O starých jizerskohorských chalupách a opeře
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky O starých jizerskohorských chalupách a opeře Dneska začnu zeširoka. Tuhle jsem tu psala o tom, že nefotím Jizerky, ale já si vlastně už roky zaznamenávám staré chalupy, které mě nějak oslovují. Dělám to nějak automaticky, bez přemýšlení. A tak vlastně není až tak o čem psát. Ale ráda bych tu dnes sdílela jeden kulturní tip z poslední doby. …moje babička, ta která mi nikdy babičkou nebyla, byla dívka z lepší rodiny. Vychovávaná pro to, aby mohla pérovat Mary a zahradníka, dáma, která neměla nikdy pracovat, ale reprezentovat. No a to jí vzal vítězný únor. Co jí nevzal, byl celoživotní snobismus a láska k vysoké kultuře. Vybavuje se mi těžko uvěřitelná věta “Haničko, tak si představ, tak jsem byla na Janáčkovi a dneska se mi to poprvé místama dokonce i líbilo!” Celý život měla předplacenou lóži v Národním Divadle (dlouho jsem si myslela, že to tak mají všechny babičky), kam jsem s ní občas musela docházet na odpolední představení. A to rozhodně nebyly žádné kusy pro děti. Brala jsem to jako trest. Místo, abych mohla být s kamarády venku, strávila jsem nedělní odpoledne ve společnosti babičky a jejích dvou kamarádek. Babky se bavily spolu, o přestávce kouřily a šly do baru na chlebíček (mně nikdy nekoupily, neb mi na něj naši nedali peníze) a navíc jsem seděla v lóži za nima vždycky vzadu na tom bidýlku, ze kterýho je blbě vidět. Ze shlédnutých představení mi utkvěla zejména Lucerna a Louskáček, při vyslovení těchto slov je mi špatně ještě dnes. No a letos jsme dostali k Vánocům rodinný předplatný do Národního. Uf uf. Nakonec nebylo, kdo by šel a tak jsem si říkala, že to teda zkusím a vezmu svoje malé děti do divadla. Koneckonců, nikdy tam nebyly. Kavky se zlaté kapličce vyhýbají širokým obloukem. Představení bylo v neděli ve dvě, opera, Jeníček a Mařenka a navíc v den, kdy jsem měla na večer koupené lístky na koncert, na který jsem se velmi, velmi těšila. Nechtělo se mi. …ale bylo to skvělé! Děti si lóži náramně užívaly (koneckonců nikdy nebyly ve velkém zlatém divadle), operu zvládly a hlavně, výpravu dělal Matěj Forman a bylo to prostě vizuálně famózní. Jsem spíše sporadickým divadelním návštěvníkem, ale nic tak výtvarně pěkného jsem nikdy neviděla. Vizuální estetika scény v mysteriózně-pohádkově cirkusáckém duchu, přesně jak to mají kavky rády. Skvělá světla, tajemná scéna se spoustou jakoby zbytečností (třeba procházející jelen nezpíval ani nehrál, ten tam byl jen na efekt), které ale dotvářely celkovou náladu. Naprosto mě to uhranulo. Jo a vlastně to nebylo v Národním, ale v Opeře, ale tam jsem chodila jako dítě taky. Jaké z toho plyne ponaučení? Choďte neprošlapanými cestami a dívejte se kolem sebe! Třeba narazíte na krásu na místech nečekaných. Tady pár mých oblíbených jizerskohorských chalup, které odolávají zubu času a nadšeným rekonstrukcím. ~ Hana Valentová, 18. 1. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Henry David Thoreau
