Romance o Žlutém bagru
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Romance o Žlutém bagru Zpočátku to vypadalo slibně: “Koupím pozemek a postavím dům”, řekl otec mých dětí. Těšila jsem se, vždyť náš mrňavý, v podstatě průchozí byt, praskal ve švech. Naše rodina je početná, oba jsme se v předchozích vztazích čile rozmnožovali, takže máme dohromady sedm dětí. Jak šel čas, a naše děti přiváděly partnery, začalo nám být při společných setkáváních velmi těsno. Zpráva o stavbě domu mne naplnila nadějí, že konečně budu mít svůj vlastní kout, kde najdu trochu klidu, a nebudu se muset o jídelnu dělit s manželem, který z ní občas dělá dílnu. Čas plynul, a manžel koupil pozemek, který splňoval jeho nároky. Čas plynul dál…tatínek musel přece naučit paní architektku, jak se staví náš dům! A tak jsem se přestala naším budoucím domem raději stresovat. Ovšem po deseti letech — ejhle, něco se děje! “Koupím bagr,” oznámil mi manžel. Zírala jsem na něj jako Izraeliti na Rudé moře, které zmizelo! “Snad nebudeš sám bagrovat, ty to umíš?” nesměle jsem se zeptala. Málem se urazil mými pochybnostmi: “Jasně, že umím, mám řidičák na traktor, z vojny.” hrdě prohlásil a očekával pochvalu. Nesměle jsem poznamenala, že to asi nebude tak lehké, je to přece tak dávno, ale to jsem si dala! Hned bylo zle, že o něm pochybuji. Vzdala jsem to a prohlásila, ať si dělá, co chce a hraje si, jak se mu zlíbí. A čas dále plynul — byl čas Adventní, a měla jsem jiné starosti. A najednou, jednoho dne, v ulici před naším domem stál žlutý bagr! Zmocnilo se mě zoufalství, že je to přece jen skutečnost. Jen náš desetiletý syn byl nadšen, a konečně hrdý na svého otce. Začala jsem manžela podezírat, že pravý důvod potřeby tohoto stroje je jinde, a že koupí bagru si zvedá sebevědomí. To se ovšem nesmí vyslovit nahlas! “Ale nestál moc peněz?” přehrála jsem to na jiné téma. “Neboj, to se vyplatí, je to totiž Bagr Veterán z roku sedmdesát jedna,” vítězoslavně poznamenal, “a určitě ho pak se ziskem zase prodám,” dodal nesměle… Zamrzl mi úsměv na rtech. VETERÁN. To slovo je u nás posvátné, skoro jako zaklínadlo. V našich dvou garážích nám stojí už dva takoví veteráni. Tedy pardon, jsou to “úžasné kousky” nějaké staré tatrovky, či co. No, pro mne to má jediný důsledek, tedy že moje auto, kterým je mi dovoleno jezdit, musí parkovat na ulici, což přináší v létě problém s vedrem a v zimě zase se sněhem. Ale chápu, že veteráni mají přednost. A tak se mi pomalu začalo vkrádat do mysli podezření, že se nový bagr stane naším dalším posvátným veteránem už natrvalo. Bagr se stal v naší ulici atrakcí. Bydlíme blízko Domu Dětí, a kolem nás denně projde mnoho drobotiny, která bagr používala jako prolézačku. Chudák náš syn se cítil povinován jej ochraňovat, a otci tyto případy vždy hlásil. Jednou přišel domů zachmuřen, tak jsem se ho ptala, co se stalo. “Kluci lezli na náš bagr.” “A co jsi udělal?” zeptala jsem se. “Řekl jsem, ať slezou, že se bude táta zlobit, že je ten bagr náš!” “No a poslechli tě?” “Ne, říkali, ať jdu do pr….!” Musela jsem rychle odejít pro něco důležitého do pokoje, abych neshodila situaci. Tatínek ale synka pochválil, že bagr hlídá, a dal mu za úkol nadále nosit zprávy z terénu! Následující den byl pro otce sváteční. Oblékl se jako bagrista, černé tepláky, černý svetr a vlněná čepice “debilka”, a šel trénovat bagrování. Zrovna jsem přijížděla z nákupu, a nemohla uvěřit svým očím, že je to vše skutečnost! Manžel seděl za bagrem a rypadlo mocně zdvižené se pokoušelo odrýpnout kus trávníku. Myslela jsem, že umřu smíchy! No, snad našeho „bagristu“ nikdo neudá za ničení zeleně! Po třech dnech z bagru zmizela baterka. “Hajzlové,” rozčiloval se již skutečně naštvaný manžel. Raději jsem mlčela, ale ani tím jsem se bohužel nezavděčila. Asi ode mne očekával větší účast. “Co budeš dělat?”, snažila jsem se zachránit situaci. “Tak nejprve koupím novou baterku, a pak bagr na svátky odvezu