Vhledy Zenové vědmy – období Kozoroha 2024
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vhledy zenové vědmy ~ pro období ve znamení Kozoroha (21. 12. 2024 – 20. 1. 2025) VEDENÍ Na první pohled Kozorohu není nic tak vzdáleno jako představa světa spirituálních bytostí, všudypřítomných znamení a strážných andělů. A přece. Přece v sobě někde hluboko uvnitř má Kozoroh k dispozici neskutečné zdroje vlastního neochvějného vedení, o které se může opřít a upřímně se na něj spolehnout. Období, které nás čeká, bývá málokdy spojeno s intuitivním jednáním. Ne snad, že by kolem nás bylo málo duchovna, ale protože se nacházíme v situaci, kdy na to zkrátka není čas. Nachystat Vánoce, zodpovědně si je užít, oslavit konec roku a rovnou hupnout do novoročních předsevzetí. No kdo by se zdržoval s nějakou intuicí a spoléhal se na pofidérní vedení kdoví odkud? Jedna věc je ona známá kozorožčí disciplína a tah na branku, druhá věc ale je, která část v nás a z jaké motivace tuto sílu ovládá. A v tomto období platí snad nejvíce, že dělat věci a strhnout se pro okolní ocenění opravdu nefunguje. Kozorožčí intuice totiž není plná jednorožců a barevných obrazů, ale má podobu jasné vnitřní motivace založené na uvědomění a uznání vlastních kvalit a jejich smysluplného využívání. Ergo, Trojka Duhy nás tentokrát jasně vede k tomu, abychom, když už ne následovali, tak alespoň zvážili, zda jsou naše každodenní kroky a činy opravdu v souladu s naším vnitřním směrem a pocity. Vedení nemusí mít vždy podobu jasných instrukcí. Může jen jednoduše vyvolat pocit, že je potřeba se na chvíli zastavit a vyhodnotit, zda se nám tentokrát chce udělat to, co se běžně dělá. A to je pro Kozoroha opravdu výzva. Dovolme tedy tentokrát sobě i svým energetickým průvodcům hladší průběh. Oni na rozdíl od nás vědí co a jak, a nám stačí to následovat. Abychom to ale uslyšeli, musíme zpomalit a z direktivní hlavy klesnout hlouběji do těla a blíže ke své podstatě. Přeji vám laskavý a bezpečný čas v Kozorohu. ~ Samandra, vaše zenová vědma; 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Henry David Thoreau
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Henry David Thoreau Je vánoční čas, dneska si dovolím osobní notu. Snadno se zamilovávám. Eh…předposledně na koncertu violoncellového kvarteta do Ivana Vokáče, což je koncertní mistr české filharmonie, a to, když hrál na klavír argentinské tango. Jak je vysokej, tak má rozpětí prstů jak Bach, zmáčkne asi tak dvě oktávy a u piána tančí… …ale to už pominulo. Mám novej objev. Henri David Thoreau. Znáte? Půjčila jsem si naprosto náhodně v knihovně jeho deník, snad asi, že mě zaujala obálka. Nevím, jak moc je všeobecně znám, jeho jméno mi rozhodně neutkvělo v paměti. Ale od doby, co jsem otevřela tuhle knížku, nepřestávám žasnout. Jak mohl někdo, kdo žil celý život v americkém státě Massachusetts a byl prakticky naprostým současníkem Boženy Němcové znát moje nejtajnější myšlenky, názory? Velmi mě inspirují různí svérázní filozofové a potulní myslitelé, kteří jsou vesměs velmi vzdělaní a jaksi mají dosti netradiční pohled na svět (namátkou Martin C. Putna, Tomáš Sedláček, Václav Cílek, Jiří Sádlo, Sváťa Karásek, Magor…) ale ke všem, ač se jim v lecčems velmi obdivuji, mám někde zas nějaké bloky a výhrady. Některé jejich názory a postoje či životní styl jsou pro mě za čárou. Thoreau mě uchvátil naprosto a absolutně. Mám pocit, že čtu svoje vlastní slova. 3. června 1851… (…) představte si člověka (…), jenž by se směl pohybovat výhradně ve světě omezeném na silnici a park! Už jen pouhá nervozita při pomyšlení na takovéhle omezení by mi přivodila smrt! (…) Být navěky uvězněn mezi zelenými stěnami polí, kde se usadili majetní muži? Lze o nich vůbec prohlásit, že patří k obyvatelům této planety? Budou takhle polovičatě s uspokojením přebývat i v nebi? ~ H. D. Thoreau Kdybyste chtěli nahlédnout do kavčí mysli, doporučuji tuhle knihu. Prosincová fotopříloha je na téma útržky z kavčího fotodeníku. Výběr míst, co mám ráda, navštívených v tomto kalendářním roce (naše zahrada… Rychlebky… Jizerky… Anglie…Vysočina a opět Jizerky). ~ Hana Valentová, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Commitment to self
