Kromě křiku racků a mlhavé siluety v ranním oparu prozrazoval blízkost ostrova i souvislý povlak lahví, barelů, tašek, reklamních bannerů, krabiček od jídla a jiného, převážně plastového odpadu plovoucího po hladině. Vzdušný dron přenášel kapitánovi Pačaurímu na jeden z monitorů velitelského můstku obraz nepravidelného prstence, kterým tenhle svinčík obklopoval ostrov v šířce několika mil. V Indickém oceánu to nebyl nijak vzácný jev. Na opačné straně ostrova právě jeden z mořských harvestorů, pravděpodobně přestavěný ropný tanker, ládoval plovoucí odpad do svých útrob, aby jej po krátké selekci měnil v pyrolýzních kotlích na nekvalitní naftu. Nebyl to moc efektivní způsob. Na vzniklou naftu dokázaly fungovat spíš starší, jednoduché a pomalé diesely, zpracování odpadu vyžadovalo velké množství energie a motory harvestoru rozhodně nepatřily k úsporným. Výsledný produkt měl však status ekologického paliva a umožňoval tak provoz řadě starých velkých lodí, jako byla třeba ta kapitánova.
Opodál zachytila kamera dronu ještě jednu menší loď shazující do vody drátěné klece. Krabi prokázali velkou přizpůsobivost a krabaři tak měli ještě pořád co lovit. Plastový škraloup na hladině jim nepřekážel.
Pačaurí však věnoval více pozornosti podmořskému dronu kličkujícímu nade dnem. Byla to jeho chlouba – původně vědecký hlubinný stroj státní Technické univerzity v Kóči. Koupil jej před dvěma lety v univerzitní dražbě za tehdejší půlroční zisk, ale nelitoval toho. Dron měl slabší baterii a některé funkce už na něm nešly spustit, ale pořád jich zbývalo dost, více než u masově prodávaných modelů. Univerzitní stroj měl ale především nesrovnatelně citlivější senzory.
Mořské proudy a vítr dnes nahnaly většinu plastového prstence na opačnou stranu ostrova, kam se spolu s ním konečně přemístil i harvestor. Dron totiž už dříve signalizoval kapitánovi nebývale velký kus šrotu na dně u této části ostrova, ale dokud zde těžil ten mořský kombajn, nemohl sám začít s vyprošťovacími pracemi. Dopustil by se tím porušení licence a na to jsou dneska úředníci hodně citliví. Ze zisku by je sice nejspíš uplatil, ale proč se dělit o poklad s úředníky?
Od dob, kdy došlo uhlí, vzrostla cena železa mnohonásobně a staré vraky se staly dobrým zdrojem obživy pro lidi, jako byl kapitán Pačaurí. Mezi lidmi se pro ně vžilo označení železní velrybáři, protože k vyprošťování vraků se používaly nejčastěji staré přestavěné velrybářské lodě, které naopak ve světě bez velryb neměly mnoho uplatnění. Voda u Indických břehů byla už většinou vybraná, na pořádný vrak bylo těžké narazit, ale kolem ostrovů dál od pobřeží se pořád ještě daly najít cenné kousky. Dno tu bylo plné nejrůznějšího harampádí, stejně jako u pevniny. Průzkum byl u slibných lokací vždycky rizikový, ale drony mají pro podobné případy záchranný mechanismus. Když se jim porouchá pohon, patrony stlačeného vzduchu nafouknou záchranné plováky a vysílačka spustí nouzový signál, aby bylo možné přístroj na hladině najít. Když se ale dron zamotá třeba do starých sítí na dně, je po něm. Jediná možnost je riskovat další stroj nebo život záchranným ponorem. Kapitán měl na lodi několik mizerně placených životů, které se případně daly risknout.
Dron u dna konečně lokalizoval vrak a na monitoru vyskočila optimální přibližovací trajektorie. Zároveň však na vedlejší obrazovce kapitán zaregistroval pohyb dalšího malého stroje blížícího se k vraku. Okamžitě přerušil automatickou přibližovací sekvenci a manuálně navedl svůj dron směrem k nezvanému hostu.
Kde se tu vzal? Že by harvestor? Nebo možná, že opodál kotvící krabaři nejsou tak úplně krabaři… Musí to být někdo z okolí, tahle zařízení mají omezený dosah pro ovládání.
Pačaurí nechal svůj dron vystoupat výše nade dno. Teď nepotřeboval skenovat povrch, ale vyhnout se případným překážkám. Plnou rychlostí vyrazil k cizímu stroji. Senzory jej rozeznaly takřka ihned. Značkovací dron South Asia Technologies SAT-2053C. Zastaralý kus vybavený příďovou kamerou, magnetickými senzory a signalizačním zařízením, hotová elektronická fosilie. Přesto ale představoval obrovské nebezpečí. Značkovací drony byly legální cestou, jak si zabrat nalezený vrak pro pozdější vyzdvižení. V případě nálezu zakotvil takový dron na vraku a odeslal jeho souřadnice na úřad pro podmořskou těžbu spolu s identifikačními údaji vlastníka. Aby si tímto způsobem nemohl nikdo zabrat celé dno pro sebe, bylo vyzdvižení časově limitováno na týden od nahlášeného nálezu a značkovací dron po tu dobu nesměl opustit stanoviště. Avšak velcí velrybáři, kteří si to mohli dovolit, vybavovali těmito drony i spřátelená plavidla, jejichž obživou byla jiná činnost a dělili se s nimi pak o případný zisk. Některé z okolních plavidel zřejmě rozeznalo v kapitánově lodi železného velrybáře na lovu a pokusilo se mu úlovek vyfouknout.
