Nakladatelství Lelkárna®

Víte, já ani zdaleka nejsem nejlepší flamencová tanečnice v České republice… Popravdě ani nemám ty ambice. Ale rozhodně patřím k těm nejnadšenějším.

Měla jsem období, kdy jsem chtěla být jako tanečnice obdivována, pak jsem měla období, kdy jsem měla flamencovou grupu a chtěla jsem co nejvíce vystupovat, a teď mám období, kdy chci, aby co nejvíce vystupovaly moje studentky.

Baví mě flamenco šířit mezi lidi (tedy mezi ženy hlavně), baví mě pozorovat, jak může ovlivňovat (k lepšímu!) naše každodenní životy a nejvíc mě baví představa, kolik žen díky mně (ach) bude jednou ukazovat vnoučatům fotky, že jejich babi tančila flamenco, případně – a to je ještě lepší – stále tančí!

A protože kam dáváte pozornost, tam to roste, tak mi jednou takto krátce po Novém roce volá kamarádka Petra Bohemi s naprosto úžasnou nabídkou, zda si nechceme s holkama zatančit v brněnském Kabaretu des Peches na jejím koncertě…

Chtěly jsme.

Čas na přípravu – pět týdnů. No… ale od toho jsou výzvy, aby byly překonávány! Moje holky poctivě trénovaly, naučily se zbrusu nové věci (normálně jednu choreografii jedeme celý školní rok), každou neděli odpoledne se trhly od rodiny, včetně mě – a daly jsme to!

Já teda už po cestě tam věděla, že to bude super – “Vesmír” naznačoval. To jsem totiž šla koupit holkám do šatny nějaké čokoládičky, vzala jsem dvě bonboniéry, a u kasy mi prodavačka řekla, že jsem sáhla zrovna po značce, na kterou mají akci, a ke každé bonboniéře jsem dostala druhou ZDARMA. Musela jsem si dokoupit tašku, abych to množství čokolády vůbec měla jak odnést.

A pak už generálka, všechno šlapalo, perfektní zvuk i světla, krásné prostředí Kabaretu… A holky se zdobily, miluju, jak je každá jiná, já to prostě miluju! Všechno se nám povedlo, mám z toho skvělý pocit.

A pointa na závěr.

Víte, co bylo na tom všem úplně, úplně, ale jako úplně nejlepší? Ne to vystoupení samotné… ale ta sranda na trénincích, ty výbuchy smíchu, ta atmoška v zákulisí, to jak jsme se tam dusily, když pouštěli páru na efekt a my se ji snažily odvát sukněmi, jak jsme tancovaly za oponou, když nás ještě nebylo vidět, jak jsme se SPOLEČNĚ BAVILY… tak to bylo to nej.

A o tom budu vyprávět jednou vnoučatům já.

Děkuji vám holky, upřímně a z celého srdce. Je to dar, tohle moci zažít.