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Commitment to self … aneb Jak dodržujeme závazky dané sobě? Konec přirozeného cyklu tohoto roku se blíží a Zimní slunovrat si začíná žádat ohlédnutí, zhodnocení a shrnutí vhledů. Tož než se pustíme do plánování nového do další etapy a dalšího cyklu, je dobré si udělat review, znovu si projít všechny své commitmenty – tedy závazky dané nejenom druhým a závazky vůči projektům, ale hlavně závazky vůči sobě samým a svému životu, závazkům daným sobě. Dodržuji závazky a sliby dané sobě nebo ne? Jestli ne, proč ne? Potřebuji nějaké z nich změnit, zrušit nebo upgradovat? Commitment to self je jedním z nejdůležitějších a nejzodpovědnějších závazků našeho života. Commitment/závazek potřebuje disciplínu a pevnost. Disciplína a pevnost jsou totiž základními kameny naší spokojené naplněnosti a svobody neb disciplína a pevnost dávájí sílu našim záměrům a tvar koryta řece našeho života a tvořivé síly tak, aby měla jasný směr a nevylévala se zbytečně z břehů, kam nemá, a její síla se jen tak nerozmělňovala do všech možných směrů. Commitment, pevnost a disciplína zajišťují to, že nemrháme vzácným časem, životní silou a zdroji, které máme k dispozici pro tuhle unikátní cestu tímto naším jedinečným životem. Disciplína prostě dává strukturu a bezpečný a pevný prostor pro tok naší životní/tvořivé energie… Celý článek můžete dopřečíst na domovské stránce ‘House of Personal Evolution Unlimited‘. ~ Tanya St-Lawson, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vánoce 2024
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vánoce 2024 Bylo by trestuhodné nepověnovat se v tomto požehnaném čase vánoční tématice. Vím, že spousta lidí nemá vánoce rádo, ze zcela pochopitelných důvodů. Stačí nedopatřením zavítat během adventu do jakéhokoliv náhodně vybraného nákupního centra a poznáte, zač je toho vymývání mozku koledami, na které by borci z Guantanáma ještě rádi vzpomínali, hromadné srážky nákupních vozíků, litý boj o posledních 50 vek (protože se ty chlebíčky nutně musí žrát ještě další dva měsíce v kuse) a v neposlední řadě bezuzdná fackovačka kapří podkovou. Vaše drahá polovička se už ani nesnaží tvářit se při rozbalování dárků nadšeně, ostatně půlku dárků si již nakoupila sama předem a zadala vám pouze funkci baliče, a i tu jste zcela upřímně podělali. Dárečky vypadají jakoby mezitím prošly drtičkou odpadu a výbuchem továrny na izolepu. Pokud vaši popelnici nacpanou povážlivě nad limit tím zdecimovaným papírem zblikne soused, který je proaktivním členem Greenpeace, čeká vás přinejmenším linč na plně rozložitelném provaze z ekologickho zemědělství, které vypěstoval peruánský zemědělec v humánních pracovních podmínkách. Tu druhou půlku (tu od vás) si zjevně nepřála ani v nejdivočejších snech. A to jste si říkali že dvoutýdenní pobyt spojený se spaním pod širákem v Tatrách a stopování medvědů bude sranda. Zjevně není a nebude. S ní tedy rozhodně nebude. Děti napsaly do dopisu Ježíškovi samé jednoduché a snadno vyřešitelné dárky jako živého jednorožce, Tesla auto, co mění barvy podle nálady, a teleportační bránu časem. Proběhla sice myšlenka, že jim zabalíte pod stromeček patery kousavé ponožky, jako za vašeho mládí, a nazvete to teleport časem, ale těmhle fotrovským vtipům se opravdu nikdo smát nebude. A atmosféra u stromečku zhoustne víc, než vývar z kapřích hlav (nepochybný to vrchol českého kulinářského umění… tedy hned po smažené Tatrance). Někam bych mezi tyto radosti ještě přidala pořizování vánočního stromku, o kterém jste si mysleli, že ho domu dopravíte bez větších problémů skrzeva MHD, ale děti toužili po třímetrové jedli, která vás stála ledvinu a která značně odebrala životní prostor ostatním, již tak značně komprimovaným a deprimovaných spolucestujícím. Jediný, kdo se nepohnul jsou pochrupující bezdomovci na zadním sedadle. Člověk by řek, že by vánoční stromeček mohl teoreticky plnit funkci i osvěžovače vzduchu (když už je to ten stromeček, že jo), ale nikoliv. Takže si domů nesete stromeček nasáklý atmosférou vánoc a vůní lahodně zamřelé tramvaje. Když se doma v teple hezky rozvoní, dojde vám, že ho prodavač posilněný borovičkou (stylově) asi zatáhnul na černo v lese, protože vám doma začne smrdět krom „Aou de bezdomovec“ i nátěr proti ožeru lesní zvěří. Tuto drobnost by mohla vyřešit purpura