Pačaurí o všechny vlastní značkovací drony dávno přišel. Obvykle záhadným způsobem zmizely z označeného vraku. Zejména blíž k pevnině panoval v tomto směru těžký konkurenční boj a mafiánské praktiky. Kapitán tedy dával přednost odlehlejším lokacím a okamžitým extrakcím vraků ze dna.
Tohohle šmejda se ale musí rychle zbavit. Jak zastavit přibližující se pohromu a nedostat se do potíží? Musí to vypadat jako nehoda.
Nasměroval svůj dron za SAT-2053C, aby plul mimo dosah jeho příďové kamery. Sabotáž cizích dronů by znamenala okamžitou ztrátu licence. Jeho stroj nesmí být na záznamu z kamery vidět. Pokud jej zaznamenají jen magnetické senzory, není to dostatečný důkaz.
Cizí stroj si udržoval slušnou výšku nade dnem, asi z opatrnosti. SAT neměl žádné pomocné navigační senzory a u dna by zbytečně riskoval. To se hodilo. Kapitán se rozhodl k improvizovanému řešení, které skýtalo jistou naději na úspěch. Potřeboval ale správně odhadnout rychlost a hloubku. Musel vše provést ručně, protože počítač by takovou akci vyhodnotil jako chybu. Pačaurímu soustředěním vyrazily na čele kapičky potu. Navedl svůj dron pod vetřelce, srovnal rychlost a navolil sekvenci pro sběr vzorků. Rychle přeskočil několik nepodstatných kroků až na konec celého procesu. Poslední součástí bylo vypuštění padákového plováku dopravujícího vzorky na hladinu. To je teď to jediné podstatné. Stiskem tlačítka potvrdil povel a bublina vzduchu vystřelila padákový plovák přímo pod hnací šroub vetřelce. Dakronová lanka se bleskurychle omotala okolo hřídele a natáhla plovák do vrtule. Ta se po několika otáčkách definitivně přestala hýbat. SAT ztratil rychlost a zapotácel se. Kapitán včas změnil kurs, aby se vyhnul dosahu rozkývané kamery. Stočil zařízení zpět a sledoval, jak značkovací dron spustil automatickou záchranou sekvenci. Na bocích se mu nafoukly dva plováky a na horní straně se rozblikalo červené světlo. Vetřelec vyrazil k hladině v proudu bublinek, jak pojistné ventily plováků reagovaly na postupně klesající tlak vody.
Tak jo, to by bylo. Jen si ho tu hoši seberte, jestli ho najdete ve všem tom sajrajtu na hladině, ale až budu pryč. Teď byste narušovali moje těžební území a přišli o licenci sami. Je tu prostě riskantní voda, občas se tu něco zamotá do vrtulky, to se stává. Škodolibě se zasmál, vypnul manuální ovládání a nechal dron doplout k cíli po vypočítané trase. Byl čas pustit se do práce.
Staré dieslové motory velrybářské lodi hnané ekologickým palivem z roztaveného plastu vypustily oblak černého dýmu a nasměrovaly plavidlo k místu označenému průzkumným dronem. Kapitán vydal posádce povel k přípravě na ponor. Bylo třeba připravit lana, háky, vzdušné vaky, hadice, kompresor a těžký vyprošťovací dron, ale pro posádku byla tohle rutina, jen to chvilku zabere. Na monitoru tedy zatím sledoval záznam z podmořské kamery. Něco takového ještě v životě neviděl. Vrak měl na délku přibližně sedmdesát metrů, na šířku kolem osmi. Podlouhlý válec trupu napovídal, že se jedná o ponorku. Pačaurí ale ještě nikdy neviděl ponorku s okovanou, ostře zašpičatělou přídí. Celý trup byl z železných plátů, podle senzorů dvouvrstvý a jednotlivé pláty byly k sobě snýtované. Na zádi vyčníval z nánosů na dně obrovský lodní šroub. Muselo to být nějaké prehistorické plavidlo z dávných časů. Možná by jej ocenili i v nějakém muzeu.
Kapitán sáhl do krabičky nad monitorem a vylovil odtamtud tlustý doutník. Dnešek si zaslouží pořádně oslavit. V té hromadě na dně je železa, kolik nevylovil v součtu za několik let. Najel dronem zpět k přídi, kde reliéf nánosů na boku vraku naznačoval jakýsi nápis. Nechal dron ze zvědavosti nápis trochu očistit, jen zlehka, aby nezkalil vodu, ale moc se toho nedozvěděl. Nápis byl v latince, kterou kapitán příliš neovládal. Vypadalo to jako „Nautilus“ či tak něco. Nic mu to neřeklo.
Ze skříňky za sebou vytáhnul skleničku a poloprázdnou lahev brandy. Nalil si dvojitou dávku, zapálil doutník a svalil se do křesla u ovládacího pultu. Po chvilce přemýšlení zavrhnul ten nápad s muzeem. Je s nimi těžká dohoda, kdo ví, jestli by vůbec něco dostal. Zato přístavní šroťáci platí hned. Až tohle monstrum přivleče ke břehu, bude mít na léta vystaráno.
~ Jan Wranimir Vrána, 21. 9. 2024 / 19. 10. 2024
Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.