Vánoce pro kočku
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vánoce pro kočku Naše kočičí královna stárne… Projevuje se to tím, že se zdržuje více doma. Čímž je také k její smůle více na očích našim dětem. A pořád by jen spala. Stočená někde do klubíčka, má mylný pocit bezpečí. A tak je snadnou kořistí našich raubířů. Kdysi, před vánocemi, se kočka poranila na nožce, a už nebyla tak rychlá. Což se projevilo i při jejím laškování s okolními pejsky. Na Štědrý den jsme ráno uslyšeli hluk pod okny. Vyběhla jsem na balkón a uviděla pejska našeho souseda, jak drží číču za krk a soused se ji snaží svému psovi vyprostit z tlamy. Omluvně se na mne usmál a divil se, že jindy tak mrštná kočka nyní neutekla. Poslala jsem syna dolů, protože Mrněnka stála na místě a klepala se. Syn ji přinesl a postavil na zem. Nožky se jí rozjely a rozplácla se. Z nosu jí tekla krev a vypadala, že nic nevnímá. “Co tomu řekne táta? Ten to nepřežije.” strachoval se syn. Kočka vypadala, že nedožije večera. To by byly smutné vánoce! Vypadalo to na poraněnou páteř. Proběhly mi hlavou vzpomínky na události minulých dní. Jak naše číča na podzim chytila blechy, na náš boj s nimi, kdy blechy, dokazující svoje evoluční schopnosti vyhrávaly na celé čáře. Tehdy jsem poprvé v životě začala věřit, že na té Darwinově teorii asi něco bude. Prostě Horor! A těch peněz, co všechny ty přípravky stály! Šampony a spreje, dle prodavače zaručeně spolehlivé, blechám vysloveně prospívaly. Pojala jsem podezření, že koupu blechy a ne kočku. Blechy z číči padaly a po desítkách se mi vyhladovělé vrhaly na ruce, protože po koupeli přece jednomu vyhládne! Vzpomínka, na moje poštípané nohy, které vypadaly jako napadené nějakou hroznou nakažlivou chorobou, či nějakou zvláštní alergií (to ještě v době, kdy jsme netušili, že je to od blech), byla stále živá. Návštěva u lékaře byla pro mne hroznou potupou. Každý na ty moje nohy nevěřícně zíral. I moje tolerantní a zvířata milující kamarádka při pohledu na moje nohy prohlásila, že by šla kočka z domu. Šly mi hlavou vzpomínky, jak jsem deratizovala v pravidelných intervalech koberce, povlečení, oděvy, no prostě celý byt. Při této bleší epidemii byla důležitá jedna podmínka: číča nesměla do bytu, dokud nezvítězí člověk nad blechami. A při tom všem snažení bylo ještě důležité udržet v tajnosti před tatínkem složení použitých prostředků. Uznával jen bio přípravky, které ale blechy vyloženě “žraly”, a po kterých se snad ještě více rozmnožovaly. Podezřívala jsem jejich výrobce z vypočítavosti a z nekalého obchodu. To vše mi proběhlo hlavou při pohledu na zraněnou číču, které se kožich hýbal blechami. A pojala jsem podezření, že blechy to určitě přežijí. Samozřejmě, že mi jí bylo líto, ale pomyšlení, že moje nohy, konečně se uzdravující, se stanou znovu bleší potravou, mě naplňovalo zoufalstvím. Bylo totiž jasné, že číča teď ven už nemůže. Vzbudili jsme tatínka, aby rozhodl, co dál. “Asi bys s ní měl jet k veterináři”, řekla jsem a doufala, že by mohlo dojít při návštěvě doktora i na bleší téma. Slyšela jsem od kamarádky cosi o zázračné pilulce na blechy, kterou lze pořídit jedině u doktora. “Na co k veterináři”, málem se urazil manžel, a já pochopila, že hodlá kočku léčit sám. Máme doma totiž všeuměla, bagristu, kutila, sběratele a teď i nově léčitele v jedné osobě. Tatínek v sobě objevil nový potenciál a dostal znovu jasný smysl života. Cílem byla záchrana kočky. “Co myslíš, že mi veterinář řekne?! Bude ji chtít nechat utratit!” Na moji nesmělou poznámku, že kočka mele z posledního, netrpělivě odvětil: “Ty bys každýho hned vraždila!” A mne přepadl nepříjemný pocit, že následující dny nebudou jednoduché. Skutečnost byla ale mnohem horší. V našem vánočně naklizeném bytě se začaly dít věci. Kočička neudržela moč, a ani to “druhé”, a ulevovala si, kde ji napadlo. První dva dny ji manžel musel k misce nosit. Posléze, když měla světlejší chvilku a chtěla se nažrat, pomalu se přesunula k misce sama. Mezitím ale zapomněla, proč tam jde a nechápavě stála, a nehnutě na jídlo civěla. “Koukej, tady máš ňamku”, ponoukala jsem ji, ale ona jen pootočila hlavu na stranu a civěla dál. Buď se rozklepala, nebo se jí zase rozjely nožky a plácla s sebou na zem. Jednou se jí podařilo nějakým zázrakem vyškrábat na židli a strčit hlavu do talíře mojí dcery. “Jedeš!”, vykřikla jsem, ale kočka jen hloupě civěla a ani se nehnula. Dříve by už po ní zbyla jen žíznivá čára. Ovšem to byl jen začátek. „V takovém stavu ji nemohu nechat spát venku v boudě,“ usoudil manžel a přesunul bez skrupulí kočku s pelechem do ložnice. „Tady bude v bezpečí i před dětmi,“ usoudil a ložnici zamknul. Koupil větší mísu a dal do ní kočkolit. Všeho všudy tam číča udělala potřebu asi dvakrát. Ostatní pokusy končily obvykle na nějakém oblečení, které tatínkovi čirou náhodou upadlo na zem. Tu to byla košile, tu nějaký šátek a už jen scházelo, aby si začala chodit ulevovat do postele. Raději jsem z ložnice prchla do pokojíčku k dětem, a zkroušeně požádala o azyl na jedné volné posteli pod synovou palandou. Vánoční vůně našeho bytu se k mému zděšení ztrácela a z ložnice se postupně začal šířit odér zvířecích útulků. „To je hrozný smrad,“ poznamenala jsem jednou. „Co furt máš? Nic necítím!