám tu spoustu nateklých nožiček… Jenže, vosy nemají jen žihadlo…potvory!Už vás někdy kousla vosa? Nemyslím, zda vám dala žihadlo. Myslím, zda vás kousla kusadlama. Znáte jistě tu hlášku ze Saturnina, kde Milouš křičí, že ho kousla vosa, a je mu řečeno:“Vosy nekoušou!”A Milouš křičí dál:“Ale mně kousla!” Je to velmi vtipná scénka, vždycky se tomu pobaveně chechtám… Přátelé, dnes se velmi Miloušovi omlouvám! Dnes mne vosa skutečně kousla taky!!! Sedím tak v poklidu po procházce ve Stromovce na kávě, a čtu si. Pojednou cítím na paži zespoda pocit, jako když mne štípne mravenec, a ona ale vosa! Nedala mi žihadlo, prostě mne okusovala…Asi si myslela, že jsem uzenina……no, ono po celodenním sezení na dvou poradách, a práci u kompu…🫣😄🙊Asi jsem jí voněla, no!? Honem jsem se navoněla voňavkou z kabelky a jala se dál pátrat v knize, kdo je vrah, avšak…Ouha! Další dva kousance 😄Tak tuhle pohanu a napomenutí od vosy, že nevoním, tedy pardon, smrdím, už nehodlám dál snášet!Sbalila jsem detektivku, a odcházím……tři kousance mi stačí.A kavárna by se měla zamyslet, a vytvořit dohodu s vosama, aby jim neodháněly zákazníky! “Milouši, promiň! Vosy koušou!”😄🐝🙏 Tak vám přeji klidné Babí léto bez vos. Já se tedy na nějakou dobu vzdávám konzumace jakýchkoliv potravin ve volném prostoru. No a asi i četbu knížek si nechám na doma. Milí přátelé Trocha sociálna, přežijte to ve zdraví! ~ Zuzana Vránová, 20.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
O Liberci a kněžně Libuši
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt O Liberci a kněžně Libuši Mám slabost pro krajiny na okraji zájmu. Už třetím rokem procházím stále stejná místa a fotím znovu a znovu pražskou hrabalovskou Libeň. Procházím bájemi opředenou kovárnou Na Hrázi věčnosti, totiž obratištěm autobusů u metra Palmovka, myslím na ty, co tu žili jen pár metrů pode mnou (Bohumil Hrabal a jeho žena Pipsi, kocour Etan, Vladimír Boudník i častý návštěvník Egon Bondy) a nacházím nové poklady. Jednou za čas je ukazuji i tady, v Tvůrcovských novinách. Jen o něco málo déle studuji na Liberecké škole fotografické, která mě vlastně k Libni přivedla. Nelze si nevšimnout, že tato dvě místa se sobě vizuálně dosti podobají. Liberec-Libeň by klidně mohla fungovat jako partnerská města. Chaotický urbanismus, devadesátkové dozvuky, necitlivé a brutální zásahy do původní zástavby, exodus původního obyvatelstva, svérázné hospůdky a spousta zajímavých místních postaviček. Nejasná koncepce. Přes chybějící prvotní líbivost jim nelze upřít jistý půvab. Jako by duch Bohumila Hrabala (který teda podle mě v Liberci nikdy nebyl) bránil modernizaci a hipsterizaci místa. Pověst praví, že místa začínající příponou Lib (jako Liberec či Libeň) jsou libá (čti velmi krásná) a založila je kněžna Libuše. Něco na tom přeci jen bude, protože ta podobnost je zarážející. Začala jsem opatrně fotit i Liberec a když smíchám fotky do jednoho paklíku s Libní, kdo není přímo místopisný znalec, nepozná co je odkud. Tentokráte vás tedy zvu na procházku další „Palmovkou“, která ale není v pražské Libni, nýbrž v tom krásném městě na severu. A můžete mi věřit, že tomu rozumím, že se dokážu vcítit do preferencí kněžny Libuše, pocházím totiž z Liboce. ~ Hana Valentová, 20.9. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Koruna a Masaryk