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Henry David Thoreau Je vánoční čas, dneska si dovolím osobní notu. Snadno se zamilovávám. Eh…předposledně na koncertu violoncellového kvarteta do Ivana Vokáče, což je koncertní mistr české filharmonie, a to, když hrál na klavír argentinské tango. Jak je vysokej, tak má rozpětí prstů jak Bach, zmáčkne asi tak dvě oktávy a u piána tančí… …ale to už pominulo. Mám novej objev. Henri David Thoreau. Znáte? Půjčila jsem si naprosto náhodně v knihovně jeho deník, snad asi, že mě zaujala obálka. Nevím, jak moc je všeobecně znám, jeho jméno mi rozhodně neutkvělo v paměti. Ale od doby, co jsem otevřela tuhle knížku, nepřestávám žasnout. Jak mohl někdo, kdo žil celý život v americkém státě Massachusetts a byl prakticky naprostým současníkem Boženy Němcové znát moje nejtajnější myšlenky, názory? Velmi mě inspirují různí svérázní filozofové a potulní myslitelé, kteří jsou vesměs velmi vzdělaní a jaksi mají dosti netradiční pohled na svět (namátkou Martin C. Putna, Tomáš Sedláček, Václav Cílek, Jiří Sádlo, Sváťa Karásek, Magor…) ale ke všem, ač se jim v lecčems velmi obdivuji, mám někde zas nějaké bloky a výhrady. Některé jejich názory a postoje či životní styl jsou pro mě za čárou. Thoreau mě uchvátil naprosto a absolutně. Mám pocit, že čtu svoje vlastní slova. 3. června 1851… (…) představte si člověka (…), jenž by se směl pohybovat výhradně ve světě omezeném na silnici a park! Už jen pouhá nervozita při pomyšlení na takovéhle omezení by mi přivodila smrt! (…) Být navěky uvězněn mezi zelenými stěnami polí, kde se usadili majetní muži? Lze o nich vůbec prohlásit, že patří k obyvatelům této planety? Budou takhle polovičatě s uspokojením přebývat i v nebi? ~ H. D. Thoreau Kdybyste chtěli nahlédnout do kavčí mysli, doporučuji tuhle knihu. Prosincová fotopříloha je na téma útržky z kavčího fotodeníku. Výběr míst, co mám ráda, navštívených v tomto kalendářním roce (naše zahrada… Rychlebky… Jizerky… Anglie…Vysočina a opět Jizerky). ~ Hana Valentová, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vysočina není jenom salám
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vysočina není jenom salám Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne Vysočina? Mnu… mně …ehm ehm… Miloš Zeman ve žlutém člunu. A taky, jak vždycky mluvil o “své milované Vysočině”. A pak ještě ten turistický salám s tlustým krajícem chleba v umaštěném papírovém pytlíku na táborových výletech v minulém tisíciletí. Jako nic moc, že? Moje první a na dlouhou dobu poslední vysočinská výprava proběhla asi tak před čtvrtstoletím, na svém prvním a zároveň posledním opravdovém zimním čundru, kdy v noci padaly na stan chuchvalce rozmáčeného sněhu a kde jsem, přestože odjakživa miluju lední medvědy, pochopila, že polárníkem být opravdu nechci. Tomuhle kraji jsem se dlouho vyhýbala. Ale za covidových let jsem ho nějak vzala na milost, a jelikož se v naší rodině objevila nemovitost in the middle of nowhere, uprostřed lehce kopcovatých pustin, občas tam jezdím. Vysočina je krajem ostrovů. Je to vlastně poušť. Všechno je tu daleko. Jen sem tam oáza. Špatně prostupná, smutná krajina obrovských lánů, které se prakticky nedají obejít. Není hezká na první ani druhý pohled, ale na ten třetí, už najednou ano. A jak je všude daleko, v těch izolovaných ostrůvcích civilizace vydrží jen opravdu silné a rázovité typy, kolem kterých se často koncentruje nějaká kontrakultura. Často s nebývale hlubokým, katolickým přesahem. Josef Florian a jeho Stará Říše. Magor ve Vydří. Bohuslav Reynek v Petrkově. Aleš Roleček v Hluboké. Leckdy se jedná i osobnosti dosti rozporuplné, např. Jaroslav Hašek na Lipnici. A tak sem, nakonec docela zapadá i ten Miloš. Prostě o všech těchto psancích a vyhnancích, kteří si tu žijí své izolované životy podle vlastních pravidel, se ve velkém světě nějak ví. Je to rozhodně zajímavý fenomén. Zvu vás k návštěvě. Dneska trocha lidské přítomnosti, krajiny někdy příště. Vysočina není jenom salám! ~ Hana Valentová, 16. 11. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Povlčín aneb dušičkové zastavení