“ naštval se manžel. Mojí nadějí bylo, že se přece jen léčba zdaří a kočička se zase přesune ven. A musím říci, že manžel se snažil. Vařil bylinky, vyplachoval řvoucí kočce ústa, masíroval ji, praktikoval autopatii a různé jiné alternativní léčitelské metody…nevím, zda to pomáhalo, protože jinak kočka celý den i noc ležela a spala. Jednoho dne tatínek usoudil, že už se její stav trochu zlepšil: „Půjdeme na procházku,“ řekl. Zděsila jsem se. Vždyť u nás se procházky nepěstovaly. Jezdilo se vždy autem na nějaké „akce“. Pohlédla jsem na manžela a hned mi bylo jasné, že netouží po mojí společnosti, ale že mluví s kočičkou. Oblékl se, vzal číču do náručí a vyrazil. Za chvíli byli zpátky. „To už jste doma?“ Něco zamumlal. Vyrozuměla jsem, že číča ještě nebyla na výlet připravená. Odmítala se od páníčka hnout. Mám dojem, že ani netušila, co se po ní chce. Manžel si totiž myslel, že se bude takto venčit, jako pejsek. Pokus se nezdařil. Jednou manžel zkusil oběhnout dům a ztratit se jí, aby ji
Úskalí naší státní sociální podpory
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úskalí naší státní sociální podpory Skončilo čtvrtletí, a to je pro nás, sociální pracovníky, vždycky období pomáhání starším klientům s žádostmi o pravidelné dávky a příspěvky. A pomáhání vyhledávat všechny faktury, doklady a účtenky plateb a příjmů, prostě důkazy o tom, že senior platil, a kolik má příjem, a že mu po zaplacení to, co zbyde, na život úplně nestačí… A že mu dávky náleží právem! Dnes například Příspěvek na bydlení. Přestože to děláme několikrát do roka (dříve čtyřikrát, nyní dvakrát, pokud už jste na úřadě evidováni a dávku pobíráte, bez hlavní žádosti), přesto je to vždy tak trochu detektivní práce: Kde jsou všechny dokumenty? Ne každý klient si vede složky: banka, nájem, elektřina, plyn, inkaso atd… I když to všem radím. A ne každý je toho schopen nebo má někoho z rodiny, kdo mu s tím pomáhá!!! Protože každý žadatel musí doložit svůj příjem a výdej nákladů na bydlení za poslední čtvrtletí, a to je pane účtenek! Banka posílá výpisy z účtu, kde je vše hezky pohromadě, ale nesmí se stát, že to člověk někam založí, a pak neví kam, že! Pak potřebujete potvrzení o nájmu a podrobný rozpis plateb v něm! K tomu potřebujete rozpis o platbách za elektřinu. A potvrzení o platbách. Dále to samé o plynu… sipo, a ostatních poplatcích, a to vše pak musíte za každý měsíc jednotlivě rozepsat do formuláře z Úřadu práce, do příloh žádosti! Klient se v tom ztrácí, my také, pokud to není vše uložené na jednom místě, tak po celém bytě u klienta hledáte ty správné účtenky! Určitě najdete spoustu starých účtenek, ale ty nové, potřebné, zaručeně ne! To samé platí o výpisech z banky. Takže začíná detektivní a pátrací akce: nejen, kde jsou účtenky, ale zda to klient skutečně zaplatil! Žhavíme telefony a maily, bombardujeme úřady a banky a majitele bytů s prosbou o duplikáty potvrzení plateb! Občas je to ještě ztíženo častou opatrností klienta, který nikoho nechce nechat do svých dokumentů nahlédnout. Někdy přesvědčíte, jindy ne, a pak se klient diví, proč nepřišly penízky? I když máte svolení nahlédnout do soukromí, ještě není vyhráno, protože často není ve složkách, co jsem klientům pomohla založit, vůbec žádný doklad… Tak často i společně s klientem obíháme banky, a pátráme a škemráme o nová potvrzení u různých energetických společností a majitelů bytů! Když to vše dáme dohromady, výpisy z bank upravujeme, kroužkujeme, co mají úředníci vidět, a co ne, začerňujeme! Často je mi těch klientů líto, když vidím, jak je jim nepříjemné, že musí po celoživotní práci na sklonku života žádat o nějakou podporu. Proto všem doporučuji, spořte si na stáří, odkládejte pokud možno dostatek prostředků na podzim svého života!!! ——— Systém našich sociálních dávek a podpor je byrokratický, velmi složitý a nepřehledný! Orientují se v nich jen odborníci z oboru, a ani oni někdy ne, a pomáhají si návody… Nejsložitější jsou žádosti a proces počítání starobního důchodu, a nejhorší snad proces a schvalování žádosti o invalidní důchod!!! Tomu rozumí jen specialisté v oboru a počítačové programy. A to ještě s otazníkem, protože chyby se vyskytují, a pokud se vám výpočet nezdá, a odvoláte se, ani nevíte jak překontrolovat správnost výpočtu. Obdivuji zaměstnance úřadů práce, a na přepážkách PSSZ, protože oni jsou hned prvním hromosvodem, když se něco žadatelům nezdá. Velmi často jsou to oni, kdo pomáhají a radí, protože senioři třeba nikoho nemají, nebo nevědí, kam se obrátit. U nás v naší pečovatelské službě s tím klientům rádi pomůžeme. Jsou ale senioři osamělí, ještě soběstační a naše služby nevyužívají. Často je tento proces odrazuje, a tak raději živoří bez podpor a pomoci. Každý se ale může obrátit o radu i na městských nebo obecních úřadech, kde mu poradí nebo odkážou na sociálního pracovníka v místě. ~ Zuzana Vránová, 19. 10. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Když i malé děti nechtějí být na světě!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Když i malé děti nechtějí být na světě! /dnes to bude hodně sociální/ Děti prý žijí bezstarostný život… ??? Nebo jinak: Mohou žít děti v dnešní době bezstarostný život? Ano, mohou, ale je to o hodně těžší, než dříve, kdy nebyly mobily… Nejsem jejich odpůrce, ale pokud rodiče dají mobil i dětem pod deset let, a nekontrolují, co děti na něm sledují, co tam dělají, v jakých se ocitnou skupinách atd., může se mobil stát nebezpečnou zbraní! A i velmi malé děti se ho naučí rychle ovládat, nemylme se!!! Dle mého názoru, mobil dětem pod deset let do ruky nepatří, natož jim umožnit pohybovat se na sociálních sítích. Ale i později je třeba ostražitosti! Já doufám, myslím si, že generace dnešních dětí, až vyrostou, užívání mobilu nezletilými ošetří zákonem, jako jsou ošetřeny třeba cigarety a alkohol. Samozřejmě je zde ve hře více faktorů, byla karanténa atd., ale dnes je to pouze o mobilech… A doba byla vždy nějak těžká, a vždy záleželo na rodinné či politické situaci, která mohla určovat, jak se dětem, rodinám bude dařit. Ale teprve až v době mobilů a různých moderních technologií, mohou děti sledovat všechny hrůzy světa v přímém přenosu, když jim dáme mobil a nekontrolujeme, co na něm sledují! První náznaky těchto úvah, o sledování válek v přímém přenosu (tehdy ne na mobilech ale v televizi), jsem ve společnosti zaznamenala kdysi při válce v Perském zálivu, kdy často šokovaní rodiče koukali na válku v přímém přenosu ve zprávách klidně i s dětmi. Jak jinak se malé děti dozvědí o sebepoškozování nebo i sebevraždách, než prostřednictvím moderních technologií??? První náznaky psychických potíží? Roztěkanost až nezvladatelnost, nesoustředěnost, plačtivost, spavost, nebo nespavost, nechutenství, ukrývání se, mlčenlivost, nebo přílišná hlučnost!!! Dítě nechce mezi vrstevníky! Podezřelá je jakákoliv náhlá změna oproti běžné zvyklosti. První pomoc: Sebrat mobil…. a zkontrolovat! Dítě může narazit na různé stránky, např. o sebepoškozování a může to chtít jen zkusit! Dát dětem i jeho mobilu pozornost, nastavit jeho kontrolu, časově dávkovat užívání. Včasné odhalení a ošetření pevnou rodičovskou kontrolou mobilu, rozhovorem s dítětem, atd. fakt situaci o hodně zlepší! V případě zjištění nějakých dalších větších dětských bolístek, problémů, může pomoci přidat k laskavé rodičovské pozornosti ještě Profesionální pomoc! Pokud si nebudete vědět rady, kam se obrátit, můžete zkusit vyhledat pomoc na internetu přes Centra duševního zdraví (buď děti, nebo dospělí) kde můžete vyhledat pomoc profesionálů i poradenství. A i když dítěti mobil vezmete úplně, vězte, že ještě není vyhráno… Sebráním mobilu vznikne prázdné místo, které je třeba smysluplně vyplnit aktivitami, laskavou rodičovskou pozorností, hrami, zábavou, společnou prací… Dítě potřebuje vaši pozornost! Je to náročné, stojí to váš čas, ale stojí to za to. Vaše dítě za to stojí! Vyroste tááák rychle! Než se nadějete, bude dospělé, a bude už pozdě. Společně strávený čas ničím nenahradíte! Společně strávený čas buduje vztahy, důvěru a lásku!!! ~ Zuzana Vránová, 21. 9. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Milí přátelé tužek
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Milí přátelé tužek, dnes to bude o Srdci na pravém místě prozkoumaném Zátěžovým testem! Někdo se mě zeptal, zda mám srdce na pravém místě? Co je to za otázku? Já si dosud myslela, že je běžné ho mít vlevo! Samozřejmě, jsou prý vzácné výjimky, až dosud jsem si myslela, že tito lidé jsou vzácná hříčka přírody… No, ale kdo ví? Třeba si dnešní doba žádá změnu? Každopádně, já mám tedy smůlu, moje unavené srdíčko bude stále vlevo. Zase nebudu IN! Ale v davu, v houfu, ve většině, tedy chcete-li tuctová… No, na to jsem už zvyklá, žádná změna, alespoň mě nečeká žádné překvapení! Ale přesto všechno může být moje srdíčko na pravém, tedy správném místě, přece víme, o co jde, že? Asi už víte, kam tím mířím, protože jsem ta paní Sociální. A cítění mám vyvinuté nejen přes čichací ústrojí. Ovšem jinde se nám ho nedostává, to občas zažijeme asi každý… Připomnělo mi to jeden takový můj osobní zážitek z našeho zdravotnictví, který byl plný paradoxů, a sociální tedy nebyl vůbec! V poslední době mívám tlak na hrudi a ty vedra mi nedělají dobře, srdíčko mi občas skáče, znáte to asi všichni, co zrovna nejste milovníci tropů… Probleskla mi hlavou myšlenka na doktory. Kdysi jsem už podobný skákavý problém měla, pár let nazpět…ale hned jsem to zahnala, protože mám za sebou jedno takové moooc „super“ vyšetření, které se jmenuje: ZÁTĚŽOVÝ TEST Vlezla jsem nesměle do ordinace, protože nikdy nevíte, co vás uvnitř čeká. Za stolem seděl asi stokilový pan doktor, a hodně pospíchal. Žádné vysvětlování, „svléknout a šup na tohle kolo,“ skoro křičel! Svlékla jsem se statečně, ale asi málo, protože ukázal na moje horní prádlo a řekl: „Tohle taky dolů“. Jen v kalhotkách jsem tedy statečně vylezla na šlapací kolo. Ještě v klidu, byla jsem totiž krátce po operaci prsou, na kterou jsem byla pyšná. Konečně ji předvedu. Doktora to ale v nejmenším nezajímalo, vstal a s funěním mi připnul mezi moje krásná prsa nějaké přísavky. Měla jsem hodně rychle šlapat. Šlapala jsem, a šlapala, a doktor mne stále pobízel: „Přidejte, ať vám tlak vyleze aspoň na sto dvacet!