k opraváři.” Oddechla jsem si. Alespoň na vánoce bude v ulici klid. V dalších dnech už následoval pouze transport bagru k opraváři, což však nebylo tak jednoduché, jak se zdálo… Večer se manžel oblékl jako na severní pól, a před odchodem pravil: “Nečekej na mne, přijdu až v noci.” Asi jsem tupě zírala, tak mi bylo sděleno, že bagr jede pouze rychlostí 15km za hodinu. Proto může jet až v noci, aby nerušil provoz. A vrátí se pozdě, neboť jede k opraváři až někam k Europarku, což je od nás z Modřan pěkný kus cesty. Raději jsem se neptala, zda smí bagr na pražský okruh! Manžel odešel. Než jsem to vše pochopila a vzpamatovala se, byl najednou zpátky. “Bagr má poruchu,” pravil nešťastně. Celý následující den jej opravoval, a večer šel na druhý pokus! Sice jsem ve tři v noci musela vstát a na mapách hledat, kde u Europarku zabloudil, no, ale k ránu se manžel vrátil BEZ BAGRU!!! Ani jsem se neptala, zda pan opravář celou noc taky musel bdít jako já! Až později z manžela vylezlo, že se stal asi Figurkou roku na okraji Prahy, kde se mohl pouze díky jednomu mejdanu přeptat nočních pijanů na cestu k opraváři! Myslela jsem, že už mne do Vánoc nic nepřekvapí… “Nechtěla bys pěstovat kozy, nebo ovce?” překvapil mne manžel nazítří zákeřnou otázkou! Zděsila sem se! “Budu kupovat pozemek, na který odvezu, co bagr vybagruje. No a až bude stavba dokončena, tak na tom pozemku můžeme pěstovat kozy,” radoval se manžel. “Nechci!” vybuchla jsem, neschopna se už ovládnout. Manžel už raději nic neříkal. Vidina pastevectví mne nenadchla, tak se se mnou nehodlal dál bavit. “Mami, uklidni se, kdo si hraje, nezlobí,” chlácholila mne nazítří moje dospělá dcera, když jsem jí to nakvašeně vyprávěla. A začala si pobaveně zpívat píseň od Ivana Mládka: “Můj nenápadný švagr, má na zahrádce bagr, můj švagr, má bagr pro potěšení, on lehce zdvihá drapák a cítí, že je chlapák, je chlapák, když drapák zuby vycení….” Pak však uviděla můj obličej, tak přestala a řekla: “Víš co, začni psát povídky do nějakého ženského časopisu, ať se odreaguješ!” A když za pár dní syn pronesl: “Mami, to ještě nevíš, že táta kupuje
O novoročních předsevzetích
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky O novoročních předsevzetích Proč všichni na nový rok blázní s těmi předsevzetími? Je to snad Slunovratem, očekáváním návratu světla, naděje, tepla a nového života? Něco nového vzniká, tak i v nás se může objevit touha po změně? Často, kdo nebyl spokojen, každý rok ve stejnou dobu doufá ve změnu, a každý rok bývá znovu zklamán? Proč? Protože zázraky se sami od sebe nedějí, nebo jen výjimečně! Musíme jim jít naproti! Být připraveni! Jako není možné nasadit boty novorozenci, nemůže očekávat na zázrak pecivál a lenoch! I miminku musí nejdříve zesílit svaly, trénuje, roste… Má to dané od přírody. Jako v Dášence… Hlas přírody mu říká, co má dělat, a ve správném pořadí! Nelze přeskočit, žádnou fázi vývoje… Jinak se něco pokazí, a pak se to musí napravit, a nakonec to trvá i déle. Trpělivosti je třeba, a postupovat krok po kroku vše ve správném pořadí! Nojono, ale kdo určí správné pořadí kroků? Jak poznat, co udělat teď, a co až potom? Když vyrábíme nějakou věc, postupem pokus omyl, a předem se nezamyslíme, jak správně postupovat, nevytvoříme plán, může se stát, že výrobek i několikrát pokazíme. Když nejste odborník, musíte si vyhledat výrobní postup! Ale co v životě? Kde se poradíme, a jak poznáme, že různí rádcové nás povedou správně? Je těžké najít dobrého rádce, průvodce, když se jedná o náš život, a každý chybný pokus může vést do slepé uličky… “Po ovoci poznáte je!” Známý citát nám může pomoci ve výběru. Když si sami nevíme rady, dobrý rádce nás povede k našemu srdci, ke svému nitru, svému já a k jeho poznání! K naslouchání sobě, k návratu ke svému já. Kdo jsem, a kam jdu? Když nejsem spokojena, můžu se ptát, jak přestat být tím, čím teď jsem, “jak přestat být sama sebou”, jak říká Joe