„Počkej, ty smrade, až tě chytím!“
Hlídač funěl a sípal hlasem zhrublým kartony levných cigaret, jimiž byl i na dálku cítit. Podle Adamova odhadu byl už ve věku, kdy by lidé neměli nic doopravdy hlídat. Nepadnoucí uniforma na něm při pokusu o běh plandala a působil by veskrze komicky, kdyby v ruce netřímal velmi seriózně vypadající hůl. „Já tě teprve zmaluju, uvidíš!“
Adam se rychle rozhlédl. Majestátní plocha jezera Medard se leskla v zapadajícím slunci a svěží vánek přicházející od vody vyháněl ze silnice prach a mour svatavské průmyslové zóny. Byl by to krásný den pro sprejování na betonový plot, kdyby ho při tom nenačapal tenhle starý morous. Všichni ostatní hlídači sedí celou šichtu na židli jako přirostlí, ale zrovna tenhle musí poctivě dodržovat obchůzky. Za běhu vsunul plechovku s barvou zpátky do batůžku. Jestli ji u něj najdou, je v pasti, ale nemůže ji jen tak zahodit. Nemá žádnou další, ani peníze, za které by si mohl koupit jinou. V dětském domově nedostáváte kapesné a ve čtrnácti vás ani nenechají si něco vydělat. Upřímně řečeno, tuhle barvu si taky tak docela nekoupil, ale bylo to o fous, málem ho chytli. Dneska už jsou všude kamery. Teda všude ne – tady kolem plotu nainstalovali raději obezřetné důchodce. Každopádně ale musí co nejdřív dodělat dílo, jen co setřese tohohle páprdu. Už s ním oběhl celý areál svatavských strojíren, za chvíli jsou zpátky u vrátnice, předpokládal, že tam někde to starý muž zase vzdá.
Vběhl za roh a s úlekem skočil za poblíž zaparkovanou dodávku. Před vrátnicí stálo policejní auto, mnohem mladší muž v mnohem lépe padnoucí uniformě přecházel před vjezdem a hlásil cosi do vysílačky. Zpoza plotu za sebou slyšel hlídačovo hudrování. Když poběží dál, jeden z nich ho určitě zmerčí, když zůstane tady, dopadne to stejně. Bleskově se rozhlédl a bez dlouhého rozmýšlení skočil do plastového kontejneru na odpadky. Stihnul sotva přivřít víko, než se objevil uřícený hlídač. Škvírou pod víkem Adam sledoval, jak se starý pán zmateně rozhlíží, utírá si pot z čela a šťavnatě kleje. Vzápětí si všimnul opodál stojícího policisty.
„Haló, tady!“ Zachraptěl hlídač a zamával holí. Policista si jej všimnul také, kývl hlavou, zavěsil vysílačku zpátky k pasu a vydal se mu naproti. Sešli se přímo před Adamovou skrýší. Adam se ze všech sil snažil ignorovat zápach plísně a zkaženého ovoce a pokud možno ani nedýchat, aby igelitové pytle kolem něj nešustily.
„Dobrý den, vy jste nás volal?“ zeptal se strážník bez jakékoliv emoce v hlase.
„Jo,“ vydechl hlídač. „Už je tady ten parchant zase. Teď… teď tu někde musel proběhnout.“ Předklonil se, zapřel se rukama o kolena a zhluboka dýchal.
Strážník se rozhlédl a pokrčil rameny. „Nikdo tudy neběžel.“
„Poudám, někde tu musí bejt,“ zavrtěl hlavou hlídač. „Ale já ho mám! Tentokrát jsem si ho nafotil! Tadyhle na telefon,“ prohlásil hrdě a zašmátral v kapse pro mobil.
„Ukažte.“
„To je von, vidíte?“ dloubal starý pán prstem do obrazovky telefonu, aby svým slovům přidal na důležitosti.
„Dovolíte?“ strážník si vzal telefon do ruky, chvilku v něm listoval, mračil se a zvětšoval si fotky.
„Je to čtrnáct dní, co jsme tu stěnu dali nově nastříkat a už je zase celá počmáraná…“
„Já vím, kdo to je,“ pronesl náhle strážník a poklepal na telefon.
„Vážně?“
„Ano, chytili jsme ho nedávno, počmáral podobně i trafostanici u obchvatu a řekl bych, že ten styl poznávám i na několika dalších malůvkách naproti v Bukovanech. Vím, že kolegové z Habartova s ním mají taky zkušenost.“
„No skvěle! Tak to se tedy páni rodičové prohnou!“
„To vás asi zklamu,“ odvětil strážník a vrátil hlídači telefon.
„Jak to?“
„Je v ústavní výchově, v zařízení pro nezletilé. Sám ještě není trestně odpovědný a jeho matka je hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Ta už jenom mumlá, hejká a čmárá kolem sebe nesmysly. Má plný invalidní důchod, neschopná práce i výchovy, akorát kluka kazí. Asi drogy. Každopádně z té nic nedostanete. A otec je neznámý.“
„A co ten ústav?“
„Ten nelze žalovat, kluk je hlášený jako pohřešovaný. Stává se mu to často.“
Hlídač zaskřípal zuby. „Takže co se s tím dá vlastně dělat?“
„Vlastně nic. Když ho chytíme, můžeme ho maximálně odvézt zpátky do ústavu, odkud kdykoliv zase uteče. Těm nejhorším v tom ani nikdo nezkouší bránit. Neřeknou vám to nahlas, ale jsou vlastně rádi, když je tam nemají. Dokud mu nebude alespoň patnáct, je to takřka neřešitelné.“
„To nemyslíte vážně!“
„Já ty zákony nepíšu, to musíte za jinými. Je mi líto.“
Náhlý záchvěv země přerušil jejich dialog a Adama nesmírně vyděsil, protože v první chvíli myslel, že někdo hýbe popelnicí. Až pak mu došlo, co se děje. Těm dvěma ale ne.