nebo františek, taktéž to tradiční vánoční komodity. Zkoušeli jste někdy purpuru, určenou pro vykouření katedrály, hlavní lodě, dvou bočních lodí, ambitu a krypty, zapálit v 2+KK? Já ano. Vánoční kapr, zakoupený pak v jakémkoliv množství, stavu a skupenství má neuvěřitelnou schopnost všechno v perimetru deseti metrů pokrýt rybím slizem. Dokonce i kdyby to byly rybí prsty, budete mít rybí sliz na všech madlech šuplíku, troubě, ledničce, kuchyňské lince, na všech utěrkách a v neposlední řadě na celé sbírce porculánových sošek a betlému. Betlém je mimochodem také zásadní kapitolou. U minimálně 5/6 postaviček si není nikdo zcela jistý jejich funkcí a zastoupením v Biblickém příběhu, zato jsou si všichni zatraceně dobře vědomi jejich rasové a etnické nekorektnosti. Mezi figurkami je pak vždy propašováno během posledních x generací několik postav z lega, plastových zvířátek, hraček pro psa a mrtvá akvarijní rybička. Pokusíte-li se nenápadně odstranit z betlému fialového dinosaura, děti si toho mezi všemi 765 postavičkami zaručeně všimnou v rámci nanosekund a vaší snahu bude následovat hysterický, neutuchající pláč. To už jste rovnou mohli říct, že Ježíšek není. Počkat, řekla jsem to nahlas? Po Vánocích přichází na řadu návštěva všech doposud nezesnulých příbuzných, která zásadně obsahuje chlebíčky, které strávily poslední týden v mrholení na balkoně, 30 let starou pohádku s Petrem Nárožným, která hraje na pozadí (dost možná ve smyčce), množství vánočních světýlek, které i v pravé poledne mají slušnou šanci vyvolat epileptický záchvat a konečně cukroví, která už stihl olízat kocour Fanouš. Všechno. 3x. Někam. Já mám Vánoce ráda. Trávím je tradičně s rodiči, což je příjemná kombinace divných tradic, které tomu dodávají jisté, vskutku adventní, očekávání. Vše již odstartovalo výrobou vánočních věnců na akci překvapivě zvané „Výroba vánočních věnců“, v místním DDM. Je to akce pro matky s dětmi. S přehledem jsem nejstarší dítě. Ostatním je zhruba šest, ale letos se tam nějaký potomek pokoušel sníst šišku, takže spodní hranice pro práci s horkou tavnou pistolí zjevně není určena. Po skončení akce, si organizátoři fotí výtvory, aby je mohli prezentovat v místním tisku radničních novin, které si s propracovaností článků o Slavnosti rajčat a nových kontejnerech v ničem nezadají s Timesy. Každý rok si organizátoři fotí NAŠE věnce a moje maminka je strašně pyšná. Mám sice proti ostatním dětem náskok třiceti let, vysokoškolského výtvarného vzdělání a práce v oboru a dokážu se sama vysmrkat(!!!), ale to mojí mamince podle všeho vůbec nevadí. Naše vítězství je sladší než perníkový svařák! Právě sedím ve vlaku a mířím vstříc Vánocům na drahé Jižní Moravě a již s dojatou slzou v oku očekávám smlouvání o kapra s opilým rybářem, smlouvání o divutvorně křivý stromek s opilým lesákem, pečení zhruba 12 vánoček (protože proč ne), loupeživou výprav na jmelí do lesa s vysoce nadprůměrným výskytem divočáků, při kterém pravděpodobně zničím outdoorové oblečení v hodnotě vyšší než malé a babičku zpívající nacistické koledy, jak je dobrým zvykem. Ale to vše mne teprve čeká v tomto nadcházejícím magickém čase. S výčtem katastrof se tedy ozvu později. Čau a požehnané svátky všem. ~ Tereza Kowolowská, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Cesta
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Cesta Jsem tu a pak už ne.Jdu tedy. Nevím kam.Musím jít abych se mohla vrátitChci vidět zbytekNa jak dlouhoNevím k čemu se vrátit.Jak to na začátku a konci má vypadatStejne ale jduPrvní pryčDruhý zpátky Zpátky je to složitýNeznám Tu cestuBloudím porozkopanýchostnatýchPlných vodyklikatých tak že zkusím jít rovně, ale ztratím seCestáchTak zabočím a jsem na cestě oledovávající mé prsty a tak znova zabočím a jsem na cestě plné shnilotin a říkám si, jestli jsem neměla jít dál po té studené. Nevím jak má vypadat Ta cesta domů a tak beze směru bloumám Doufámže na ni stoupnu a ona si mě vezmea že já ji poznámasi je osudem ani zázrakemasi náhodoumožnápak tedy nahodile jdu ~ Eunika Eyerová, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Mozkolam 12/24
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Mozkolam ~ prosinec 2024 ~ Alžběta Vintrová, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Pochůzka 4.
