Nakladatelství Lelkárna®

Takové letní, velmi sociálně-zoologické téma…

   Kdysi u nás doma žily dvě kočičky. Měly zajímavé zbarvení takové zvláštní žíhání do hněda. Ta o rok starší a máma se jmenovala Macilka. Byla mohutnější a svou dceru neustále trápila.

   Její dcera Mrněnka ctila své jméno. Byla velmi drobounká už od narození. Proto si své zvláštní pojmenování vysloužila. Obě kočičky si byly velmi podobné, jen Mrněnka měla bílou čárku vedoucí zprostřed čela až k čumáčku.

   Byly to královny. A to nejen svým chováním a svými zvyky, ale i postavením, které zaujímaly v životě svého majitele, mého druhého muže. Skoro by se dalo říci, že vlastnily ony jeho a ne on je.

   Brzy jsem pochopila, že je jim vše dovoleno a vše jim projde. Včetně značkování si svých teritorií kdekoliv. Mylně jsem se domnívala, že značkují pouze kocouři. Bohužel jsem měla smůlu, u nás značkovaly kočky, a to obě dvě!

   Brzy jsem vypozorovala, proč. Máma Macilka se evidentně cítila uražena, že po jejím namáhavém mateřství, kdy povila 5 koťátek, zůstává stále jedno její dítě doma jako konkurence.  A tak jinak velmi přítulná a k lidem hodná kočička se při setkání se svou dcerou stávala tygrem a divokou šelmou. Prskala, syčela, vrčela, ježily se jí chlupy, a pak se na Mrněnku vrhla a dala jí, co proto, tedy pokud ona neutekla. Ta většinou utekla, byla mrštná, ale když se potkaly v bytě, bylo to vždy hlučné a divoké.

    Nejhorší důsledek toho všeho bylo již zmíněné značkování. V našem bytě to zkrátka nevonělo. Stačilo, aby jedna zahlídla druhou a už začal konkurenční boj. Pěkně si stouply k určenému místu, zvedly ocásek, zadkem namířily a prásk! Dokázaly se strefit i na půlmetr daleko. Moje neustálé piglování a desinfikování bytu bylo k ničemu, smrdělo to neustále, hlavně, když bylo vlhko. Ještě že to byly kočky venkovní a domů se chodily jen ohřát a nažrat. Ale i to jim stačilo, aby se zde stihly podepsat.

   Nic nepomohlo domlouvání a trestání….no, tedy měli by jste vidět, jak si manžel to trestání představoval. Vzal číču do náruče a lehce jí poklepával na hlavičku:

   “No, no, no, to se dělá? Ty, ty, ty!”

   Hlavu měl u jejího ouška, takže bych se vůbec nedivila, kdyby si čičinka mysela, že jí páníček chválí. Jak si jistě dovedete představit, výsledek byl nulový.

   Vzhledem ke kočičím rozmarům musel manžel nějak vyřešit noční provoz. Nějak jsem si totiž nemohla zvyknout, že v noci přes ně klopýtám a ráno se budím s napuchlými víčky, když náhodou vlezly do postele. Tedy ne za mnou, že, já je nezajímala.

   Kočičkám proto manžel vyrobil na balkón dvě stejné, malé dřevěné boudy s padacími dvířky, kde bylo seno. Bydlíme v prvním patře, to ale kočkám nebrání, aby se dostaly nahoru. Mají totiž pěkně obmotaný okap kobercovou páskou. Po okapu vylezou na římsu a hup, z ní už je to jen kousek na náš balkón. Pak pacičkama zabuší na balkónové dveře a už tatínek běží otevřít. Důmyslné to zařízení našeho tatínka kutila!

    Také se občas stávalo, že kočičky lezly k sousedům na vedlejší balkón, kde okusovaly kytičky a močily do truhlíků. A to i přes překážku v pododbě pletiva, kterou manžel mezi balkóny nainstaloval. Jen mírná povaha naší paní sousedky zabránila konfliktům.

    Jak říkám: šikovné královny!

    Kolem mne chodily zpočátku pohrdavě a posléze se mi i nenávistně vyhýbaly. Přece jen jsem jim to “nebaštila”. Moje představa o výchově koček se totiž od manželovy zásadně lišila. Také jsem časem docílila, že v mojí přítomnosti se značkovat už neodvážily. Velkého vítězství jsem ale nedosáhla, přece jen už to byly odrostlejší kočičky.

