Nakladatelství Lelkárna®

Marii probudil šramot za oknem. Ihned jí došlo, že zapomněla sundat vábničku. Odhrnula pramen šedých vlasů z čela a potichu se vysoukala zpod staré péřové duchny. Malým děleným oknem pronikalo do roubenky světlo měsíce, rozptýlené rybí blánou, nataženou v rámu okna. Stařenka věděla, že nemohla spát dlouho, měsíc byl teprve na začátku svojí trasy. Naboso se co nejtišeji vydala po ošlapané dřevěné podlaze ke dveřím. V duchu při tom nadávala na vrzající prkna a nevyhnutelné loupání kloubů, vzdorujících tomu náhlému pohybu. Bývaly časy, kdy mohla i vprostřed noci vstát a tančit tiše a ladně jako laňka. Možná. Nikdy totiž neměla potřebu v noci vstát a tančit. Zato lovit potřebovala celý život a to šlo potichu výrazně lépe.

V zádveří pravou rukou nahmatala důvěrně známou rukojeť oštěpu. Druhou rukou tiše odsunula závoru a chytila léty ohlazené madlo dveří. Byly vsazené do trámů jen na dřevěný čep, bez pořádného pantu, ale mazala je pravidelně lojem, neměly by vrznout. Se zatajeným dechem se do nich opřela ramenem a bez většího hluku vyklouzla ven na zápraží.

Ve světle měsíce spatřila, že vábnička tentokrát přilákala mladou srnku. S nataženým krkem se pásla na mechu a došcích nízké slaměné střechy její chýše. Výtečně! Marie milovala srnčí maso. Napřáhla ruku, přenesla váhu na levou nohu a vší silou mrštila oštěpem po tom nataženém krku. Její kotník však na přidanou tíhu zareagoval pronikavým lupnutím. Srnka trhla hlavou a oštěp jí jen zlehka načechral srst na hřbetě, načež zmizel v roští za chalupou. Zatraceně! Marie vzteky dupla bosou nohou, když viděla, jak bílá srst srnčina zadku mizí oblými skoky mezi stromy. V rameni jí teď píchalo z toho prudkého pohybu a nakonec to k ničemu nebylo. Čert vzal oštěp, najde ho ráno, ještě by si teď po tmě v roští určitě bodla něco do nohy.

Srnka na střeše naštěstí nenapáchala velké škody. Došky byly beztak staré a obrůstaly mechem. Měla je vyměnit možná tak před deseti lety, ale tehdy nějak nebyl čas a teď už se jí zas nedostávalo sil. Celá střecha se prohýbala a sesedala k jedné straně. Kolem oken táhlo a spodních trámů se začínala chytat houba. Prázdný chlívek hladově zíval otevřenými dveřmi. Ten pohled jí náladu nijak nezlepšil. Otočila se na patě a zmizela zpátky v chýši.

Věděla, že rozčilením teď nebude moct usnout. Navíc měla hlad. Hrozný hlad. Rozhrábla žhavé uhlíky v peci, přihodila hrst chrastí a několik polínek. Pec byla veliká, dalo by se v ní napéct i deset chlebů naráz, kdyby bylo z čeho. Přelila trochu vody z velkého džbánu do měděného kotlíku, přikryla pokličkou a dala hřát. Do starého malovaného hrnečku nalámala listy meduňky, co se sušila nad pecí. Meduňka uklidňuje. Udělá si z ní čaj a třeba potom usne. Žhavým klacíkem z pece zapálila velkou voskovici na stole. Světlo z pece by jí pro orientaci stačilo, ale měla ráda vůni včelího vosku a chtěla si udělat trochu pohodlí.

Posadila se na širokou lavici a čekala, až voda začne vařit. Na stole zbylo půl hrnku borůvek, co si šetřila na snídani, ale nic naplat, sní je teď. Ráno si dojde k potoku na maliny, ví přesně, kde rostou. Něco k snědku se dá v lese najít, když se lov zrovna nedaří a ten se tedy poslední dobou opravdu nedařil. Nebýt vábničky, asi by už dávno zašla hladem.

Ten starý amulet z pokroucených větviček a peříček jí dala do úschovy maminka, když bylo Marii osm let. Pak už maminku neviděla, protože krátce nato ji odvlekli biřici a upálili na hranici. Nikdy nezapomene na ten dým a puch, co se tehdy z hranice za vesnicí valil. Pozorovala to slzícíma očima z kraje lesa, schovaná v lískovém houští. Nestihla se už od maminky naučit, jak se s vábničkou správně zachází a dodnes přesně neví, co všechno vlastně umí. Časem ale pochopila, že když ji zavěsí do výšky, vábí k sobě tvory z okolí, a když ji postaví na zem, naopak všechno odpuzuje. To jí pomohlo přežít. Zejména v počátcích, ale i v poslední době, když už se její tělo odmítalo hýbat tak, jak by si byla přála. K tomu zdědila trochu maminčina nadání a sama se učila, jak spřádat Sílu, aby sloužila jejím potřebám. Jenže Síla vyžadovala sílu a hladová stařena moc sil nemá. Všechny čáry jsou vám na stará kolena k ničemu, když nemáte co do huby, a tudíž ani dost sil na pořádné čarování.

Nikdy necítila důvěru k lidem a tušila, že by ji hranice také neminula, kdyby se vrátila do vsi. Celý život žila sama v lesích a společnost jí dělal jen starý černý kocour Chlupáč, kterého vábnička kdysi přilákala k chatrči. Ten teď ale cítil její hlad a držel se raději ve stínu na peci. Marie měla kocoura ráda a nikdy by ho nesnědla. Určitě ne. Alespoň o tom sama sebe často přesvědčovala. Kocour to ale zřejmě viděl jinak.