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Z Nitrolebních Pochůzek Pochůzka 4. Z nitrolebních pochůzek další otáčkou Kola roku: *** Přátelé, tentokrát to bude takový rozjímání o životě a smrti a věcech kolem. Kolo roku se dotáčí k dalšímu cyklu, projíždí temným obdobím, kdy závoj mezi světy je tenoučkej jak pavučinka. Nebo hedvábná šála, co je komu milejší. A vím, že ne všude je to příjemný. Lezou na povrch starý zranění, jizvy na duši se otevírají a svědí, chce to ven. Je jedno, v koho věříte, nebo nevěříte, děje se to nám všem. Tudle mi sluchátka přihrály písničku Bratří Ebenů. Furt nevím, jak se jmenuje, ale kousek z ní se mi vryl do paměti. „Když si chceš na něco pořádně posvítit, zhasni!” Zhasni ve smyslu stáhni se do sebe, rozhlídni se svou vnitřní krajinou a tam hledej. Naslouchej intuici a vnitřnímu vedení, poslouchej svý tělo, co ti říká. Někdy se dobrý vzpomínky hledaj fakt těžko. Ale snad vždycky je tam aspoň jedna záchytná. Jedna laskavá, dobrá vzpomínka, která dokáže ty ostatní připravit o moc. V době, kdy stojíme mezi světy, a někteří fakt jednou nohou tam a druhou tady, je potřeba si ty dobrý vzpomínky připomínat. Tahat je na háčku do vědomí. Pomáhají nám být důstojnými průvodci. Laskavými průvodci. Protože na konci cesty je laskavost to jediný, na čem doopravdy záleží. Někdy to stojí úsilí, člověk se musí překročit, aby mohl… aby mohl. Věřím, že to za to stojí. I kdyby jen za klid, kterej to přinese nám. Klid rozloučení, dobrýho konce a novýho začátku. Vědomí, že jsme to nevzdali, že jsme udělali všechno, co bylo v našich možnostech. Bacha, tím neříkám, že se máte zničit a jít proti sobě. Já konec vnímám jako novej začátek. Možnost začít znova na nepopsaným listu. Když se ten jeden list nějak nepovedl, snad bude ten další lepší. A tak sama využívám tenhle čas k nápravám škod, který dvě duše spískaly. Cítím, že ta černá ovce rodiny jsem původně neměla být až já. Ale ty první ten potenciál úplně nevyužily. Nebo ne tak, jak bylo potřeba. Nevadí. Okolnosti byly, jaký byly, nelze soudit, když si z dob minulých člověk pamatuje jen ledňáčka za korunu. Rodem se táhne temná linka, řetízek, kterej je potřeba přetrhnout a navázat znovu zdravým očkem. Věřím, že se tak děje, že už se stalo a novej řetízek se vine dál, daleko, tak daleko, že tam není vidět. A tak nám přeju samý krásný a zdravý rodový řetízky. Stříbrný a zlatý linky s korálkama lidí, jejichž jména už nikdo nezná a jejich tváře na fotkách blednou. Ti všichni vedli až k nám, ty všechny máme v krvi, v kódu. Ti všichni při nás stojí, když potřebujeme podepřít. Stačí je oslovit. (Jako jo, někdy je tý práce víc, ale oslovením to začíná.) Buďte se svými Bohy a Předky a prožívejte naplněný tady a teď. Každou vteřinu vašich životů. Z celýho srdce vám přeju lásku a mír v duších, těch vašich, těch, který se možná teď chystají na dalekou cestu do novejch životů, i v duších vašich dětí, který jako nepopsaný listy zachytávají první písmenka psaný Osudem. Přeju vám báječný furt a jsem v tom s váma. ~ Magdalena Majda Sapíková, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Kterak vločka k jiskřičce přišla
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Kterak vločka k jiskřičce přišla Venku se pomalu stmívalo a oblohu přikryly třpytivé stříbrné hvězdy, které svou září přizvaly zlatý půlměsíc k společné noci. Světýlka v příbytcích se rozsvěcovala jedno po druhém a zanedlouho byla celá krajina blyštivá a plápolající jako svíčky na vánočním stromečku. Údolí v malebné vesničce v podhůří se postupně vylidňovalo, až zůstaly jen prázdné, opuštěné dřevěné stánky čekající na veselí následujícího dne. Hory se majestátně tyčily nad vesničkou a objímaly ji svou mohutnou pečující náručí. V jednom domečku vysoko nad náměstím hořel v krbu oheň. Jiskřičky rozverně poskakovaly na rozžhavených polínkách jako neposední čertíci. Jejich barvy přecházely z jantarově oranžové po