“ Cože? Sto dvacet? To umřu, mívám dosti nízký tlak, běžně! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale marně, nezajímalo ho to. Zajímaly ho pouze tabulky a čísla, ne můj celý člověk! Šlapala jsem jako o závod, ale tlak (horní) byl stále kolem stovky. Copak za to můžu, že ho mám nízký? Sedím tady, už dobu šlapu, a potvora, tlak, ne a ne vyskočit…A k tomu ještě skoro nahá a bez pochvaly. Co taky chci od tohoto stokilového doktora, internisty! „Takhle to nemůžu změřit, musíte přidat, nepřestávejte, až budete nahoře na kopci, řeknu vám!“ stěžoval si doktor. Nohy mě bolely, funěla jsem už stejně, jako ten doktor, ale srdce, potvora, si řeklo, že se nedá přistihnout! Takže budu vypadat jako hypochondr! Už jsem skoro omdlívala, když konečně doktor vítězoslavně zvolal: „Jste na kopci, už mám sto dvacet!“ Okamžitě jsem polevila. V tom však doktor znovu křičí, že už mám zase pod sto, a že vůbec nemám žádnou fyzičku, a že musím více trénovat! Cože? Já, která jsem tak úspěšná pasivní sportovkyně, pravidelně plavající v Labi, mojí řece před chatou? Nakonec doktor řekl, že mám srdce zdravé, no aspoň to! Koukla jsem se na jeho stokilovou postavu, která mne před chvílí při úvodním vyšetření zalehla, když mi kontroloval srdce zevnitř, a hned mi bylo lépe! Ať žije naše sociální zdravotnictví! ——– Na to všechno jsem nyní myslela, když jsem se rozhodovala, zda se znovu nechám vyšetřit. Třeba tam už bude jiný doktor? Ale ne, už nikdy, pokud možno, žádné takové vyšetření! Naše zdravotnictví není o moc sociálnější, než tenkrát! Takže žádní doktoři, mám to z vedra a stěhování, stačí se sama sobě trochu věnovat a odpočívat. Ještě by mi něco našli, podle hesla – zdravý pacient je jen pacient špatně vyšetřený!!! Nebudu spoléhat, že tam bude doktor, který má srdce na pravém místě, že? Takových je málo, a jsou to hříčky přírody, prostě v dnešním světě — úchylka! ~ Zuzana Vránová, 17. 8. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Kočičí královny a kočičí táta
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Kočičí královny a kočičí táta Takové letní, velmi sociálně-zoologické téma… Kdysi u nás doma žily dvě kočičky. Měly zajímavé zbarvení takové zvláštní žíhání do hněda. Ta o rok starší a máma se jmenovala Macilka. Byla mohutnější a svou dceru neustále trápila. Její dcera Mrněnka ctila své jméno. Byla velmi drobounká už od narození. Proto si své zvláštní pojmenování vysloužila. Obě kočičky si byly velmi podobné, jen Mrněnka měla bílou čárku vedoucí zprostřed čela až k čumáčku. Byly to královny. A to nejen svým chováním a svými zvyky, ale i postavením, které zaujímaly v životě svého majitele, mého druhého muže. Skoro by se dalo říci, že vlastnily ony jeho a ne on je. Brzy jsem pochopila, že je jim vše dovoleno a vše jim projde. Včetně značkování si svých teritorií kdekoliv. Mylně jsem se domnívala, že značkují pouze kocouři. Bohužel jsem měla smůlu, u nás značkovaly kočky, a to obě dvě! Brzy jsem vypozorovala, proč. Máma Macilka se evidentně cítila uražena, že po jejím namáhavém mateřství, kdy povila 5 koťátek, zůstává stále jedno její dítě doma jako konkurence. A tak jinak velmi přítulná a k lidem hodná kočička se při setkání se svou dcerou stávala tygrem a divokou šelmou. Prskala, syčela, vrčela, ježily se jí chlupy, a pak se na Mrněnku vrhla a dala jí, co proto, tedy pokud ona neutekla. Ta většinou utekla, byla mrštná, ale když se potkaly v bytě, bylo to vždy hlučné a divoké. Nejhorší důsledek toho všeho bylo již zmíněné značkování. V našem bytě to zkrátka nevonělo. Stačilo, aby jedna zahlídla druhou a už začal konkurenční boj. Pěkně si stouply k určenému místu, zvedly ocásek, zadkem namířily a prásk! Dokázaly se strefit i na půlmetr daleko. Moje neustálé piglování a desinfikování bytu bylo k ničemu, smrdělo to neustále, hlavně, když bylo vlhko. Ještě že to byly kočky venkovní a domů se chodily jen ohřát a nažrat. Ale i to jim stačilo, aby se zde stihly podepsat. Nic nepomohlo domlouvání a trestání….no, tedy měli by jste vidět, jak si manžel to trestání představoval. Vzal číču do náruče a lehce jí poklepával na hlavičku: “No, no, no, to se dělá? Ty, ty, ty!” Hlavu měl u jejího ouška, takže bych se vůbec nedivila, kdyby si čičinka mysela, že jí páníček chválí. Jak si jistě