Nakladatelství Lelkárna®

Zpočátku to vypadalo slibně: “Koupím pozemek a postavím dům”, řekl otec mých dětí. 

Těšila jsem se, vždyť náš mrňavý, v podstatě průchozí byt, praskal ve švech. Naše rodina je početná, oba jsme se v předchozích vztazích čile rozmnožovali, takže máme dohromady sedm dětí. Jak šel čas, a naše děti přiváděly partnery, začalo nám být při společných setkáváních velmi těsno. 

Zpráva o stavbě domu mne naplnila nadějí, že konečně budu mít svůj vlastní kout, kde najdu trochu klidu, a nebudu se muset o jídelnu dělit s manželem, který z ní občas dělá dílnu.

Čas plynul, a manžel koupil pozemek, který splňoval jeho nároky. Čas plynul dál…tatínek musel přece naučit paní architektku, jak se staví náš dům! A tak jsem se přestala naším budoucím domem raději stresovat. 

Ovšem po deseti letech — ejhle, něco se děje!

“Koupím bagr,” oznámil mi manžel. 

Zírala jsem na něj jako Izraeliti na Rudé moře, které zmizelo! 

“Snad nebudeš sám bagrovat, ty to umíš?” nesměle jsem se zeptala. 

Málem se urazil mými pochybnostmi: “Jasně, že umím, mám řidičák na traktor, z vojny.” hrdě prohlásil a očekával pochvalu.

Nesměle jsem poznamenala, že to asi nebude tak lehké, je to přece tak dávno, ale to jsem si dala! Hned bylo zle, že o něm pochybuji. 

Vzdala jsem to a prohlásila, ať si dělá, co chce a hraje si, jak se mu zlíbí.  

A čas dále plynul — byl čas Adventní, a měla jsem jiné starosti. 

A najednou, jednoho dne, v ulici před naším domem stál žlutý bagr! Zmocnilo se mě zoufalství, že je to přece jen skutečnost. 

Jen náš desetiletý syn byl nadšen, a konečně hrdý na svého otce. Začala jsem manžela podezírat, že pravý důvod potřeby tohoto stroje je jinde, a že koupí bagru si zvedá sebevědomí. To se ovšem nesmí vyslovit nahlas!

“Ale nestál moc peněz?” přehrála jsem to na jiné téma.

“Neboj, to se vyplatí, je to totiž Bagr Veterán z roku sedmdesát jedna,” vítězoslavně poznamenal, “a určitě ho pak se ziskem zase prodám,” dodal nesměle…

Zamrzl mi úsměv na rtech.

VETERÁN. 

To slovo je u nás posvátné, skoro jako zaklínadlo. V našich dvou garážích nám stojí už dva takoví veteráni. Tedy pardon, jsou to “úžasné kousky” nějaké staré tatrovky, či co. No, pro mne to má jediný důsledek, tedy že moje auto, kterým je mi dovoleno jezdit, musí parkovat na ulici, což přináší v létě problém s vedrem a v zimě zase se sněhem. Ale chápu, že veteráni mají přednost. 

A tak se mi pomalu začalo vkrádat do mysli podezření, že se nový bagr stane naším dalším posvátným veteránem už natrvalo.

Bagr se stal v naší ulici atrakcí. Bydlíme blízko Domu Dětí, a kolem nás denně projde mnoho drobotiny, která bagr používala jako prolézačku. Chudák náš syn se cítil povinován jej ochraňovat, a otci tyto případy vždy hlásil. 

Jednou přišel domů zachmuřen, tak jsem se ho ptala, co se stalo.

“Kluci lezli na náš bagr.” 

“A co jsi udělal?” zeptala jsem se.

“Řekl jsem, ať slezou, že se bude táta zlobit, že je ten bagr náš!”

“No a poslechli tě?”

“Ne, říkali, ať jdu do pr….!” 