citrínově žlutou a ty nejdivočejší zářily karmínovou červení. Nebylo potřeba jiné hudby než rytmického doprovodu, jež poskládaly tóny v krbu jako v dokonale sladěném orchestru. Jak málo postačí k dotvoření teplého domova, kdy se u svátečního stolu sešla rodina v předvečer Štědrého dne. Společně pojedli a popili, zasmáli se nad příhodami, co se udály a vyslovili přání, aby zítřejší setkání proběhlo v poklidném a oslavném vánočním duchu. Kouzelný čas jako z pohádky dokreslily první sněhové vločky, které se najednou začaly vznášet na noční obloze. Všichni přispěchali k oknu a dětská očka zářila radostí, mezitím co se ta dospělá zalila slzami štěstí a dojetí. Vánoční atmosféra jako z nablýskané výlohy dárkového obchůdku se právě odehrávala před zraky přítomných. Jemně chladivý větřík dobarvil už tak půvabné dění. Když poslední v domě ulehl, dohořívaly poslední plamínky a záhy celou místnost zahalilo šero a ticho. V okamžiku, kdy se jedna malinkatá jiskřička zrovna protahovala, aby si ještě chvíli užívala teplo polínek, tak otvorem komína spadla vločka. Docela drobná a vykulená, kam že to vlastně dopadla. Vystrašeně se kolem sebe rozhlížela v neznámém prostředí, až jí došlo, že opodál syčí rozpálený krb. Sice se už z něj jen lehce kouřilo, ale sněhovou vločku přitahoval a děsil zároveň. Úlekem poskočila a přemýšlela, kam by se schovala, aby nejprve pozorovala nově objevený svět zpovzdálí. Pro sněhové vločky je každé teplo velmi nebezpečné. Rodiče jí varovali, aby se vždy držela, co nejdál od dýmu z komínů a ani se nepřibližovala k ohništím na náměstí a černým uhlíkům, nad kterými si lidé ohřívali prochladlé ruce. „Poletuj si vysoko nad stromy, houpej se na jejich větvích, prolézej si dutinami a hraj si s veverkami na schovávanou, ale nelítej poblíž nížin“, opakovali rodiče při každé příležitosti, když si všimli, že se vločka rozhlíží po okolí až s přílišnou zvědavostí. „Hlavně se nikdy, slyšíš, nikdy nevznášej nad plameny. Jiskry by tě jedním škrtnutím uhasily a v mžiku by ses rozpustila. Sice bys jejich žár nepatrně oslabila, ale sama bys roztála“, pokračovali mamka s taťkou. Málo byla tato varovná slova platná pro nespoutanou vločku, která sotva co se naučila ladně létat, toužila poznat mnohem víc, než jí bylo nabízeno a měla povoleno. Všechny okolní stromy již prozkoumala, se známými zvířátky se už nahrála do sytosti a malá vločka snila o kamarádce, která by odhalovala nepoznané s ní. S ostatními vločkami si moc nerozuměla a občas měla pocit jakoby snad ani vločkou nebyla. Navíc jí okouzlil adventní čas, kdy se okolní krajinou linuly vůně horké čokolády, svařeného vína, nasládlého punče a všude se leskla ta nejkrásnější světýlka. I vločky se umí třpytit a jejich bělomodré odstíny tvoří jedinečné a nádherné ornamenty, avšak té rudé záři ohně se nic nevyrovná. Pokaždé, když se pouhým slůvkem zmínila, že by se letmo mihla kolem komína, aby spatřila ten žhnoucí tanec v krbu, dostalo se jí takového pokárání, že raději pomlčela o tom, že by si přála seznámit se s nějakou podobně zvídavou jiskřičkou. Kdo kdy slyšel o přátelství mezi sněhovou vločkou a plamínkovou jiskřičkou? Mezitím zrovna jedna taková vykoukla spod polínka a ano, byla to ta, které se ještě před chvílí chtěla vyhřívat, když se ostatní již uchýlili k spánku. I ona si všimla sněhové vločky padat a zkoumala, kam se zatoulala. Nikdy předtím žádnou neviděla, a tak se nemohla dočkat, až ji pozná blíž. Hbitě vyskočila z krbu a tenkým hláskem zvolala do tmy. „Haló? Kde jsi? Já jsem tě viděla padat… jsi v pořádku?“ „Nemusíš se bát. Já jsem taky malinká a jmenuju se Jiskřička“, dodala na úvod. Sněhová vločka, která se schovávala za křeslem a nespouštěla z jiskřičky oči, poodstoupila a jejich vzájemné pohledy se střetly. „Ahoj. Já jsem Sněhová Vločka a spadla jsem z oblohy. Bydlím tam nahoře venku, víš? A vždycky jsem si přála vidět plamínky takhle zblízka“, pravila vločka. „Neublížíš mi, že ne?