Nakladatelství Lelkárna®

K nahotě mám poněkud specifický přístup. Možná za to může nadšení mých drahých rodičů pro nudismus, odpor k mokrým plavkám a fakt, že jsem až do šesti žádné nevlastnila (pak mě plavčíci začali vyhazovat z koupaliště), středoškolské vzdělání uměleckého charakteru (kde jsme tři dny v týdnu kreslili akty) nebo lekce figurální kresby na vysoké škole (kdežto se plejáda naháčů opakovala). Modelové z akademie byly obzvláště zábavné figurky, zejména pak dáma, pravidelně vyprávějící o svých pravoučatech a faktu, že dělá modelku od svých osmnácti. O kratičkých čurpauzách se pokoušela pozvat k sobě nějakého študentíka na domácí štrůdl a bližší prohlídku tělesných záhybů. Netuším, zda těmto svodům někdy někdo podlehl, ale vzhledem k ekonomické situaci mých spolužáků věřím, že se občas někdo vydal prozkoumávat taje domácího pišingru. Další figurkou, která dle urban legend kolovala po vícero uměleckých školách, byl pak Ježíš. Pán středních let s perfektními mimikry biblického Ježíše a abnormálně zvětšenými genitáliemi. Vždy si dával záležet na tom, aby byl v pozici, kdy o svých kvalitách nenechá nikoho na pochybách. Léty protřelé straší ročníky studentstva si stavěly stojany vždy z boku a ve větší dálce, zatímco nic netušící prváci si zpravidla kecli přímo před místo k usazení modelu. Ano, jejich výkresy pak vypadaly jako nabídka zlevněného točeného salámu .

Sdílení společné šatny, sprchy, backstage a zátěžového koberce na spaní s kamarády v rámci vystoupení, pak dovršilo jakékoliv potenciální nedostatky v tématech anatomie. Zejména, když se v kolektivu probírá umístění dalšího piercingu s minimálně čtyřmi pindíky na světle božím a konstatováním „Tahle se mi to zahojilo, ale občas si teď počurám botu“. Trochu obskurně se pak vysvětluje, jak to, že jsem obeznámena se všemi detaily, přestože můj počet zářezů na pažbě zásadně nepřesahuje podmínky označení „ctnostná žena dobrých mravů“.

Když odhlédnu od toho všeho, pořád tu ještě zbývá holý fakt, že v práci tatéra očumuju nahé lidi každý jeden den a to z blízkosti, o které se všem šmírákům leda tak sní.

Rozumějte tedy, umím se stydět za své faldy, strije nebo památeční jizvy na můj první švýcarský nůž a prima nápad, ořezat klacek, ale jestli exponované centimetry kůže patří ke kotníku, loktu nebo dvorci, to už mi úplně sandál nerozhodí.

Mimochodem, v tomto mentálním nastavení se velmi špatně sleduje pornografie. „No dobrý no, nějací další nahatý lidi, ale tyhleti mají ještě ke všemu špatný tetovačky! Fuj teda ale!“

Na závěr si zde dovolím volně citovat rozhovor se zábavným lékařem při předoperačním vyšetření na gynekologicko-porodnickém oddělení.

Lékař: „Ve zprávě se píše, že pracujete jako tatér.“

Já: „To je pravda“.

Lékař: „A zdalipak máte na sobě i delfínka?“

Já: „O žádném nevím.“

Po mém odložení šatstva v kabince lékař vítězoslavně zvolal „ Ha! Je tam!“ , ukazujíc prstem na moji předpotopní obludu na lýtku. Tím delfínkem myslel mého Dunkleostea, pětimetrovou pancéřnatou rybu z Devonu, která má výraz radostného mlýnku na maso (vážně, tohle si vygooglete, takhle radostný mlýnek na maso jste ještě neviděli). Předpokládám, že pokud by tohle zvířátko někdo v zábavním akváriu omylem zaměnil za delfíny, cvičitelé by byli velmi překvapeni a hned na to by založili odbory pro invalidní cvičitele kytovců.

Vzdělání tuzemských gynekologů v oblasti mořských savců tímto považuji za trestuhodně zanedbané.