Nakladatelství Lelkárna®

Každý máme na většinu témat svůj vlastní názor… nebo alespoň sdílíme něčí názor a občas je to taky názor převzatý z pofidérního zdroje, ovšem máme ho. Alespoň nějaký. Sice s oblibou hlásím, že je zcela v pořádku žádný názor nemít (například na vývozní šarže banánů, ministerského předsedu Angoly nebo kompoziční rozmístění krtinců za haldou kompostu), ale i tak se tam obvykle nějaké mínění protře (ten krtek nemůže být šťasten). V rámci spokojeného sdílení životního prostoru s jinými jedinci je někdy životně důležité svůj názor nesdělovat. Nejlépe nikdy (pokud nejste přímo tázání na stav krtka). A pokud tázání jste, nikdy nezapomínejte, že tetování je silně permanentní záležitost a proto svůj názor sdílejte s citem.

„Bych blil.“ není s citem.

U spousty věcí, týkajících se osobní volby, máme jisté zábrany ve směru nevyžádaných komentářů. Obvykle ani nejlepší kámošky nedorazí na rozlučkovou párty v kradeném autě, se sbalenými pěti kufry šminek, paklem ponožek, komplet hotovostí, co byla doma, kočkou, zlatými zuby po bábě a ozbrojené signalizační pistolí a nesnaží se vás přesvědčit, že je ještě čas zdrhnout, před tím debilem, než vás zítra ráno pratety navklínou do oděvu tristně připomínajícího šlehačkový dort a do podpatků, ve kterých se proklatě blbě prchá a nenalíčí váš obličej k nerozeznání od paviáního zadku. Vybrala jste si svobodně debila, oukej, vaše volba. Pozvala jste na svatbu pratetu Ednu, oukej, vaše volba. A to prosím pomněte, že manželství zdaleka nemusí být tak stálé, jako tetování.

Zlaté pravidlo tedy říká „neříkej proboha nic a ideálně se tam ani nekoukej, protože mimika je zákeřná a výmluvná“.

Bohužel, u tetování platí jistý myšlenkový precedens, že se ho dopouštějí jen lidé, kteří své kroky a jejich důsledky řádně nerozvážili (jinak by ho neměli, že jo) a s tímto úhlem pohledu se pak k dané problematice přistupuje. S železnou pravidelností se mě někdo z okruhu známý známého kolegy známé zeptá, jestli si může šáhnout. Nevím, můžu si ošahat já jeho chlupaté prsty? A čas od času se někdo nezdržuje etiketou a rovnou si šáhne. To vše zahrnuto v bezelstné argumentaci „Tak proč to jako máš, když nechceš, aby se o to někdo zajímal?“ No nevím, třeba jsem si to pořídila za účelem osobního duševního obohacení a v téhle fázi skrytí všech interesantních elementů už bohužel znamená navklínout se do atombordelu. Zase je fakt že v chemickém obleku s uzavřenou cirkulací vzduchu bych měla celé MHD jen a jen pro sebe.

Opravdové konverzační zlomy ale přicházejí, když někdo zjistí, že pracuji jako tatér. Každý vám pak musí nutně sdělit historky o svém kámošovi, který má „ale fakt jako strašně strašně crazy tetování“. Následuje 26 minut usilovného propátrávání jeho sociálních sítích při honu na ideální fotku toho, jak moc je teda crazy. To je obvykle vítězoslavně korunováno úspěchem středně rozmázlou fotkou, na které má týpek „fakt ale strašně moc crazy tetovačku.“… jakože třeba hvězdičku na zápěstí a vlaštovku, no woooooow. Případně váš konverzační protějšek srdnatě loví v telefonu printscreeny z pinterestu načež se zeptá „A uměla by jsi tohle?“ A strká mi tři centimetry před nos symbol nekonečna. Ne, určitě se v tom ztratím, udělám pravopisnou chybu a ještě k tomu místo nekonečna vytetuju hákáč. Načež s železnou pravidelností následuje: „A kolik by to jako stálo?“ A vy v tomhle okamžiku víte, že vás to bude každopádně stát kousek příčetnosti a zbytek večera, kdy budete poslouchat další děsně crazy historky a hledět na další ukrutně originální nápady a budete hloubat, zda můžete odejít pod záminkou sledování finálního kola AZkvízu nebo jestli prostě vezmete roha okýnkem na hajzlu, jak je dobrým zvykem u vyšší společnosti. Poslední záchrannou variantou je nechat lidi dost dlouho pokládat bezelstné dotazy a vy prostě víte, že se dostanou do končin, kdy jim začnou být odpovědi značně nekomfortní a nenápadně přesunou téma na počasí nebo ceny za zubaře.

Takže jednou po vždy:

„Jaké jsi tetovala nejdivnější místo, hihi?“
„Kakaový věneček.“
„?!?!?“
„Čokovoko.“
„?!?!?!?!“
„Kaďák.“
„O víkendu má být POLOJASNO! ASI OKOPEME ŘEDKVIČKY!“