“ zeptala se vločka jiskřičky, která na ni ohromeně zírala. „Proč bych ti měla ublížit?“ odpověděla nechápavě. „No já nevím…. Asi protože mi všichni říkají, že vločky a jiskřičky nejdou dohromady. Já tě prý mohu lehce uhasit, ale ty mě úplně rozpustit“, odvětila vločka na vysvětlenou. „Aha… ale neuhasíš mě, že ne? Když mi slíbíš, že mě neuhasíš, tak já tě nerozpustím. To by přece nedávalo žádný smysl“, řekla jiskřička. „To máš pravdu, nedávalo. Víš, když celý život slyšíš, jak jste nebezpečné a co vše by se mohlo stát, tak tomu začneš věřit a zároveň tě ale láká vás poznat. Já totiž strach z tebe nemám a docela se mi líbíš“, shrnula vločka. Osmělila se a přihopsala blíž k jiskřičce. „Já si taky myslím, že jsi fajn. Hele, řeknu ti to takhle. Ono se toho kolem namluví spousty, a ne vždycky to má hlavu a patu. Kdybys slyšela, co se napovídá tady u nás v krbu a pak zjistíš, že je to celkem jinak, tak já už nevěřím všemu, co se kde špitne. Udělám si vlastní názor, protože ona ta pravda může být úplně jinačí, víš? Poslyš, nechceš si hrát?“ navrhla jiskřička. „Já si říkala, kdy se už konečně zeptáš“, usmála se vločka. Tak vznikalo zprvu křehké a opatrné přátelství, které časem přerostlo v pevné pouto, kdy se sněhová vločka s plamínkovou jiskřičkou poznávaly, objevovaly a prozkoumávaly. Zjistily třeba, že když se obejmou až moc, tak začne jiskřička mírně doutnat a vločce málem roztaje ramínko. Přišly také na to, že jiskřička neumí létat moc vysoko ve vzduchu a nejlépe jí je těsně nebo jeden až dva metry nad zemí. Tam bylo dobře i vločce, když si vyzkoušely, že skotačit přímo na polínkách či uhlících není zrovna ten nejlepší nápad. A tak se spolu honily mezi pařezy, prolétaly křovím či závodily s větrem, aby si užily venkovní radovánky naplno. V domku, kde měly své soukromí se schovávaly ve škvírách,
Špačci
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Špačci Dávno jsou tomu doby, kdy se u nás na jihu Jižní Moravy předpokládalo, že čížek nepozná dobré víno, kdyby ho vypleskalo. (Jih Jižní Moravy si prosím představte tak, že pokud by Česká Republika byla teoreticky živý organismus, já bych pocházela z jeho pindíku. Taky doufám, že tuhle představu už nikdy nedostanete z hlavy). Toto píšu jako hrdá dcera svého národa, která nerozezná medailemi ověnčený Iršaj od krabicáku z večerky, ale k tomu jindy. Velká část české populace po příchodu z korporátu tráví večer tím, že jemně protáčí vonným mokem v ušlechtilých skleničkách správného tvaru, BEZ OTISKU ŠPINAVÝCH ORANGUTANÍCH PRACEK a konstatují moudra o jeho jiskrnosti ve světle zářivky, uprostřed tradiční vinařské oblasti Praha Vinohrady (neasi). Ti šťastnější pak navštíví pomyslný svatý grál vinných labužníků, Vinobraní v Mikulově nebo ve Valticích. Nenechte se mýlit, zajisté i jiné lokality mají věhlasné tradice koštu vína, ovšem tohle já znám na vlastní kůži a tak o nich můžu fundovaně polemizovat. (S přihlédnutím k tomu, že jsem člověk, který nepije alkohol, ehm). V Mikulově vypadá vinobraní jako výjev z noční můry a Dantova pekla, kdy se tisícihlavý dav snaží neušlapat sám sebe a pomalu se utápí ve vlastních tělních tekutinách z přeměny vína skrzeva ledviny a do toho všeho hrají Chinaski. Valtice to vzaly z trochu jiného konce. Valtické náměstí se promění ve výjev navozující dojem jižní Francie. Lidé sedí na kostkovaných dekách na krásném trávníku, degustují mladé víno a k němu přikusují sýry z proutěných košů a doplňují jej husími játry foie gras ze stánku, vzduch se plní vůní čerstvého perníku a za nimi se tyčí impozantní zámek a barokní kostel z rukou zkušeného architekta Giovaniho Giacoma Tencalla. Okolo další elegantně odění návštěvníci korzují a konverzují. Je to velmi krásné a idylické. A cca o pět hodin později bude opět ve všech květináčích s muškáty před dveřmi domů nablito a všechny průchody zechcány s takovou koncentrací čpavku, že by to mohlo být už potenciálně