dovedete představit, výsledek byl nulový. Vzhledem ke kočičím rozmarům musel manžel nějak vyřešit noční provoz. Nějak jsem si totiž nemohla zvyknout, že v noci přes ně klopýtám a ráno se budím s napuchlými víčky, když náhodou vlezly do postele. Tedy ne za mnou, že, já je nezajímala. Kočičkám proto manžel vyrobil na balkón dvě stejné, malé dřevěné boudy s padacími dvířky, kde bylo seno. Bydlíme v prvním patře, to ale kočkám nebrání, aby se dostaly nahoru. Mají totiž pěkně obmotaný okap kobercovou páskou. Po okapu vylezou na římsu a hup, z ní už je to jen kousek na náš balkón. Pak pacičkama zabuší na balkónové dveře a už tatínek běží otevřít. Důmyslné to zařízení našeho tatínka kutila! Také se občas stávalo, že kočičky lezly k sousedům na vedlejší balkón, kde okusovaly kytičky a močily do truhlíků. A to i přes překážku v pododbě pletiva, kterou manžel mezi balkóny nainstaloval. Jen mírná povaha naší paní sousedky zabránila konfliktům. Jak říkám: šikovné královny! Kolem mne chodily zpočátku pohrdavě a posléze se mi i nenávistně vyhýbaly. Přece jen jsem jim to “nebaštila”. Moje představa o výchově koček se totiž od manželovy zásadně lišila. Také jsem časem docílila, že v mojí přítomnosti se značkovat už neodvážily. Velkého vítězství jsem ale nedosáhla, přece jen už to byly odrostlejší kočičky. Moje vítězství přišlo až úmrtím starší Macilky, bohužel. Snědla venku něco otráveného a selhaly jí ledviny. Sice jí tatínek týden léčil nějakými kapačkami od zvěrolékaře, ale nakonec se rozhodl, že ji nebude trápit. To mě jí až bylo líto. Ležela ve vaně, ukrytá před našimi divokými dětmi, kteří by jí odchod ze světa zajisté urychlily. K mému překvapení Mrněnka od té doby značkovat přestala. A docela se se mnou i skamarádila, neboť poznala, kdo u nás vaří. Od té doby, co osiřela, je naše Mrněnka Královnou všech kočičích královen. Tedy alespoň pro manžela. Ke smůle našich dětí to ale není kočka přítulná. Mazlení přímo nesnáší. Snad to byla deprivace z dětství, kdy ji její máma stále odstrkovala? Nevím, ale v každém případě nesnáší, pokud by jste ji chtěli pochovat. Jakmile ji někdo vezme do náruče, začne vrčet, mručet až řvát. A pokud nepřestanete, dojde i na syčení a vytažené drápy. Do našich miláčků dětiček si dovolí se i zakousnout. A protože naše slečna i synek jsou bytosti milující všechna chlupatá zvířátka, vrčení a mručení je na denním pořádku. Nemluvě o rozdrápaných rukách. Divím se, že mají naše děti ještě obě oči. Nic nedbají na ty hrozivé zvuky a ňufají se se řvoucí číčou, ať chce, či nechce. Jediný, kdo je privilegován, je tatínek, u něj mručí číča nejméně a on se tím cítí samozřejmě polichocen. Naše malá slečna by ovšem ráda kočičku balila do deček a ukládala do postýlky. Když to někdy zkouší, je to provázeno známými zvuky, které často tatínka rozzuří: “Nevidíš, že se jí to nelíbí, vždyť brečí!”, křičí na dceru a hned jde Mrněnku zachraňovat. Často to končí i větší tahanicí, kdy není jisté, zda číča zůstane pohromadě. Naše slečna je totiž tvrdohlavá po tatínkovi. A tak drží číču zuby nehty, klidně i za nožku, jen aby o ni nepřišla. “Oblékej si plyšáky, máš jich spoustu!”, křičí zoufalý otec a snaží se kočku udržet pohromadě. “Bůůů, já chci číčůůůů”, řičí zoufalé dítě. Bohužel má smůlu, naše kočička prostě není mazlící! Dříve, když Mrněnka mrouskala, třeba i tři dny jsme ji neviděli. Rozmnožovat se ale naštěstí nemůže, má podvázané vaječníky. Jiné kočky jsou kastrované, a když jsem se divila, proč je to u nás jinak, bylo mi sděleno, že takto si může alespoň užívat. V poslední době, jak stárne (je jí už šestnáct let), je čím dál tím línější. Bohužel ale mrouská stále. Důsledkem je, že v této době nemohu na balkón postavit žádný hrnec s jídlem, neboť se za číčou stahují všichni kocouři z okolí, kteří zajisté ovládají i šplh. A pak čile značkují balkón, kde je napadne. A číča sedí potutelně na balkóně a sleduje zábavně, jak kocoury honím dolů koštětem. Prostě královna s královskou péčí. Vždyť která jiná venkovní kočka má
Stěhování v sobě
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Stěhování v sobě Přeskládávám sebe sama… Je tohle Trocha sociálna? Je stěhování příležitost ke změně? Určitě to znáte! Stěhování změny přináší. A je to vždycky PŘÍLEŽITOST! Pro každého, a je jen na něm, jak ji využije… Ano, určitě je. V sociální oblasti, i z pohledu psychologie, je stěhování pro člověka velmi náročnou situací. Přestěhovala jsem se, také já, nejen fyzicky, ale i sama v sobě. Došlo mi to pár dní po stěhování. Chytla jsem tu příležitost! Vlastně jsem si jí sama vybudovala a vědomě šla po té cestě… Aby to bylo možné, abych se vrátila k sobě, ke svému čistému JÁ… … tak jsem musela dojít zpět k místu, k bodu ve své duši, kterou jsem před dvaceti lety opustila. Tehdy jsem byla také na rozcestí, ale nešla jsem k sobě. Šla jsem si pro další zkušenost, bolestnou, ale i radostnou, rozením nejen dětí. Ta zkušenost byla potřebná. Zavedla mne zpět do