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Povlčín aneb dušičkové zastavení Posledních asi tak čtyři sta let, ale možná už od počátku světa, moji předci orali a vláčeli mazlavou červenou hlínu v málo úrodném studeném kraji na vnitřním okraji Sudet. Moje prababička byla ze statku. Největší statek v maličké vsi s vlčím jménem na dohled od magického Kounova. Jasně, že přišel únor 48 a velkostatkářům se to dalo sežrat. S blížícím se dušičkovým časem na to musím myslet, čím dál víc. Nenáviděla jsem to místo, nenáviděla jsem ta rodinná, dušičková setkání. Ten hluboce zažranej smutek v rozpadajícím se stavení, tichá krajina, Brok v kotci, hrob s kalichem, strejcové a tetky, se kterýma mě krom genetické spřízněnosti nic nepojí. Nedávno se to změnilo. Vlastně ani nevím, co se stalo. Najednou slyším, jak ke mě ta krajina mluví. Cítím spříznění s tím místem, které je někde hluboce ve mně zapsané a to přesto, že jsem tam nikdy nežila. Cítím klid na tichém hřbitově v polích. Dívám se a žasnu. Už asi čtvrt století jezdím velmi pravidelně do Jizerských hor. V nejrůznějších ročních dobách. Zvláště, když byla malá moje velká dcerka, strávila jsem tam opravdu hodně času. A přesto, že jsou to krásné hory a mám to tam moc ráda a prochozené skrz naskrz, vlastně tam skoro vůbec nefotím. Nějak není co. Jen děti, jak rostou. Místa nikdy. A to je právě ten rozdíl. Nejsem tam doma. Těch krajin, které je naše duše schopná obsáhnout není až tolik. A vlastně si je nevybíráme, to ony si vybírají nás. Napadá mě strašlivá myšlenka, co tak my předáváme našim dětem? Těm, které žijí v odosobněných sídlištích a nových bytech, které jsou sice pěkné, ale nesou pouze energii stavitele a bytového designéra? Nevím. Zvu vás na dušičkovou návštěvu do kraje, který se mě hluboce dotýká. ~ Hana Valentová, 19. 10. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vyměřeny jsou mi blažené krajiny
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vyměřeny jsou mi blažené krajiny Žila jsem v Liboci a v Libni, v Liberci chodím aktuálně do školy, a minulý týden jsem se konečně vypravila do Liběchova. Někde jsem četla, že všechny ty místní názvy začínající předponou Lib se odkazují na kněžnu Libuši, tedy takovou bohyni středu a emancipace naší kotlinky. Jedná se o místa líbezná. Liběchovem sem tam projíždím, dívám se na ten kostelík nahoře na vinici a přemýšlím, jaké to tam asi je. Aby vás místo přijalo, abyste ho pochopili, je potřeba se k němu přibližovat pomalu a pozvolně. V deštivý den, kdy to ještě s povodněmi nevypadalo tak závažně a doma byli vesměs všichni nemocní, koukám, kam bych se mohla vypravit na sobotní výlet, abych mohla jet vlakem a nebylo to daleko a tak tedy konečně došlo i na Liběchov. Myslela jsem si, že si jen tak projdu křížovou cestu a podívám se svrchu na řeku a zas pojedu domů. Trefila jsem ale něco jako den Liběchovských otevřených dveří a tak se stalo, že jsem navštívila zámek, o jehož existenci jsem měla jen velmi matné tušení. Na mapy.cz má dost mizerné hodnocení. Ale je úúúúúúúúúúžasnej. To je to místo, kdy zůstáváte s pokorou stát a jste naprosto uchváceni. Stále se mi vrací, v různých obměnách, jedno téma. Krása není totéž, co mládí. Liběchovský zámek považuje většina kolemjdoucích za mimořádně ošklivý a to jen proto, že má oprýskanou fasádu. A je jedno, jestli se jedná o barokní stavbu nebo ženu určitého věku. Ta vnitřní krása je vidět a nově natřená omítka (nebo třeba lifting) ji tak akorát překryje. Dívejme se kolem sebe. Důvěřujme svým pocitům. Nepřestávejme žasnout. Zvu vás do míst, kde už vidím, jak se rozbíhá můj další fotografický projekt. Přináším malé střípky z místa, které odolává dějinným zvratům a hrdě se usmívá na všechny, kteří vidí. ~ Hana Valentová, 21. 9. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Místa, která zmizí
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Místa, která zmizí Letos v létě jsem navštívila jižní Anglii a Wales. Nechci vás tady zahrnovat cestovatelskými fotkami, chci psát o něčem jiném, co s tím vlastně souvisí. V Británii jsem byla podruhé a opět jsme jeli přes La Manche lodí. Nelze si nevšimnout, jak je to na anglickém břehu tak nějak neotřele krásné. Ano ano bílé útesy doverské udělají své, ale i to město, a že je tam velký přístav a spousta příslušející infrastruktury, je velmi působivé. Kontrast špinavého průmyslového francouzského břehu a nostalgické starosvětské Anglie se nedá přehlídnout. Zejména anglický venkov má duši. Možná je to tím, že Británie jest ostrovem a cizí vlivy sem hůře pronikají. Je to tak nějak přiměřeně omšelé, ale zároveň udržované. Žádné muzeum, jednotlivá staletí se prostě vrství plynule na sebe. Skoro v každé větší vesnici najdete hospodu, která má středověké kořeny. Trámy a dveře jsou původní, ale nikdo z toho nedělá UNESCO památku, prostě tu něco přistaví, přilepí záchody a moderní bar pult, ale co jde opravit, to zanechá. Zjistila jsem, že pro tento jev existuje slovo. Englishness. Všichni chápou, co to znamená, ale vysvětlit se to skoro nedá. Mnu a teď k Praze, která má taky skvělé kořeny, ale neumí s nimi pracovat. Necháváme ty místa, co tepou opravdovým životem totálně zchátrat a pak necháme vnější fasádu, natřeme jí růžovou barvou a vnitřek zboříme a přestavíme zcela moderně. Neumíme opravovat, neumíme to žít. Buď je to moderna, anebo muzeum stavu, v přesně dané historické epoše. V rámci focení pasáží (a že fotím jen Nové Město pražské) jsem zjistila, že ty dvě nejkrásnější, co nevidět zmizí. Vilímkův průchod (mezi Spálenou a Opatovickou) bude na konci léta uzavřen a na tom sympatickém dvorku, bude místo kavárny, kam turisté nechodí, hotel. No a pak ještě pasáž v Jindřišské ulici, kde se propojí několik bloků, všechno se zbourá a kolem toho malého barokního domku, vyroste nákupoviště. Domek zůstane, načančaný, uvnitř zaskleného nádvoří plného výkladních skříní a jezdících schodů. Pojďte se ještě naposledy projít mizející Prahou. ~ Hana Valentová, 17. 8. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
O zapomenutých krajích, červotoči a brutalismu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky O zapomenutých krajích, červotoči a brutalismu Začátkem prázdnin jsem byla na čundru v Beskydech, které jsem vlastně historicky navštívila jen jednou, a to těsně před velkými moravskými povodněmi v roce 97, takže si z těchto míst pamatuji akorát vytrvalý déšť a roztrhanou pláštěnku. Ta krajina mě docela překvapila. Takové Slovensko beta. Divočina. Prudký kopce. Sem tam medvěd (podle informační cedule Beskydy hostí 2 až 5 medvědů). Nikdy to tu nebylo příliš osídlené, jen vyklučené pastviny, které ale už někdy v polovině 19. století byly prakticky zcela vytlačeny hospodářským lesem. Nevím, zda je u nás nějaká jiná krajina, která nenese prakticky žádné historické stopy lidské přítomnosti (sotva znatelné zarostlé cesty, mostky, staré zídky, polorozpadlá boží muka, relikty těžby, místa pravěkých sídel nebo třeba vojenských