Nakladatelství Lelkárna®

Jeden z nejkrásnějších dárků, které můžeš dát sama sobě, je čas.

Jsou dny, kdy se nezastavím. Doslova. Vstávám v 6.15 a vypravuju nejprve dcerku do školy, pak mladšího syna do školky. Běžím do města na schůzku podepsat nějaké papíry. Pak hned domů chvíli pracovat u počítače. Nachystat taneční lekce na večer. Odpovědět na pár mailů. Přesun ke kamarádce do krejčovské dílny z centra města na samotný okraj, po cestě ještě koukám do papírů s poznámkami. Chystáme kostýmy pro tanečnice z Olomouce. Přesun zpět do centra na taneční lekce, cesta je dlouhá, v tramvaji mi padají víčka. Tři hodiny tance po sobě, kde se naštěstí vždy proberu. Končím v 8 hodin večer.

A na konci té třetí lekce mám fakt dost.

Není to tak každý den, ale pořád častěji, než bych si přála a potřebovala.

Na svých studentkách vídávám něco podobného. Přihrnou se do sálu pět minut po začátku, šťastné, že už jsou konečně tady. Hodně z nich ze začátku není schopno udělat pomalý pohyb, jsou podvědomě netrpělivé, pořád nastartované udělat všechno rychle, efektivně, honem honem.

Nejsem odborník na lidské zdraví, ale tak nějak tuším, že to pro ženské tělo ani duši nebude úplně to pravé.

A tak se je snažím zpomalit a sebe taky. Někdy je to fakt obtížné.

Tento týden jsem na té poslední, třetí lekci, úplně na závěr nechala zatančit studentky cvičení, kdy se měly pohybovat co nejpomaleji. Takový ten „Matrix moment“, kdy Keanu Reeves uhýbá kulce. Bylo to cvičení i pro mě a měla jsem u něj pocit, jako bych vzala svou duši do dlaní a něžně ji hladila.

Tohle přesně jsem potřebovala.

Dovolit si zpomalit, alespoň na těch pět minut písničky. Cítit, že teď nemusím nikam spěchat, že můžu všechno dělat poooo-maaaa-luuuu. Užívala jsem si, jak je moje tělo najednou těžké, jak cítím každý centimetr kůže. Už v půlce písničky jsem začala mít pocit, že se pohybuju stále ještě příliš rychle, a zpomalila jsem tak, že jsem se téměř zastavila. Píseň dohrála a mě se z toho nechtělo vystoupit.

Jako když se dobře najíte, ale nepřejíte, a máte „v bříšku jako v pokojíčku“.

Kolik z nás by potřebovalo tohle cvičení každý den?

Kolik silné vůle by nás to stálo, abychom si to skutečně alespoň jednou denně dovolily?

Je pět minut denně moc? Tušíte, jak velký dárek byste samy sobě a svému tělu tímto jednoduchým cvičením daly?