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Koruna a Masaryk Teď jsem vás trochu zmátla názvem. Nebude to o koruně prezidenta Masaryka, nýbrž Svatováclavská. Od T.G. Masaryka je zase dopis. Od roku 2005 totiž v archivu ležela Obálka. S velkým O zcela záměrně, protože se o ní vědělo pouze to, že je pravděpodobně od T. G. Masaryka. A má se otevřít až 19. 9. 2025. A že dopis, který obsahuje byl napsán pravděpodobně v posledních letech jeho života. Spekulovalo se i o tom, v jakém jazyce bude psán. Ukázalo se, že jde převážně o angličtinu. Je to 5 stran těžko čitelného textu, který vznikl pravděpodobně v roce 1934, kdy si myslel, že brzy odejde. Což se stalo až o pár let později, 14. 9. 1937. Jde o nakouknutí do mysli muže, který byl významnou a bystrou osobností na sklonku jeho života, kdy odchází tělo i mysl. Český Rozhlas vytvořil stránku věnovanou nejen dopisu, ale i dosud neuveřejněným fotografiím. Píšu v době, kdy se dopis otevřel, ale tajně doufám, že bude k nahlédnutí i digitální kopie spolu s dalšími materiály. Jestli jste zvědaví jako já, zvu vás (až dočtete newsleter) na tajemnaobalka.cz kde můžete strávit příjemný večer čtením či posloucháním článků, prohlížením archivu, podle libosti. A teď ta koruna. Svatováclavská. Jestli jste z Prahy, nebo to máte blízko, na Hradčanském náměstí je do neděle 21. září k vidění ohromná Svatováclavská koruna vyrobená z Lega. Konkrétně z 128 333 kostiček. Lego tím oslavuje 25 let od otevření české továrny v Kladně. Je to propojení hraní a historie. Můžete si totiž z Lega postavit miniaturu koruny a figurku Karla IV., který nechal korunu vyrobit. Krásný výlet i čtení nejen v archivu a těším se příště s Propojenými Dějinami. ~ Markéta Maija Sloka, 20.9. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Když sny promlouvají
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Když sny promlouvají Celkem často mívám velmi živé sny, které si občas zapíšu nebo přímo začlením do svých povídek a vyprávění. Některé mi připadají tak skutečné, že by se i mohly stát, až se leknu sama svého podvědomí, co skrývá za utajená tajemství. Že by to byly ozvěny minulých životů? Jsou sny, které mě vyděsí natolik, že si přeji abych podobné hrůzy naživo nikdy nezažila… Jednou se nám oběma, mě i muži zdáli sny, které na nás zanechaly silný dojem a neměli jsme nejmenší potuchy, co si o nich myslet, byť symbolika toho mého byla celkem vypovídající. Manžel se podělil první a po vyslechnutí si v duchu řeknu, že tuhle scenérii bych zažila mnohem raději než tu mou fantasmagorii. Jemu se zdálo následující: Jedeme naší dodávkou na výlet, kde se máme potkat s partou přátel. Po cestě potkáme divoká prasata, která napadla kolemjdoucího psa s pánem. Tak jsme vystoupili, abychom pánovi a psovi pomohli. Mezitím do dodávky narazil nákladní vůz a jak couval, odvlekl i naše auto. Zůstali jsme tam sami a od pána se psem čelili obvinění, že to jsou naše prasata a že jsme je tam schválně nastražili. Pes byl celý zakrvácený a pán pokousaný. Manžel se rozčileně snažil vysvětlit, že žádná prasata nevlastníme, že jsme měli namířeno na výlet a chtěli jen pomoci, když jsme zahlédli to neštěstí. Aby toho nebylo málo, měla prasata přes záda modrý pruh mořské modři – vypadali jako z nějakého indiánského kmene. Ve stejnou dobu, co manžel vedl roztržku ohledně prasat, se mi za zavřenými víčky a mírném pochrupování