Nakladatelství Lelkárna®

Na začátku prázdnin jezdíme pravidelně s mužem na pár dní na čundr. Termín je dán nikoli naším svobodným výběrem, ale účastí našich dětí na skautských táborech. Je to čas, kdy bývá obrovské horko a nebo pořádné bouřky (či kombinace obého) a taky je všude spousta lidu. Výletníci, podpořeni začátkem prázdnin a volnými dny, jsou snad všude. Poslední roky tomu ještě přidává raketově vzrůstající popularita stezky Českem. Letos jsme chtěli jen na Bílé Karpaty, jenže tam by asi bylo strašné horko a spousta stezkařů a tak jsme se rozhodli, že se vydáme někam, kde nikdy nikdo nebyl, neb tam nejsou hospody, tedy do Českého lesa.

Vnímala jsem to vždy jako takovou Šumavu B, prostě okrajová část, která není tak vysoká/hezká/zajímavá, aby stála za návštěvu.

V Českém lese je les. Všude. Většinou hospodářský, tj. smrkový, takový ten klasický houbařský, v podrostu borůvky, v nižších partiích mech, kapradiny a přesličky. Ale najdou se i relikty původních porostů a zbytky mokřadů. Vojenská minulost je silně přítomná, cesty jsou rovné, dlouhé a často zpevněné. Jelikož je šířkou přeci jen menší než Šumava, vysídlené hraniční pásmo zabralo značnou část území a vesnice, co vojáci srovnali se zemí, si vzala příroda nazpět. Připomínek na ty, co tu kdysi žili, je málo a pokud se nedíváte pečlivě, nevšimnete si. Snad jen občasné louky s pradávnými jmény, co můžete najít uprostřed hustých lesů dávají tušit původní osadníky. Sem tam lípa nebo třešeň. Zato po stráži hranic tu zbyly opuštěné roty, strážní věže, ze kterých jsou dnes monumentální rozhledny, a nesekaný bolševník.

Chtěla jsem tenhle článek nazvat krajina, která nezve k návratu. Jenže… kde jinde můžete jít několik dní ve vrcholné sezóně aniž byste potkali člověka, když nebudete chtít? Kde můžete bez rozpaků pít vodu z hojných studánek? Kde nemusíte řešit, kde budete dnes spát? Kde vzduch voní? Kde svoboda je hmatatelná? Ta krajina má své (velmi skryté) kouzlo. A když přejdete čáru, dostanete se na obydlenou bavorskou stranu. Vypadá trochu jako naše Vysočina. A připomínek na odsun (z německého pohledu přísun) obyvatelstva je tam víc než dost. Uvědomíte si, že to byla opravdu těžká doba a ne všechny jizvy jsou úplně zahojené.

Sešli jsme ukrutným parnem do městečka s medvědím jménem, navštívili jsme všechny funkční provozovny a před jedinou hospodou nápis „Mittwoch is der schnitzel tag“. Zázraky se občas dějí.

A pak, o týden později, s výhledem na vzdálené, nekonečné, modré vrcholky, na siluetu Havrana, si uvědomuju, že moje místo v životě je nahoře. Už teď se mi stýská.