Dispenza. Nerozuměla jsem… Nedávno se mi ta slova připomněla, když jsem narazila na větu Eckharta Tolleho: “Žij v přítomnosti, tady a teď!” V té chvíli mohu přestat být sama sebou, co teď jsem a žiju, a co už nechci. V přítomném okamžiku se dějí zázraky, kdy se mohu navrátit k sobě, k mému Já. Kde moje srdce ke mně promlouvá, a kdy ty návody a postupy chodí jaksi samovolně. Kdy se vše zastaví, a v tom prostoru “tady a teď” pojednou naše srdce začne mluvit! Občas k tomu potřebuji pomoc průvodce. Dlouhý čas jsem šla pryč od sebe…, nějaký čas se už zase zkouším vracet… K sobě! Spoustu žen v mém věku už to vzdá! Ale má to cenu, kdykoli! Tak jdu zpět k sobě. Klopýtám, bloudím, a znovu se navracím… Ale jdu, a nechci se nikým nechat zastavit. Překážky bývají záludné a nitro drásající. Ale… Jdu, poutník už unavený, pochroumaný na těle i duchu, a jdu k té zázračné studánce se napít Vody Života. A pak uvidíte, jak pookřeji! A vytvořím ten nejlepší plán obnovy! Ano, na nový rok spoustu lidí začíná znovu, je zvykem to tak dělat. Občas zase stoupnou zpět do starých vyjetých kolejí… ony bývají hluboké, a zapadá se v nich do beznaděje. Ale vždy se dá něco dělat jinak… A klidně začnu i v únoru, zvyky nezvyky… Kdykoliv chceme, tak můžeme… Záleží jen na nás! Krásný Nový rok, milí! Buďte věrní svému srdci! ❤ ~ Zuzana Vránová, 20. 1. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vzpomínám na maminku
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vzpomínám na maminku Pozor, dnes trochu ezo vzpomínka. Kdysi, pro mnohé z vás daleká minulost. Bez mobilů, bez auta… Byla jsem na mateřské tehdy pouze se dvěmi dětmi, manžel na dlouho v cizině, tak co v Praze, že? Odjeli jsme tedy na chatu, k Labi, v lese, sice v osadě, ale přes týden mrtvo. Krása, pro rodinku super! Jen nesmíte onemocnět! Což se mi stalo, angína jako… Horečka, bolest v krku… a dvě divoké předškolní děti. Sotva jsem zvládla udělat snídani s vypětím všech sil. …ležím v posteli a snažím se děti přesvědčit, že uvnitř u knížky je lépe, než venku, na tom “ošklivým” sluníčku! Přemýšlím, jak se dostanu zpět do civilizace, jen mi bylo líto dětí, byly tu ve svém živlu: dvě zdravá, divoká stvoření mi lezla po hlavě, omotávala mne obvazy, prý, maminko, my tě léčíme! Kéž by mě někdo zachránil! A… proboha, někdo ťuká. Do toho všeho ještě návštěva? Dveře se pomaloučku otevřely… a tam moje maminka!!! Jak mohla vědět, že jí teď moc potřebuji??? A jak se sem dostala? No jak, vlakem, a pak pěkně pěšky lesem a polem ještě 6km i s nákupem! „Mami!“ Maminka si v práci vzala na několik dní dovolenou a rozjela se za námi! Jen tak, prostě jí to napadlo! To jsem si oddychla… Uvařila, vzala děti ven, vyhrabala někde acylpirin a francovku, prý to kloktej, a z procházky přinesla i nějaké bylinky. Co vám budu povídat, balzám na duši i tělo. Za tři dny mi bylo dobře. Cítila jsem se tehdy jako v pohádce: “Abrakadabra, a je tu kouzelná babička, která vás uzdraví mávnutím kouzelného proutku!” Propojení mysli mezi ženami v rodině se tehdy stalo skutečností! Tam někde byl základ pro mé pozdější rozhodnutí, postarat se o maminku, když už ztrácela paměť, co nejdéle u ní doma, spolu s už dorostlými dětmi, co tehdy přijela navštívit. Tam někde byl základ mého rozhodnutí vystudovat dálkově při dětech sociální práci. ~ Zuzana Vránová, 23. 12. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Podzimní nepořádek