zajímavé pro těžbu chemického průmyslu. Těmto malebným scénám však předchází mnoho tvrdé práce ve vinohradě — stříhání, okopávání, chemické postřiky, opravy minitraktoru a jiné radosti. Jako dítě jsem vždycky hloubala, jak se z těch hroznů vydolují všichni ti hmyzáci, než se hrozny rozemelou a vypresují. Později jsem pochopila, že to všichni nezvládnou zavčas a dovolila bych si tvrdit, že zejména v některých ročnících bych čekala ušlechtilý bouquet vos a berušek — jemně zemitý, s tříslovinovým dozvukem na patře. Se zvířaty se dostávám k hlavnímu tématu této úvahy. Viděli jste někdy zblízka špačka? Nemám na mysli toho rozkošného ptáčka s elegantně petrolejovým zbarvením. Mám na mysli tu stvůru se špičatým zobákem, pařáty a bestiálním leskem v oku. Jejich obří hejna se vlní nad krajinou jako zlovolná morová rána, přinášející bídu, zkázu, zmar a ptačí bobky. Stává se, že stojíte v bukolické rurální krajině pozdního léta a tu se nebe zatáhne tisíci těl a štěbetání těchto zlovolných poslů zkázy zaplní vlahý vzduch. Postupně začne pršet a tedy… není to déšť. Slunce zmizí a vy doufáte, že se navrátí, stejně jako když primitivní kmeny vzývají zpátky svého slunečního boha a obětují mu extra šťavnaté děti. Pokud znáte filmovou klasiku Ptáci, tak přesně tento tísnivý pocit vzbuzují nájezdy na skromné plody vaší práce. Vinaři se jim snaží bránit výstřely do vzduchu, případě automaty, které ve vinohradě pravidelně odpalují nálože k zastrašení ptáků. Koncem babího léta se tak krajinou nesou zvuky, jež by zahanbily nejedno divoké ghetto. Náš nepřítel je však nelidskou, nezastrašitelnou a nepřemožitelnou entitou. A ty ku-vy kropenaté se ještě naučily jeden trik. Aby nebyli zavčas zpozorováni, celé hejno sedne k zemi nějaký zhruba kilometr od vinohradu… a jdou pešky, neviděni strážcem ve strážné boudě. Mimochodem, kdysi jsem taky vyfasovala hlídku před špačky. Mí ctění rodiče byli v práci a já musela sedět ve vachrlaté budce na kovových vzpěrách, patnáct metrů nad zemí, uprostřed vinohradu s řehtačkou (nechápu proč mi v šestnácti nikdo nesvěřil vzduchovku!). Měla jsem zrovna konec prázdnin a stále mi zbývalo dokončit jeden z domácích letních úkolů, v nichž se mí středoškolští pedagogové vyžívali. Přečíst Zločin a trest a vypracovat k němu text k odevzdání. Takže jsem seděla v tom pařáku, pod stříškou z rzí prožraného vlnitého plechu, s řehtačkou v ruce, vodou ze studny, která snad byla i pitná, a knížkou, která byla zhruba dvacetinou mé tělesné hmotnosti, a střídavě jsem mžourala do textu plného dramat a na obzor, odkud by se mohl blížit potenciální nepřítel. Náhle se ozvaly pode mnou hromové nadávky a já uviděla postaršího dědu, ve svetru bez knoflíků a s chlupy lezoucími z uší i zarudlého nosu, který mi začal květnatě nadávat a zaklínat mě, že se flákám a místo hlídky si čtu a ty „svině to mezitím požerou jako Rusové při osvobozování! K proklatě fikanému chování ptáků v naší lokalitě se ještě vrátím, protože jako nadšený amatérský pozorovatel přírody si toto nemůžu nechat ujít. Máme tu volavky a k nim oficiální vědecké pozorování. Všechny volavky popelavé v celém svém rozšíření výskytu jsou maniakální vraždící stroje, které sežerou všechno, co jim projde jícnem. To jak jsou tito ptáci nenasytní, dokládají pozorování, kdy se jejich, stále ještě živý, oběd občas prokouše ven z žaludku a volavce tak vypadává ven. Legendární je pak videozáznam volavky, která sežrala úhoře, který se prohlodal ven a vypadl jí z břišní dutiny. Volavka se k němu vždy neomylně skloní a sežere vypadlou rybu znovu. A znovu a znovu. Pozorování ornitologů (kteréžto můj drahý muž z nějakého záhadného důvodu považuje za nejpodezřelejší lidi pod sluncem… a až dlouho pod nimi se v pomyslném žebříčku nebezpečných lidí umisťují teroristé a televizní promotéři) z našeho kraje však mluví ještě o jiném, krajně znepokojivém chování. Volavky u nás loví, mimo jiné relativně velké savce. Králíky, lasičky a podobnou zubatou havět. A protože je taková kořist příliš velká pro pohodlné polknutí, volavka si stále se ještě mrskající se gáblík přinese k nejbližší vodě, ponoří mu hlavu pod vodu a drží ho tak dlouho, dokud se nepřestane mrskat. Pak ho polkne v celku. Pokud se ptáků ještě nebojíte, měli byste rozhodně začít. ~ Tereza Kowolowská, 16. 11. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Ridgeway a Bílý kůň v proměnách jednoho Samhainového večera