bodu nula. Do místa, kdy je možné si uvědomit sebe. Šla jsem oklikou, ale došla. Teď stojím zase v tom bodu, ale není to stejné. Dnes jsem se vydala cestou k sobě, a jsem konečně sama za sebe. Převzala jsem za sebe zodpovědnost. Už žádné berličky! Vzpomněla jsem si na své ideály, najednou to vím. Musela jsem odejít a osamostatnit se, abych to uviděla. Návrat zpět o dvacet let? Ne, není to stejný bod, jako tehdy, a přece je to návrat. Nebo vlastně nová možnost, jak vyrůst. To jsou moje ideály, co jsem kdysi měla a cítila, ale odsunula je kamsi do komory své duše. Je to jako Velký úklid, kdy najdu poklad, co jsem zakopala! A mám radost! A po té cestě jsem našla i zodpovědnost… … za sebe sama! A našla jsem také důstojnost a asertivitu, která mi ve vztazích chyběla. Dnes se nedoprošuji, mluvím! Oznamuji, a vysvětluji jen, když to chce protějšek slyšet, naslouchat. Protože vztah dvou lidí, ať je jak chce blízký, nebude KVÉST, pokud se oboustranně nezalévá!!! Byla jsem stále ta, co se přizpůsobovala, muži, dětem, církvi, i přátelům. Je mi šedesát, tak mohu prý už radit! Myslete na sebe, ženy, více, než je to v naší společnosti obvyklé. Jinak vás ta společnost začne dusit, a může vás udusit zcela! Já se teď nadechla, i v tomto věku a za podpory jiných žen, mnohých z vás, jsem to dokázala… …dokázala jsem vstoupit na cestu, a vím, že jdu správně. Možná si řeknete, že pozdě, no, ale přece! A poslední kvartál života už půjdu sama za sebe. A neznamená to, že se ztrácí moje láska k blízkým. Ta zůstává, a vyvíjí se, roste dál! Jak jdu po té nové cestě, tak se moc těším, co budu potkávat, co jsem dříve neviděla, a nyní jsem si dala prostor a možnost, to vidět! Vím, že to nebude jednoduché, ale taky vím, že už jdu správně. A to mne posiluje! Já už totiž rozumím té tehdejší Zuzaně, co hledala! A už si to dokážu dát sama! Ženy, pojďte taky, je nás víc, než půlka světa!!! ~ Zuzana Vránová, 15. 6. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Když byl ten Den matek
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Když byl ten Den matek … jaká můžou být jejich přání… když zavřou oči! Když zavřu oči, vidím krásno! A když jsem k tomu ještě sama, mohu si to i více užít. Kolem mne je totiž obvykle spousta lidí, většinou mých příbuzných, dětí, vnuků… manžel… rušno, ale moje duše občas více touží po klidu. Když zavřu oči, vidím krásno a mohu snít o krásné přírodě… …kde je ticho a klid, o nějakém tichém a krásném místě, kde budu jen sama a budu mít hodně času na psaní. Ne, že bych nevěděla, kde je krásná příroda a kam se uchýlit do krásna, ale obvykle tam nejsem sama… Když zavřu oči, mohu snít i o velkém klidném bytě, s jedním pokojíkem třeba úplně maličkým a pouze pro mne, kde se zavřu, a všechny svoje nápady budu mít čas v klidu hodit na papír, či do počítače. Když zavřu oči, mohu prožít i to, co pro mne jinak není dosažitelné a v běžném životě se mi nedostává. Stačí zapojit svoji představivost! Vidím zelené lužní lesy, klidně plynoucí řeku, rybáře na břehu, sem tam nějaká loďka či plavec. Sedím na břehu a pozoruji proud řeky, té mojí řeky, tekoucí před naší chatičkou. Pohled na protější lužní les mne uklidňuje. Vidím všechny své milé, jak spolu rozmlouvají a děti pobíhají radostně okolo. Když zavřu oči, vidím “Prince na bílém koni” Cože? Proboha! Prince ne!? Tedy, pro mne to rozhodně není. Pomyslného “Prince na bílém koni” jsem se vždycky děsila, tedy hlavně toho, že by pro mne, nedej bože, snad chtěl někdy přijet? Na žádného prince jsem totiž nikdy nebyla zvědavá a ani stavěná, a takové romantiky jsem se vždy děsila! Mne lákala pouze romantika přírody! Kdyby se snad přece jen přede mnou zjevil, co bychom si asi povídali? S nastrojeným panákem, dnes bychom asi řekli “metrosexuálem”, bych nevěděla, co si mám povídat. Mne totiž vždy přitahovali chlapi do nepohody, takoví, co uměli vytvořit v ženě pocit bezpečí a jistoty, že je ochráněná. Co jim nedělalo problém něco opravit, zařídit, a při tom nebýt otrávení! Princ na bílém koni by k mojí ochraně asi potřeboval nějakou gardu. To by mne nelákalo. Princ nebývá často kvůli vladařským povinnostem k dispozici. Je to jen pěkný panáček pro reprezentaci. Ideálním chlapem pro mne je… “Muž na svém místě” Takový chlap, o kterého se můžete opřít a dovolit si na jeho rameni i zafňukat! Můj ideál ale asi bude nedostatkové zboží! Zatím jsem na něj, bohužel, nenarazila, a to už jsem nějaký ten pátek na světě… “Princ na bílém koni” ať si zůstane v pohádkách pro moje malá vnoučátka! Každá z nás má jiné touhy a sny, ale přeji si, aby snění bylo dovoleno! Přeji si, aby všechny matky měly možnost Radost ze snění prožít! Ať každá matka může vidět krásno, když zavře oči! Ať se nám, matkám, snění plní! ~ Zuzana Vránová, 18. 5. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Balada o myčce