Musela jsem rychle odejít pro něco důležitého do pokoje, abych neshodila situaci. Tatínek ale synka pochválil, že bagr hlídá, a dal mu za úkol nadále nosit zprávy z terénu!

Následující den byl pro otce sváteční. Oblékl se jako bagrista, černé tepláky, černý svetr a vlněná čepice “debilka”, a šel trénovat bagrování. Zrovna jsem přijížděla z nákupu, a nemohla uvěřit svým očím, že je to vše skutečnost! Manžel seděl za bagrem a rypadlo mocně zdvižené se pokoušelo odrýpnout kus trávníku. Myslela jsem, že umřu smíchy! No, snad našeho „bagristu“ nikdo neudá za ničení zeleně!

Po třech dnech z bagru zmizela baterka. 

“Hajzlové,” rozčiloval se již skutečně naštvaný manžel. Raději jsem mlčela, ale ani tím jsem se bohužel nezavděčila. Asi ode mne očekával větší účast.

“Co budeš dělat?”, snažila jsem se zachránit situaci. 

“Tak nejprve koupím novou baterku, a pak bagr na svátky odvezu k opraváři.”

Oddechla jsem si. Alespoň na vánoce bude v ulici klid.

V dalších dnech už následoval pouze transport bagru k opraváři, což však nebylo tak jednoduché, jak se zdálo…

Večer se manžel oblékl jako na severní pól, a před odchodem pravil:

“Nečekej na mne, přijdu až v noci.”

Asi jsem tupě zírala, tak mi bylo sděleno, že bagr jede pouze rychlostí 15km za hodinu. Proto může jet až v noci, aby nerušil provoz.  A vrátí se pozdě, neboť jede k opraváři až někam k Europarku, což je od nás z Modřan pěkný kus cesty. Raději jsem se neptala, zda smí bagr na pražský okruh!

Manžel odešel. Než jsem to vše pochopila a vzpamatovala se, byl najednou zpátky.

“Bagr má poruchu,” pravil nešťastně. 

Celý následující den jej opravoval, a večer šel na druhý pokus! Sice jsem ve tři v noci musela vstát a na mapách hledat, kde u Europarku zabloudil, no, ale k ránu se manžel vrátil BEZ BAGRU!!! Ani jsem se neptala, zda pan opravář celou noc taky musel bdít jako já! Až později z manžela vylezlo, že se stal asi Figurkou roku na okraji Prahy, kde se mohl pouze díky jednomu mejdanu přeptat nočních pijanů na cestu k opraváři!

Myslela jsem, že už mne do Vánoc nic nepřekvapí…

“Nechtěla bys pěstovat kozy, nebo ovce?” překvapil mne manžel nazítří zákeřnou otázkou! Zděsila sem se!

“Budu kupovat pozemek, na který odvezu, co bagr vybagruje. No a až bude stavba dokončena, tak na tom pozemku můžeme pěstovat kozy,” radoval se manžel. 

“Nechci!” vybuchla jsem, neschopna se už ovládnout.

Manžel už raději nic neříkal. Vidina pastevectví mne nenadchla, tak se se mnou nehodlal dál bavit.

“Mami, uklidni se, kdo si hraje, nezlobí,” chlácholila mne nazítří moje dospělá dcera, když jsem jí to nakvašeně vyprávěla. A začala si pobaveně zpívat píseň od Ivana Mládka:

“Můj nenápadný švagr, má na zahrádce bagr, můj švagr, má bagr pro potěšení, on lehce zdvihá drapák a cítí, že je chlapák, je chlapák, když drapák zuby vycení….”

Pak však uviděla můj obličej, tak přestala a řekla:

“Víš co, začni psát povídky do nějakého ženského časopisu, ať se odreaguješ!”

A když za pár dní syn pronesl: “Mami, to ještě nevíš, že táta kupuje i náklaďák,” přijala jsem to už s ledovým klidem, a vzala pero, tedy pardon, notebook do ruky…

…stále ještě se mačkáme v našem prastarém bytečku…

***

povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny