Nakladatelství Lelkárna®

Minulý týden nám tady v údolí Bílého koně v Oxfordském hrabství, tedy v krajině Pod vlnami (fandové Terryho Pratchetta budou vědět), prosvištěla bouře Ciarán. Jméno této bouře je dosti tématické pro Samhainové a podušičkové období a čas mířící se zimou dolů do tmy ke kořenům. Je také dosti symbolické pro celkově bouřlivou dobu, ve které se jako lidstvo a planeta nacházíme. „Ciarán“ se totiž správně vyslovuje „Kjáron“. Myslím že nemusím vysvětlovat dané konotace.

Je to tak, ať chceme či nechceme, jednotlivě a kolektivně si procházíme dobou cesty podsvětí, cesty podvědomím a nevědomím svým i celého globálního kolektivu. Občas tančíme šamanský tanec kostlivce a občas padáme na ústa či na zadnici v chaosu fragmentace starého světa v etapě přechodu do nového.

V rámci rytmu roku vstupujeme do energetického podzemí skrze cyklus zimního období. V rámci většího makrokosmického cyklu si už několik let procházíme archetypálním cyklem ‘podsvětí’ a setkáváme se s osobními i kolektivními stíny (stačí se podívat na zprávy nebo mrknout na počasí). Dokonce se to zrcadlí i v pop kultuře – pamatujete dramatickou větu z drsné „Hry o trůny“: Přichází zima? Astrologicky to byly dva roky zimy, archetypálně je to období kalijugy – bouří a čištění v hloubkách – o něco delší.

Ale jak již staří mudrci Taoistických věd poukazovali – příroda, makrokosmos, kolem nás je nám nejlepší zrcadlem a učitelem a když chceš najít odpověď pro svůj vlastní život nebo na otázky většího celku podívej a zaposlouchej se do přírody kolem a potom se podívej do sebe a v zrcadlení a cyklech najdeš odpovědi.

Ciarán si pěkně zařádil, ohýbal stromy, rval větve a zlámal co bylo slabé a nalomené, efektivně zaplavil co k zaplavení mělo předpoklady. Tlak a intenzita kolem i uvnitř všech živoucích systémů chycených v bouři narůstali. Z lidského hlediska bouře nadělala paseku. Jenomže když milý Ciarán došel svého vrcholu, své největší síly, začal postupně polevovat. Po pár dnech intenzivního řádění začal zmírňovat a potom nadešel moment, kdy se mraky roztrhaly a vysvitlo slunce. Nad údolím Bílého koně se rozklenula duha a kapky na koncích větví stromů prozářené sluncem svítily jako diamanty. Bylo to vskutku pohádkové. Všude byl cítit kolektivní výdech, čerstvost a pocit pročištění a očištění. Ciarán svým „řáděním“ udělal prostor pro něco nového. Destrukcí udělal podmínky pro obnovu.

A tak to máme i ve svých životech. Fragmentace starého je třeba, aby se udělal prostor a to nové mohlo přijít. Každá bouře má svou roli a každá nakonec vždy pomine. A další důležité poučení od přírody pro nás lidské bytosti a pokojné bojovníky je to, že každá bouře má ve svém centru bod naprostého ticha, pokoje a nehybnosti, stejně tak jako my všichni máme tento klidný bod v sobě. A takto můžeme přežít i tu nejintenzivnější bouři našeho osobního i kolektivního života, najít si v sobě míru-plné oko bouře. 

Uprostřed oka bouře je vždy naděje konců starých konců a začátků nových začátků.