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Balada o myčce Já snad sním, …my doma stále řešíme myčku, to už je jak z Dikobrazu, svého času populárního satirického týdeníku, nebo jako ze špatné komedie. Já snad na to napíšu povídku. Myčka je nesmrtelná! Nemyje, neleští, ale nesmí se na ni pronést ani slůvko kritiky. Kdy se stala chyba, nikdo neví, nikdo už jí nevěří, jen náš tatínek kutil. Všichni bychom už ji rádi vyměnili, jen on ne! Je pro něj prostě V.I.P. jen nevím, čím si to zasloužila, pátrám… ale nenacházím vysvětlení, jak přišla k tomuto vysoce chráněnému postavení. Až na to přijdu, sama zaujmu tuto kýženou pozici, a budu vysmátá a za vodou! Ale mám obavy, že se mi to nepovede. A zatím myčka vede… Je obskakovaná a opečovávaná… Sotva do ní nandám nádobí a dovolím si ji zapnout, hned přiskáče manžel, a dozvím se, že jsem si dovolila moc… … to on jediný ji umí správně naplnit a zapnout, takže ji hned přerovnává, mručí a vrčí na ni polohlasně a spokojeně, a očekává, že bude vrkat dle něj, ale ouha, ona stále nepere a neleští, nu… však ona si dá říci… až manžel ještě chvíli, dlouhou chvíli, ji bude přeopravovat a přerovnávat… a hledat, kde se stala chyba? No, my ostatní to už dávno víme, je jí už skoro třicet let, že? … asi se jí líbí, jak před ní otec rodu stále už po dva roky klečí, no řekněte, které ženské by se to nelíbilo… zvláště v pokročilém věku! Tak stále pokračuje naše myčkové… nervy drásající… drama… … asi zaujmu postoj neutrální a doufám, že se mi to zdaří, neboť moje nervy jsou zase V.I.P. pro mne! A pak doufám, že i moje ruce, vyschlé a vysušené, dojdou jednou odpočinku, až otec rodu přejde z lásky k myčce třeba zase zpět k mašinkám, bagrům, či motorům a nějaký nárazník v posteli nebo na balkóně mě nebude vzrušovat! Hlavně, že budu mít novou myčku, a budu si ji smět plnit sama!!! Neví někdo u vás o nějaké bouračce? Koupím nárazník! *** povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny ~ Zuzana Vránová, 20. 4. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Má Múza má křidélka
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Má Múza má křidélka silvestrovské rozjímání Jsou různé motivace, proč lidé píší povídky či básničky. Pro mne je to relaxace, odpočinek, uklidnění. Povídky vznikají podle témat v různých situacích, které mě v životě potkávají, a podle mého rozpoložení, většinou mě chytne psavá nálada. To se těžko vysvětluje. Básničky, říkanky, tak to je úplně něco jiného! Verše mne napadají obvykle ve velkém pohnutí duše, často, když bývám smutná, nebo zase velmi šťastná, či zamilovaná. A často v noci, to pak, abych nikoho z rodiny nebudila, beru mobil a píšu do něj. To když přijde takové divné puzení, slova mi skáčou do hlavy nějak sama, a abych tomu mému mozku ulevila, vypustím to ven na papír, tedy pardon do mobilu. Teprve, když to “namastím” přichází úleva a spánek. Někdo tomu říká Múza. Ráno, obvykle, vezmu počítač, přepíšu to a odložím uzrát. Musím tomu dát čas, abych pak dokázala tvorbu zhodnotit a upravit do konečné podoby. Samostatnou kapitolou jsou básničky na přání, k různým svátkům či narozeninám. To se někdy potím a potím a občas to, co vypotím, bych zase nejraději ihned smazala, a taky někdy smažu. Ale, co naplat, když oni to po mně chtějí a očekávají něco trefného, a pěkného, pro jejich skvělou událost! Tak často něco vypotím, a pak si nadávám, že jsem to nesmazala. A tajně doufám, že to někam doma založí a už nevytáhnou. To je tak, když se o vás ví, že píšete! Nejvíce jsem si to zavařila, když jsem začala psát říkanky na jména dívek v naší rodině. Pak bylo dlouho ticho…, a ve vzduchu visela otázka, kdy to dopíšu i na ty chlapy? Jenže to se mi právě nechtělo, to se má Múza odmlčela, asi si nasadila křidélka a odletěla kamsi až za Severní pól! A ne a ne se vrátit! A pak vysvětlujte, proč nepíšete! *** povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny ~ Zuzana Vránová, 16. 3. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Romance o Žlutém bagru
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Romance o Žlutém bagru Zpočátku to vypadalo slibně: “Koupím pozemek a postavím dům”, řekl otec mých dětí. Těšila jsem se, vždyť náš mrňavý, v podstatě průchozí byt, praskal ve švech. Naše rodina je početná, oba jsme se v předchozích vztazích čile rozmnožovali, takže máme dohromady sedm dětí. Jak šel čas, a naše děti přiváděly partnery, začalo nám být při společných setkáváních velmi těsno. Zpráva o stavbě domu mne naplnila nadějí, že konečně budu mít svůj vlastní kout, kde najdu trochu klidu, a nebudu se muset o jídelnu dělit s manželem, který z ní občas dělá dílnu. Čas plynul, a manžel koupil pozemek, který splňoval jeho nároky. Čas plynul dál…tatínek musel přece naučit paní architektku, jak se staví náš dům! A tak jsem se přestala naším budoucím domem raději stresovat. Ovšem po deseti letech — ejhle, něco se děje! “Koupím bagr,” oznámil mi manžel. Zírala jsem na něj jako Izraeliti na Rudé moře, které zmizelo! “Snad nebudeš sám bagrovat, ty to umíš?” nesměle jsem se zeptala. Málem se urazil mými