bunkrů). Pokud tu kdy něco stálo, bylo to ze dřeva a zub času, dřevomorka a červotoč si to vzali zpět. Došli jsme až do Vsetína, kam jsem se vlastně chtěla podívat, neb je to rodné město fotografa J. R. Dudy, jehož prací a odkazem se dlouhodobě zabývám. Říkala jsem si, že tam třeba budou k vidění nějaké původní dřevěné chalupy, které mě tak baví v krajinách, kam ráda chodím (Sudety, Kokořínsko…). A že u nás jsou všechny města krásný. Máme jich pár v UNESCU, ale skoro by tam mohly být všechny historický jádra. Vsetín částečně vyhořel, co bylo ze dřeva asi padlo věkem, a zbytek dorazilo budování socialismu. Tohle město je vlastně docela mladé a možná z něj jednou bude skanzen brutalistní architektury. Má to své příznivce a musím říct, že na tak malém prostoru tolik 80. let se jen tak nevidí. Ale pozor, tenhle styl má spoustu příznivců. Dokonce jsem nedávno viděla jednu bakalářskou fotografickou práci, kde si autor (původem z Polska) pochvaloval vysoké zachování stavu tohoto typu architektury v bývalém Československu. Foceno na mobil, v horečce, která mi na prudkém slunci vyskočila. Je dost možné, že je to tam úplně jiné. Ale přesto, pokud jste Vsetín nikdy nenavštívili, stojí za návštěvu. Názor si udělejte sami. ~ Hana Valentová, 20. 7. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Léto u vody
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Léto u vody aneb kousek moře na Periferii Prázdniny na dosah ruky. Máme sdílenou a velmi rozšířenou hlubokou lidskou touhu navštěvovat pláže a teplé jižní krajiny. Milujeme moře. A přitom je na místě zhusta nesnesitelné horko, draho, je to daleko, jede se tam v zácpě (kde je ještě větší horko) nebo vlakem (kde jsou zamčené záchody), na pláži jsou slunečníky ve třech řadách, hlasitá hudba, rudí břichouši a pořvávající děcka, všude je písek a voda lepkavá. Co je na tom tak úžasného? Možná prostě máme někde zapsané hluboko v duši, že milujeme moře. Uklidňující modrou barvu, proměnlivost, klid i bouřlivost, nekonečné dálky na které se nedá vkročit. A taky racky a červenobíle pruhované majáky a trika plavčíků. Světlebledý písek. Nekonečné nebe. Vlastně docela prázdnou krajinu bez lidí. Možná jezdíme k moři proto, abychom mohli nabrat do vzpomínek ty barvy dýchající létem a hlavně, abychom mohli kamarádům ukazovat ty úúúúúúžasné fotografie, ze kterých je přímo hmatatelně cítit slaný vzduch. Přináším kavčí soubor idylických fotografií inspirovaných letními barvami a plážovou estetikou, z místa, kde bylo moře naposledy v druhohorách. Totiž jedná se o nádraží a cukrovar v Praze — Čakovicích. Foceno loni v magický první den prázdnin. Já vím, že opravdu málokterý čtenář Tvůrcovských novin, je dítko školou povinné, ale ty prázdniny v nás prostě zůstávají až do důchodu. Periferie. Léto. Prázdniny. Dívejte se kolem sebe! ~ Hana Valentová, 15. 6. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Tichá místa – aneb pocta J. R. Dudovi
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Tichá místa aneb pocta J. R. Dudovi „Spřátelili jsme se na cvičení z geodézie (kde asistoval), a kde za mě (yisgrafika) nakreslil ručně kolorovanou mapu. Jinak by mě nejspíš prof. Marek zabil. Daroval mi mlýnek na kafe, zvětšovák a zarámovanou fotografii s podpisem.” Dnešní medailonek bych ráda věnovala osobnosti Jakuba Rudolfa Dudy, jehož odkazem se aktuálně zabývám. Fotil od dětství, začal už v rodném Vsetíně, odkud odešel na studia (nejdřív architektury na technice v Brně, později na FAMU), která nedodělal. Ale vždycky