Nakladatelství Lelkárna®

Žila jsem v Liboci a v Libni, v Liberci chodím aktuálně do školy, a minulý týden jsem se konečně vypravila do Liběchova. Někde jsem četla, že všechny ty místní názvy začínající předponou Lib se odkazují na kněžnu Libuši, tedy takovou bohyni středu a emancipace naší kotlinky. Jedná se o místa líbezná.

Liběchovem sem tam projíždím, dívám se na ten kostelík nahoře na vinici a přemýšlím, jaké to tam asi je. Aby vás místo přijalo, abyste ho pochopili, je potřeba se k němu přibližovat pomalu a pozvolně. V deštivý den, kdy to ještě s povodněmi nevypadalo tak závažně a doma byli vesměs všichni nemocní, koukám, kam bych se mohla vypravit na sobotní výlet, abych mohla jet vlakem a nebylo to daleko a tak tedy konečně došlo i na Liběchov.

Myslela jsem si, že si jen tak projdu křížovou cestu a podívám se svrchu na řeku a zas pojedu domů. Trefila jsem ale něco jako den Liběchovských otevřených dveří a tak se stalo, že jsem navštívila zámek, o jehož existenci jsem měla jen velmi matné tušení. Na mapy.cz má dost mizerné hodnocení. Ale je úúúúúúúúúúžasnej. To je to místo, kdy zůstáváte s pokorou stát a jste naprosto uchváceni.

Stále se mi vrací, v různých obměnách, jedno téma. Krása není totéž, co mládí. Liběchovský zámek považuje většina kolemjdoucích za mimořádně ošklivý a to jen proto, že má oprýskanou fasádu. A je jedno, jestli se jedná o barokní stavbu nebo ženu určitého věku. Ta vnitřní krása je vidět a nově natřená omítka (nebo třeba lifting) ji tak akorát překryje.

Dívejme se kolem sebe. Důvěřujme svým pocitům. Nepřestávejme žasnout.

Zvu vás do míst, kde už vidím, jak se rozbíhá můj další fotografický projekt. Přináším malé střípky z místa, které odolává dějinným zvratům a hrdě se usmívá na všechny, kteří vidí.