Všechno v životě člověka se stane mezi prvním nádechem a posledním výdechem.

In spiro – ex spiro.

Dech je nám lidem nositelem nejen kyslíku, ale i vzácného daru. Dokud totiž dýcháme – tak čicháme. A dokud čicháme, měli bychom cítit. Nejen krásu vůní – ale i sami sebe, jako bytosti.

Čich je totiž naším nejvíce humánním smyslem. Vždyť maminka své dítě neomylně pozná podle toho, jak voní. Přesto je většina z nás během života s čichem a vůněmi na štíru. Jak to, ptáte se? Náš čich totiž velmi často otupí a ani o tom nevíme. Což je trochu děsivé nejen v případě čichu, ale i dalších smyslů.

Představte si, že se na barevný film díváte skrz černobílé brýle. Krásnou hudbu posloucháte se zacpanýma ušima. Vaše láska Vás něžně hladí přes skafandr. Chtěli byste k růži čichat přes skleněný poklop?

Věřím, že ne.

A tak spaste svoje smysly!