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Ridgeway a Bílý kůň … v proměnách jednoho Samhainového večera (úryvek z celého článku) Je Samhainové pozdní odpoledne, skoro večer, slunce se sklání k západu napůl zahalené v mlhách. Prozařuje je svým jasem a tvoří tak obraz mystické krajiny zahalené do průsvitných zlatých závojů. A kolem bohatství všech podzimních odstínů modré, zelené a hnědé v krajině závoji zahalené. Míříme strmým kopcem k Staré cestě — starobylé poutní cestě Ridgeway klikatící se po hřebenech kopců rozsáhlým údolím zvaném Vale of the White Horse. Kolem je ticho, jenom naše kroky a dech, a občas se z hloubi stoletých dubů a stařešin buků vynoří nějaký trylek zvonka nebo pěnkavy než zase zmizí zpátky v mlžných vrstvách. Dnes je už z dálky také slyšet to vnitřní šeptání, povídání a zpívání cesty Ridgeway. Stará cesta má totiž své vlastní věčně se měnící se proudy a rytmy. Stoupneme si měkce a s respektem do jejího dnešního proudění a broukání. Její háv je dnes proměnlivý, v textuře, barvách, tónech, světle i stínech. Z každého úhlu v každém úseku ukazuje jinou podobu a jinou tvář. Tvář tady tajemnou v závoji oparu, tam v hábitu z mlhy propletené modrým soumrakem, a o kousek dál jasnou a briliantem zapadajícího slunce ozářenou… Dole v údolí tekoucí mlžné moře, které zakrývá jakoukoliv připomínku na existenci lidského údolního světa, před námi slunce nořící se za obzor v hýřivých barvách nachu a zlata a nahoře vysoko nad hlavou čisté vysoké nebe postupně se zaplňující hvězdami. Krajina kolem si tiše pod vousy ve stéblech trav šepotá a zpívá těsně pod povrchem věcí. Pod nohama v kopci dračí proudy, jedno křídlo natáhnuté dolů až k silnici a přes cestu občas vzdušným mostem pomalu a s grácií přelétají formace ptačích hejn směřujících na sever do svých nocovišť. Nahoře na kopci na Bílém koni je jasno a dole Dragon Hill je zahalený v husté mlze. Dnes jsem ceremoniálně pohřbila a uctila devět generací devíti generací předků krve, předků ducha, předků řemesla a pohostila ancestors krajiny. Skrze mě teď prochází mnohé, vše co bylo propuštěno a je propouštěno, abychom tu všichni mohli spočinout v tom našem propleteném propojeném proudu v míru. Po cestě procesuji mnohé. V jednu chvíli pocit srdce rozbitého na kousíčky a velká bolest v hrudi. Potom hluboký smutek. O kus dál vztek a zuřivost. O kus dál lítost a usmíření. A tak dále, stejně jako dnes mění svou tvář a emoce krajina Ridgeway, tak je to i v mé vnitřní krajině s propletencem ancestrálních proudů minulosti. Je toho hodně co mnou prochází a odchází, jsem dnes branou propouštění a odpouštění. A tak v rámci procesu instinktivně sestupuji ze světla západu slunce z vršku Bílého koně dolů do ‘podzemí’ na Dragon Hill zahalený v nepropustné mlze promíchané s tmavým inkoustem soumraku. Krok za krokem se nořím to tmavé mlhy, scházím za předky do podsvětí. Vyjdu schody na Dragon Hill, dotknu se půdy a pokorně požádám o povolení vstupu v tento speciální čas. Jsem tu sama. Svět venku neexistuje jenom Dragon Hill a tmavá mlha a úplné ticho jako v jiném světě. Odevzdávám. Odpouštím. Propouštím. Rozpouštím. Ceremonie se odvíjí sama jako zlatá nit. Já, místo i všechna přítomná vědomí, elementy, setkávající se proudy a časoprotory spolu-tvoří. Je to takový vnitřně-vnější magický tanec vzájemného proplétání a splétání nové reality… ~ Tanya St-Lawson, 19. 10. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.