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Podzimní nepořádek Barevné padající listí obvykle mou náladu jistí! Letos, zdá se, nepůjde to lehce…Podzim stále hledá svoje štětce? Kde jsou barvy tvé, Podzime? Teplo stále Léto zpět zve, než dobarvíš všechna skrytá místa…Přijde Zima, tím si jsem už jistá… Podzim má zpoždění, v nedohlednu je jeho vlak, a pokutu z prodlení, vybere Zima, bude to tak? Přichází Vítr a potměšilechce přesvědčit nás o své síle. Stromy však vytrvale, nevinně,drží své listy v koruně. Co pomůže moji mysl zhojit, když Podzim listy nezbarví? Ta krása asi skončí v hnoji, Kdo vzniklé tlení zastaví? ——- Já chci být tady a teď, a v sobě hledám odpověď… Má hlava je zahlcená, ale chce být otevřená! Jak mysl přinutita nenechat se zahltit? Tak zkouším meditacemyšlenky stále zpátky vracet… Do přítomného okamžiku! Do chvíle jejich vzniku… Snad tam malý záblesk vznikne!V něm je síla, co do mne vnikne? Bože, pomoz mojí Síle… ~ Zuzana Vránová, 18.11. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Ztracená babička
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Ztracená babička …aneb Jak jsme hledali moji maminku na Staroměstském náměstí Kdo někdy pečoval o seniora s nastupující demencí, určitě se v tomto článku najde. Byla jsem tzv. „Sendvičová generace“. Povila jsem poslední dvě děti už v době, kdy moji rodiče potřebovali den po dni stále více péče. Občas jsme moji maminku, když pak ovdověla, brávali s sebou na různé zábavné akce, trhy či jarmarky. Bývala jsem vždy velmi ostražitá, protože hlídat dvě malé děti a moji zmatenou maminku nebývalo jednoduché. Zvláště, když sebevědomí mamince nechybělo! Jednou jsme byli na podobné akci v Praze na Staroměstském náměstí, a bylo to velmi úspěšné, protože děti i mamka se dobře bavili. Vše probíhalo celkem v klidu, byl s námi i manžel, tak jsem v klidu byla i já, měla jsem další dvě oči ku pomoci při hlídání tohoto spolku. Když jsme se rozhodli k odjezdu, zbývalo jen celou tu grupu naložit do auta, což byl snad nejtěžší úkon z celé akce. S manželem jsme si rozdělili úkoly, já připínala do autosedačky jedno dítě, manžel druhé. No ale co s babičkou: „Mami, prosím, stoupni si tady vedle mně a počkej chvíli, než děti upevníme, nebo si možná už sedni,“ poprosila jsem. „Prosím tě, nestarej se, já počkám“, dostalo se mi odpovědi od maminky. Děti byly úspěšně připoutány, už, už jsme nasedali do auta… „Ale kde je babička?“ ptám se manžela. „Nevím, teď tu byla!“ Rozhlédli jsme se kolem, oba popoběhli na různé strany, ale maminka nikde!!! Úplně se po ní slehla zem! V takových situacích jsem byla zvyklá reagovat velmi rychle, tehdy vycvičená matka pěti dětí. Už jsem měla v ruce mobil a volala Městskou policiii: „Prosím, nám se ztratila babička! Co máme dělat?“ Po vysvětlení, co se stalo, se mi dostalo uklidnění od hodného pana strážníka, že jsou na takové situace zvyklí a vědí, co mají dělat. Pak už jen stačilo říci jim svoji polohu a konkrétní popis maminky… a čekat. Musím říci, že jsem nedoufala, že jí najdou, Staromák byl totiž plný návštěvníků jarmarku. Cítila jsem ohromný strach a zmatek, a také pocit selhání, že jsem maminku neuhlídala. Věděla jsem, že se už neorientuje v prostoru, ale na chvíli jsem zapomněla, že to tak je. V mé hlavě byl hluboce zakořeněný zvyk z dětství a mladší dospělosti, že na mámu se mohu vždycky spolehnout. Moje maminka mi dříve starší děti sama pomáhala vychovávat. Nyní, poslední dvě, už nemohla z důvodu Alzheimerovy nemoci. A já na to v tu chvíli zapomněla! V tom zmatku a v té rychlosti jsem se myslí dostala zpět do dřívějšího pro maminku vědomějšího období! Začala jsem si to vyčítat a zoufala si, ale: „Haló, máme asi vaši maminku! Ale nechce jít s námi, prý jste jí řekla, že tam má stát, a nemá nikam chodit!!!“ Ano, to jsem opravdu řekla, ale na jiném místě, myslela jsem si. „Tak mi jí dejte k telefonu. Mami, to jsem já, prosím, pojď s panem strážníkem za námi!“ „Tedy, Zuzo, ty máš dnes nějaký zmatený den! Příště si rozmysli, co po mně chceš!“ No, já ani neprotestovala, stejně by to nemělo cenu. Byla jsem ráda, že se maminka našla! A řeknu Vám: klobouk dolů před Městskou policií!!! Prokázali velkou profesionalitu. Maminka totiž prošla celé Staroměstské náměstí napříč až do Rytířské ulice, a tam si stoupla na roh a poslušně čekala, jak jsem jí řekla. A moc se divila, proč už nejedeme! ~ Zuzana Vránová, 21. 10. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.