odehrával horor na etapy. Měla jsem mít svou první lekci angličtiny nového kurzu, ke kterému jsem však neměla podklady. V den „D“ jsem přišla do školy, kde podél chodby seděla spousta dětí s rodiči či prarodiči a had účastníků se táhl až za roh. Prý se přišli všichni podívat na první hodinu. Vedoucí mi popřála hodně štěstí a na mou námitku, že nejsem vůbec připravená, mi sdělila, ať improvizuju a že to dám. S těmi slovy odešla. Abych na sobě nenechala znát ani náznak vykolejení, vyzvala jsem děti, že se přemístíme do jiné místnosti a doprovod, nechť zůstane na chodbě nebo jde ven. S dětmi, kterých bylo asi 20, jsme usedli v učebně, která mi byla povědomá a vzhledem k tomu, že jsem ke kurzu neměla nachystané materiály, tak jsem si řekla, že si popovídáme o letních prázdninách. Každého jsem se zeptala, kde byl, co dělal, jaký byl top zážitek a že se mají vyptávat i navzájem, aby procvičili angličtinu. Hodina utekla jako voda a děti odcházely nadšené ze skvělé lekce jazyka. STŘIH Jsem ve svém studiu v Paříži, kde jsem žila během svých studií a snažím se sbalit na pobyt, kam mám druhého dne odjet. Podmínkou je mít pouze jedno zavazadlo a příruční kabelku. V bytě se povaluje asi deset kufrů a krabice s knihami a dalšími věcmi. Vůbec netuším, jak to celé vměstnat do jedné brašny. Přijede blíže neurčená kamarádka, že mi pomůže vytřídit pouze to nejdůležitější. Vím jen to, že jedu někam na sever, do zimy a bude se bydlet ve velké ubytovně. Za jakým účelem a kdo celou akci organizuje netuším. Kamarádka mi nabídne, že krabice převeze k sobě do garáže a tam je uschová, než se pro ně vrátím. Oblečení rozdělíme podle sezon a vzhledem k tomu, že je nyní podzim a zimu strávím na pobytu, vybereme pouze teplé oblečení a boty. Zbytek dáváme bokem. STŘIH Nacházím se v malebném městečku kdesi pod horami v ubytovacím zařízení typu ROH. Je již tma a měsíc je schovaný pod mračny. Postupně vejdeme do ubytovny a jsme rozdělení do jednotlivých pokojů. Každý dostane svůj vlastní. Jsou temné, neútulné a stísněné. Postele vržou a nábytek je velice strohý – pouze jedna dřevěná skříň, malý stolek u postele s lampičkou a židle. Přes zavřené okenice není vidět ven. Koupelnu máme sdílenou, včetně WC. Pokoje jsou blízko sebe, takže je slyšet každý šepot a na chodbě je pár lamp, ve kterých zrní žárovky a vyřazují divně nažloutlé světlo. Celé to působí jako hororové prostředí. Brzy se mé obavy potvrdí, když nás ve velkém sále přivítá rusky mluvící delegátka, která bude od této chvíle naší průvodkyní a jakousi mamá, vždy připravena pomoci a vyslechnout. Poohlédnu se kolem sebe a zřejmě jsem jediná s vytřeštěným a nechápajícím výrazem. Ostatní se tváří spokojeně, až blaženě a naprosto zúčastněně. Snažím se v postávajících dívkách (ano, jsou tam jen ženy) najít spřízněnou duši, ale marně. Poté, co se ubytujeme a na dveřích zevnitř visí řád a podrobný popis denních aktivit, vybalím své věci na postel a spřádám v duchu plán, jak se odsud co nejrychleji dostat pryč. Vycházky máme povolené, tak po večerce půjdu prozkoumat okolí. Na společné večeři si nezávazně povídáme, mezitím, co ruská matrona v uhlazeném copu ovázaném kolem hlavy obchází stoly a ptá se dívek, zda je vše v pořádku a zda-li něco nepotřebují. Každá odvětí rozzářeným úsměvem s díky, že je všechno dokonalé a perfektní. Já se jen pousměju a hledím