pochybnostmi: “Jasně, že umím, mám řidičák na traktor, z vojny.” hrdě prohlásil a očekával pochvalu. Nesměle jsem poznamenala, že to asi nebude tak lehké, je to přece tak dávno, ale to jsem si dala! Hned bylo zle, že o něm pochybuji. Vzdala jsem to a prohlásila, ať si dělá, co chce a hraje si, jak se mu zlíbí. A čas dále plynul — byl čas Adventní, a měla jsem jiné starosti. A najednou, jednoho dne, v ulici před naším domem stál žlutý bagr! Zmocnilo se mě zoufalství, že je to přece jen skutečnost. Jen náš desetiletý syn byl nadšen, a konečně hrdý na svého otce. Začala jsem manžela podezírat, že pravý důvod potřeby tohoto stroje je jinde, a že koupí bagru si zvedá sebevědomí. To se ovšem nesmí vyslovit nahlas! “Ale nestál moc peněz?” přehrála jsem to na jiné téma. “Neboj, to se vyplatí, je to totiž Bagr Veterán z roku sedmdesát jedna,” vítězoslavně poznamenal, “a určitě ho pak se ziskem zase prodám,” dodal nesměle… Zamrzl mi úsměv na rtech. VETERÁN. To slovo je u nás posvátné, skoro jako zaklínadlo. V našich dvou garážích nám stojí už dva takoví veteráni. Tedy pardon, jsou to “úžasné kousky” nějaké staré tatrovky, či co. No, pro mne to má jediný důsledek, tedy že moje auto, kterým je mi dovoleno jezdit, musí parkovat na ulici, což přináší v létě problém s vedrem a v zimě zase se sněhem. Ale chápu, že veteráni mají přednost. A tak se mi pomalu začalo vkrádat do mysli podezření, že se nový bagr stane naším dalším posvátným veteránem už natrvalo. Bagr se stal v naší ulici atrakcí. Bydlíme blízko Domu Dětí, a kolem nás denně projde mnoho drobotiny, která bagr používala jako prolézačku. Chudák náš syn se cítil povinován jej ochraňovat, a otci tyto případy vždy hlásil. Jednou přišel domů zachmuřen, tak jsem se ho ptala, co se stalo. “Kluci lezli na náš bagr.” “A co jsi udělal?” zeptala jsem se. “Řekl jsem, ať slezou, že se bude táta zlobit, že je ten bagr náš!” “No a poslechli tě?” “Ne, říkali, ať jdu do pr….!” Musela jsem rychle odejít pro něco důležitého do pokoje, abych neshodila situaci. Tatínek ale synka pochválil, že bagr hlídá, a dal mu za úkol nadále nosit zprávy z terénu! Následující den byl pro otce sváteční. Oblékl se jako bagrista, černé tepláky, černý svetr a vlněná čepice “debilka”, a šel trénovat bagrování. Zrovna jsem přijížděla z nákupu, a nemohla uvěřit svým očím, že je to vše skutečnost! Manžel seděl za bagrem a rypadlo mocně zdvižené se pokoušelo odrýpnout kus trávníku. Myslela jsem, že umřu smíchy! No, snad našeho „bagristu“ nikdo neudá za ničení zeleně! Po třech dnech z bagru zmizela baterka. “Hajzlové,” rozčiloval se již skutečně naštvaný manžel. Raději jsem mlčela, ale ani tím jsem se bohužel nezavděčila. Asi ode mne očekával větší účast. “Co budeš dělat?”, snažila jsem se zachránit situaci. “Tak nejprve koupím novou baterku, a pak bagr na svátky odvezu k opraváři.” Oddechla jsem si. Alespoň na vánoce bude v ulici klid. V dalších dnech už následoval pouze transport bagru k opraváři, což však nebylo tak jednoduché, jak se zdálo… Večer se manžel oblékl jako na severní pól, a před odchodem pravil: “Nečekej na mne, přijdu až v noci.” Asi jsem tupě zírala, tak mi bylo sděleno, že bagr jede pouze rychlostí 15km za hodinu. Proto může jet až v noci, aby nerušil provoz. A vrátí se pozdě, neboť jede k opraváři až někam k Europarku, což je od nás z Modřan pěkný kus cesty. Raději jsem se neptala, zda smí bagr na pražský okruh! Manžel odešel. Než jsem to vše pochopila a vzpamatovala se, byl najednou zpátky. “Bagr má poruchu,” pravil nešťastně. Celý následující den jej opravoval, a večer šel na druhý pokus! Sice jsem ve tři v noci musela vstát a na mapách hledat, kde u Europarku zabloudil, no, ale k ránu se manžel vrátil BEZ BAGRU!!! Ani jsem se neptala, zda pan opravář celou noc taky musel bdít jako já! Až později z manžela vylezlo, že se stal asi Figurkou roku na okraji Prahy, kde se mohl pouze díky jednomu mejdanu přeptat nočních pijanů na cestu k opraváři! Myslela jsem, že už mne do Vánoc nic nepřekvapí… “Nechtěla bys pěstovat kozy, nebo ovce?” překvapil mne manžel nazítří zákeřnou otázkou! Zděsila sem se! “Budu kupovat pozemek, na který odvezu, co bagr vybagruje. No a až bude stavba dokončena, tak na tom pozemku můžeme pěstovat kozy,” radoval se manžel. “Nechci!” vybuchla jsem, neschopna se už ovládnout. Manžel už raději nic neříkal. Vidina pastevectví mne nenadchla, tak se se mnou nehodlal dál bavit. “Mami, uklidni se, kdo si hraje, nezlobí,” chlácholila mne nazítří moje dospělá dcera, když jsem jí to nakvašeně vyprávěla. A začala si pobaveně zpívat píseň od Ivana Mládka: “Můj nenápadný švagr, má na zahrádce bagr, můj švagr, má bagr pro potěšení, on lehce zdvihá drapák a cítí, že je chlapák, je chlapák, když drapák zuby vycení….” Pak však uviděla můj obličej, tak přestala a řekla: “Víš co, začni psát povídky do nějakého ženského časopisu, ať se odreaguješ!” A když za pár dní syn pronesl: “Mami, to ještě nevíš, že táta kupuje