Nakladatelství Lelkárna®

Červánky se začaly odrážet na šedé omítce domu. Byl takovou velkou krabicí socialistického realismu. Přišlo mi, že trochu vypadá jako nádraží, které je kousek odsud. Dům měl požární žebříky s kovovými zrezivělými šprušlemi, které spojovaly zem s úplně posledním, 9. patrem (na pána v podkroví se zapomnělo). I zábradlí bylo sestaveno ze železných olezlých tyčí, které vás tentokrát zavedly až úplně nahoru, k zapomenutému pánovi.

Ráda jsem postávala na okraji plošiny, která rozdělovala žebřík na dvě části. Byla jsem tam i když pršelo, i když byl mráz a i když byla plošina celá kluzká a já bála, že mi k ní přimrzne ruka. Táhlo mě to tam. Ke sledování protějšího domu, jeho oken a v nich jeho obyvatel. Pod plošinou byla druhá část žebříku a temná neznámá ulička plná myšlenek pozůstalých duší napojující se na velké osvětlené zalidněné ulice bez ducha. Hlas tmy plné myšlenek dozníval až ke mně, do 4. patra, na mojí malou kovovou plošinu.

Je místem, kde můžu být úplně úplně sama a přesto vidět nebýt odříznuta. Vábena touto představou každé ráno po svítání a večer před tím, než se setmí, usedám na okraj. Koukám se dolů a čekám na to, kdy přijde temnota a s ní i vábivý zvuk duší.

Přímo naproti bydlí vrásčitá babička se třemi kočkami, dvě jí umřely. Taky se chvilku starala o nějaké děti, možná vnoučata, nicméně ty už dlouho nepřišly. Na stole mívá ručně malovanou vázu s kytkama. Mění je každou sobotu, ve čtvrtek už vidím, jak přestávají držet rovnováhu a opadávají jim okvětní lístky. Vím to, protože ji sleduji už dva roky, obdivuji ji. Zvládla celý svůj život, neskočila ze zamrzlé plošiny, která je pod jejím oknem, nenechala se pohltit tmou.

Už dlouho jsem se s ní snažila promluvit. Dvakrát nebo třikrát jsem na ni zkoušela zavolat, pak i zakřičet. První jsem zkoušela křičet dobrý den, jak se máte a skončila jsem u Halo!! Ani se neotočila, i když měla otevřené okno a i přesto, že jsem ji viděla do obličeje. Možná, že už moc neviděla a možná, že už ani moc neslyšela. Odšourala se do koupelny, předpokládám, že to byla koupelna. Myslím, že měla dveře z dřevotřísky. Po chvíli se dveře začaly otevírat a objevily se její pantofle, v ruce držela papírovou vlaštovku. Došla ke stolu, která na sobě měla vázu, tentokrát s karafiáty, a položila ji na něj. Sedla si, natáhla ruku a vzala si propisku. Cvakla, objevil se její hrot a začala něco psát na ocas té vlaštovky. Uvědomila jsem si, že už skoro necítím svoje prsty od rukou a že začalo sněžit. Podívala jsem se dolů za vločkami. Byly pohlcovány temnotou uličky. Už bylo po růžovooranžových červáncích, nebyly vidět hvězdy, svítila jen malá lampička u vstupu do naší temné neznámé uličky. Vločky padaly pomalu, prolétaly kolem zapomenutého pána, 4. patra a kolem posledních šprušlí požárního žebříku a pak zmizely ve tmě. Chtěla bych letět s nimi. Chtěla bych udělat krok dopředu a letět, nejdříve pomalu a jak se budu blížit k zemi, tak zrychlit, aby, až doletím ke tmě, rychlost zvířila myšlenky v ní schovaných duší, s těmi mými. Zašeptala bych. Už jsem tu, nejsem sama, jsem taky tou tmou, jsem s vámi všemi, jsem vámi všemi, už se nebojím, už netoužím, už jenom jsem.

Babička přišla k oknu, usmála se, napřáhla ruku a hodila vlaštovku. Přistála mi na stehnech, začala jsem ji otvírat a přitom jsem si stoupala, abychom byly ve stejné rovině. Uklouzla jsem, ale vlaštovku jsem nepustila. Padala jsem nejdříve pomalu a pak rychle.