Nakladatelství Lelkárna®

Mezi kamarády si říkáme, že o těch Sudetech budeme mluvit jen skoupě. Rozhodně jim nechceme provést to, co se stalo Žítkové. Sudety nepotřebují, aby se do nich jezdilo dělat to, co tak trefně glosoval Dagobert D. Runes:

„Lidé cestují do vzdálených míst, aby fascinovaně sledovali lidi, které doma ignorují.“

Umíme to zvlášť my, co chceme i ve vesnické kavárně filtrovanou kávu a ztrácíme vůli pít turka. Mimo svá zápraží se vyplácí cestovat bez bulvární lačnosti, s otevřenou myslí, a především s pokorným srdcem. 

Sudety mají neuvěřitelně silný genius loci. Pro část z nás beze sporu. I moje kamarádka Andrea, která se cíťou prohlásila jen pod vlivem únavy, napsala: 

„Sudety… člověk to cítí do morku kostí a posledního póru kůže.“

Jejich krajina se mnou a ke mně mluví. Zdaleka nejsem sama, komu se to děje. Najdete v nich poslední kousky divočiny na místech, kde kdysi bývalo hraniční pásmo a nikdo tam pro jistotu nesměl. Najdete v nich nedopovězené příběhy, ve spěchu opuštěná obydlí a nespočet zpřetrhaných vláken.

A přece… To jsou místa na hranicích. Místa, kde se odpradávna odehrávají ty největší zázraky, kde proudí přenos mezi lidmi, krajinami i kulturami. Možná proto mají takovou moc okouzlovat a přitahují si k sobě duše, které potřebují.

Jednou přijedou, a pokud jsou dost otevřené, část jich v místě už zůstává. A tak se začínají vracet a někteří nejodvážnější se i přesunou. Do místa přináší něco, co tu léta chybělo. Kapitál. Zdaleka nejen ten bankovkový, především ten lidský. Touhu vztahovat se, poznávat a vytvářet sítě. Vůli nacházet společnou řeč a tvořit vesnice.

Právě tihle okouzlení snílci pomáhají Sudetám znovu rozkvétat. Daří se to však jen těm, kteří stojí nohama pevně na zemi. Dokážou ustát poryvy větru, nepřízeň místního počasí i nepříjemné rozhovory. Učí se dělat především to, co je třeba. Postupně pouští to, co by sami chtěli. A tak si možná pořídí i ten tzv. sudetský zvonek (rozuměj: psa), i když to původně neplánovali.

Sudety nečekají na nás, až jim tam dovezeme naši velkoměstskou kulturu. Sudety volají ty, kdo trpělivě objevují místní příběhy, dopřávají si čas jim z různých úhlů rozumět a věnují úsilí splétání vláken, která člověk násilím zpřetrhal.

Děkuju Ireně Kubicové za pozvání do Krásné Lípy na setkání Prolínání světů. Není to jen název události, je to označení jevu, který se celý den odehrává a zbytek roku doznívá. Událost je předem vyprodaná a navštěvuji ji místní. Hledají na ni naději. Nejvíc však okouzlí nás, řečníky.

Děkuju za pohostinnost. České Švýcarsko má, zdá se, lidského zlata dost. Já se rozhodla následovat volání krve. Následovat stopy mužského citlivého pokolení, které lámaly necitlivé doby, vracím se do krajiny svého táty. 

Beru to tak do České Kanady. Při troše štěstí napravíme část hříchů vůči původnímu obyvatelstvu a budeme se ke krajině vztahovat o kus lépe než masovými výpravami za fotkou s ďáblovým pozadím. Zdá se, že to bude spousta zábavy. A jako vždy: krve, pot a slz.