(úryvek z celého článku)
Je Samhainové pozdní odpoledne, skoro večer, slunce se sklání k západu napůl zahalené v mlhách. Prozařuje je svým jasem a tvoří tak obraz mystické krajiny zahalené do průsvitných zlatých závojů. A kolem bohatství všech podzimních odstínů modré, zelené a hnědé v krajině závoji zahalené.
Míříme strmým kopcem k Staré cestě — starobylé poutní cestě Ridgeway klikatící se po hřebenech kopců rozsáhlým údolím zvaném Vale of the White Horse. Kolem je ticho, jenom naše kroky a dech, a občas se z hloubi stoletých dubů a stařešin buků vynoří nějaký trylek zvonka nebo pěnkavy než zase zmizí zpátky v mlžných vrstvách.
Dnes je už z dálky také slyšet to vnitřní šeptání, povídání a zpívání cesty Ridgeway. Stará cesta má totiž své vlastní věčně se měnící se proudy a rytmy. Stoupneme si měkce a s respektem do jejího dnešního proudění a broukání. Její háv je dnes proměnlivý, v textuře, barvách, tónech, světle i stínech. Z každého úhlu v každém úseku ukazuje jinou podobu a jinou tvář. Tvář tady tajemnou v závoji oparu, tam v hábitu z mlhy propletené modrým soumrakem, a o kousek dál jasnou a briliantem zapadajícího slunce ozářenou…
Dole v údolí tekoucí mlžné moře, které zakrývá jakoukoliv připomínku na existenci lidského údolního světa, před námi slunce nořící se za obzor v hýřivých barvách nachu a zlata a nahoře vysoko nad hlavou čisté vysoké nebe postupně se zaplňující hvězdami. Krajina kolem si tiše pod vousy ve stéblech trav šepotá a zpívá těsně pod povrchem věcí. Pod nohama v kopci dračí proudy, jedno křídlo natáhnuté dolů až k silnici a přes cestu občas vzdušným mostem pomalu a s grácií přelétají formace ptačích hejn směřujících na sever do svých nocovišť.
Nahoře na kopci na Bílém koni je jasno a dole Dragon Hill je zahalený v husté mlze. Dnes jsem ceremoniálně pohřbila a uctila devět generací devíti generací předků krve, předků ducha, předků řemesla a pohostila ancestors krajiny. Skrze mě teď prochází mnohé, vše co bylo propuštěno a je propouštěno, abychom tu všichni mohli spočinout v tom našem propleteném propojeném proudu v míru.
Po cestě procesuji mnohé. V jednu chvíli pocit srdce rozbitého na kousíčky a velká bolest v hrudi. Potom hluboký smutek. O kus dál vztek a zuřivost. O kus dál lítost a usmíření. A tak dále, stejně jako dnes mění svou tvář a emoce krajina Ridgeway, tak je to i v mé vnitřní krajině s propletencem ancestrálních proudů minulosti. Je toho hodně co mnou prochází a odchází, jsem dnes branou propouštění a odpouštění. A tak v rámci procesu instinktivně sestupuji ze světla západu slunce z vršku Bílého koně dolů do ‘podzemí’ na Dragon Hill zahalený v nepropustné mlze promíchané s tmavým inkoustem soumraku.
Krok za krokem se nořím to tmavé mlhy, scházím za předky do podsvětí. Vyjdu schody na Dragon Hill, dotknu se půdy a pokorně požádám o povolení vstupu v tento speciální čas. Jsem tu sama. Svět venku neexistuje jenom Dragon Hill a tmavá mlha a úplné ticho jako v jiném světě. Odevzdávám. Odpouštím. Propouštím. Rozpouštím. Ceremonie se odvíjí sama jako zlatá nit. Já, místo i všechna přítomná vědomí, elementy, setkávající se proudy a časoprotory spolu-tvoří. Je to takový vnitřně-vnější magický tanec vzájemného proplétání a splétání nové reality…
~ Tanya St-Lawson, 19. 10. 2024
Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.