všude vystupoval jako fotograf. A to i přesto, že byl vlastně skoro celý profesní život zaměstnancem Přírodovědecké fakulty. Byl fascinován československou novou vlnou. Neustále experimentoval a nikdy nepodléhal komerčním tlakům. Svatby vyfotil snad jen dvě a to ještě někdy až v časech digitálních. Nikdy nebyl profesionálním fotografem, ale vždycky tak vystupoval a všichni ho tak i vnímali. Fotil v souborech. Často Prahu, spolu s dalšími dvěma autory ilustroval knihu o pražských pasážích a průchodech, ke které napsal předmluvu Václav Havel! Jeho jméno je zmíněno v různých fotografických sbornících, encyklopedii výtvarných umělců, měl opravdu hodně výstav, a to i za minulého režimu a v zahraničí. Publikoval v časopisech, ilustroval knihy, vyhrával různé soutěže. Ale dnes, v digitální době, jeho jméno prakticky neexistuje. Na wikipedii ani čárka. Snažím se to napravit. Je stále naživu, ale jeho duše už přešla na druhý břeh. Prohrabávání v jeho archivech mě přimělo taky fotit pražské pasáže a další skrytá místa, což bylo jeho velké téma. Uvědomuji si, že jeho práce podprahově velmi ovlivnila můj výtvarný vkus. Přináším tedy kavčí nahlédnutí na krásu rubové strany Prahy, velmi ovlivněné životem a dílem J. R. Dudy. ~ Hana Valentová, 18. 5. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Bohumil Hrabal stodesetiletý
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Bohumil Hrabal stodesetiletý prochází mizející Libní Začnu zeširoka …možná se tak jako já pohybujete často v online podnikatelském prostředí, kde se zhusta afirmují cíle, dělají vision boardy, tabulky s cenami, přemýšlí se, jak se vlámat do vyššího patra a očistit spáry minulosti. Prostě chceme všichni výš a výš a víc a víc. A eh… ono je to tam jaksi takové blýskavě sterilní. Skutečný život se odehrává mimo ohraničený resort. Kavky se zabývají poetikou mizející Libně, jejíž nejznámější „Eiffelovkou“ je dozajista Bohumil Hrabal, kterýžto slaví letos 110 let od svého narození. Zajímají-li vás detaily z jeho života, google dozajista poradí. Jeho knihy možná čtete, ale dost možná ne. A tady se to celé spojuje. Bohumil Hrabal pocházel z vcelku utěšených maloměstských poměrů (to je ten známý pivovar z Postřižin), vystudoval práva, ale nějak vnitřně věděl, že chce-li psát, musí mít o čem. Musí mít něco odžito. Zřekl se luxusu a pohodlí, odstřihl se od pivovaru a začal pracovat v nejrůznějších dělnických profesích. Žil chvíli na Kladně a po různých podnájmech až zakotvil ve staré kovárně Na hrázi věčnosti č. 24, totiž tam, co je dnes autobusové nádraží Palmovka. Naslouchal, povětšinou po hospodách, obyčejným všednodenním příběhům, které pak vplétal do svého psaní. Dlouho se nic nedělo, ale jak mu začaly vycházet knihy (a že už mu bylo skoro padesát), najednou začal být i finančně úspěšný a nosil několika tisícové honoráře vyplácené v zelených stokorunách v síťovce, kterou si pověsil v hospodě na věšáku. Je mnoho cest, jak dosáhnout úspěchu. „Ta Paříž, ta musí být krásná, skoro jako Libeň, nebo aspoň jako Vysočany.“ (Bohumil Hrabal) Přináším tedy další foto medailonek osobnosti, totiž polozapomenutá libeňská místa, kde vnímám, že Hrabalovský duch ještě žije. Snažím se ukazovat poetiku mizejících časů, spíše genius loci, než historicky a místopisně věrné hrabalovské stopy. Libeň se od konce druhé světové války velmi proměnila a jednou z ní bude moderní hipsterská čtvrť. Dříve, než se tak stane, přijměte pozvání. ~ Hana Valentová, 20. 4. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.