Posledních asi tak čtyři sta let, ale možná už od počátku světa, moji předci orali a vláčeli mazlavou červenou hlínu v málo úrodném studeném kraji na vnitřním okraji Sudet. Moje prababička byla ze statku. Největší statek v maličké vsi s vlčím jménem na dohled od magického Kounova. Jasně, že přišel únor 48 a velkostatkářům se to dalo sežrat. S blížícím se dušičkovým časem na to musím myslet, čím dál víc. Nenáviděla jsem to místo, nenáviděla jsem ta rodinná, dušičková setkání. Ten hluboce zažranej smutek v rozpadajícím se stavení, tichá krajina, Brok v kotci, hrob s kalichem, strejcové a tetky, se kterýma mě krom genetické spřízněnosti nic nepojí.
Nedávno se to změnilo. Vlastně ani nevím, co se stalo. Najednou slyším, jak ke mě ta krajina mluví. Cítím spříznění s tím místem, které je někde hluboce ve mně zapsané a to přesto, že jsem tam nikdy nežila. Cítím klid na tichém hřbitově v polích. Dívám se a žasnu.
Už asi čtvrt století jezdím velmi pravidelně do Jizerských hor. V nejrůznějších ročních dobách. Zvláště, když byla malá moje velká dcerka, strávila jsem tam opravdu hodně času. A přesto, že jsou to krásné hory a mám to tam moc ráda a prochozené skrz naskrz, vlastně tam skoro vůbec nefotím. Nějak není co. Jen děti, jak rostou. Místa nikdy. A to je právě ten rozdíl. Nejsem tam doma.
Těch krajin, které je naše duše schopná obsáhnout není až tolik. A vlastně si je nevybíráme, to ony si vybírají nás. Napadá mě strašlivá myšlenka, co tak my předáváme našim dětem? Těm, které žijí v odosobněných sídlištích a nových bytech, které jsou sice pěkné, ale nesou pouze energii stavitele a bytového designéra? Nevím.
Zvu vás na dušičkovou návštěvu do kraje, který se mě hluboce dotýká.
~ Hana Valentová, 19. 10. 2024
Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.