„Uf, to byla docela síla,“ ulevil si strážník.
„Jo jo, seismicky aktivní oblast tomu říkají,“ zamudroval hlídač. „Poslední dobou jsou to docela rány. Minulej tejden to rozhoupalo i lustr ve vstupní hale… No ale to je fuk, co teď tedy s tím klukem?“
„Teď se pojďme podívat na to graffiti, já si to taky nafotím, vezmu si na vás kontakt a až budete mít po službě, tak se u nás zastavte podat vysvětlení.“
„Já? Proč já?“ pohoršoval se hlídač. „Copak já něco provedl?“
„Vůbec ne. Budete v tomto případě pouze v pozici svědka, ale je to nezbytné k zahájení trestního řízení.“
„A má smysl vůbec něco zahajovat, když jste sám říkal, že klukovi vlastně nic nehrozí?“
Strážník jen zdvihnul obočí a stisknul rty.
„No nic,“ mávl rukou hlídač, „tak se na to pojďte podívat.“
Adam počkal až hlídač zmizí zpátky ve své kukani a policejní auto odsviští po silnici k Sokolovu. Opatrně vylezl z kontejneru a oklepal ze sebe smradlavé zbytky odpadků. Přeběhl přes silnici až na násep svažující se k jezeru a vydal se zpátky tudy, aby zůstal mimo dosah vjezdové kamery i hlídačova zvídavého pohledu z vrátnice. Mohutné zašplouchání vody ho přimělo otočit hlavu. Z jezera vyčnívalo dlouhé chapadlo a systematicky šmátralo po břehu směrem k němu. Bylo dostatečně daleko, ale chlapec raději výrazně přidal do kroku. O kus dál se vrátil přes silnici zpátky k betonovému plotu průmyslového areálu. Tady už byl před pohledem z vrátnice v bezpečí. Rychle zašmátral v batohu, vylovil barevný sprej a zmuchlaný sešit, pokreslený nejrůznějšími symboly a klikyháky. Zatřepáním promíchal barvu a dal se znovu do přerušeného díla. Pečlivými tahy obkresloval obrazce ze sešitu na zeď.
Když ho chytili posledně u té trafostanice, sebrali mu všechny barvy, ale sešit nechali být. Naštěstí. Maminka už dneska není ve stavu, kdy by dokázala nakreslit další.
V tom sešitu je všechno. Všechny podstatné znaky a symboly, jejich vzájemné propojení a rozmístění tak, aby síť z nich utkaná udržela starého Medarda ve sloji pod Svatavou. Pokaždé, když někdo tuhle jemnou síť narušil, starý Medard se probral k životu. Podle maminky musel být ve sloji od pradávna a okolní těžba zřejmě narušila jeho hibernaci. Měl vlastně štěstí, že se nacházel pod obydlenou oblastí a nikdy ho netrefila těžební rypadla. Opravdu ho ale probrala až blízkost velké masy vody. Jezero Medard vzniklo zaplavením bývalého povrchového dolu. Starý Medard, jak ho maminka v návaznosti na jezero nazývala, blízkost vody vycítil a teď se snaží do ní dostat. Musí to být původně vodní tvor, to je jisté.
Adam znovu promíchal barvu a přidal pár posledních tahů. Tady měl hotovo. Vyrazí obhlédnout ještě ostatní místa, jestli někdo z místních sprejerů nepřemaloval něco důležitého. Je složité udržovat tyhle věci stále v pořádku.
Ano, maminka skutečně zešílela, to měl ten zatracený policajt pravdu. Její neštěstí bylo v tom, že slyšela starého Medarda mluvit. Z nějakého důvodu dokázala vnímat jeho myšlenky. A kdo slyší Medarda mluvit, nemůže zůstat dlouhodobě při smyslech. Nejde to. Stačila ale mezitím pochytit mnoho z jeho myšlenek, tužeb a záměrů. A pochopila rovněž, co jej uklidňuje, čeho se bojí a jak jeho hibernaci obnovit. Dokázala to všechno včas zapsat do tohohle zmuchlaného sešitu. Zachránila vlastně celý kraj, ale zaplatila za to rozumem a svobodou. A opovržením. Může to vypadat absurdně, ale dokud jsou všechny obrazce nenarušené a na správném místě, země se nechvěje a starý Medard leží ve své uhelné sloji nehybně. Snažil se to původně vysvětlit i policajtům u trafostanice, ale smáli se až slzeli, pak mu sebrali spreje a odvezli ho zpátky do ústavu. Medardovi se mezitím podařilo některými chapadly proniknout až do jezera a v momentech bdělosti odtud čerpá, bobtná, sílí a roste, až se půda kolem chvěje. Ale místní to stále připisují jen lokální seismické aktivitě.
Bude muset celou záležitost svěřit někomu mladšímu. Za chvíli mu bude patnáct a spoustu věcí to zkomplikuje. A až mu bude osmnáct, může taky skončit v base, nebo v blázinci. Někdo mezitím ale musí dohlížet na obrazce kolem jezera. Někdo, koho ještě nemůžou zavřít. Je na čase najít si mladšího následovníka.
Jestli se totiž starému Medardovi jednou podaří proniknout do jezera, zboří při tom Svatavu i půl Sokolova, ale to není to nejhorší. Vzápětí přivolá mračna a čtyřicet dní bude smáčet okolí, dokud vše nenasákne tak, aby mohl bezpečně vylézt z jezera ven. A až starý Medard vyleze ven, bude konec.
~ Jan Wranimir Vrána, 16. 11. 2024 / 21. 12. 2024
Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.