rozpačitě do misky s matlavou kaší neurčitého druhu. Po večeři vyjdu ven a přidá se ke mně slečna. Sejdeme dolů na náměstí, kde jsou ulice nádherně osvětlené a vyzdobené vánoční dekorací. V tom mi dojde, že zde zůstaneme i přes svátky. Zeptám se své kolegyně a ta mi mou otázku potvrdí pokynutím hlavy. Jsem zděšená a nevím, co dělat. Zvedá se vítr, je nám oběma zima, tak se vracíme zpátky. Po pár dnech se konají přípravy na velkou událost – na Štědrý den bude oslava Vánoc a vybírají se ty nejlepší z nás, které projevily nadšení z pobytu a aktivně se zapojují do různých aktivit. Je mi hned jasné, že výběru budu ušetřena, neboť jsem spíše pozorovatelka dění a nikterak k věci nepřispívám. Nastal Štědrý večer a těsně před vypuknutím zlatého hřebu jsem na terase, kde cítím velkou úzkost, že nemohu být s rodinou, mám strach a nové kamarádce se svěřím, že pro nikoho nemám dárek, a to mě trápí. Obejme mě, že ani ona nic nemá a že si nemám dělat starosti. Zazní gong a přesuneme se do zatemněné místnosti, kde se odehraje tolik očekávané překvapení. Sedíme v kruhu a uprostřed se tyčí menší stromek zahalený pod závojem. Není nijak bohatě ozdoben a připomíná více keř než majestátní strom, což by lépe odpovídalo dané slavnostní atmosféře. Pod ním jsou dvě postavy. Stromek je rozsvícen a postavy začnou zpívat a zahrají scénku vzniku Vánoc.
Pochůzka 13. – Krajinou mezi světy
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 13. – Krajinou mezi světy O Smrti Někoho přitahuje, někoho děsí, někdo s ní bojuje a hledá na ni lék… Málokoho nechává v klidu. Přesto je v naší vyspělý společnosti často zastrčená za zavřený dveře nemocnic, v lepším případě hospiců, je osamělá, neviděná, tabuizovaná. Přitom je součástí našich životů stejně jako zrození. Před pár lety jsem překládala článek od Willa Taylora “Sezení s umírajícím”. Netušila jsem, že mě tím Bohové připravujou. Tehdy jsem se držela toho vstupního konce, tedy začátku života. Na začátku září jsem strávila 3 dny na ARO s tátou. Pooperační komplikace způsobily postupný selhání všech systémů, byl v umělým spánku, jen Srdce z oceli stále statečně bilo. Když v pondělí uplynuly 2 hodiny, který předpovídala lékařka, začala jsem volat lidem, o kterých jsem věděla, že by se rádi rozloučili. Někdo po telefonu přiloženým k uchu, někdo osobně. ARO se naplnilo návštěvama a pokoj úsměvem, slzama a hlavně láskou. Nebyl sám a na pokoji hrála jeho oblíbená hudba. Cítila jsem, že nesmí být sám. Tady, ve hmotě. Na druhým břehu čekali předkové už od soboty. Zůstala jsem s ním až do posledního úderu srdce, do posledního dechu. Je to posvátnej okamžik, v němž se svět na chvilku zastaví. A může být krásnej a laskavej. Plnej klidu, smíření a přání šťastný cesty na druhej břeh. Mám výhodu víry v reinkarnaci. I když je ta zkušenost bolestná, věřím, že se znovu setkáme. Nebojte se být s lidma, co máte rádi, až do konce. Pokud to tak cítíte, prostě tam buďte. Ve chvílích před přechodem ještě můžete prožít smíření, pochopení, můžete ještě vyslovit to, co nemá zůstat nevyřčený. A pečujte o svý zdraví. Je křehký a zaslouží si pozornost. Protože zítra je naděje, touha a možnost, ale není garantovaný. V tichu a s láskou, Přeju vám, aby to šlo a šlo to hladce. A jsem v tom s váma 😘 ~ Magdalena Majda Sapíková, 20.9. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.