Nakladatelství Lelkárna®

Pamatuji se, když jsem se v roce 2009 poprvé ocitla v kýžených horách Wudangu v čínské provincii Hubei. Připadala jsem si tak trochu jako Dr. Who cestující v čase a prostoru. Stála jsem v prastarém chrámu taoistického kláštera Zixiao Gong v srdci hor Wudangu, které jsou kolébkou taoismu, a kde po tisíciletí učí a opatrují vnitřní umění pradávných věd taoismu. Toto magické pohoří je také jakýmsi depozitářem vnitřních bojových umění, která mě vždy velice přitahovala.

Nad vysokým skalním hřebenem ochraňujícím západní část kláštera právě zlatě zapadalo slunce a do nádvoří za vysokými zdobenými zdmi poklidně a tiše padal za volání cikád soumrak. V ústřední hale templu s obrovskou sochou celestiálního generála, mudrce a patrona bojových umění Zhen Wu (Xuan Wu). Taoistické mnišky právě prováděly večerní ceremonii s živou hudbou z tradičních nástrojů, zpívaly litanii posvátných taoistických učení a v barevných hedvábných rouchách se jako vzácní exotičtí motýli s naprostou přesností a ladností pohybovaly v rituálních vzorcích v prostoru před oltářem. Vše mělo svůj řád a hluboký důvod, rituál respektu a sounáležitosti s posvátnou harmonií vesmíru a jednoty mikrokosmu a makrokosmu. Klášter voněl vonnými tyčinkami, jejichž kouř se vznášel vzhůru, aby nás – lidi tady dole – propojil s vyšším vědomím a celestiálním duchovním prostorem.

A já se dívala na tu obrovskou sochu Xuana Wu a prosila patrona bojových umění a vnitřní kultivace o sílu a inspiraci si splnit svůj sen, který ve mně žil a volal už od ranného dětství – být tady v horách Wudangu, žít a studovat v tomto starobylém prostoru učení taoistických věd a mistrů kung-fu. Tolik jsem si přála studovat nejenom bojová umění, tedy jak tančit cestu pokojného bojovníka, ale naučit se také, jak více do hloubky rozvinout všechny ostatní aspekty svojí lidské bytosti, jít cestou sebemistrovstí. A tak začala moje kouzelná a také setsakra těžká cesta.

Za pár let se mé sny naplno staly skutečností a já se pravidelně vracela do wudangských hor až nakonec jsem tam zůstala na půl roku žít v malém ztraceném klášteře Pěti nesmrtelných na hoře Celestiálního Bílého koně. Potila jsem krev a slzy v prachu a horkém slunci, za bouřek i v mrazivém dešti. Sáhla jsem si na dno a vyletěla do obrovských výšek. Zažila peklo i ráj a nikdy bych neměnila, protože s naprostou jistotou vím, že toto byla a je cesta mého srdce.

Tento sen se ale vůbec nemusel uskutečnit, musela jsem si jej vybojovat a vystoupat na vrcholek mnoha symbolických i doslovných hor, od základu změnit sebe i svou destiny. A jako bonus – vyzkoušela jsem si jaké je to žít jako jeden z Jackie Chanových kung-fu hrdinů z jeho starých filmů. Já holka z české Vysočiny jsem se stala taoistickou studentkou a bojovnicí jménem Cheng Jing (‘Opravdové Ticho’) v linii Dragon Gate a Chun Yang. Proč a jak to všecko vlastně bylo? O tom zase někdy příště. Zatím se opatrujte, nenechte své sny usnout, jděte za voláním svého srdce, nenaplňujte svoji karmu, ale dharmu/destiny – posvátnou náplň svého potenciálu. Stojí to za tu námahu.