Nakladatelství Lelkárna®

Někdo se mě zeptal, zda mám srdce na pravém místě?

Co je to za otázku? Já si dosud myslela, že je běžné ho mít vlevo! Samozřejmě, jsou prý vzácné výjimky, až dosud jsem si myslela, že tito lidé jsou vzácná hříčka přírody…

No, ale kdo ví? Třeba si dnešní doba žádá změnu? Každopádně, já mám tedy smůlu, moje unavené srdíčko bude stále vlevo. Zase nebudu IN! Ale v davu, v houfu, ve většině, tedy chcete-li tuctová… No, na to jsem už zvyklá, žádná změna, alespoň mě nečeká žádné překvapení!

Ale přesto všechno může být moje srdíčko na pravém, tedy správném místě, přece víme, o co jde, že?

Asi už víte, kam tím mířím, protože jsem ta paní Sociální.  A cítění mám vyvinuté nejen přes čichací ústrojí. Ovšem jinde se nám ho nedostává, to občas zažijeme asi každý…

Připomnělo mi to jeden takový můj osobní zážitek z našeho zdravotnictví, který byl plný paradoxů, a sociální tedy nebyl vůbec!

V poslední době mívám tlak na hrudi a ty vedra mi nedělají dobře, srdíčko mi občas skáče, znáte to asi všichni, co zrovna nejste milovníci tropů… Probleskla mi hlavou myšlenka na doktory. Kdysi jsem už podobný skákavý problém měla, pár let nazpět…ale hned jsem to zahnala, protože mám za sebou jedno takové moooc „super“ vyšetření, které se jmenuje:

ZÁTĚŽOVÝ TEST

Vlezla jsem nesměle do ordinace, protože nikdy nevíte, co vás uvnitř čeká. Za stolem seděl asi stokilový pan doktor, a hodně pospíchal.

Žádné vysvětlování, „svléknout a šup na tohle kolo,“ skoro křičel! Svlékla jsem se statečně, ale asi málo, protože ukázal na moje horní prádlo a řekl: „Tohle taky dolů“.

Jen v kalhotkách jsem tedy statečně vylezla na šlapací kolo. Ještě v klidu, byla jsem totiž krátce po operaci prsou, na kterou jsem byla pyšná. Konečně ji předvedu.

Doktora to ale v nejmenším nezajímalo, vstal a s funěním mi připnul mezi moje krásná prsa nějaké přísavky. Měla jsem hodně rychle šlapat. Šlapala jsem, a šlapala, a doktor mne stále pobízel:

„Přidejte, ať vám tlak vyleze aspoň na sto dvacet!“

Cože? Sto dvacet? To umřu, mívám dosti nízký tlak, běžně!

Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale marně, nezajímalo ho to. Zajímaly ho pouze tabulky a čísla, ne můj celý člověk!

Šlapala jsem jako o závod, ale tlak (horní) byl stále kolem stovky. Copak za to můžu, že ho mám nízký? Sedím tady, už dobu šlapu, a potvora, tlak, ne a ne vyskočit…A k tomu ještě skoro nahá a bez pochvaly.

Co taky chci od tohoto stokilového doktora, internisty!

„Takhle to nemůžu změřit, musíte přidat, nepřestávejte, až budete nahoře na kopci, řeknu vám!“ stěžoval si doktor.

Nohy mě bolely, funěla jsem už stejně, jako ten doktor, ale srdce, potvora, si řeklo, že se nedá přistihnout! Takže budu vypadat jako hypochondr!

Už jsem skoro omdlívala, když konečně doktor vítězoslavně zvolal:

„Jste na kopci, už mám sto dvacet!“

Okamžitě jsem polevila. V tom však doktor znovu křičí, že už mám zase pod sto, a že vůbec nemám žádnou fyzičku, a že musím více trénovat!

Cože? Já, která jsem tak úspěšná pasivní sportovkyně, pravidelně plavající v Labi, mojí řece před chatou?

Nakonec doktor řekl, že mám srdce zdravé, no aspoň to!

Koukla jsem se na jeho stokilovou postavu, která mne před chvílí při úvodním vyšetření zalehla, když mi kontroloval srdce zevnitř, a hned mi bylo lépe! Ať žije naše sociální zdravotnictví!

——–

Na to všechno jsem nyní myslela, když jsem se rozhodovala, zda se znovu nechám vyšetřit. Třeba tam už bude jiný doktor?

Ale ne, už nikdy, pokud možno, žádné takové vyšetření! Naše zdravotnictví není o moc sociálnější, než tenkrát!

Takže žádní doktoři, mám to z vedra a stěhování, stačí se sama sobě trochu věnovat a odpočívat.

Ještě by mi něco našli, podle hesla – zdravý pacient je jen pacient špatně vyšetřený!!!

Nebudu spoléhat, že tam bude doktor, který má srdce na pravém místě, že? Takových je málo, a jsou to hříčky přírody, prostě v dnešním světě — úchylka!