    Moje vítězství přišlo až úmrtím starší Macilky, bohužel. Snědla venku něco otráveného a selhaly jí ledviny. Sice jí tatínek týden léčil nějakými kapačkami od zvěrolékaře, ale nakonec se rozhodl, že ji nebude trápit. To mě jí až bylo líto. Ležela ve vaně, ukrytá před našimi divokými dětmi, kteří by jí odchod ze světa zajisté urychlily.

   K mému překvapení Mrněnka od té doby značkovat přestala. A docela se se mnou i skamarádila, neboť poznala, kdo u nás vaří.

   Od té doby, co osiřela, je naše Mrněnka Královnou všech kočičích královen. Tedy alespoň pro manžela.

   Ke smůle našich dětí to ale není kočka přítulná. Mazlení přímo nesnáší. Snad to byla deprivace z dětství, kdy ji její máma stále odstrkovala? Nevím, ale v každém případě nesnáší, pokud by jste ji chtěli pochovat. Jakmile ji někdo vezme do náruče, začne  vrčet, mručet až řvát. A pokud nepřestanete, dojde i na syčení a vytažené drápy. Do našich miláčků dětiček si dovolí se i zakousnout. A protože naše slečna i synek jsou bytosti milující všechna chlupatá zvířátka, vrčení a mručení je na denním pořádku. Nemluvě o rozdrápaných rukách. Divím se, že mají naše děti ještě obě oči. Nic nedbají na ty hrozivé zvuky a ňufají se se řvoucí číčou, ať chce, či nechce. Jediný, kdo je privilegován, je tatínek, u něj mručí číča nejméně a on se tím cítí samozřejmě polichocen. 

   Naše malá slečna by ovšem ráda kočičku balila do deček a ukládala do postýlky. Když to někdy zkouší, je to provázeno známými zvuky, které často tatínka rozzuří:

   “Nevidíš, že se jí to nelíbí, vždyť brečí!”, křičí na dceru a hned jde Mrněnku zachraňovat. Často to končí i větší tahanicí, kdy není jisté, zda číča zůstane pohromadě. Naše slečna je totiž tvrdohlavá po tatínkovi. A tak drží číču zuby nehty, klidně i za nožku, jen aby o ni nepřišla.

   “Oblékej si plyšáky, máš jich spoustu!”, křičí zoufalý otec a snaží se kočku udržet pohromadě.

   “Bůůů, já chci číčůůůů”, řičí zoufalé dítě. Bohužel má smůlu, naše kočička prostě není mazlící!

   Dříve, když Mrněnka mrouskala, třeba i tři dny jsme ji neviděli. Rozmnožovat se ale naštěstí nemůže, má podvázané vaječníky. Jiné kočky jsou kastrované, a když jsem se divila, proč je to u nás jinak, bylo mi sděleno, že takto si může alespoň užívat. 

   V poslední době, jak stárne (je jí už šestnáct let), je čím dál tím línější. Bohužel ale mrouská stále. Důsledkem je, že v této době nemohu na balkón postavit žádný hrnec s jídlem, neboť se za číčou stahují všichni kocouři z okolí, kteří zajisté ovládají i šplh. A pak čile značkují balkón, kde je napadne. A číča sedí potutelně na balkóně a sleduje zábavně, jak kocoury honím dolů koštětem.

   Prostě královna s královskou péčí. 

   Vždyť která jiná venkovní kočka má vyhřívanou boudu! Náš tatínek kutil si vzpomněl na své fotoamatérské období a někde vyštrachal fotografickou desku na osychání fotek. Vytvořil časový spínač, nastavil teplotu na patnáct stupňů a vložil to vše kočičce do boudy. Navrch dal seno.

    A teď ať si mrzne! 

   Spínač zapíná topení v určenou noční hodinu a číča je jako v pokojíčku. I zásuvku na balkóně kvůli tomu vytvořil. Takový je to kočičí táta, ten náš tatínek. Snad se jednou také my všichni ostatní obyčejní členové rodiny bez chlupaté krve dočkáme nějaké podobné péče! 

   Naděje umírá poslední!!!