Z myšlenek ji vytrhlo až poskakování pokličky a bublání vroucí vody v kotlíku. Odšourala se k peci, slila vodu do hrnečku s meduňkou a chystala se posadit zpátky na lavici, když tu zaslechla šramot na střeše. Odložila hrneček a zaposlouchala se pořádně. Šlo to odněkud z hřebenu, jako by od komínu. Ve světle svíčky bylo vidět, jak se odtamtud sype prach a drobné úlomky slámy. Vábnička, došlo jí náhle. Pořád ještě visela na trámu nade dveřmi. Pohlédla tím směrem. Amulet visel z trámu na konopném provázku, pírka se zlehka otáčela v neznatelném průvanu. Dveře neměly zasunutou závoru a v koutě u dveří teď scházel oštěp. Stařena tiše ale šťavnatě zaklela. Už podruhé zapomněla na vábničku, a teď navíc nemá zbraň. Nevadí. To, co lezlo po střeše, nebylo podle zvuků moc velké, poradí si. Rychlým pohybem sundala z háku na zdi smotaný bič a krátkým trhnutím jej rozvinula po podlaze. Dvěma kroky byla u dveří a dalšími dvěma venku. Zarazila se.

Proud světla z otevřených dveří vrhal její dlouhý stín na palouk před chatrčí a odrážel se ve vyděšených očích malého ušmudlaného děvčátka, stojícího kousek od ní. V jedné ruce drželo hliněný džbánek, ve druhé žmoulalo chomáček mechu, ruce i pusu umazané od mechu a od malin. Od malin! Ta malá bestie jí snědla její maliny! Vzduchem zasvištěl bič a s mlasknutím se omotal holčičce kolem krku. Džbánek jí upadl a rozkřápl se na kusy, jak se instinktivně chytila rukou pod bradou. Do chlívku půjdeš, ty mrcho, počkej!

Ze střechy se ozvalo přidušené zapištění. Marie se otočila a spatřila u komína stát malého chlapce s pusou plnou mechu. Napadlo ji, co asi vábnička vnutila dětem za vizi. Snad mají pocit, že se tu ládují sladkým perníkem, kdo ví? Na ni samotnou amulet nijak neúčinkoval.

Trhnutím ruky srazila na zem holčičku, která se mezitím pokoušela osvobodit krk. Rameno bolestivě zaprotestovalo, ale stařena mu nevěnovala pozornost. Chlapec v úleku uklouzl a v oblaku slámy a mechu se svezl ze střechy vedle ní. Podle nářku se při tom asi zle potloukl. Shýbla se k dívce, zkušeným pohybem jí odmotala bič zpod rudnoucí tváře a smýkla s ní do otevřeného chlívku. Rychle zaklapla závoru a otočila se zpátky na kluka. Ten už se mezitím zvedl na nohy, kulhal pryč od chatrče a pištěl při tom jak píchnutý vepř. Přesně mířené šlehnutí biče mu podrazilo nohy. Rameno dalo Marii jasně najevo, že ještě jeden takový pohyb ji bude stát několik týdnů ruky v šátku. Přehodila tedy bič do levačky a táhla kluka po zemi k chalupě jako kládu z lesa. Netrvalo dlouho a měla oba bezpečně v chlívku pod zámkem. Zevnitř se ozýval jen nářek a neškodné bušení do vrátek.

Vábnička! Blesklo jí hlavou. Musí ji sundat. Neměla tušení, kde se tu takhle v noci mohly objevit dvě děti, ale je-li tu někdo s nimi, nebude riskovat, že se tu objeví taky. Dokud vábnička visí na trámu, budou se sem táhnout jako můry za světlem svíčky.

Rychle vběhla do chaloupky a jala se odmotávat konopný provázek z trámu. Šlo to pomalu, protože pravá ruka pohyb vzhůru razantně odmítala a levačka se jí třásla napětím. A stářím, holka, přiznej si to.

Konečně se jí podařilo amulet svěsit. Opatrně jej postavila na podlahu. Z venku sem otevřenými dveřmi doléhalo šumění lesa, vzdálené houkání sovy a nářek dětí v chlívku. To ale bylo v pořádku. Vábnička teď jejich pláč v uších cizinců pozmění ve vlčí vytí či jiné nelibé zvuky, které každému naznačí, že by se měl odsud co nejrychleji vytratit.

Zavřela dveře.

Usedla na dřevěnou lavici a usrkla horký čaj z malovaného hrnečku. Vůně meduňky a včelího vosku spolu s vědomím plného chlívku v ní navodily pocit pohody. Už nebude hladovět. Do pece se vejde tak akorát jedno děcko, bude je péct postupně. Je v nich ještě spousta života a Síly a tu ona teď potřebuje. Holka je docela buclatá, kluk by ještě potřeboval trochu přibrat, ale přece si nebude stěžovat, když jí osud takhle přeje. Navíc jsou děti dobré na klouby a ji teď tak zlobí to rameno. A zbude dost i pro Chlupáče. Alespoň se snad přestane schovávat a nechá se zase drbat.

Marie dopila čaj, zamlaskala, sfoukla svíčku a vklouzla zpátky pod duchnu.

Zítra, plánovala si, až se pořádně nají, vyletí na střechu a zkontroluje, co tam ten harant napáchal za škody. Ještě aby jí teď kvůli němu začalo téct do chaloupky! Ale i kdyby – byl to dneska dobrý den. Vlastně noc. To je fuk. Bylo to dobré, řekla si stařenka a usnula hlubokým spánkem.